Následující večer se neobešel bez pošťuchování, smíchu a škádlení týkajícího se přezdívek. Nico měl po třech vysílání Iris dobrou náladu, takže večeře proběhla v příjemné atmosféře.

Druhý den se opět vydal do knihovny s malou Biancou v náručí, která ho žalostným mňoukáním lehce přesvědčila, aby ji vzal s sebou. Stíny je přenesly do přízemí knihovny, na stejné místo jako minule. Bílému kotěti se očividně tato forma cestování nelíbila, jelikož jakmile opět stáli na pevné zemi, s prskáním se vyvrtělo z Nicova sevření a s uraženě zvednutým čumákem odťapkalo mezi police. Polobůh se chtěl vydat za ním, ale nakonec usoudil, že jen potřebuje vychladnout. Vydal se tedy ke krychli uprostřed místnosti a lehce se jí dotkl ukazováčkem. Po kostce se rozběhly rudé zářící čáry, jako předtím u Hekaté, o chvíli později se před ní objevil Erik. Jakmile spatřil chlapce před sebou, vesele se zazubil. ,,Nico! Vítám tě zpátky!"

Oslovený se jeho nadšení usmál a podal mu knihu. ,,Díky."

Blonďák protáhl obličej. ,,Ale no tak, copak jsi nepřišel kvůli mě?" Potom mrkl, na znamení, že není naštvaný doopravdy.

,,Ale jistě že ano, přeci jen jsem tu dlouho nebyl." Odpověděl, rozhodl se hrát jeho hru.

,,Hm, někdo tady má dobrou náladu."

,,Nezvykej si."

Erik se zasmál. ,,To nebude tak snadné. Naposled jsi mě pěkně vypekl."

,,Co tím myslíš?" Zeptal se s nevinným výrazem.

,,To zmizení. Nevěděl jsem, že Hádes má dalšího syna. Co jsem se naposledy díval, přísahal, že nic takového neudělá."

,,Také že neudělal."

Zmateně zamrkal. ,,Cože?"

Nico se jen tiše zasmál. ,,Odnes tu knihu. Třeba na to mezitím přijdeš."

Blonďák tedy udělal, co po něm chtěl. Když se vrátil, předal další díl Harryho Pottera a zjistil, že se stejně nic nedozví, změnil téma konverzace. ,,Úplně nahoře je něco, co bych ti chtěl ukázat." Trhl hlavou směrem ke stropu knihovny. ,,V posledním patře. Chceš si dát závod?" Polobůh po chvilce váhání výzvu přijal. ,,Super! Tak tři...dva...jedna...teď!"

Na znamení oba vyrazili jiným směrem. On nahoru, Nico k nejbližšímu zastíněnému místu. K překvapení obou to bylo těsně...ale polobůh o vteřinu vyhrál. Objevil se s vítězným úšklebkem v cíli zrovna když Erik přistával. ,,Vyhrál jsem!"

,,Gratuluji! Ale těsně."

,,Co je tohle vlastně za místo?" Chtěl vědět, když se rozhlédl okolo a zjistil, že stojí na kruhové plošině s pohodlně vypadajícími křesly.

Jeho společník se dramaticky rozmáchl. ,,Tohle je Zašívárna."

,,Zašívárna?"

,,Jo. Jsme v nejvyšším patře, takže sem nikdo nechodí. Je tu klid, rád tady trávím čas. A bonus: hezké fotky." Ukázal ke stolkům.

Nico k jednomu z nich došel. Stály na něm tři černobílé fotografie v rámečcích. Na první bylo obrovské ruské kolo, na druhé něco, co vypadalo jako stolička zkřížená s vysílačem a na třetí pláž. Pak se vedle něj objevil Erik. ,,Co to je?" Zeptal se ho tedy, protože mu žádný objekt na fotkách nepřipadal povědomý.

Blonďák vypadal trochu překvapeně, ale ochotně mu začal obrazy popisovat. ,,Ten první je London Eye. Obrovské ruské kolo v Londýně, postavili ho docela nedávno, asi dvacet let zpátky. Druhá je Eiffelovka, tak trochu vysílač, tak trochu rozhledna v Paříži. To třetí je pláž ve Phoenixu, na jihovýchodě USA."

,,Eiffelovka? Myslím že jsem o ní slyšel..."

,,Navštívil jsi někdy něco takového?" Zavrtěl hlavou. ,,A chtěl bys?"

,,Vlastně docela jo, kromě Číny, pár míst v Asii a USA jsem nikde nebyl. Ani na Itálii si nepamatuji."

,,Tam jsi se narodil?"

,,Ano."

Blonďák chvíli mlčel. Potom se mu najednou rozjasnila tvář. ,,Mám nápad." Řekl, se zamihotáním se přeměnil do hmotného těla a natáhl k polobohovi ruku. ,,Ukážu ti to. Vezmu tě na všechna místa z fotek, jestli budeš chtít. Chytni se. Začneme London Eyem."

Nico nerozhodně postával, ale nakonec jemně vložil svou dlaň do té jeho. Jakmile se dotkli, svět okolo nich zmizel v tornádu jasných barev. Vířily kolem nich tak rychle, až se mu z toho obracel žaludek. Proto se to raději díval do medových očí svého průvodce, který mu pohled upřeně oplácel. Vtom barvy zmizely a nahradilo je velkoměsto. Davy lidí, stromy, most s troubícími auty a ruské kolo na břehu obrovské, loďmi pokryté řeky. ,,Vítej v Londýně." Řekl Erik a ruku mu pustil až poté, co jí držel jen o chvilku déle, než bylo nutné.

Polobůh se užasle otočil dokola, jak se snažil pobrat všechnu tu krásu. ,,Páni..." Vydechl. Pak se zaměřil na blonďáka. ,,Jak se ti to vlastně povedlo?"

On se však jen usmál a s tichým pojď se rozešel k London Eye. Vystoupili po ocelové rampě plné turistů, ale místo aby do nich vrazili, prošli skrz ně. Jako by ani neexistovali. Vešli do velké skleněné kabiny, ve které byli kupodivu sami. Dveře se zavřely a oni začali stoupat. ,,Umím vstoupit do děje jakékoliv knihy," promluvil konečně Erik. ,,Tohle je nějaký román, myslím, že se odehrává ve Francii. Zbytek světa ale jede dál, tak proč ho nevyužít?"

,,Jak to, že nás nevidí oni?" Ukázal na turisty pod nimi.

,,Jsme jako duchové, pro ně tady nejsme. Můžeme si tu dělat, co budeme chtít a vše, co uděláme, zůstane tady - v reálném světě se to nijak neprojeví. Třeba tohle..." Zničeho nic objal poloboha, který okamžitě šokovaně ztuhl a zčervenal, když se k němu přitisklo svalnaté tělo. ,,Vidíš?" Zašeptal. On se zmohl jen na přikývnutí. ,,Jak se ti líbí Londýn?" Zeptal se blonďák poté, co ho pustil.

,,J-je moc hezký, takový živý." Uvědomil si že mu to ztracené teplo chybí. Přesně v tom okamžiku jejich kabina vyjela do nejvyšší možné pozice a okolo nich se rozlilo ono město. Stoupli si k zábradlí, kde bok po boku tiše pozorovali širý svět. ,,Díky, že jsi mě sem vzal."

Usmál se. ,,Není za co. Ale už musíme zpátky, za chvíli bude čas na oběd, měl bys tam být včas." Znovu se chytili za ruce a Erik je přenesl zpátky.

Probudili se ve stejné pozici u stolku, jako když 'odcházeli'. Nico zvedl do náruče Biancu, která se kdovíjak dostala až nahoru a právě se mu ustaraně otírala nohu. ,,Bylo to super."

,,To jsem rád," odpověděl s úsměvem. ,,A teď už jdi, určitě si už říkaj,í kde jsi." Po rozloučení se rozešli. ,,Jestli chceš, můžeš zase kdykoliv přijít, budu čekat. Přeci jen ještě zbývá navštívit hodně míst." Zavolal ještě blonďák.

,,S radostí!" Křikl na něj polobůh přes rameno, než se ho znovu zmocnily stíny.