Polobůh nevěřícně pozoroval dýku trčící ze svého břicha, která se koupala v neustále se zvětšující louži karmínové krve. Hlavou mu probleskla otázka, jak mohl přestat být ostražitý a nechat to zajít takhle daleko. Pak si konečně uvědomil, co se právě stalo. Prudce mávl rukou. Erik odletěl do protějšího kouta, omotaný šlahouny stínů jako provazem. Ozvala se ošklivá rána, ale Nica to nezajímalo. Potřeboval se dostat pryč. Pokusil se zvednout, ale s dýkou zabodnutou ve svém žaludku to nezvládl, tak zkusil uniknout skrz stíny. Temnota ho obalila jako vždy a na chvíli se zdálo, že vše bude v pořádku, že se opravdu dostane pryč. Avšak než stihl zmizet poslední paprsek světa, černota slibující bezpečí se stáhla. Zmizela. Zatmělo se mu před očima a vyčerpaně se zhroutil na pohovku. Kvůli svému zranění i tomu, že jeho stíny přidržovaly knihovníka a snažily se mu zabránit znovu poloboha napadnout, neměl dost síly na takový skok.

Blonďák vzdoroval pořád víc, každým okamžikem bojoval zuřivěji. Nakonec se ze svých pout dostal. Když to udělal, Nica ochromila vlna bolesti protože byl poražen. Jen bezvládně ležel na gauči, zoufale lapal po dechu a dlaní se neohrabaně pokoušel zastavit masivní krvácení. Nefungovalo to. Mžitky v jeho zorném poli se zvětšovaly, přicházela na něj únava způsobená ztrátou takového množství životodárné tekutiny. Už to dlouho nevydrží. Vtom se vedle pohovky s pobaveným úšklebkem objevil Erik. Ze šrámu na spánku mu tekl tenký proužek ichoru, ale jeho to nijak nezastavilo. ,,Tady si někdo rád hraje, viď?" Téměř něžně mu odhrnul z čela zpocené vlasy. Syn Háda se po něm slabě ohnal, ale on s lehkostí uhnul. ,,Koťátko nám začíná škrábat. Měl bych ti přistřihnout drápky." A vytrhl mu dýku z těla.

Z úst černovlasého chlapce se vydralo zaúpění, následované chraplavým kašláním. Celý gauč se nyní koupal v rudé tekutině, jenž už byla všude okolo. Na něm, na podlaze i na Erikových rukách, který mu přitiskl zkrvavenou čepel k hrudi tak, aby její hrot směřoval k Nicově srdci. Tomu bylo okamžitě jasné, co chce knihovník udělat. Sebral v sobě poslední zbytečky sil a promluvil. ,,P...proč...?"

Pokrčil rameny. ,,Není v tom nic osobního, věř mi-"

,,Jak...můžeš ch-chtít...abych....ti věřil?"

,,Nepřipadá mi, že bys měl na výběr. Zkrátka máš něco co chci."

,,C...co?"

,,Duši. Tvou duši." Když uviděl polobohův zmatený výraz, svou odpověď vysvětlil. ,,Vím, co chceš říct. Že nedávno jsem svou pravidelnou dávku dostal. Ta ale stačí jen na přežívání a normální fungování. Ostatní by s tím byli spokojení. Já ne. Já nechci přežívat, chci žít. To se však na tomto místě nedá. Myslíš si, že mě baví se tolik století probírat starými, rozpadajícími se knihami? Ne, opravdu ne. Tu práci jsem přijal jen proto, abych se nemusel vracet do Asfodelových polí. Přeci jen, teď jsem živý...téměř. Chci pryč, ale kdybych o tom komukoliv řekl, jen by mě strčili zpět k Hádovi. Být mrtvý je na nic! Chci žít a budu žít. Vezmu si tolik duší, kolik bude potřeba. Až budu dost silný, přetrhnu své pouto s knihovnou a odejdu na povrch, který bude plný dalších duší. Budu jako bůh! Už mi chybí jen trochu síly, kterou mi ty dáš. Teď, hned!" S těmi slovy pevně sevřel dýku a zvedl ji do výše, aby mohl ukončit život chlapce ležícím na gauči.

Nico sebral poslední ubohé zbytečky své síly. Stíny naposledy zaútočily, vytrhly útočníkovi zbraň z rukou a hodily ji přes zábradlí, takže po sérii cinkání nakonec pravděpodobně skončila na podlaze v přízemí, tedy v bezpečné vzdálenosti. ,,Nedostaneš mě...tak...lehce..." Zašeptal a zaryl nehty do kůže pohovky, když se kolem něj svět zatočil.

Erik ho chvíli propichoval temným, naštvaným pohledem, ale brzy se jeho tvář rozzářila. ,,Už jsem se bál, že se nebudeš bránit, to by nebyla žádná zábava!" Posadil se vedle poloboha, hrubě uchopil jeho obličej a naklonil jej tak, aby se na sebe dívali. ,,Víš, nikdy jsem tě neměl rád." Zašeptal a pár sekund si užíval polobohův zlomený výraz. ,,Nejsem ani na kluky. Už od začátku jsem tě jen využíval a získával si tvou důvěru, aby mohl nastat tento okamžik. To, že jsem zároveň ublížil i Tartarovi, byl skvělý bonus navíc. Měl sis vybrat jeho, nezradil by tě. Jelikož jsi to naštěstí neudělal, tvá duše bude brzy má." Na chvíli se odmlčel aby mohl Nicovi vrazit facku a probudil ho tak z bezvědomí, do kterého upadal. Ztráta krve si na něm vybírala svou daň.

,,P...roč.......já?" Zamumlal vysíleně a vykašlal trochu rudé tekutiny. Jeho tvář byla bledší než obvykle, měla stejnou barvu jako papír. Fyzická bolest ale nebyla nic v porovnání s tou, kterou cítil uvnitř. Člověk, kterému věřil, kterému se otevřel...ho zradil a s radostí mu zlomil srdce. Nyní alespoň věděl, jak se cítil Tartarus tam v jeskyni.

,,Jsi silný. Máš v sobě mnohem více moci než ostatní, normální polobohové, máš krev jednoho z Velké trojky." Odpověděl blonďák a uchopil Nica za bradu. ,,Více než ti, co sem přišli. Třeba Anna. Zajímavá dívka, ale příliš slabá. Její duše nestačila..." Sjel prsty na jeho krk a trochu zatlačil, takže cítil tep. ,,...ale tvoje bude." Do očí se mu vkradlo něco zvláštního, hladového. ,,Vzpomínáš si, jak mě tehdy Tartarus trošku přiškrtil? Tak krásně jsi na něj křičel, a přitom tě on vlastně zachraňoval... Bylo to fascinující, jak život kousek po kousku mizí, jen kvůli několika správně položeným prstům. Brzy budu volný." Domluvil a pevně polobohův krk stiskl.

Syn Háda se chvíli zmítal, ale stále neměl dost síly na to, aby se bránil. Brzy začal červenat, modrat, po několika minutách se mu zavřely oči a přestal se hýbat. Erik však pořád ruku neodtáhl. Chtěl mít jistotu, že se Nico už nikdy nezvedne. Ztráta krve hrála v jeho prospěch. Opravdu by se mu povedlo svůj čin dokonat, kdyby ho náhle něčí silné ruce od poloboha neodtrhly. Chvíli klopýtal. Když se konečně zastavil, otočil se na toho, kdo se ho opovážil vyrušit. Zjistil, že zírá na Tartara, jehož tvář byla potemnělá vztekem.