Jimin

Odbíjí dvanáctá. Půlka je za mnou. Celý den jsem myšlenkama jinde. Yoongi ještě stále leží v nemocnici. Od toho záchvatu už uběhli dva dny. Stále se to nelepší. Z nemocnice jsem odešel až dneska ráno, už jsem musel do práce. Jenže asi jsem měl ještě zůstat doma. Vůbec se nedokážu soustředit, jen za dnešek se mi povedlo rozbít pět skleniček. Tu poslední teprve před pěti minutama. S takovouhle tě brzy vyhodí... pomyslím si. Mám jediné štěstí, dnes tu skoro nikdo nebyl. Což je zvláštní, je pátek a to tu bývá docela plno. A v poledne vůbec. Jenže dneska tu byli všeho všudy čtyři lidé. Dva studenti stará Lisa a Emily. 

Povzdechnu si. Navíc Hang Su mě, už od našeho rozchodu, bombarduje prosebnými zprávami a telefonáty. Všechno ignoruju, ale už několikrát jsem ho viděl jak stojí před Taeho domem. To už na mě bylo moc. Tae sice tvrdil, že u něj můžu zůstat jak dlouho potřebuju, ale já ještě ten den sebral všechny svoje zbývající úspory a našel si byt. Druhý den jsem se nastěhoval. Byt byl levný. Až mě to překvapilo, ale velice brzy jsem zjistil proč tomu tak bylo. 

Předchozí majitelé byt zanechali v naprosto příšerném stavu. Netekla teplá voda, bojler byl prolezlý rezí zkrs na zkrs a už dávno vypověděl službu. Síť topení v bytě prakticky neexistovala a elektrika? Škoda mluvit. No k mé smůle nemám na výběr a navíc zvládl jsem už i horší věci. Hlavně, že Su neví kde teď žiju. 

Ztěžka dosednu na stoličku těsně za barovým pultem. Nikdo další nepřichází, jen v rohu stále ještě stará Lisa dojídá své sendviče. Zakloním hlavu a na chvíli zavřu oči. Jsem unavený. Nejdřív Hang Su pak Yoongi. Je to vyčerpávající. Můj život je vyčerpávající. A v neposlední řadě mi pořád vrtá hlavou ten neznámí z ulice. Jungkook...

Ode dveří se ozve jemné cinknutí zvonku. Pomalu otevřu oči a podívám se tím směrem, abych zjistil kdo to přišel. Do místnosti vstoupí vysoká mužská postava. Nadechnu se. Do ruky vezmu zápisník a tužku a vydám se směrem k nově příchozímu. 

,,Co si dáte," zeptám se a vzhlédnu. A v tom se zarazím. Přede mnou stojí mladík s havraními vlasy. Okamžitě ho poznám, jak by taky ne když mi tenhle člověk hnízdí v hlavě necelé dva týdny. Bože, je snad ještě krásnější než předtím. 

,,Ehm," odkašlu si,: ,,takže co jsi dáte?" Zvedne oči od jídelního lístku. A rosvítí se mu oči. Poznal mě? Sklopím oči. Nahne se ke mně,: ,,Musím ti vrátit deštník," usměje se. Cítím jak mi rudnou tváře. Jen to ne. ,,Co si dáte k... k pití?",,Hmmm, no..." To to protahuje naschvál? ,,Dejte mi Colu do půlitru," objedná si a usměje se. V břiše se mi okamžitě rozlétne hejno motýlů a zase mi začíná být horko. ,,Dobře," pípnu.

Otočím se k němu zády, popadnu první sklenici, která mi přijde pod ruku, jenže se mi strašně roztřesou ruce a ta sklenice mi málem vypadne z ruky. Nakonec se mi nějakým způsobem podaří Colu do sklenice nalít. Podám mu jí a snažím se s ním nenavazovat oční kontakt. Což se mi, ale samozřejmě nepodaří. Zase jsem celý rudý a jemu v očích tančí pobavené jiskřičky.

,,Už máte vybráno?" Nespouští ze mě oči. Má krásné oči. Zatraceně krásné oči. Jsou tmavě hnědé, skoro černé, protkané zlatými žilkami. ,,... ty sendviče, prosím." ,,Pardon?" ,,Říkal jsem, že bych si dal ty sendviče." Rozesměje se. ,,Sendviče, jasně," mumlám si a přitom zapisuju. Potom se pustím do přípravy jídla a snažím se ho nevnímat. Jenže se mi to moc nedaří. 

,,Kolik vám je let," zeptá se najednou. ,,Cože," vyhrknu. Je to pro mě tak nečekané, že mě to samotného zaskočí. ,,Kolik vám je," zopakuje. ,,26 a vám?" ,,24, odkud jste," ptá se dál. ,,To má být výslech," zeptám se ironicky. ,,Ne, jen zjišťuji informace. Takže?" ,,No, ale teoreticky to výslech je," nedám se. Sendviče jsou hotové. Podám mu je a přesto jak strašně moc mi to je proti srsti, pokračuju. ,,Pocházím z Busanu, ale v mých patnácti jsme se společně s rodiči přestěhovali do Seolu." ,,Aha, no a...," začne Jungkook, ale já ho přeruším. ,,Ne, otázek jste měl už dost, teď jsem na řadě já. Takže... odkud jste vy?" Zase se usmívá. ,,Taky jsem z Busanu. Do deseti let jsem tam žil, jenže potom...," zarazí se. Na chvíli se zadívá do prázdna a potom si povzdechne. ,,No zkrátka, od deseti let žiju se svým bratrancem. Z Busanu jsme se nakonec odstěhovali sem, asi jsme doufali že to tu bude lepší," pokrčí rameny. Zavládne mezi námi hrobové ticho. Nevím co říct a tak se vrátím k utírání nádobí.

Čas plyne. Hrozně pomalu. S každou další minutou, která odbije, roste moje zoufalství. Myslím na Yoongiho. Jennie mi slíbila, že jakmile se něco změní, dá mi vědět. Jenže se zatím neozvala. Rozklepou se mi ruce a oči se mi zaplní slzami. Ne, nesmím brečet. Slz už bylo dost. 

,,Je vám dobře?" Uslyším za zády jeho hlas. ,,Nic," odpovím stroze,: ,,Chcete, už zaplatit?" Sendviče dojedl před nějakýma deseti minutama.   ,,Co se děje." Jako by mě neslyšel. ,,Nic vám do toho není. Zaplaťte a odejděte." Ale on místo toho vstane, do ruky vezme talíř a dojde ke mě. Talíř postaví přede mě. Každému jeho pohybu rezonuje naprostý klid a elegance. Skenuju ho pohledem a pomalu ztrácím nervy. Co si myslí? Sklopím oči.

,,Podívejte se na mě," řekne tiše. ,,Ne." ,,Podívej se na mě." Tyká mi? Rozezleně zvednu hlavu. Jakmile se na něj podívám a všimnu si, že se usmívá. Věděl to. Věděl, že se potom co mi začne tykat, na něj podívám. To mě naštve snad ještě víc. ,,Neznáte mě a já neznám vás," konstatuji naštvaně. ,,Moje problémy vás nemusí zajímat, takže teď mi zaplaťte a odejděte. A laskavě mi netykejte, jsem o dva roky starší než vy!" Nic neříká, jen si natáhne kabát, ale stále stojí u pultu. ,,Co ještě," prsknu. Nakloní se ke mně, jako tenkrát té deštivé ulici. Jenže tentokrát se nakloní o něco blíž, což zapříčiní opětovnou horkost v mých tvářích. ,,Ještě jsme spolu neskončili, Jimine," podotkne tiše. Má hluboký hlas. Ani nepostřehnu, že mi tyká. Vnímám jen jeho blízkost. Kdyby se sklonil ještě trochu níž... Jenže on se neskloní, napřímí se a odejde. A zase mě nechá němého stát. ,,Máte srdce v očích pane." Stará Lisa, ještě stále sedící na svém místě a usmívá se. Skoro jí nevnímám. V hlavě mi jak siréna vyzvání jediné slovo... Junkook...

Poor Jimin:)