Cody (Neděle, 15.7., 11:21)

◼▪◼  

"Je všechno v pohodě, Jade? Jayson mi nebere telefon. Volal jsem mu tak stokrát."

   Dívka si povzdechla. "Jo. Jay je teď u své mámy a telefon má buď doma nebo si vypnul zvonění."

   Cody stáhl rty do úzké linky a zavřel oči. Pevněji sevřel mobil v ruce. "Měl bych tam být. Sakra, jsem ten  nejhorší přítel na světě. Jak mu je? Včera jsem s ním taky mluvil, ale nemůžu vědět, jestli říká pravdu."

   "Jeho máma se pořád neprobudila, takže nic moc. Celý dny jen sedí u její postele. Snažila jsem se ho vytáhnout alespoň někam na oběd, ale ani se nehne, raději si zajde jen do bufetu pro bagetu." Jade se odmlčela. "A chybíš mu. Včera mi už i řekl, že by byl raději, kdybys tady byl místo mě ty. Docela to zamrzelo, ale je docela mimo a vlastně se mu nedivím."

   Cody přestal procházet celý byt, posadil se na sedačku a podepřel si rukou hlavu. "Já vím, že bych tam měl být. Už to zařizuju v práci. Jestli to vyjde, zítra ráno budu tam."

   "Vážně?" vyjekla Jade. "To je úžasný! Ani nevíš, jak mu to zlepší náladu!"

   Cody se pousmál. "Snad jo. I tak bych tam měl být od začátku. Děkuju, že tam pro něj jsi alespoň ty."

   Jade chvíli neodpovídala a podle zvuků Cody usoudil, že se proplétá někde mezi lidmi. "V pohodě. Právě jdu na nějaké pořádnější jídlo než jsou bagety, protože o těch se žít nedá." Cody se tiše zasmál. "Jo, Cody," vyhrkla ještě Jade. "Málem bych zapomněla. Všechno nejlepší k narozeninám. Dárek pro tebe mám doma a máš se na co těšit."

   Kdyby mu Jade nepopřála, Cody by si možná ani neuvědomil, že narozeniny vlastně má. Hlavu měl plnou Jaysona a toho, jak se nenáviděl, že tam teď s ním nemůže být. "Děkuju," odpověděl zmateně. "Ani jsem si neuvědomil, že už je patnáctého."

   "Řeknu Jayovi, ať ti zavolá. Nezapomněl na tvoje narozeniny, to ne, už v šest ráno šílel, že ti musí zavolat, ale zastavila jsem ho, aby tě neprobudil."

   Cody se uchechtl, jelikož před očima úplně viděl, jak to muselo probíhat. "Jo, to zní jako on."

   "Měl jsi ho včera vidět, jak málem převrátil nemocniční televizi, protože tady nemají ten program, kde moderuješ počasí. Skoro šel až na ředitelství," zasmála se Jade. Cody se usmál sice taky, ale akorát mu to připomnělo, jak by tam vážně měl být.

   "Řekni mu, že zítra mě tam bude mít v celé mé kráse nekráse. Neotravuj ho s tím, aby mi volal, on si vzpomene, pokud bude chtít. Jen mu vyřiď, že ho miluju a že už mi taky chybí."

   Jade zakňučela. "Já chci mít s někým taky takový vztah, jaký máte vy dva. To není fér."

  ◼▪◼  

Cody byl zrovna připravený si vyjít někam na oběd (nechtěl riskovat vyhoření bytu svým vařením a neměl tady Jaye, který by mu uvařil), když mu v kapse začal vyhrávat telefon. Nepatrně si povzdechl, jelikož dneska si už asi patnáct minut volal s Jade, pak s šéfem a musel odpovědět na několik narozeninových telefonátů, na což vzhledem k okolnostem neměl úplně náladu.

   Když ale vytáhl mobil z kapsy a na displayi uviděl fotku sebe a Jaye, jak mu dává pusu na líčko, nálada se mu okamžitě zlepšila.

   "Vážně jsi jen po Jade chtěl, ať mi vyřídí ta pěkná slůvka a abych ti nevolal?" Bylo první, co Jayson řekl. Kupodivu zněl docela radostně.

   "Možná?"

   Jayson se zasmál. A Cody i přes telefon poznal, že ten smích byl vážně upřímný, což ho potěšilo ještě víc. "Zítra, až přijedeš, ti dám dárek. Je dokonalej. Ale všechno nejlepší, Cody. Je mi strašně líto, že nemůžu být na tvoje narozeniny s tebou, protože už mi fakt hodně chybíš. Zítra ti to vynahradím."

   Cody nemohl uvěřit svým uším. "Zdá se mi to, nebo zníš, jako by sis to vyčítal?"

  Jay neodpovídal. Cody se plácl do čela.

   "Já bych tam měl být s tebou. Od začátku, být při tobě. Takže opovaž se si něco vyčítat, jinak já se jdu raději zahrabat pod zem."

   "Já jsem v pohodě," snažil se ho Jay přesvědčit. "Vážně."

   "Pamatuješ? Mluvil jsem s Jade. Všechno mi na tebe kecla."

   Jayson si povzdechl a Cody mohl v duchu úplně vidět, jak si skousává ret skoro až do krve. Znal už tenhle typ povzdechu. "Můžu být upřímnej?"

   "Samozřejmě," odpověděl Cody. "Mně můžeš říct všechno."

   Jay dlouho neodpovídal, z čehož Cody už tušil, co přijde. Jayson se vždycky snažil vypadat jako ten bezstarostný kluk, který má radost ze života a nic ho jen tak nerozhodí. Rád si tuto image udržoval a i Cody viděl jen párkrát, když se jeho image rozbila.

   Teď byl jeden z těch momentů. A to byli několik desítek kilometrů od sebe.

   Ještě chvíli Jayson nemluvil a Cody usoudil, že se snaží najít místo, kde by byl sám. Mezitím se tedy posadil zpátky na sedačku, odložil klíče, které už měl v ruce, a čekal, až se mu Jay zase ozve.

   Cody si povzdechl. Teď měl být sakra u něj.

   Když si Jay vrátil telefon k uchu, ozvalo se pár zvuků, ze kterých Cody poznal, že Jayson není v pořádku. 

   "Jayi, mluv se mnou. Prosím," vyzval ho Cody tiše.

   "Vždycky jsem měl strašný problém s jednou věcí," začal Jay mírně se třesoucím hlasem. "A nechci, aby se mi to stalo zase. Je tady část mého života, o které jsem ti neřekl. Neřekl jsem to ani Jade, stalo se to ještě předtím, než jsem ji poznal." 

   "Co to je?"

   "Když mi bylo sedmnáct, zemřel mi můj nejlepší kamarád. Onemocněl a pomalu se to stávalo horší a horší. A já... samozřejmě, že jsem k němu cítil něco víc. A jsem takovej blbec, že když se děje něco takového, mám tendence se uzavírat a nemluvit o tom s nikým."

   Cody zavřel oči. "Jayi, to je mi-"

   "Počkej," zastavil ho Jay, hlas více nejistý jak předtím. "Já se snažím. Minule jsem to nezvládal, byl jsem na lidi nepříjemný a odmítal jsem pomoc. Nebylo to tak, že bych se chtěl zabít nebo něco takového, to zas nemám v povaze. Ale odháněl jsem takhle lidi, na kterých mi záleželo. Nechci, aby se to teď stalo taky."

   "Jayi, mě neodeženeš, i kdyby ses snažil sebevíc. Nestane se ti to. Můžeš o tom se mnou mluvit kdy chceš. Nemusíš se přede mnou uzavírat," snažil se ho přesvědčit Cody.

   Jayson potáhl a Cody mohl slyšet, jak brečí. "Ale jde o to, že se mi zdá, že teď prožívám to samé. Akorát teď jde o moji mámu, vlastní rodinu, a já netuším, co mám dělat. Nechci do toho zase spadnout, ale přijde mi, že je to tak stokrát horší jak minule. Protože ona se prostě neprobouzí a cítím se, jako by mi umírala pod rukama."

   Cody ucítil slzy, které  se mu draly na povrch. Otevřel pusu, aby mu mohl odpovědět, ale to se Jay už opět chytil slova. A zlomil tím Codymu srdce.

   "Já jsem v prdeli, Cody. Potřebuju tě. Prosím."

   Cody, který doteď seděl vzpřímeně, se rozvalil zoufale na sedačku a vydechl všechen vzduch. Takového Jaye ještě nepoznal a rvalo ho to na kousky. "Dneska budu u tebe. Slibuju. Nějak si to zařídím, ale dneska přijedu."

   Jayson nic neříkal, Cody jen slyšel jeho vzlyky. 

   "Jayi..."

   "Já se strašně omlouvám, Cody. Vážně jo. Ale já mám prostě strach, že každou chvíli máma umře a já se sesypu. Už teď k tomu nemám daleko."

   Cody ucítil, jak mu po tváři stekla první slza. A za ní hned následovala druhá. "Nemáš se za co omlouvat. Bude to v pořádku. Budu se snažit přijet co nejrychleji. Hlavně se-"

   "Neříkej to Jade, prosím. Nezvládl bych, jak by se na mě dívala, jako na nějakého chudáka. Chtěl jsem, abys to věděl jen ty, protože máš na to právo. A protože tě potřebuju."

   "Zůstane to mezi námi, slibuju."

   Zatímco si Cody balil věci, neustále měl mobil u ucha a snažil se Jaye nějak uklidnit. Když pak hovor ukončil, měl už všechny věci v tašce a zjistil, že s Jaysonem mluvil přes tři čtvrtě hodiny.

   Celou cestu si pak vyčítal, jak mohl být tak hloupý a nechat Jaye jet samotného. Protože i když Jayson byl vždycky ten nejvíce vyrovnaný člověk, měl tušit, že s touhle situací se tak vyrovnaně nevypořádá.

  ◼▪◼