Tohle bude tak trochu speciální kapitola, sami uvidíte proč. Poradím vám jen takto - máte rádi The Words od @madnexx? :D

◼▪◼  

Jayson (Čtvrtek, 6.7., 19:52)

◼▪◼

O několik minut později od toho, kdy zabouchl dveře před Codym, Jayson vybíhal z budovy, aby si vyčistil hlavu. Tričko i klíče opět nechal doma (náhradní si tentokrát schoval pod rohožku) a při návratu opět plánoval zazvonit na Jade. Doufal tak, že si s ní bude moct normálně promluvit.

   Běžel jeho obvyklou trasu po cyklostezce a do parku. Pro tentokrát si nebral sluchátka, aby měl hlavou volnou, což byla chyba, protože kdyby mu do uší řvala hudba, nejspíš by si nevšiml hnědovlasého kluka sedícího na lavičce (pravděpodobně hluboce zamyšleného) a prostě by běžel dál.

   Teď ne. Zpomalil, až došel k oné lavičce. Kluk měl na sobě černé tepláky a triko, takže Jay ho litoval už od pohledu. Vypadal totiž, že běhá taky. "Není ti vedro? Je tady vedro. Taky jsi gay?"

   Jay sám nevěděl, proč se ho na to takhle ptá. Akorát mu to připomnělo Codyho.

   Brunet vzhlédl a podíval se na Jaye. "Co prosím?"

   "Ty jsi mě neposlouchal nebo co?" zeptal se uraženě a zkřivil dolní ret.

   "Poslouchal."

   Jayson se rozvalil na volnou půlku lavičky a vyčerpaně vydechl. Pak ho v klidu vyzval: "Tak mi odpověz."

   Všiml si, jak se kluk odsouvá dál od něj. "Je tu horko," souhlasil. "A myslím, že moje sexuální orientace není tvoje věc."  S tím se rychle zvedl a znovu se dal do běhu. Jay si nejprve nechápavě odfrkl, než se postavil.

   "Ale no tak, už zase? Všichni přede mnou utíkají, stůj!" A rozběhl se za ním.

   Musel trochu přidat, takže běhal sprinty, než toho kluka dohonil. "Za prvé," začal, "jen jsem si chtěl popovídat a za druhé, i kdybys byl gay, což mi nechceš říct, nejsi můj typ. Jsi moje oběť, takže si s tebou potřebuju popovídat o tom, jaké mám trable v ráji. Mám nutkání to někomu říct, ale nikdo mě poslouchat nebude."

   Kluk vedle něj zastavil a než to stihl Jay zaznamenat, zastavil se pár kroků před ním. "A proč si myslíš, že tě budu poslouchat?" zeptal se Jaysona.

   Jay pokrčil rameny. "Klidně to pak můžeš zapomenout nebo naopak říct všem, co za magora jsi potkal, ale nech mě si vylít srdíčko."

    Šlo vidět, že jeho společník váhá. Podezíravě se na Jaysona díval, ale pak se rozhodl. "Tak fajn."

   Jayson měl nutkání si pro sebe zatleskat, ale snažil se regulovat své přehnané reakce, aby si o něm brunet nemyslel, že je úplný šílenec (což si už tak pravděpodobně myslel). Kývl k další lavičce kousek od nich. "Sedneme si."

   Posadili se náležitý kus od sebe. Jayson si odkašlal, věnoval brunetovi jeden malý úsměv a spustil: "Bylo nebylo, žil byl jeden dokonalý kluk, to myslím sebe, a-"

   Brunet se na něj podíval vražedným pohledem a Jayson tak usoudil, že nejspíš nemá rád pohádky. Tak se jen zasmál a začal normálně. "Jasně, sorry. Před nějakou dobou se do bytu naproti tomu mému přistěhoval kluk. Mám mu dát krycí jméno? Třeba Gertrůda? Ne, oukej, to by nebylo fér. Jmenuje se Cody. Je roztomilý, tmavovlasý a má krásný oči. Ale to odbočuju..."

   Jayson mluvil a mluvil. Řekl tomu cizinci vše - jak Codymu pomohl stěhovat sedačku, jak vykecal Jade, že se k němu plánuje dostat, dokonce i to, jak si vystřelil z Codyho bratra a Tiffany. Pokračoval tím, jak ty dva načapal v obchoďáku a vytáhl z Codyho jeho sexualitu a končil událostmi včerejšími a dnešními, kdy lhal Codymu o zabouchnutých klíčích a naštvali se na sebe navzájem. Brunet kupodivu celou dobu mlčel a zdálo se, že opravdu naslouchá. O to se Jay cítil lépe.

   Když domluvil, brunet chvíli čekal, než si nejspíš uvědomil, že Jayova řeč skončila. "To je všechno? Ani jste spolu nezačali chodit?"

   Jayson poznal, že ho to nejspíš překvapilo. Vyhrkl to na něj tak rychle, jako by z toho byl až sám naštvaný. Jakoby zažil něco mnohem horšího. Proto se se na něj Jay podezíravě podíval. "Ne, nezačali. Vlastně se známe dva týdny. Ale podle tvé reakce soudím, že ty máš na kontě mnohem větší problém. No tak, povídej." Jay si uvědomil, že teď nastane asi jeho psychologická chvilka, kdy dostal chuť někomu 'pomoct'. Moc dobře věděl, proč studuje na psychologa.

   Kluk uhnul pohledem. "Ne."

   "Prosím tě, pravděpodobně už se nikdy neuvidíme, proč si jinak myslíš, že ti to tady všechno říkám?"

   Jayson se povzbudivě usmál a brunet se mu podíval do očí. Nervózně si poposedl, než spustil: "Já se... rozešel s přítelem. Už před nějakou dobou."

   Jay chvíli vyčkával, jestli řekne ještě něco. "No? A dál?" vyzvídal.

   Svraštil obočí. "Jak to myslíš, ‚dál'? Tohle ti stačí, víc vědět nepotřebuješ."

   Jayson protočil očima a více se rozvalil na lavičce. "Potřebuju! Nemůžeš to takhle nechat, když už jsi to načal. To není fér!" Uraženě nakrčil ret.

   Brunet s založil ruce na hrudi. "Nic to nebylo, jednoduše jsme se rozešli," zopakoval. Jayson měl chuť znovu protočit oči, ale ten kluk se naštěstí rozhodl pokračovat. "Hodně jsme se tehdy hádali a... tolik se toho stalo. Prostě nám to neklapalo," vysoukal ze sebe. "A tak jednou, když už to bylo hodně špatné, jsem se s ním rozešel a od té doby jsem ho neviděl."

   Jay si odkašlal, než znovu promluvil. "Ty s ním jo? To udělal něco tak strašného, neodpustitelného, srdce lámajícího, bolestivého-" Zastavil se uprostřed věty, když usoudil, že to stačí. Možná je to pro bruneta hodně bolestivé téma, to on nemohl vědět.

   Brunet chvíli mlčel. "Jo, něco takového," zamumlal.

   "Jelikož to z tebe tahám jak z chlupaté deky, soudím, že mi toho asi více říkat nechceš, co?" zeptal se Jay. Najednou jako by všechen jeho humor odletěl kilometry daleko. "Jak že je to dlouho, co jste se rozešli?"

   "Skoro rok," odpověděl prostě.

   Jayovi ho bylo i líto, jestliže se mu o tom těžko mluvilo i po takové době. Nejspíš mu ale nehrál do karet ten fakt, že Jayson byl pro něj úplný cizinec, ale i přes to. "A jak dlouho jste spolu byli?" nedal se. Jayova pošetilá hlava tak nějak doufala, že když to brunet někomu řekne, tak se mu uleví a Jay si pak bude moct říct, že někomu pomohl.

   "Od vysoké. To je asi osm let. Ne, že by tě to mělo zajímat," odsekl. Jay okamžitě litoval té myšlenky o tom, že by mu mohl třeba pomoct. Ale i tak se snažil situaci odlehčit. 

   "Osm let od vysoké? To žiješ v nějaký bublině, kde nestárneš nebo co? Protože na tolik nevypadáš."

   Kluk se usmál, nejspíš proti své vůli. Nebo alespoň tak to vypadalo. "Tak díky," odpověděl. Jayson to nikdy pořádně nepoznal, ale zdálo se mu, že v jeho hlase slyší sarkasmus.

   Jay se na lavičce zpátky narovnal. "Ale teď vážně. Je mi to moc líto, nejspíš jsi ho musel hodně milovat."

   Brunet očividně strnul. "Um... já jsem... Víš, ono totiž..."

   Opět to z něj šlo jako z chlupaté deky. "Ono totiž co?" zeptal se Jay.

   "Ono to takhle nebylo, jasný? Já to k němu nikdy necítil! Za celých těch osm let jsem toho nebyl schopný a právě proto je teď pryč a já jsem sám. Kdybych mu lhal a řekl, že to cítím stejně, sice bych se cítil mizerně, ale on by tehdy neodešel a neudělal by to, co udělal. Jenže já mu to neřekl, protože jsem si myslel, že bude lepší, když mu nebudu lhát, takže si za to všechno můžu sám."

   Jay se cítil opravdu jako psycholog (trénink na budoucí kariéru, asi). A naprosto netušil, co mu má na to říct. Nedovedl si představit, že by po tak dlouhém vztahu někoho nemiloval. Má mu říct, že to není jeho chyba? Nebo mu dát za pravdu?

   Jayson si představil sebe a Codyho. Přemýšlel o tom, že ten kluk se nejspíš o jejich vztah moc nestaral (i když on to posoudit nemohl), zatímco Jayson se snažil až moc. Nechtěl, aby se mu stalo něco podobného po osmiletém vztahu nebo naopak, aby se nestalo nic, jelikož ho Cody teď musí nenávidět kvůli jeho vlezlosti.

   Když potkal před hodinou Codyho na chodbě, stačila omluva. Trocha snahy, ne pitomé hlášky, kterých měl Jay plnou hlavu.

   Jeho myšlenkové pochody nedávaly smysl. Ale zdálo se, že rozhovor s klukem vedle něj mu něco přinesl. Může Codymu naznačovat, že se mu líbí, ale nemusí to přehánět.

   Jayson se prudce postavil a shlédl dolů na bruneta. "Něco jsem si uvědomil. Pane bože. Nedává to totálně smysl, ale díky..."

   "Rory," odpověděl.

   "Já jsem Jayson. A fakt díky za pokec, ale teď musím jít zachraňovat svůj zatím neexistující vztah," zasmál se tiše. Mávl na Roryho, nečekal ani na jeho reakci a rozběhl se pryč.

   Když později čekal na Codyho, až se vrátí domů, několikrát se myšlenkami vrátil k Rorymu. Cítil se, jakoby mu ten rozhovor přinesl hodně, ale zároveň nic. Hodně ve znamení toho, že si vyzkoušel, jak možná bude vypadat jeho práce. Nic, protože mu Roryho a jeho přítele vlastně bylo líto. Jen doufal, že oba budou šťastní.

   Ale nejvíc doufal v to, že to s Codym urovná.

  ◼▪◼  

Vím, že hodně lidí tady na Wattpadu ví, že jsme s @madnexx dobré kamarádky, a taky vím,  že hodně lidí, co čtou mé příběhy, čtou i její. Tak jsme si jednou vystřelily z toho, že by se Jay a Rory mohli potkat a tadááá - je to tady! 

   Pro ty, co neznáte příběh The Words, měli byste to rychle napravit. Pro mě osobně je to jeden z nejlepších příběhu na Wattpadu (a to ne jen pro to, že se známe) a Roryho s Natem si prostě zamilujete. :') 

   A berte to takhle - jako nějaký alternativní vesímír, který je zároveň realitou. Prostě Rory a Nate jsou spřízněné duše a píšou si na ruce, ale Jay nebo Cody tuhle schopnost nemá, u nich spřízněné duše normálně neexistují. Bože, to je tak těžký vysvětlit.

   Tahle kapitola je jednou tak dlouhá, jako normálně, ale snad to nevadí - docela dost mi teď pomůže v dalších věcech a máte se teda na co těšit!

   A docela nám trvalo to všechno sepsat... takže snad se vám to líbilo :D