Nico se probudil do šera. Přes všechna okna byly zatažené tmavé závěsy, dveře na balkón otevřené a proudil jimi dovnitř čerstvý vzduch. Na balkóně někdo stál, opíral se o zábradlí. Téměř nepostřehnutelný větřík čechral jeho kudrnaté vlasy, černé jako havraní křídla a opálená pokožka mu téměř zářila v načervenalém světle Pekla. Byl hluboce zabraný do svých myšlenek. Polobůh přehoupl nohy přes okraj postele a vstal. Po pár nejistých krocích se pomalu vydal k balkónu. Opřel se o zábradlí vedle nesmrtelného, který se pořád ani nehnul a shlédl dolů, do zahrady. Okamžitě mu pohled padl na altánek, kde dostal černou růži. Na rtech se mu při té vzpomínce objevil malý úsměv.

V témže okamžiku se také Tartarus probudil ze zajetí svých myšlenek. Hned si uvědomil přítomnost osoby vedle sebe. ,,Nico?" Zeptal se nevěřícně, ale zároveň šťastně.

Oslovený se na něj usmál. ,,Ahoj."

,,Ahoj." Opakoval, rád, že je polobůh opět na nohou, i přesto ho však raději podepřel. ,,Jak ti je?"

,,Normálně. Dobře. Odpočatě. Proč?"

,,No...jen tak. Vypadalo to dost špatně. Ale Hekaté to zvládla, po Erikovi ti prý nezbyde ani škrábanec."

Nico ztuhl. Zapomněl na to, co se stalo, ale teď se mu všechny vzpomínky vrátily. Knihovna, dýka, bolest. Dotkl se svého krku. Kupodivu nebolel. Břicho také ne. Byl v pořádku. ,,Zapomněl jsem."

,,Omlouvám se. Neměl jsem o tom mluvit."

,,Nic se nestalo..." Stejně si toho moc nepamatoval. Podíval se na nesmrtelného a všiml si malé, skoro zahojené jizvičky na jeho tváři. ,,A ty? Jsi v pořádku?"

,,Já?" Zeptal se překvapeně. ,,Pokud vím, tak ano. Proč se ptáš?"

,,Jen máš na tváři malou jizvu. Už je skoro pryč. Tady..." Natáhl se a jemně se dotkl ukazováčkem určeného místa na Tartarově čelisti.

,,Asi se Erikovi povedlo mě nějak trefit. Ani jsem si toho nevšiml." Odvětil, ztracený v černých očích, které ho starostlivě pozorovaly.

Taktéž polobůh se na okamžik ztratil v těch jeho. Po chvilce se však odtáhl, protože ho napadla jistá otázka. ,,Co se s ním stalo? S Erikem?"

Černovlásek se kousl do rtu. ,,Zničil jsem ho."

,,Zničil?"

,,Zabil bude přesnější název."

Sklonil hlavu a hodnou chvíli beze slova pozoroval své ruce. ,,Jak?" Ozval se potom.

,,Zničil jsem jeho srdce. S ním tedy i jeho. Je pryč."

,,Navždycky?"

,,Ano." Nedokázal identifikovat to, co se promítlo v Nicově hlase. Byla to naděje? Smutek? Radost? ,,Jsi šťastný, že se už nevrátí?" Tohle asi nebyla úplně vhodná chvíle k takovéto otázce, ale prostě to z něj nějak samo vyjelo.

Pár minut přemýšlel. ,,Nevím." Odpověděl váhavě, zatímco si hrál se svým prstenem. ,,Něco ve mě má radost, ta druhá část je však zklamaná. Pro všechny je, myslím, jednodušší, že je pryč, ale přeci jen jsem se ho chtěl zeptat, proč si se mnou tak hrál."

Tartarus ho chtěl nějak utěšit, pomoct mu. Místo toho z něj jen vypadla další nevhodná otázka, za kterou by si nejraději nafackoval. ,,Miloval jsi ho?"

Polobůh se lehce překvapeně podíval zpět na něj. ,,Přesně na tohle jsi se ptal tehdy v jeskyni..."

,,Já vím."

,,Vlastně jsem o tom dost přemýšlel...a ne. Nemiloval. Ano, nějaká fyzická přitažlivost tam byla, avšak nic extra. Ale kdyby s tím škrcením ještě jeden dva týdny počkal..." S pozdechem si odhrnul vlasy z obličeje. ,,Stejně už je pryč. A je to takhle lepší." Řekl si napůl pro sebe, ale spíš to vypadalo, že se o tom jen snaží sám sebe přesvědčit.

Nesmrtelný se už nevydržel dívat, jak se Nico trápí. Přistoupil k němu a jednou rukou mu sevřel rameno. ,,Hej..." Počkal až si získá jeho pozornost, pak pokračoval. ,,Já i Hekaté víme, jaké to je ztratit člověka, kterému jsi důvěřoval, ale on tě zradil. Nezapomeň, že jsme tu pro tebe, kdyby jsi si chtěl promluvit."

Syn Háda pomalu přitakal. Chvíli nikdo z nich nepromluvil, Tartarus ho nechal, aby si jeho slova mohl pořádně přebrat v hlavě. Když s tím byl hotový, promluvil. ,,Děkuji. Za záchranu mého života. Za všechno co pro mě děláš. I za tohle. Nevím, co bych si bez vás dvou počal."

,,Neděkuj, od toho jsou přátelé."

,,Proč? Proč mi pomáháš? Vždyť jsem pro tebe nikdy nic neudělal."

,,Udělal jsi toho pro mě víc, než myslíš a jsem za to vděčný. Proč ti pomáhám? Protože mi na tobě záleží, jsi pro mě někdo velmi důležitý."

Nico se usmál. ,,Také jsi pro mě někdo velmi důležitý a záleží mi na tobě." Zašeptal.

Tartarus ho chytil za obě ramena. ,,Když jsem tě viděl ležet na tom gauči, s dýkou zabodnutou v břiše, myslel jsem si, že tě ztratím."

,,Neboj, tak lehce se mě nezbavíš." Odpověděl mu s úsměvem.

,,To jsem rád... To jsem rád." S těmi slovy objal poloboha, který se k němu okamžitě přitiskl. Cítil jeho vlasy lechtající ho na krku, dlaně svírající jeho triko. Byl šťastný. A co bylo hlavní, Nico očividně také. Stáli na balkóně v tichu, s jejich vlasy si pohrával teplý vítr. Hluboko pod nimi kvetla zahrada, jejíž vůně byla cítit až nahoře, u nich. ,,Už nenechám nikoho aby ti ublížil." Špitl do sametových vlasů.

,,Věřím ti." Odpověděl mu syn Háda taktéž šeptem, zavřel oči a přitulil se k němu ještě těsněji. V Tartarově náruči se cítil mnohem lépe, než v té Erikově. Věděl, že Tartarus ho nezradí.

Jejich klidnou chvilku přerušilo zaťukání na dveře ložnice. ,,Hej, ty tam, nesu ti večeři!" Ozval se Hekatin hlas.

Černovlásek se podíval na poloboha, který nevypadal, že by se ho v nejbližší době chystal pustit. ,,Nech mi to, prosím, před dveřmi. Za chvíli si to vezmu."

,,Koukej to sníst, než se vrátím!"

Nesmrtelný počkal, až bohyně odejde, pak se zasmál a mrkl na Nica, který ho nyní zvědavě pozoroval. ,,Musíš mít hlad. Podíváme se, co Hekaté přinesla?" On však jen zavrtěl hlavou.

,,Jídlo může počkat. Tohle je mnohem lepší." Odpověděl s růžovými tvářemi, které rychle schoval do Tartarovy hrudi.

,,S tou poslední částí nemohu nesouhlasit, ale prvně se mazej vrátit zpátky do postele. Neměl by ses přepínat."