Cody (Neděle, 29.4., 08:25)

◼▪◼

"Už budeme zpátky, hlavně nepropadej panice," zašeptal Jay Codymu do ucha, až se Cody trochu zachvěl. Tikal pohledem mezi jeho křečovitým držením sedla a Jaysonovýma rukama, které zkušeně vedly koně zpátky ke stáji.

   I když se těšil, zjistil, že jízdy na koni nejsou nic pro něj. Seděli výš, než by Cody čekal, takže ho každou chvíli Jayson, který seděl za ním, musel ujišťovat, že pod jeho vedením není možné, aby spadl.

   Z nejasných důvodů tomu Cody úplně nevěřil.

   "Hele, rodina se vrátila," oznámil Jay, když dojeli na jejich pozemek. Cody se odvážil odtrhnout pohled od místa, které propaloval posledních pár minut, a podíval se směrem k domu, kde stálo auto podobné Jayovému.

   Cody nepatrně znervózněl, sám nevěděl proč, protože se vždy těšil, až Jayovu rodinu pozná. Chodili spolu už dost dlouho na to, aby se tak stalo, ale nikdy nebyl čas sednout do auta a vydat se na čtyř hodinovou cestu, aby se sem dostali. Za tu dobu, co jsou s Jaye spolu, tady byl Jayson dvakrát, jednou po Vánocích, kdy Cody jel taky domů, a jednou přes rok, kdy měl zrovna Cody zkouškové, takže nemohl jet s ním. 

   Ale teď tady byl, roztřepaný seděl na koni a přemýšlel, jak se dostane dolů.

   Najednou Jayovy ruce, které ještě před chvílí byly kolem Codyho, zmizely a Jay se objevil na zemi vedle něj. Natáhl ke Codymu ruku. "Přehoď nohu, sedni na koně bokem a pak mi můžeš skočit do náruče," zazubil se Jay.

   "To nebude tak jednoduché," zamumlal Cody. I tak ale nemotorně jednu nohu přehodil, až seděl čelem k usmívajícímu se Jayovi, chytil ho za ruce a skočil.

   Jeho nohy dopadly s dupnutím na zem a on najednou stál pár centimetrů od Jaysona. "Nikdy víc," vydechl. "Já raději zůstanu u psů."

   Jay otevřel pusu, aby Codymu odpověděl, když si ale oba všimli, jak se k nim někdo blíží. Cody se otočil tím směrem a na chvíli zkameněl. Kdyby se nedotýkal Jaysona, řekl by, že jde právě proti němu. Periferně viděl, jak se Jay usmál na svou kopii naproti nim, která akorát měla na sobě triko. 

   Cody stejně nemohl pochopit, jak může být Jayson polonahý v sedmnácti stupních. 

   Najednou se Jay zamračil. "Ty jsi přibral, Eddie."

   "Ne, vlastně jsem zhubl," odpovědělo Jayovo dvojče a Cody jen tiše obdivoval, jak podobné hlasy mají. 

   "Já bych řekl, žes přibral," nedal se Jayson. "Vážně by ses měl už od mámy odstěhovat."

   Eddie protočil nad jeho poznámkou očima a konečně došel až k nim. Zhoupl se na špičky a zpátky, usmál se a podíval se na Codyho, který stále držel Jaye za jednu ruku. Rychle ho pustil. "Ty musíš být Cody. Z vyprávění od Jade jsem o tobě hodně slyšel," začal Eddie.

   "Jade?" zeptal se zmateně Cody.

   "Prosím tě, Jayson nám jen prostě oznámil, že má přítele, než se rozpovídal o tom, jak nějaký šampon od mámy škodí jeho vlasům. A když přijel pak na Vánoce, nemohli jsme z něj nic vytáhnout, jelikož jsme prý měli počkat, až se setkáme osobně. Všechno o tobě jsem se musel dozvědět od Jade. A upřímnou soustrast, Cody."

   "Děkuju," odpověděl Cody nejistě. Byl rád, když od něj Eddie odtrhl pohled a podíval se na Jaye.

   "Sestra zůstala s tetou. A rodiče na vás čekají uvnitř," oznámil jim. Cody nepatrně přikývl a Jayson si povzdechl. Naklonil se ke Codyho uchu.

   "Dopředu se omlouvám. Fakt jo," zašeptal mu, když přehodil jednu ruku přes Codyho ramena a rozešli se směrem k domu za Eddiem.

   Cody pořádně nevěděl, za co se omlouvá. Něco málo o Jayově rodině věděl, jako třeba že byla pravým opakem té jeho a že jeho máma málem bouchla šampaňské, když jim Jayson v sedmnácti oznámil, že se mu líbí kluci. Na tom ale nebylo nic, za co se omlouvat.

   Když ale vešli dovnitř, Cody hned ucítil ten chaos. Jayova máma k nim přispěchala a první co udělala, bylo, že oba vtáhla do velkého objetí. "Konečně jste tady! Ani nemůžu uvěřit tomu, že jsi nám ho konečně přivedl, Jaysone!" Pustila je a otočila se speciálně ke Codymu. "Dal ti ten darebák vůbec najíst? Vypadáš jak kost a kůže! Určitě máš hlad. A dáš si něco k pití? Čaj, vodu, nějaký-"

   "Děkuju, paní Polleyová, ale jsem v pořádku. Jayson mi dal najíst i napít, nemusíte se bát," uchechtl se Cody. Sledoval, jak Jayova máma hyperaktivně těká pohledem mezi všemi přítomnými. 

   Jayson si povzdechl. "Mami, uklidni se. Dneska jsi neklidnější jak normálě. Jsem dokonalý přítel, mám to vše pod kontrolou."

   Paní Polleyová nad ním máchla rukou. "Prosím tě, tobě se nikdy nedá věřit."

   "Takže tohle je ten slavný a výjimečný Cody?" ozvalo se za nimi. Cody se bleskově otočil na patě a stanul tvář vysokému muži se šedinami ve vlasech.

   "Myslím, že to budu já," přikývl Cody. Pan Polley se zazubil úplně stejným způsobem, jakým to dělával Jayson, a poplácal Codyho po rameni.

   "Musíš být opravdu někdo, když tě Jay přivezl. Co mi paměť pamatuje, nikdy sem nikoho nedovedl."

   "Ne jenom co si pamatuješ," skočil mu do řeči Jay. "Nikdy jsem vám taky nikoho nepředstavil."

   Cody zamrzl na místě. Vzpomněl si na Harryho, se  kterým byl Jay málem zasnoubený a přestěhovaný v New Yorku. A toho že jeho rodiče nikdy nepoznali? Cody se podíval na Jaysona, který se jen pousmál. 

   "Málem jsem zapomněla!" vyjekla Jayova matka. "Cody, upřímnou soustrast za celou naši rodinu. Doufám, že pohřeb proběhl v pořádku."

   Cody střelil pohledem po Jayovi. "Děkuju. Všechno proběhlo, jak mělo," přikývl. Paní Polleyová se usmála.

   Cody si všiml, jak je roztěkaná. Chvíli nevydržela se dívat na jedno místo, prsty se jí klepaly a její úsměv jakoby zamrzl. Nejprve si Cody myslel, že to nejspíš bude normální, ale pak se už i Jay odrazil od zdi, kde se opíral a přešel ke své mámě. "Mami? Jsi v pořádku?"

   Pan Polley se k ní přiblížil taky, Eddie zmizel kdo ví kam. "Vzala sis prášky, Bridget?" zeptal se se Jayův táta. Cody si okamžitě všiml Jayova zmateného pohledu, když se podíval na svého otce.

   "Jaký prášky, sakra?" zeptal se.

   "Ne? Myslím. Zapomněla jsem je doma, než jsme jeli za tetou," odpověděla paní Polleyová třesoucím se hlasem. 

   Cody pootevřel pusu, jakoby chtěl něco říct, protože byl zmatený. To ale očividně i Jayson, který viditelně netušil, co se děje s jeho mámou.

   "Chceš říct," řekl až nepříjemně klidným hlasem pan Polley, "že si prášky neměla čtyři dny a nikomu jsi to neřekla?"

   Paní Polleyová neodpověděla, jen udělala pár kroků dozadu a posadila se na židli. Chytila se za srdce a začala zhluboka dýchat. 

   Pan Polley ji chytil za ramena a zpříma se jí podíval do očí. "Ne. Bože můj. Jayi, volej záchranku."

   "Co se sakra děje?" vyhrkl Jay, když prohledával kapsy jeho kalhot, jak hledal telefon. Cody si uvědomil, že je to poprvé, co takhle Jaysona vidí. Zmateného, panikařícího. "Nemám u sebe telefon!" zakřičel Jay. V tu chvíli se Cody probudil.

   "Já jo," vyhrkl Cody a vytáhl z kapsy mobil. Vytočil číslo pohotovosti a předal telefon Jaysonovi, jelikož nevěděl adresu domu.

   Jay si netrpělivě přitiskl telefon k ruku. "Může mi sakra někdo říct už, co se s ní děje?"

   Pan Polley nespouštěl oči z těžce oddechující Jayovy mámy, když odpověděl: "Tvoje máma je nemocná. Před půl rokem jí zjistili problémy ze srdcem."

   Jayson se zastavil uprostřed netrpělivého pochodování. Chvíli nic neříkal, jelikož nejspíš hledal správná slova, dokud ze sebe nevymáčkl hromádku divných zvuků a až pak slova. "A to jste mi plánovali říct kdy?"

    Pan Polley se chystal odpovědět, ale to už Jayson začal mluvit do telefonu. Cody ho v tu chvíli obdivoval, jak dokázal za setinu sekundy přepnout tak, že s ledovým klidem diktoval adresu jejich domu.

   Až když hovor tipl, dřepl si vedle mámy, která vypadala, že sotva dýchala, a Cody uviděl, jak mu začaly stékat slzy.

   Nikdy neviděl Jaysona brečet. Jay byl neustále v pozitivní náladě, vysmátý, s velkou dávkou energie a rozveseloval tento svět jen svou existencí. Cody zmateně sledoval, jak šeptá svojí mámě, že všechno bude v pořádku, než se rozhodl k němu dojít. Dřepl si k němu a jednu ruku mu položil na záda, aby ho uvědomil, že je vedle něj.

   Jayson se otočil, přičemž nepouštěl jednu ruku jeho mámy, a schoval se v Codyho nemotorném objetí. "Co se to děje," uslyšel ho Cody říkat, než se pan Polley vedle zvedl.

   "Zůstaňte tady s ní. Jdu najít její prášky a pro Eddieho," oznámil až děsivě klidný. Cody tiše přikývl, jelikož věděl, že Jay teď reagovat nijak nebude.

   Hned ale jak pan Polley opustil místnost, Jayson se narovnal do sedu a otřel si oči. Cody cítil, že by měl něco říct, ale nevěděl co, a tak raději zůstal zticha a držel Jaye za ruku. Až po chvíli se odvážil zašeptat, že to bude v pořádku, i když neměl nejmenší tušení, jestli opravdu bude.

  ◼▪◼  

Já jsem strašná. Chvíli je poslední dobou nenechám v klidu.