Nica s úšklebkem na tváři vyplivly stíny opět v rohu jeho pokoje poté, co ho odnesly z knihovny. Jejich kouřově černé úponky se k němu ještě chvilku láskyplně lísaly, po celou dobu, co odpočíval opřený o zeď. Váhavě ho pustily, až když udělal pár kroků ke stolu. Došel k němu, položil na něj knihu a zkontroloval ebenově zbarvenou růži, která pořád kypěla životem. Jelikož se blížil čas svačiny, z pokoje zamířil chodbou do přízemí. Jeho kroky se rozléhaly liduprázdným prostorem a zdály se být jediným zvukem...až doteď. 

Zrovna procházel okolo jedněch neoznačených dveří kousek od schodů. Něco se s téměř neslyšitelným ťapáním vydalo za ním. Přítomnost neznámého stvoření si uvědomil až o něco později, ne kvůli tomu, že by ho slyšel, ale díky svým schopnostem. Ucítil život. Prvně měl chuť se bleskurychle otočit, vytasit na něj/ní meč, ale nakonec jen šel dál chodbou, pak po schodech a dělal, jako by si ničeho nevšiml. 

Byl překvapený. Jak měl možnost během posledních několika dnů zjistit, jeho schopnosti tady dole fungovaly mnohem méně spolehlivě. Když se pokoušel najít životní síly svých...spolubydlících, aby je nemusel hledat po celém paláci, když chtěl zjistit, jaké rudy se nachází v zemi pod nimi...prostě to občas nefungovalo. Jako by někdo přepnul páčku na vypnout nebo vypojil elektřinu. Jediná schopnost, která fungovala dobře, byla práce se stíny. Ať cestování jimi, nebo jen používání. Ani to nebylo moc překvapivé. 

Šel dál se svým pronásledovatelem/pronásledovatelkou v patách. Lidské kroky následovaly tiché, nenápadné. Nicovi ale nakonec přeci jen došla trpělivost. Byl zrovna v mezipatře, u vchodu do zahrady. Spojil dlaně ve výšce břicha a v příštím okamžik se otočil, ukazováček jen kousek nad lebkou svého prstenu připravený tak, aby mohl rychle přivolat v případě potřeby zbraň. Ale nepotřeboval ji. Na posledním stupni stála kočka.

Byla malá, celá bílá až na černou 'punčochu' na pravé přední pacce. Vypadala by normálně, pozemsky, kdyby neměla červené oči přecházející do oranžové. Bylo to kotě z Pekla. Zvědavě pozorovalo to vysoké hubené stvoření před ním s hlavičkou nakloněnou na stranu. Sem tam zakmitalo uchem, za zády se mu míhal dlouhý ocas. Najednou se zvedlo a přiťapkalo až k němu. Jeho hlava mu sahala ani ne do půli lýtek. Očuchalo mu botu, tiše mňouklo (znělo to jako vypísknutí) a s vrněním se otřelo o polobohovu nohu, který překvapením málem vyskočil z kůže. Jen tam stál s vykulenýma očima, pozorující chlupatou kuličku, tulící se k jeho nohavici, zatímco v duchu zuřivě přemýšlel, co to je u všech bohů za upgradovanou kočku. Po pár minutách se vzpamatoval. ,,Huš! Jdi pryč. Určitě tu máš nějaké myši nebo jiné potvory na hraní. Šup, kššc!" Avšak kotě jen mňoukalo a odmítalo se od něj odloučit.

Povzdechl si a vydal se dolů ze schodů. Jeho přání, aby ho ten živý plyšák nechal na pokoji, se samozřejmě nevyplnilo, jen ho to následovalo a ke všemu se mu začalo motat pod nohy. Ještě párkrát jej zkoušel zahnat, ale nic nepomohlo, tak se raději přidržoval zábradlí. Pak si vzpomněl, že někde četl o Hekaté a její kočce. Třeba bude její. ,,Á, tady jsi! Už jsem tě chtěl jít hledat." Ozvalo se. U schodiště se objevil Tartarus a šel mu naproti. Bohužel také odvedl jejo pozornost od kotěte, kterého se polobůh tak usilovně snažil nezašlápnout, jehož pohled se ke zvířeti vrátil právě ve chvíli, kdy jeho bota klesala rovnou na bílý, vlnící se ocas. Na moment zpanikařil a snažil se došlápnout jinam. To se mu podařilo, ale ztratil rovnováhu. Gravitace naneštěstí fungovala dobře. Když už si myslel, že se ze schodů skutálí, dopadl na něco měkkého. Někdo ho zachytil.

Zvedl pohled rovnou do sametově černých očí s rudými tečkami. ,,D-děkuju." Vydechl.

,,Za nic." Odpověděl nesmrtelný s lehkým úsměvem. Nico mu napůl ležel na hrudi, ruce měl položené na jeho ramenech zatímco on své paže omotal okolo toho úzkého pasu. ,,Nestalo se ti nic?"

Polobůh zavrtěl hlavou, byl vděčný za záchranu, ušetřila mu pěkných pár odřenin. Ani nevěděl jak, ale kdesi v hlavě se mu vynořila myšlenka, že Tartarův úsměv vypadá takhle zblízka moc hezky, dokonce ještě lépe než zdálky. Počkat, co? Do tváří se mu nahrnula barva a najednou nevěděl kam s očima. Uvědomění, že se pořád ještě objímali, mu rozhodně nepomáhalo. ,,Ne, jsem...jsem v pohodě."

,,To je dobře. Máš štěstí, že to byly jen dva schody..." Odpověděl jeho zachránce. Chtěl pokračovat, ale přerušilo ho nesmělé zamňoukání. Rychle se podíval tím směrem a objevil kotě uvelebené na sloupku zábradlí. ,,Co...tady dělá?" Chtěl vědět překvapeně.

Nico si vysvobodil jednu ruku z objetí a natáhl ji ke zvířeti které ji okamžitě začalo zvědavě očichávat. ,,To by mě také zajímalo. Našel jsem...našlo mě to u schodiště a od té doby za mnou chodí. Napadlo mě, jestli nemá něco společného s Hekaté?" 

Tartarus zavrtěl hlavou. ,,Ne, ta má jinou kočku, párkrát mi ji přinesla ukázat." Odmlčel se a sledoval, jak se polobohovi rozlévá po tváři malý úsměv, protože mu kotě začalo drsným jazýčkem lízat dlaň. ,,Měl by ses smát častěji, sluší ti to." Řekl pak.

,,C-co?" Vydoloval ze sebe šokovaně a zčervenal ještě víc.

Nesmrtelný se jen zasmál, (trochu neochotně) ho propustil z objetí a vykročil směrem k jídelně. ,,Je to pravda. Teď pojď, jdeme za tou čarodějnicí."

Nico ještě chvíli stál přimrazený na místě, ale pak ho s kotětem následovali. O chvíli později už stáli v jídelně a dívali se, jak bohyně zkoumá bílé zvíře. ,,Je to holka." Oznámila jim po dlouhém prohlížení, pak ji vrazila polobohovi do náručí. ,,Je odsud."

Tartarus se zamračil. ,,Musela se sem dostat zahradou. Pokud vím, žijí ale dost daleko na to, aby sem zabloudily..."

,,Nikdy nevíš, co se může stát. Zdá se být zdravá a nezraněná-"

,,-což znamená, že ji můžeme s klidným svědomím vrátit zpátky. Tady bychom ji akorát omylem zašlápli. Nebude ti to vadit, Ni..." Slova mu odumřela v hrdle, když se otočil ke jmenovanému. Zjistil totiž že kotě opatrně hladí a ono mu na oplátku cumlá prst. Nevypadali, že by se od sebe chystali oddělit. Pak se na ně polobůh otočil.

,,Mohl...mohl bych si ji...nechat? Alespoň na chvíli?" Zeptal se nejistým hlasem. Starší z obou nesmrtelných vypadal, jako by chtěl odmítnout, protože kočky neměl moc v lásce, ale něco mu v tom zabránilo.

,,Dobře. Jak ji pojmenuješ?" Řekl nakonec, naprosto ignorující bohyni které údivem vyjelo obočí téměř do nebeských výšin.

Nico si bílou kuličku chlupů zvedl do úrovně očí a pozorně si ji prohlédl. Nakonec se vítězně usmál. ,,Bianca." Zašeptal.

Nikdo si nevšiml Hekaté, která přeskakovala pohledem z poloboha na nesmrtelného s vědoucím úsměvem na tváři.