Jayson (Úterý, 2.10., 16:44)

◼▪◼  

"Asi před dvěma hodinami jsem mluvil s Codym. A nevěřím mu jediné slovo, co řekl," oznámil Jayson Jade do telefonu, když mířil po ulicích Toronta do svého nového bytu. Jade si povzdechla.

   "Co ti zas napovídal? Už jste alespoň použili Skype nebo tě pořád nechce vidět?" zeptala se.

   "Jdu právě z práce, takže jsem mu jen volal. Ale videohovor nebude asi ještě hodně dlouho."

   "Chybíš mu a myslí si, že když tě uvidí, bude to ještě horší. Už tak celé dny chodí jako tělo bez duše a sotva se mnou mluví. Právě jdu k němu s hodně opožděným obědem, protože vsázím na to, že si zase dal jen na snídani čínskou polévku a pravděpodobně zmrzlinu."

   Jayson zabočil do další ulice. Už viděl park, za kterým se jeho byt nacházel. "Já truchlím naopak. Já ho potřebuju vidět. Taky mi chybí. Oba mi chybíte. Nemám se s kým bavit. Dneska jsem promluvil možná tak s jednou holkou, jejíž jméno si ani nepamatuju, ale dostala to druhé místo. Přijde mi divná."

   "A jaký máš pocit po dvou dnech v nové práci?" zeptala se Jade. 

   Jay pokrčil rameny, i když to nemohla vidět. "Zatím nijaký. Měli jsme jen milion přednášek o ochraně soukromí a tak. Prvního klienta dostanu až tak za měsíc, ale už teď nám platí i jen za ty přednášky. Fakt to tady vypadá jak práce snů."

   "Jsem za tebe ráda, Jayi," řekla Jade.  "Jen doufám, že budeš šťastný."

   Jay si skousl spodní ret. "Nějaký ten čas to bude trvat, ale snad budu. Až pomůžu mámě, budu."

   "Ani nevíš, jak ponuře tady je bez tebe. Ještě když se musím starat o to štěně, cos tady za sebou nechal," odfrkla si Jade. Jayson nakrčil obočí.

   "Štěně?"

   "Cody," vysvětlila se smíchem. "Je jak štěně, který jsi právě oddělil od mámy. Akorát že nekňučí, ale pohled má stejnej."

   "Přemluv ho, ať si se mnou zavolá přes kameru. Prosím," poprosil ji. "Chtěl bych ho vidět." 

   Jay si skousl ret. Opravdu doufal, že Codyho brzy uvidí, jelikož mu neuvěřitelně chyběl. Zjistil, že místo něj v noci objímá peřinu a párkrát se mu  už i stalo, že nevědomky uvařil pro dva místo pro jednoho. V takových chvílích se chtěl raději propadnout do země, aby nemusel snášet to, jak strašně se cítil.

   "Můžu to zkusit, ale nic neslibuju. Je to tvrdohlavé štěně," odpověděla Jade. Jayson si v hlavě dokonale dokázal představit její úsměv, který právě teď na tváři měla. 

   "Musím končit," pověděl jí, zatímco se rozhlížel přes silnici, aby mohl přejít k malému obchůdku, kde měl v plánu jít nakoupit. "Až k němu dojdeš, vyřiď mu, že mi chybí. Třeba se nade mnou slituje a zavolá mi přes kameru, když už to musím vyřizovat po tobě."

   Jade neodpověděla hned. Jakmile to Jay dořekl, uslyšel, jak Jade volá na Codyho, což nejspíš znamenalo, že došla do jeho bytu. Těch zavolání bylo ale několik. Ovšem Jayson neslyšel žádnou odpověď od Codyho.

   Jade si dala telefon zpátky k uchu. "Ráda bych mu vyřídila, že ti chybí, ale on sám chybí. Nebo alespoň není u sebe v bytě, použila jsem náhradní klíč. A to jsem mu volala, že přijdu, měl by tady být."

   "Cože? Vždyť jsem s ním kolem druhé mluvil a říkal, že nemá v plánu opustit byt dokud nebude muset zítra do práce."

   "Prostě tady není. Zavolám ti později, jo? Jdu ho najít."

   "Počkej," vyhrkl Jay. "Nech mě mu zavolat první."

   "Okay, ale napiš, jestli ti to zvedl. Pak to budu zkoušet už já," nařídila mu Jade. Jayson si povzdechl.

   "Jasně."

   Tipl hovor. Zastavil se před vstupem do obchodu, opřel se o zeď a v kontaktech vyhledal Codyho číslo. Hned ho vytočil a byl připravený vyzvánět i několik minut, dokud by mu to nezvedl. Ovšem velmi známý hlas na začátku mu oznámil, že číslo je nedostupné.

   "Do prdele, Cody," zamumlal si Jay. Ještě než napsal Jade zprávu, že je Cody nedostupný, zkusil to ještě dvakrát. Pořád se mu ale dovolat nemohl.

  ◼▪◼  

Cody (Úterý, 2.10., 18:11)

   Cody si uvědomil, že k němu měla přijít Jade, až když vystupoval z vlaku ve svém rodném městečku. Co nejrychleji vytáhl z kapsy mobil, aby ho zapnul (někdy si ho vypínal, aby si v klidu mohl číst a telefon ho nelákal a hned na něj vyskočilo přes dvacet nepřijatých hovorů. Většina jich byla od Jade, ale pár i od Jaysona.

   Cody zavřel oči. Jayson. Stačilo, aby jen viděl jeho jméno a už mu neuvěřitelně chyběl. Jeho vtipy, smích, úšklebky a nejvíce jeho doteky. A i když mu to vážně chybělo, nedokázal Jaye vidět. Měl pocit, že vše by bylo třikrát horší.

 Sám byl zvědavý, jestli se někdy odhodlá k tomu se s Jayem vidět.

   Rychle jim naťukal alespoň zprávu, že je v pořádku a jen že jel za rodinou.

   Od nádraží k domu jeho rodičů to byl jen kousek. A doufal, že budou doma, protože takhle odjet se rozhodl před třemi hodinami a nikomu o tom neřekl, ani rodičům.

   Bylo mu jasné, jak ten dům bude prázdný. Žádná babička, žádný Jerry a ani Tiff, která u nich bývala pořád. Najednou tam bydleli jen dva lidé.

   Musel zazvonit, protože už ani klíče neměl. A v tu chvíli přišlo to největší překvapení.

   "Cody?"

   Vzhlédl od špiček svých bot. Tenhle hlas nepatřil ani jednomu z jeho rodičů, tím si byl jistý.

   "Jerry? Co tady děláš?" Cody se na chvíli rozzářil. Neviděl svého bratra od pohřbu babičky, což už taky bylo skoro půl roku. A i když to na pohřbu nedopadlo nejlíp, i tak se udobřili a skoro každý den si psali. Automaticky mu skočil kolem krku.

   "Přiletěli jsme na pár dní s Tiffany. Měli jsme v plánu tě překvapit zítra. Co tady děláš ty?" zeptal se. Codyho neuvěřitelně potěšila radost v jeho hlase. Ale on sám povadl a Jerryho pustil.

   "Zkus hádat," zamumlal.

   "Oh," vydechl. Položil jednu ruku Codymu na rameno. "Jako já Jaye zrovna dvakrát nemiloval, což asi není žádný překvápko. Ale vím, že ty jo, takže je mi to opravdu líto, Cody, a myslím to vážně."

   "Děkuju," špitl Cody ve chvíli, kdy se z kuchyně ozval hlas Tiffany.

   "Kdo je tam, Jerry?" křikla, přičemž vešla na chodbu. A když uviděla Codyho, div nezačala brečet. "Panebože, Cody!" vyjekla a rozběhla se pro objetí. To už uslyšeli i jeho rodiče a nahrnuli se na chodbu taky.

   "Tiff," zamumlal jí do ramene. "Tiff, škrtíš mě."

   Tiffany mírně polevila stisk, ale nepouštěla ho. "Ani nevíš, jak jsem poslední dobou na tebe myslela. Mám nakoupených několik sáčků tvých oblíbených bonbonů a všechny je můžeme sníst na posezení u filmu, který ti odvede myšlenky jinam. Alespoň na chvíli, protože ví, že na něj zapomenout úplně nechceš."

   "Děkuju? Asi?" odpověděl Cody.

   Tiffany natočila hlavu, aby mu mohla něco pošeptat. "Je mi to líto, Cody. Ale bude to lepší, věř mi."

   Cody se usmál a vyvlékl se z jejího sevření.

   Podíval se na rodiče. Jako první se šel přivítat s mámou. S nimi to nebylo tak jak s Jerrym a Tiff, rodiče navštěvoval alespoň jednou měsíčně, takže ty viděl. Ale Cody byl poslední dny až moc emotivní a tak se ihned rozbrečel, jakmile přešel od mámy k tátovi.

   "Půjdu ti udělat tvůj oblíbený čaj, ano?" pohladila ho po zádech máma, jakmile vklouzl do tátova objetí.

   "Asi se mi právě zachtělo na záchod," ozval se Jerry. Tiff se ušklíbla. 

   "Jo, mně taky," přitakala. Oba zmizeli v těsném závěsu za jeho mámou. Cody se nepřestával držet táty, jako by mu na tom závisel život.

   "Cody..." vydechl. "Asi je to těžké, že? I když to tak moc nevypadalo ze začátku, z Jaysona se vyklubal úžasný kluk." Pohladil ho po zádech. "Takže myslím, že je čas na malý rozhovor mezi otcem a synem," řekl s úsměvem, když od sebe Codyho odtáhl.

   Cody přikývl. Nejvíce se těšil na to, až si s tátou bude moct popovídat.

◼▪◼

Možná mi to jen tak přijde, ale zdá se mi, že někteří jste si mysleli, že minulá kapitola je poslední :'D Takže není, bude jich ještě dost a třeba dostanou i ten happyend. :')