Sešli se druhý den po obědě. Tartarus Nica o schůzku požádal, když skončili v aréně, přesně tak, jak slíbil Hekaté. Byl tak nervózní, že měl co dělat, aby nekoktal. Polobůh byl během tréninku dost nesoustředěný a chyboval více než obvykle, ale vypadal opravdu šťastně, tak ho nesmrtelný nijak nenapomínal. Spíše se soustředil na zmíněné, neúprosně se blížící setkání. Srdce mu kvůli nervozitě tlouklo rychleji než obvykle. Nedal to však na sobě znát a nutil se do pozitivního myšlení, i když mu to přes samé co když moc nešlo. K obědu ten den měli špagety po italskou. Tartarus si vzpomněl, že když je jednou měli, polobohovi moc chutnaly, tak zařídil, aby se podávaly znovu. Chtěl mít vše perfektní.

Setkali se u schodiště v přízemí. Nesmrtelný už tam čekal, když se Nico vynořil z chodby. Vlasy měl trochu rozcuchané, oči rozzářené, tváře zrůžovělé a na rtech mu hrál široký úsměv. Slušelo mu to. Usmál se ještě více, pokud to bylo vůbec možné, jakmile Tartara spatřil, jemuž poskočilo srdce. ,,Ahoj, promiň, že jdu pozdě."

,,Ahoj, nejdeš, jen já tu byl moc brzy." Odpověděl černovlásek. Pak k němu natáhl ruku. ,,Můžeme?" On přikývl, vložil svou dlaň do té jeho a oba zmizeli ve sloupu ohně.

Objevili se v jakési úzké chodbě. Tedy...ne úplně v chodbě, spíše...v průrvě. Na dně propasti. Dusivou tmu náhle rozsvítilo měkké oranžové světlo. Světlo plamene vznášejícího se nad dlaní nesmrtelného. Polobůh chvíli tu hořící masu fascinovaně pozoroval, když se však chtěl zeptat, kde to vlastně jsou, jeho průvodce mu jen naznačil, aby zůstal potichu a s tajemným úsměvem ho vedl dál. Cesta nebyla zrovna nejsnazší, každou chvíli se museli vyhýbat velkým kamenům nebo skalním výstupkům, které jim překážely, ale stále pomalu postupovali vpřed. Za jejich zády je pronásledovala temnota, před nimi naopak ustupovala, zažehnána ohněm. Chodba se zrovna stáčela doleva, když Tartarus plamen zhasl. Nico očekával, že se vrátí stará známá tma, ale nestalo se to. Zpoza rohu nesměle vyzařovala další záře, opět naoranžovělá. Zatočili a stanuli tváří v tvář díře ve skále, která vedla...někam. Nebylo vidět kam, protože byla velmi nízká, sahala jen asi do půli stehen. Bůh Propasti jí bez zaváhání prolezl na druhou stranu. Polobůh ho tedy následoval. Po čtyřech se dostal na druhou stranu a pomocí nabízené ruky vstal.

Ovanulo je horko. Stáli v jakési polojeskyni. Tu část, kde stáli oni, zastřešovala skála, ale ta druhá, větší část, nad sebou měla volný prostor. Vlastně to byl takový komín, pod kterým bublalo jezírko žhavé lávy. Z kouřící se hladiny, jejíž světlo vyzařovalo až do chodby, která k němu vedla, trčelo směrem vzhůru několik vysokých skal, jako zubů ze žraločí tlamy. Ale nebylo to jezírko, za kterým se vydali. Byli to:
barevní, malí, roztomilí draci.
Lezli po skalách, plachtili nad jezerem a nechali se nadnášet teplým vzduchem, dováděli v lávě nebo odpočívali na břehu. Byly jich desítky.
Nico vykulil oči a podíval se na svého průvodce, po kterém pohledem žádal vysvětlení. On se však jen usmál, jako by říkal to je v pořádku a začal se ke kruhu lávy blížit, zatímco jemu naznačil, aby zůstal kde je.

Nesmrtelný poté došel až k jezírku. Nevypadal ani zpoceně na to, že se skláněl přímo nad bublající hladinu. Seděl v podřepu, zatímco mluvil na jednoho z dráčků. Červené stvořeníčko ho pozorně poslouchalo, stejně jako ta ostatní. Po chvíli se černovlásek zvedl aby vyrazil zpět, za polobohem, jenž jej z dálky pozoroval zvědavými pohledem. Černovlásek se přistihl, jak obdivuje krásu jeho očí orámovaných dlouhými, hustými řasami. V tomto osvětlení se jejich obvyklá barva změnila v hlubokou čerň, která se dala nalézt jen ve vesmíru. Dokázal by se v nich ztratit. ,,Byl jsem nás ohlásit u mých přátel." Promluvil, když se probral z krátkého transu. ,,Mě už dávno znají, ale teď bych jim chtěl představit i tebe."

V polobohově tváři se mihl stín pochybností. ,,Já nevím..."

Přerušil ho s povzbudivým úsměvem. ,,Neublíží ti, dokud jsou mladí tak ne, naopak, když si na tebe zvyknou, jsou velmi přítulní. Slibuji, že jestli ti jejich přítomnost nebude příjemná, pošlu je pryč." Řekl, načež se posadil na studenou podlahu a poplácáním vedle sebe ke stejné činnosti pobídl i Nica.

On ještě chvíli váhal, ale nakonec si sedl vedle něj. ,,Dobře."

Tartarus zapískal na prsty. Ostrý, hlasitý zvuk se nesl jeskyní, kde na chvíli přerušil neustálé bublání lávy. Brzy se ozvala vlna kníkání, cvakání drápů o zem a máchání šupinatých křídel. Pak před naši dvojici přistál první drak, žlutý jako pampeliška. Za ním další. A další. Brzy jich tam bylo minimálně patnáct. Zatímco ostatní stáli na místě, pampeliškový dráček přeběhl k Tartarovi. Vyšplhal mu na pokrčenou nohu, radostně zakníkal a nechal se od něj pohladit. Nesmrtelný pak uchopil Nicovi ruku, který překvapením zčervenal. ,,Musím jim ukázat, že jsi přítel." Vysvětlil mu a natáhl jeho ruku ke žlutému stvoření.

Drak zachytil neznámý pach. Podezřívavě se podíval na prsty toho cizího člověka, jako by přemýšlel, jestli do nich nemá raději kousnout, ale nakonec je začal pomalu očichávat. Nikdo z přítomných se, kromě něj, ani nehnul. Po chvíli polobohovu dlaň olízl. Očividně byl s výsledkem spokojený, protože se s vrněním přitiskl k dlani. V ten okamžik se rozeběhli i ostatní dráčci. Rozdělili se, polovina z nich se věnovala jednomu muži, druhá jeho mladšímu společníkovi. Nico si zvlášť oblíbil jednoho fialového, měl stejnou barvu jako Reynin plášť. Po několika minutách hlazení a smíchu se, s fialovým dráčkem v náručí, otočil na Tartara. ,,Jsou opravdu přítulní..." Řekl s úsměvem, který mu byl okamžitě oplacen. ,,...ale proč jsme tady?"

Nesmrtelný pomalu vydechl, jak se snažil uklidnit. ,,Před pár dny ses mě ptal, proč jsem se s Erikem tak pohádal."

,,Ano. Ještě jsi mi neodpověděl."

,,To se teď změní...tak trochu. Neřeknu ti důvod té hádky, ale mohl bys zjistit, proč ti to nechci říct. Jestli budeš-"

,,Ano." Odpověděl Nico a nedočkavě se na něj zadíval. ,,Povídej, prosím."

Nejistota z Tartara přímo sálala. ,,Bál jsem se, že budeš chtít odejít."

Polobůh zmateně nakrčil čelo. ,,A ty nechceš abych odešel? Proč?"

Teď, teď to přijde. Srdce mu bilo čím dál tím rychleji. Pampeliškový drak si všiml jeho rostoucí nervozity a vyšplhal mu na hlavu, kde mu s tichým vrněním packami hrabal v černých, kudrnatých vlasech. Nesmrtelného to zvláštním způsobem uklidňovalo. Buď teď, nebo nikdy. Zavřel oči. ,,Protože tě miluji." Řekl tichým, ale pevným hlasem.

Muahahaha, cliffhanger! Pokračování příště... ;)