Vybuchly dva, vedle sebe stojící domy. Oliverův a Ariin. Oba polobohové naštěstí byli dost daleko od krizového místa, takže nezemřeli, ale i přesto oba utrpěli ošklivé popáleniny. Po několika dnech v ošetřovně však byli téměř zdraví. Hlavní kuchařka každých deset minut zanadávala a přísahala, že si už nikdy nekoupí dům vedle Olivera. Krátce řečeno, byli v pořádku.

Reyně výbuch však nedal spát, pořád měla pocit, že to nebyla náhoda, domy přeci jen samy od sebe nedělají BUM. A měla pravdu. Jeden z dobrovolníků při pozdějším prohledávání sutin našel jakési zčernalé dráty. Prvně si jich nevšímal, ale nakonec je přeci jen přinesl k prozkoumání, protože si neuměl vysvětlit jejich původ. Elektřinu polobohové nepoužívají, od čeho by tam tedy mohly být? Děti Vulkána se na nález jen podívaly, a hned věděly, co to je. Jednalo se o pár ubohých zbytků drátů kdysi napojených na časovanou bombu, které nebyly zničeny výbuchem. Prétorku mimo jiné napadlo, že se někdo takto mohl chtít zbavit svých soupeřů ve volbách. Dvě mouchy jednou ranou. Ale řekla si, že může přehánět. Třeba to byl jen nějaký další šílený vynález dětí Vulkána. Každopádně, pro všechny případy, zajistila zvýšení ostrahy a dala Terminovi více privilegií. Odmítala tolerovat bomby ve svém městě.

Hazel oficiálně nastoupila do Páté kohorty. Reyna s Oktaviánem jí sice nabízeli, že se za ni mohou přimluvit a napomoct jí tak k přiřazení do lepších kohort, ale ona to odmítla, protože chtěla být s Frankem. Za tu krátkou dobu, co se znali, zjistila, že je to opravdu moc milý kluk. Když jí řekl, že je syn Marta, ani mu pomalu nechtěla věřit. Na oplátku se mu svěřila ona se svým původem, okolnostmi její smrti i návratu mezi živé. K jejímu údivu se Frank jen usmál, poplácal ji po rameni a řekl, že její původ nijak nezmění jejich kamarádství. Tím se pro Hazel stal ještě úžasnějším člověkem, než byl doposud.

Oktaviánova schopnost vidět budoucnost ztrácela na síle. Zatím ještě alespoň trochu fungovala, ale bál se, že jednou zmizí úplně. Čím bude pak? Na co se bude legii hodit augur, neschopný předpovídat budoucnost, ani vydávat proroctví? Mluvil o tom s Reynou, ale nedokázali přijít na žádné řešení. Zbývalo jen doufat. Modlit se k bohům. Ti ovšem také neodpovídali, čehož si brzy začali všímat i další občané Nového Říma, když jejich motlitby nebyly zodpovězeny. Byl to pro ně šok. Vždyť si zvykli na neustálou přítomnost bohů, na pozornost, které se jim od nich dostávalo. Zbyl jen Terminus, ale ten jim odmítal říct, co se děje, prý mu to zakázal samotný Jupiter. Lidé byli znepokojení. Oktaviánovi s Reynou se je povedlo úspěšně uklidnit, ale s lehkým znepokojením si všimli váhavých výrazů, dokonce i několika nedůvěřivých. Jako by jim někteří Římané přestávali věřit.

Někteří účastníci voleb si však usmysleli, že bohové takto vyjadřují svou nespokojenost s touto událostí, a tak raději z voleb odstoupili. Počet kandidátů se tak začal pomalu zmenšovat (stejně jich bylo několik desítek). A nebylo to naposled. Jak se blížil den vyhlášení výsledků i začátku 2. kola, další Římané odstoupili. Prvně to byl jeden, pak pět, deset a nakonec dvacet pět. Kupodivu se to týkalo významných lidí, jako centurionů atd., těch, kteří by při volbách měli alespoň trochu reálnou šanci vyhrát, ale zase ne tolik velkou, aby se to někomu zdálo podezřelé. Prostě ti prostřední, kteří si podle jejich vlastních slov uvědomili, že jsou šťastní ve své stávající funkci, a dali šanci jiným, lepším.

Time skippííííík ^¤^

Od začátku voleb uplynulo dvanáct dnů, tedy téměř dva týdny. Dnešek byl právě dvanáctý den, což znamenalo slavnostní vyhlášení výsledků. Celý Nový Řím se sešel v amfiteátru. Všichni nedočkavě poposedávali na mramorových sedátkách, zvědavě pozorovali zástup kandidátů na pódiu hluboko pod nimi a drželi palce tomu svému. Volby byly velká věc. Po několika minutách na scénu vystoupila Reyna. Svou přítomností okamžitě publikum utišila. ,,Římané!" Zvolala. ,,Vítám vás zde v tento významný den! Doufám, že jste si našli svého ideálního prétora a řádně ho podpořili." Přejela pohledem všechny centuriony, senátory, jednoho boha i ostatní kandidáty seřazené za sebou. ,,Ne optimum win! (Nechť vyhrají ti nejlepší!)" Domluvila, naposledy se podívala na augura a vyrazila do prétorské lóže, kde se pod fialovým baldachýnem posadila.

Na pódiu se objevila Julia, Terminova pomocnice, které Reyna na bohovu žádost svěřila oznámení výsledků voleb. V ruce držela obálku obsahující list se dvěmi jmény - jmény vítězů. Michael z První kohorty se rozhlédl po svých soupeřích. ,,Hej, hodně štěstí, lidi."

V Oktaviánových očích tímto projevem úcty a fair playe stoupl. ,,Díky, tobě také." Vtom mu po pravé polovině zad přejel mráz. Otočil hlavu a střetl se s rudýma očima, které na něj upřeně zíraly. Bryce. Jejich souboj pohledů přerušilo náhlé napjaté ticho.

Julia se pustila do otevírání obálky. Špičkami svých tenkých prstů uchopila levý horní roh a pomalu, pomalilinku odtrhla dlouhý pruh papíru. Napětí se stupňovalo, v čemž se ona vyžívala. Kdesi hluboko uvnitř totiž jásala, že se pro jednou veškerá pozornost soustředí jen na ni a lidé si ji nevšímají jen kvůli tomu, aby jí odevzdali své zbraně. Vždycky všem ostatním záviděla že se o ně někdo zajímá, ona vždy byla jen ta co pomáhá Terminovi. Pořád příšerně pomalu sáhla do obálky aby nahmatala první kartičku se jménem. Vytáhla ji ven a pár vteřin obdivovala jak se zlaté písmo leskne v odpoledním slunci, než si ho konečně přečetla. ,,Oktavián." Zazněl amfiteátrem její hlas, trochu hrubý kvůli nepoužívání.

Jmenovaný překvapeně vytřeštil oči. Nevěřil, že by ho bylo ochotných zvolit tolik Římanů. Za mohutného potlesku, herdou do zad od Michaela a Lawrencova (už dost nepříjemného) stalkování se podíval směrem k prétorské lóži, na Reynu. S úsměvem, který hřál na srdci, mu tleskala. Jejich štěstí však nemělo dlouhého trvání, protože zaznělo jméno druhého kandidáta. ,,Bryce."