Jakmile se Hekaté příští den během večeře dozvěděla o nejnovějším polibku, začala vydávat prapodivné, nelidské zvuky, něco mezi jekotem, výskáním, skřekem a dušením. Do toho mávala rukama jako postřelené kuře. Když skončila, uhladila si šaty, odkašlala si, podívala se na Tartara s Nicem, kteří ji celou dobu nechápavě pozorovali a zatleskala. ,,No konečně, že vám to ale trvalo." Vypískla. Nesmrtelný se zasmál a zezadu objal menšího chlapce, který zčervenal. ,,Teď můžete být navždy spolu, tadá, happyend!"

,,Vlastně..." Přerušil ji Nico. ,,...jsem říkal Tartarovi, že chci odejít."

,,Co? Ale...ale...můj ship... Proč vlastně?"

,,Válka s Gaiou. Musím jít za svými přáteli, bude se jim hodit veškerá pomoc, kterou dokáží sehnat."

Hekaté ho chvíli smutně pozorovala, ale pak chápavě přikývla. ,,Dobře. V tom případě bych ti měla vrátit tohle." Natáhla k němu ruku, na jejíž dlani ležel prsten. ,,Ten už je pravý. Máš v sobě poslední zbytečky jedu, které potřebují ven, ale je toho tak málo, že ti prsten neublíží."

Polobůh si prsten vzal. Na dlani ucítil známou váhu a studený kov ho zastudil. Byl to opravdu on, i s rýhou přes oční důlek lebky. ,,Děkuji." Řekl, když si prsten navlékl na prst.

,,Není za co. Kdy vyrazíme?"

,,Vyrazíme?"

,,Ano, vyrazíme. Snad jsi si nemyslel, že vás nechám jít samotné. Navíc...kdo ví, kdy tě zase uvidím."

,,Pravda. Chci odejít zítra."

,,Zítra?!" Zeptala se nevěřícně. ,,Tak brzy? Nemyslím si, že se Gaia probudí tak rychle..."

,,Chci si být jistý." Pak si opřel hlavu o Tartarovu hruď, který ho stále objímal a pousmál se. ,,I když by mi zrovna nevadilo tady ještě chvíli zůstat..." Dodal polohlasně.

Nesmrtelný ho vlasů políbil do vlasů. ,,Já bych rozhodně neprotestoval."

Polobůh se začervenal, ale nebránil se. Potom si však povzdechl. ,,Víš, že musím."

,,Vím, ale to neznamená, že nebudu protestovat."

,,Měl bych se jít připravit." Řekl po chvíli Nico a vyklouzl z objetí, jen aby ho Hekaté uvěznila v novém.

,,Hezky se vyspi, zítra si ještě promluvíme."

,,Jasně." Rozešel se ke dveřím, aby zamířil do svého pokoje, ale vtom uprostřed kroku změnil směr. ,,Asi ještě půjdu najít Biancu, ráno se mi nebude chtít ji hledat po celém paláci. Dobrou noc."

,,Dobrou." Odpověděly dva hlasy zároveň.

Vyšel z jídelny. Duši bílého kotěte cítil kdesi nad svou hlavou, někde ve druhém patře. Nechal se tedy odnést stíny k tomu místu. Objevil se přímo za Biancou, která leknutím zasyčela, ale hned se uklidnila, když zjistila, že je to jen on. Klekl si a napřáhl k ní ruku. ,,Bianco, pojď sem." Zavolal na ni tiše. Ona k němu přiťapkala, ale jakmile se po ní natáhl, uhnula a utekla o kousek dozadu. Polobůh si povzdechl a zkusil ti znovu. Posunout se o pár kroků, kleknout. ,,Bianco, no tak." Znovu utekla. Takhle to šlo dál, znovu a znovu, stále dokola. Posouvali se po chodbě dozadu, dokud nestanuli před záhadnými schody, těmi, před kterým kdysi Tartarus varoval Nica se slovy, aby se k nim nikdy nepřibližoval. Samozřejmě že Bianca při asi desátém úhybu zaběhla přímo na ně, a než stačil její majitel nějak zareagovat, už po nich unikla do neznáma.

Párkrát zavolal její jméno, i když věděl, že to k ničemu nebude, jelikož se z ní vyklubalo dost tvrdohlavé kotě. Nervózně se tedy vydal za ní. Ze schodiště už nešel mrazivý chlad, ani pocit zla, naopak, jako by tam nikdy nic takového nebylo. Kamenné stupně klesaly do hloubky a po krátkém sestupu končily u dveří, tedy u toho, co z nich zbylo. Polobůh se napjatě prosmýkl mezi očouzenými kusy dřeva, připravený se hned v případě potřeby bránit. To, co našel, však nečekal. Zjistil, že je v nyní už zničené knihovně. Dech se mu zadrhl v krku a před očima se mu promítlo několik obrazů ze scén, které se zde odehrály. Tam poprvé uviděl Erika. U toho regálu s ním mluvil. Támhle se vznášela pulzující krychle. Nahoře, téměř u stropu, na gauči...

Do reality ho vrátilo až něco, co se mu třelo o nohu. Věděl co to je dřív, než se tam podíval. Zvedl Biancu do náručí, zatímco ani na vteřinu nepustil oči z té spouště. Knihovna byla rozbořená. Zdi očouzené, podlaha pater propadlá, téměř všechny knihy spálené na popel. Chvíli zkázu okolo sebe pozoroval, když vtom ho něco napadlo. Zhluboka se nadechl a začal mluvit. ,,Hej...pochybuji, že mě teď slyšíš nebo vidíš, ale chci ti něco říct. Bohové, to je tak pitomý nápad... No nic. Zítra odcházím. Nevím, na jak dlouho, ani kdy se vrátím, přeci jen jdu do války a z tě se někteří...prostě nevrací. Chci, abys věděl, že jsem ti odpustil. Už jsi pryč, nemá smysl se na tebe zlobit, i když netvrdím, že ti jednu nevrazím, pokud tě v blízké době uvidím. Jen je škoda, že jsi mi nemohl vysvětlit, proč jsi to všechno dělal. Ale to už je minulost. Doufám, že se z tebe nestal další poltergeist nebo nějaká voodoo zombie. Měj se. Snad bude tvůj příští život šťastnější."

Měl pocit, že mezi zničenými regály zahlédl medové oči, které ho vděčně pozorovaly, ale to se mu mohlo jen zdát. Když domluvil, naposledy si prohlédl dříve majestátnou místnost, otočil se na podpatku a opustil ji. Cítil se, jako by mu ze srdce spadl kámen. Kámen ukrývající všechnu jeho bolest, hořkost a zlobu týkající se Erika. Zůstal tam, v knihovně, pohřbený pod sutinami. Došel do svého pokoje, bílé kotě položil na postel, převlékl se a lehl si vedle něho. Nebyl však schopný se uvolnit. Po hodině převalování marné snahy usnout zanechal. Chvíli pozoroval spokojeně spící Biancu, pak vstal, vyšel z pokoje a po špičkách zamířil za Tartarem. Stejně by už neusnul.