Cody (Sobota, 28.7., 10:46)

◼▪◼

Cody nemohl uvěřit, že to bez Jaye vydržel skoro dva týdny bez toho, aby podpálil celý jejich byt jeho kulinářskými schopnostmi.

   Teď už měl ale Jayson každou chvíli přijet. Jeho máma se sice ještě neprobudila, ale Jay usoudil, že alespoň na chvíli by se vrátit mohl a přibrat si spodní prádlo, jelikož naposled se do bytu vrátil jen na otočku, když se Cody musel vrátit do práce. Což byla ta lepší stránka věci. Druhá byla ta, co musel Cody Jayovi ještě říct.

   Měl by být rád, že ho v práci povýšili. Cody by klidně teď už mohl skončit se školou a naprosto přehledně by se uživil, o čemž také přemýšlel. Ale povýšení také znamenalo méně času na dojíždění za Jayem, dokud se jeho máma neprobudí.

   Když ale Cody uslyšel z chodby chrastit klíče, všechny myšlenky šly stranou a on vyskočil na nohy. Podle dalších zvuků mu přišlo, jakoby Jay venku s někým mluvil, ale Codyho nenapadalo s kým by mohl. Dokud nevešel dovnitř.

   "Kdes ukradl to dítě," vysypal ze sebe jako první Cody. Nebyla to ani otázka jako spíš oznámení. Jay za sebou zavřel dveře, přičemž nepouštěl ruku malé holčičky, která vypadala sotva na dva roky. 

   "Překvapení?" zazubil se Jayson.

   "Mám na tebe zavolat policii hned nebo mám počkat, jak se pokusíš mi vysvětlit, proč jsi domů vzal sotva narozené dítě?" zeptal se Cody. Založil si ruce na prsou a čekal, co z Jaye vypadne.

   "Náhodou, za chvíli jí budou dva. Že?" Udělal na holčičku nějaký obličej a ta se zasmála. Jay jí rozcuchal malé hnědé kudrlinky. "A žádná policie není potřeba, proboha. Věř mi trochu. Rachel má nějaký zařizování kdesi pryč a její manžel je taky někde, takže svěřila Melanie mně, dokud se za dva dny nebudu vracet."

   "A víš, že existují telefony? Mohl jsi mi to taky oznámit." Cody přelétl pohledem po Jayovi i Melanie. "Vždyť minule, když jsi měl hlídat malýho bratra Jade, našli jsme ho v koupelně jak si plave s kachničkami v záchodě. A její sestra jedla tunu zmrzliny schovaná ve skříni."

   "To je minulost," ohradil se Jayson. "Teď je jiná doba. Jsem zodpovědnější. A taky mám tebe."

   "Minulost. Dva měsíce zpátky, jo," protočil Cody očima. Jayson zvedl jeden koutek úst do úsměvu a pustil ruku Melanie. Došel ke Codymu, jednou rukou mu zaplul na záda a přitáhl si ho k sobě.

   "Skoro dva týdny jsme se neviděli," promluvil Jay. "Tak pořád nehudruj a alespoň mě přivítej."

   Cody si povzdechl, ale i tak Jaye alespoň krátce políbil. Pak se ale hned odtáhl, aby viděl na to malé stvoření, které na ně koukalo s vykulenýma očima. Střelil pohledem k Jayovi. "Máš přesnídávky? Dudlíky? Plenky? Potřebuje to v takovém věku vůbec ještě plenky?"

   Jay pokrčil rameny. "Já nevím, jo?"

   "Sakra, tak dala ti Rachel něco?" zeptal se Cody, ale hned si zakryl pusu dlaněmi. "Sprostý slovo. Nemůžu mluvit sprostě. Sakra."

   "Řekl jsi to zas," podotkl Jay, než ze země zvedl velkou tašku, kterou od Rachel měl. Malá Melanie se mezitím beze slova posadila na zem a začala zkoumat koberec pod sedačkou. "Něco tady je." Cody se k Jayovi přiblížil, aby zkontroloval taky obsah tašky. "Nějakej plyšák, nějaká divná podložka, lahvičky-"

   Jayson by i pokračoval, ale v tu chvíli uslyšeli ránu a hned na to se spustil hlasitý brek. Oba se pohotově otočili na Melanie, která seděla u rohu stolu, jednou ručkou se držela za hlavu a zčervenala takovým způsobem, jaký Cody dlouho neviděl.

   "Co to dělá?!" vyjekl Cody. "Brečí?"

   "Očividně?" nakrčil Jay nechápavě obočí a přiběhl k Melanie, aby ji zvedl do náruče. "Bože, není tady ani pět minut a už jsme ji zranili. Ty jsi na tom s dětmi hůř, než jsem si myslel."

   "Jak já. Ty jsi hlavní chůva," ohradil se Cody.

   "Ale to ty ji oslovuješ to a nepoznáš ani brek, hele," uchechtl se Jay. "Najdeš někde v té tašce dudlík? To většinou pomáhá ne?"

   Melanie řvala snad co jí hlasivky stačily, tak se s ní Jay začal pohupovat a hladit ji na místě, kde se praštila. Cody tam chvíli jen stál a užíval si toho pohledu na Jaye s dítětem, než si uvědomil, že ho vlastně o něco požádal. Otočil se na patě a začal se prohrabovat taškou.

   "Tady žádný dudlík není," zamumlal si pro sebe Cody, když už nějakou chvíli tašku prohrabával. Periferně se koukl na Jaye, který měl s Melanie očividně hodně práce a dudlík by se hodil. "Tady dudlík není," zopakoval hlasitěji, aby ho Jay slyšel. "Nejspíš na něj Rachel zapomněla."

   "Sak... Ne, sprostý slova ne. Ale je tohle vůbec sprostý? Ani ne, ne?" Jayson koukl na Codyho, ale ten jen pokrčil rameny. "Počkej," zastavil se najednou Jay. Pohupovat se ale nepřestal. "Běž do ložnice. V posledním šuplíku bych měl mít dudlík."

   Cody nakrčil obočí a otočil se na Jaye. "Cože?"

   "Dudlík. Poslední šuplík. Po bráchovi Jade, kdysi ho tady nechal. Umyjeme ho a bude to v pohodě, ne?"

   Cody otevřel pusu, že něco řekne, ale Melanie snad svůj brek ještě zesílila, a tak se Cody bez dalšího slova odebral do ložnice. Došel ke stolu, dřepl si a otevřel šuplík. Začal se v rychlosti přehrabovat, až mu několik věcí a papírů vypadlo na zem. Když ale dole konečně dudlík uviděl, vítězoslavně ho vytáhl a vypadlé věci začal skládat zpátky.

   Dokud mu v ruce nezůstala poslední věc. Obálka.

   Codyho hned zaujala kvůli logu a adrese, ze které přišla. A data. Sedmnáctého července byl den, kdy se Cody musel vrátit z nemocnice a Jayson se sem na otočku stavil. O této poště ale Cody neměl ani tušení.

   Možná by to neměl dělat, když ještě vedle pořád brečela Melanie, ale otevřel tu obálku s logem Torontské společnosti, o které si toho Cody našel dříve spoustu. A začetl se.

   Součástí dopisu byla totiž i kopie Jaysonova e-mailu, který podle data psal čtrnáctého července, den před Codyho narozeninami, když byl u mámy v nemocnici, a na který také dopis odpovídal. A když ho každé další slovo ranilo čím dál víc, Cody nepřestával číst. A snažil se zpracovávat ty věty, které mu oznamovaly, jak se Jay chce ucházet o místo v Torontu a jeho přijetí k pohovoru za čtrnáct dní.

   Codymu hned došlo, jaký byl ten pravý důvod, proč jel Jayson s ním toho sedmnáctého. Nechtěl, aby Cody tento dopis viděl a tak si ho sám přečetl a schoval. Codyho by nikdy nenapadlo přehrabovat se v Jayových věcech a už vůbec ne v posledním šuplíku, kde měl takové kraviny jako právě dudlíky.

   Musel na ten dopis zírat pořádně dlouho, jelikož za chvíli ne jenom že Melanie přestala brečet, ale Jayson vběhl do ložnice celý rozesmátý. "Jestli ho nemůžeš najít, už je to v pohodě! Jsem dokonalá chů-"

   Jay se sekl uprostřed slova. Cody se postavil na nohy a pomalu se k němu otočil s prvními slzami v očích a papírem v ruce. "Kdy jsi mi to plánoval říct?" 

   Jaysonova nálada se viditelně změnila, když uviděl v jeho ruce obálku s logem Toronta. "Cody..."

   "Kdy?" zopakoval Cody. Jayson si skousl spodní ret, udělal pár kroků ke Codymu a chtěl mu nejspíš papír vzít, ale Cody uhnul a udělal pár kroků dozadu. "Myslím, že to mám právo vědět."

   "Neber to vůbec vážně. Chtěl jsem to jen zkusit kvůli mámě, ale pravděpodobnost, že by mě vzali, je minimální," zkusil to Jayson, ale Cody zavrtěl hlavou.

   "Proč se tak podceňuješ? Byl jsi nejlepší v ročníku, tvoje práce jsou oceňovány jako jedny z nejlepších, co na té škole vůbec byly. Máš dokonalou vizitku, trochu praxe taky a hlavně profesora, který ti to teoreticky domluví. Takže ne, tohle mě ani trochu neuklidnilo," řekl tiše Cody. Snažil se udržet se v klidu, ale fakt, že mu to Jay ani neřekl, ho docela ranil.

   "Nic to neznamená, Cody. Vážně."

   "Kdyby tě vzali, přijal bys to místo?" zeptal se Cody. Tahle otázka možná byla trochu podpásovka, ale potřeboval to vědět.

   Jay mlčel. A to se Codymu ani trochu nelíbilo. "No?"

   "Musel bych," vysypal ze sebe Jay. "S mámou v nemocnici nemůžu pořád spoléhat na rodiče. Tady práci najít nemůžu, ale potřebuju ty peníze a potřebuju pomoct mámě."

   Cody pomalu vydechl. "Já ale nemůžu do Toronta." Jayson se pokusil zase o pár kroků přiblížit, ale Cody zase zacouval. "Povýšili mě. Včera. A možná i skončím se školou, protože ta práce mi teď bude vydělávat dost dobře. A i kdyby ne, v Torontu se teď nemám šanci uchytit."

   "Nepředbíhej," zastavil ho Jayson. "Žádné Toronto se ještě nekoná."

   "Ale bude," zamumlal Cody. Práskl s dopisem zpátky na stůl. "Chápu, že chceš pomoct mámě a tak. Ale mohl jsi mi to říct. Mohli jsme to probrat dřív. A to, že jsi mi to zamlčel... Já myslel, že víš, že mi můžeš věřit."

   Cody bez dalšího slova obešel Jaye ke dveřím ložnice. "Jdu se projít," zamumlal. Nečekal na Jaysonovu odpověď, i když viděl, jak se k nějaké chystá. Jen chtěl prostě rychle utéct a provětrat si hlavu.

  ◼▪◼