Jakmile se objevili v Zašívárně, Nico Erika rychle posadil na nejbližší gauč. Blonďák byl bílý jako papír a viditelně otřesený. Jeho tělo se téměř každých pět vteřin proměňovalo - nabíralo nebo ztrácelo hmotu. Jelikož jeho zachránce moc nevěděl, co má dělat, posadil se vedle něj a jemně ho poplácal po zádech. Trvalo hodnou chvíli, než byl knihovník schopný promluvit. ,,D-děkuji," vyšel z jeho zhmožděného hrdla chraplavý hlas.

Polobůh ho okamžitě zarazil. ,,Nemluv, šetři se. Je mi jasné, že jsi nesmrtelný, ale tohle ti rozhodně prospět nemohlo." Pak se zamračil. ,,Nemůžu uvěřit, že tě Tartarus skoro uškrtil," zamumlal si pro sebe.

Erik ho poslechl, i když jen na pár minut. O něco později se znovu tiše, nervózně ozval. ,,Mohl bys mě...obejmout?"

Nico mu už už chtěl vynadat, že ho neposlechl, ale když se zadíval do těch vyděšených medových očí, nedokázal se k tomu přimět. Nedokázal odmítnout. ,,Jistě."

Blonďák se k němu okamžitě přitiskl. Objal ho okolo krku, tvář zabořil do černého trička a držel se ho jako tonoucí záchranného kruhu. Jeho tělo vydávalo jakési pohyby. Až po chvíli si polobůh uvědomil, že se Erik třese. Přivinul si ho tedy k sobě ještě těsněji a začal ho hladit po zádech. Sjet po páteři odshora dolů, udělat zatáčku na levou polovinu zad, vyjet až k ramenu, dolů, to samé zopakovat s pravou polovinou zad, zpět k páteři. Opakovat. Znovu. Znovu. A znovu. Jako by mu kreslil na záda andělská křídla. Očividně to pomáhalo, protože blonďákův třas pomalu nahradilo jen lehké chvění. Když přestal tak křečovitě svírat černou látku, promluvil. ,,Nico?"

,,Ano?"

,,D-děkuji." Hlas se mu na konci zlomil a srdce černovlasého chlapce se sevřelo. Jak si někdo může dovolit ublížit někomu tak úžasnému? Vypadal teď hrozně křehce a bezbranně...

,,Není za co." Odpověděl. Vtom se Erik zavrtěl. Přestal se k němu tisknout, odtáhl se a přetočil se na gauči tak že k synu Háda seděl zády. Než se ten stačil zeptat co se děje, blonďák se k němu přitiskl znovu. Ale tentokrát trochu jinak. Posunul se dolů, do polosedu a lehl si na Nicovu hruď tak, že měl hlavu položenou na jeho prsou. ,,J-je to takhle...dobré?" Zeptal se potom s červenými tvářemi.

I polobůh hned zrůžověl, ale také sjel se na sedátku o kousek dolů, aby se Erikovi lépe leželo. ,,Je." A začal ho hladit palcem po paži. Jelikož knihovníkovy ztuhlé svaly pomalu jeden po druhém povolily, pokračoval. Přesunul se výš, přes zadní část krku až k prvním vlasům. Opatrně tu oblast promnul. Pořád nebyl zastaven, právě naopak, blonďák se k němu přitulil ještě zoufaleji jako by ho pobízel, oči měl napůl zavřené. Tak ho tedy poslechl. Brzy se probíral jemnými prameny vlasů barvy toho nejčistšího zlata. Sám nevěděl, kde se v něm ta náhlá odvaha vzala. Možná to bylo těmi okolnostmi, možná také ne. Dal se do masírování pokožky na Erikově hlavě. Blonďák zavrněl a zavřel oči úplně. O chvíli později z jeho úst vyšel slastný sten, zrovna když Nicovy prsty opečovávaly jedno obzvlášť citlivé místečko za jeho uchem. Oba chlapci okamžitě ztuhli a zrudli. Trapné ticho nakonec přerušil Erik. ,,Ještě?" Zeptal se slabým hlasem s příměsí naděje.

Zasmál se a pokračoval v hraní si s hedvábnými vlasy. Blonďák se spokojeným povzdechem naklonil hlavu, aby na ni lépe dosáhl. ,,Co tvůj krk?" Ozval se polobůh.

,,Lepší. Mnohem. Občas se hodí být nesmrtelný." A opravdu, ošklivé fialové podlitiny, které se stačily objevit během pár minut, se nyní barvily do žluta, některé dokonce i zázračně mizely.

Usmál se. ,,To je dobře." Potom však opět zvážněl. ,,O čem jste se hádali, že na tebe Tartarus tak vyjel?"

,,O tobě." Vydechl po chvíli a opět zavrněl.

,,O mě?"

,,Ano. On tě chtěl chránit."

Překvapeně zvedl obočí. ,,Chránit? Před čím?"

Erik ho v rámci možností objal okolo pasu. Teď mu už ležel na břichu. ,,Přede mnou."

,,Vždyť jsi mi nijak neublížil, ani předtím, ani teď."

,,Říkal jsem mu to, ale nevěří mi." Nico čekal, že bude pokračovat. Když to blonďák neudělal, jemně ho šťouchl do boku, ale on jen zabručel a jeho dlaň chytil.

,,Jak to, že jsi pořád ve hmotném těle?" Zeptal se ho, když svou ruku osvobodil a začal ho hladit po tváři.

,,Je to hodně těžké a vyčerpávající, nedělám to čast, ale teď mi to za to stojí." Odpověděl s úsměvem. Nico se opět začervenal a vrátil se zpět k probírání se Erikovými vlasy, kterému to vůbec nevadilo. Dál leželi přitulení k sobě na gauči, který pro ně nyní byl celým světem. ,,Chce se mi spát."

,,Potřebuješ ty vůbec spát?"

,,Obvykle ne, ale teď je to jiné. Zůstaneš tu se mnou?" Poprosil a vrhl po něm prosebný pohled.

,,Dobře, ale nezvykej si."

,,Hmm, neslyšel jsem to už někdy?"

Polobůh ho lehce plácl přes hřbet ruky. ,,Blbečku. Šoupni se." No, tak se stalo, že v nejvyšším patře knihovny na jednom z gaučů pokojně spal zlatovlasý chlapec na černovlasém. Klidně oddechovali a zahřívali se ve vzájemném objetí, až to vypadalo, že je nikdy nic neprobudí, tak moc spolu vypadali šťastně.

Také že neprobudilo, ani malá návštěva s nimi nehnula. Vládce Propasti přišel hledat Nica di Angela, promluvit si s ním, pokusit se mu vysvětlit situaci. Také že ho našel -spícího na gauči v objetí blonďatého knihovníka, před kterým se jej tak zoufale pokoušel chránit. Tartarus chvíli ty dva pozoroval a nakonec tiše zmizel ve stínech, jako by ho bolelo se na ně dívat.