Na bezvědomí je bezva jedna věc: nezdají se vám sny. Alespoň Nicovi ne. A byla to příjemná změna po celé té válce a tak. Měl by to praktikovat častěji.

Po vydatném spánku bez nočních můr se Nico znovu probudil v oné super pohodlné posteli, dokonce v mnohem lepším stavu než předtím. Nepřipadal si tak zmateně, unaveně ani omámeně. Zatím se raději ještě nepokoušel zvedat. Chvíli jen ležel se zavřenýma očima a nechal svou mysl bloumat. Pak je otevřel. Měl v plánu jen zírat na ten velice zajímavý strop nad ním, ale plány mu něco překazilo. Někdo. Od pravé strany jeho postele se ozvalo odkašlání.

Polobůh sebou leknutím škubl a sáhl si k boku, kde mu měl viset meč, jen aby zjistil, že tam není. Mezitím se v duchu proklínal za svou nepozornost. Bohužel, jak sebou cukl, ucítil, že něco prasklo. Pocítil prudkou bolest následovanou něčím teplým, co mu začalo stékat po noze. Roztřeseně se nadechl a shlédl k onomu místu. Peřinou prosakovalo něco mokrého. Nic víc se poznat nedalo, protože látka byla (samozřejmě) černá.

Výborně Nico, právě jsi někomu zničil postel.

Chtěl se otočit k neznámému vedle, aby se mu omluvil (předpokládal, že postel je jeho), ale už nemusel, protože se mu objevil v zorném poli. Vlastně byli dva, žena a muž. Ona se sklonila nad mokrou skvrnou na peřině, kterou pak opatrně odhrnula. Nico se zachvěl, když se vzduch dotkl jeho holé nohy. S menším zastyděním si uvědomil, že na sobě nemá nic kromě nějakých volných kraťasů a tenkého trička, ale zima mu kupodivu nebyla.

„Ty si prostě musíš otevřít tu ránu, co? Víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem tě dala dohromady? Chceš se vůbec vyléčit? Co je to za nápad skákat do propasti?" ozval se ženin vyčítavý hlas.

Ani nečekala na odpověď. Místo toho odněkud vytáhla krabičku plnou náplastí a podobných lékařských věcí a dala se do opatrného sundávání zakrváceného obvazů kryjících ránu. Její pacient si je tak mohl konečně oba prohlédnout.

Muž měl hubené, ale svalnaté tělo navlečené do černého trička a tepláků. I přes svůj obyčejný vzhled však v sobě měl něco vznešeného. Asi jsme našli našeho miliardáře. Vypadal tak na dvacet, ale měl okolo sebe auru obrovské síly a starověkosti. Byl nesmrtelný, to bylo jasné, avšak kdo to byl? Největším tajemstvím byl však jeho obličej, na který nebylo vidět, protože ho zakrývaly černé, divoce kudrnaté vlasy. Že by to byl právě on, koho viděl při svém posledním probuzení?

Žena byla naopak menší, hubená a bledá jako Nico sám, s tmavými hnědými vlasy a jantarově zbarvenými duhovkami. Na sobě měla černé šaty poseté různými symboly, runami a vyšívanými pochodněmi. Její aura byla podivná. Vydávala příjemné teplo, podobně jako Hestia, stejně jako nepříjemný mrtvolný chlad. U ní si byl Nico alespoň jistý, že je to bohyně, byla o dost mladší než druhý nesmrtelný. Z nějakého neznámého důvodu mu její aura dávala pocit bezpečí.

Z myšlenek ho vytrhlo drhnutí kůže o kůži. Znovu se zachvěl a odhalenou nohu snaživě posunul o pár centimetrů pryč od hnědovlásky na jeho posteli (páni, to znělo divně). V průběhu toho namáhavého pohybu umazal prostěradlo ještě víc.

Vrhla po něm otrávený pohled. „Vidím, že nemáš rád tělesný kontakt, ale opravdu bych ti ráda tu ránu zavázala."

Nico se nejistě podíval na muže stojícího o kus dál a téměř se mu zastavilo srdce. Měl přesně ty oči, o kterých se mu několikrát zdálo, ty, které se mu tak hluboce vryly do paměti. A byly pořád stejně kouzelné.

„V-vy jste u mě... předtím... byl," dostal ze sebe hlasem ochraptělým od nepoužívání a výzvu brunety úplně ignoroval. Šlo to ztuha, musel si několikrát odkašlat.

Oslovený překvapeně zamrkal. „Jasně, že jsem u tebe byl. Myslíš, že ses do té postele dostal sám? A teď by ti tahle čarodějnice mohla dovázat tu nohu. Už by to chtělo."

Žena se na něj ušklíbla, zamumlala něco, co znělo jako idiote a uchopila polobohovo koleno. Samozřejmě jí neuniklo jeho (byť nechtěné) škubnutí. Jejich pohledy se střetly. „Dovolíš mi to?" zeptala se najednou konejšivým hlasem namísto toho sarkastického.

Syn Háda moc nevěřil tomu svému, proto raději jen po několika minutách ticha nervózně přikývl. Povzbudivě se na něj usmála, nadzvedla jeho zraněnou nohu, opatrně ji přesunula k sobě na klín a sáhla po láhvi něčeho žlutého.

„To je jenom nektar, zničí všechno nebožského původu. Skvělá dezinfekce," odpověděla na Nicův podezřívavý pohled. „Asi to bude pálit." Nato tekutinu nakapala do rozevřené rány. S očekáváním se podívala na kluka ležícího pod sebou, ale ten sebou ani neškubl. Byl zvyklý na horší bolest. Nejen fyzickou.

„Tak. Teď ovázat a je to," ozvalo se po nějaké době. Ubrousek otírající ránu vystřídal bílý obvaz. Silně kontrastoval s perfektně sladěnou místností. Asi jako Hádův srub s těmi ostatními.

Jak se asi mají v Táboře polokrevných? Náš hrdinský páreček, například? Co tábor Jupiter s Reynou, Hazel a Oktaviánem? Nico si nemohl pomoct, římskou verzi Tábora polokrevných s jeho obyvateli měl prostě raději. Cítil se tam mnohem lépe než v jeho řeckém protějšku. Ne doma, prostě... lépe. Římané byli Římané. Hrdí, silní, disciplinovaní. Nikdo vás nezavrhoval kvůli vašemu rodiči. Ano, měli respekt, možná se báli, ale nevyhýbali se vám, jako byste byli nějaká příšera. Možná až se odsud dostane, třeba ho tam Reyna nechá natrvalo žít. S Hazel, jeho malou sestřičkou, v bezpečném městě za silnými hranicemi...

„Hej." Ucítil poplácání na předloktí, které ho vrátilo zpět do přítomnosti. „Žádné spaní, koukej se vrátit zpátky na zem." Ani si neuvědomil, že se mu zavíraly oči, stejně jako to, že se muž posadil k němu z druhé strany postele. „Dívej se sem." Pohledem sledoval směr černovláskova prstu, dokud se neztratil ve dvou kruzích oblohy s červenými hvězdami.

„Správně. Zkus mi tu ještě chvilku neusnout. Pak se prospíš, slibuji. Ještě vypij tohle, uleví ti to. Ale po malých douškách," přiložil k Nicovým rtům sklenici se studenou vodou a druhou rukou mu nadzvedl hlavu.

Zatímco on Nica hlídal, jestli nespí, ona pokračovala v obvazování. Polobůh měl mezitím menší problémy s tím divným horkým pocitem na obou tvářích. Co to má být? Snad se... ne, on se nikdy nečervenal! Určitě to bylo jen tím dotekem, přeci jen na něco takového nbyl příliš zvyklý.

„Tadá! Hotovo. Můžeš jít spát." Ta jediná věta na něj zapůsobila téměř jako Drewina čaromluva (na dlouhé povídání).

Toužil se poddat onomu slastnému spánku, když si vzpomněl na jednu velmi důležitou věc. „Jak...s-se jme-" Nedokázal větu dokončit, ale oba ho stejně pochopili. Starší z dvojice mávnutím ruky vyčistil postel od veškeré krve, načež promluvil.

„Nevím, jestli je zrovna dobrý nápad, se na to ptát... víme, kdo jsi ty, pro začátek. Ona je Hekaté a já... no, když to chceš vědět, jsem Tartarus. Myslím, že už jsi o nás slyšel."

Šok z nečekaná odpovědi se dostavil okamžitě. Věděl, že by měl utéct, ale chtělo se mu tolik spát... Než usnul, hlavou se mu mihlo pár posledních myšlenek:
Tartarus! Hekaté!
Jak to, že žiju? Proč se ke mně chovají takhle?
Dal bych si Happy Meal.
Co dal do toho pití, že se mi chce tolik spát?
A...a proč se na mě tak divně dívá?