Yoongi

Píp, píp, píp.....

Probudí mě zvuk pípání nemocničních přístrojů. Co sr stalo? Jsem zmatený. Poslední co si pamatuju je hustý déšť a to jak strašně špatně mi bylo. A pak už jen tmu. Jak jsem se sem dostal?

,,Á, už jste vzhůru." Pozvednu hlavu směrem k nově příchozímu. Je to postarší muž, tak asi kolem šedesátky s prošedivělými vlasy a doktorským pláštěm na sobě.

,,Co se stalo?" Vyslovím, ale můj hlas se zadrhne, takže to v finále zní spíše jako nějaký skřek.

,,Vypil jste až příliš alkoholu a vaše srdce to nezvládlo. Prodělal jste krátkou zástavu a také jste měl silnou otravu alkoholem, ale měl jste celkem štěstí." ,,Štěstí," zeptal se nevěřícně. ,,Ale jistě," odpoví a usměje se, ,,kdyby vás býval ten mladík našel jen o pár minut déle, o štěstí bychom tu teď nejspíš nemluvili." Mladík? ,,Promiňte, jaký mladík?" Doktor se na mě nevěřícně podívá. Docela ho chápu. Právě svému pacientovi sdělil, že chybělo jen málo a nebyl by tu. A on, místo aby se zajímal o své zdraví, se zeptá na mladíka, kterého jen tak mimochodem zmínil.

Když nad tím teď tak přemýšlím, přijde mi to neskutečkně vtipné. Usměju se. Doktor se na mě opět nevěřícně podívá, potom potřese hlavou a odpoví mi na mou otázku.

,,Měl růžové vlasy. To je to jediné co vím," pokrčí rameny. Růžové vlasy... Vybaví se mi ten barman. Ne to není možný... Ani ho neznám. Smích mě, už dávno přešel. Povzdechnu si.

,,Pane Mine," pronese doktor vážně. Zvednu k němu oči. On si odkašle a pokračuje,: ,,Vaše srdce je velice slabé a váš krevní obraz také nevypadá přívětivě. Vím, že jste v minulosti podstoupil několik vyšetření, ovšem nikdy jste se nezačal léčit. Nic mi do toho není, ale konec konců jsem doktor a mou povinnností je vám to říct. Pokud se nezačnete léčit, pane Mine, zhorší se to a počítám, že tak za dva roky, né-li míň, přestane vaše srdce bít úplně."

Dívám se na něj, on se dívá na mě. V očích má přísný pohled. ,,Teď si odpočinte," pronese ještě a odejde.

**********

Ani nevím kdy jsem usnul, ale když se znovu probudím, za okny u se smráká. Přetočím se a seberu mobil ze skříňky vedle postele. Jakmile ho zapnu objeví se na displeji asi milion oznámení o zmeškaných hovorech. Všechny jsou od Jimina. Můj kamarád na život a na smrt. Usměju se. Ale smích mě hned přejde, když zkontroluju datum. Byl jsem mimo sedm dní? Jak je to sakra možný...

Vytočím Jiminovo číslo. A čekám. Zvedne to po třech zazvoněních. Jako vždy.

,,Ahoj Minie, promiň že jsem ti to nebral byl jsem...",,Co se stalo Yoongi? Jsi v pořádku? Víš ty vůbec jaký jsem měl strach?!" Cítím se provinile. Měl jsem mu zavolat hned po probuzení. ,,Nic mi není, jsem v pořádku. Já..." větu nestihnu dokončit, protože mě okamžitě přeruší. ,,V pořádku?! Sakra Yoongi, kdyby jsi byl v pořádku tak by se tohle bývalo nestalo. Mrzí mě co se stalo tvé mamce, ale musíš si přestat takhle ubližovat." Zuří. Vím to, ale jak s tím mám sakra přestat. Ještě teď když o tom mluvil, to stále bolí. A jediná možnost, jak před tou bolestí utéct, je alkohol.

,,Omlouvám se ," pronesu, ,,za všechno. Měl jsem ti dát vědět, promiň." Na druhé straně slyším hluboký povzdech. ,,Neomlouvej se a radši mi řekni v jaké nemocnici ležíš. Když mi to Jennie volala tak se nějak zapomněla zmínit kde vlastně jsi." Zamyslím se. ,,Počkej chvilku, jen se zeptám." Na druhé straně se ozve smích mého kamaráda. ,,Ty ani nevíš kde ležíš, asi jsi byl hodně mimo." Dál se směje. Nevšímám si ho, jen zavolám sestru a zeptám se. Potom adresu nadiktuju svému příteli. ,,Fajn za chvíli jsem tam."

**********

O hodinu později už sedí na židli u mě v pokoji. ,,Jimine?" ,,Copak?" ,,Měl jsi někdy pocit, že se ti osud vysmívá do obličeje," zeptám se. ,,No, popravdě skoro každý den, už od doby co jsem se narodil. Proč?" Povzdechnu si. Pořád na něj myslím. Na toho kluka z baru a v hlavě mi zní doktorův hlas. ,,Pokud se nezačnete léčit, pane Mine, zhorší se to a počítám, že tak za dva roky, né-li míň, přestane vaše srdce bít úplně." Mám dva roky. Pokud s tím nezačnu nic dělat do dvou let zemřu.

,,Nad čím přemýšlíš?" Z přemýšlení mě vytrhne Jiminův hlas. ,,Ale nad ničím." ,,Kecáš, vidím to na tobě." Sklopím oči. ,,Kdybych ti teď řekl, že od téhle chvíle za dva roky zemřeš, co by jsi udělal?" Nic neříká a tak se na něj podívám. Dívá se do prázdna. Má lechce zkouslý ret a zkrabacené čelo. Nadechuju se, že budu pokračovat, když promluví.

,,Já... pokusil bych se žít. Skutečně žít, být šťastný. Dělal bych věci, které jsem vždycky chtěl. Zpíval bych, tančil, cestoval... To bych dělal. Chtěl bych najít někoho, do koho bych se mohl zamilovat. S tou osobou bych se smál, byl s ní šťastný. Neřešil všední problémy a až bych umíral chtěl bych aby tu se mnou ta osoba byla a držela mě za ruku." Podívá se na mě. ,,To bych dělal."

Odvrátím se od něj. ,,Jimine, mám nemocné srdce. Pokud se nezačnu léčit do dvou let zemřu, a i kdybych se léčil, není stoprocentně jisté,že to přežiju." Teď se na něj podívám zase já.

Má vykulené oči, ve kterých se mu třpití slzy. Najednou se na mě bez varování vrhne a zuřivě mě obejme.
,,Na tom nezáleží, já tě nikdy neopustím. Nikdy, rozumíš. Budu s tebou až do konce a klidně budu i ten kdo tě bude držet za ruku, ale nevzdávej to. Ještě ne. Prosím Yoongi..." Třesou se mu ramena. I já už brečím.

,,Nevzdám to, Minie, slibuju," říkám mezi vzlyky. ,,Nevzdám."

**********

V objetí jsme seděli ještě dlouho poté co jsme přestali oba plakat. Vzpomínali jsme na staré časy a smáli jsme se. Hodně jsme se smáli a já jsem v tu chvíli věděl,že on mě nikdy neopustí.

Jenže pak mu zazvonil mobil a jemu zmizel úsměv z tváře. Nepřál jsem se kdo to je, ale v duchu jsem to věděl. Hang Su. Jeho přítel. Nemám ho rád, nikdy se k Jiminovi nechoval tak jak by se chovat měl, jako jeho přítel. Nikdy ho nevzal ven, nikdy ho na veřejnosti nevzal za ruku, jako by se za něj styděl. Jiminovi vždycky zmizí úsměv z tváře, jako právě teď.

Omluvil se a odešel na chodbu. A mě nechal s mími myšlenkami. Když se vrátil u se neusmíval se vůbec. Rozloučil se se mnou a odešel.

Jungkook

Ležím v posteli a za okny padá déšť. Mám prázdnou hlavu a tak ani nepostřehnu, že na mě můj milovaný bratránek Jin volá.

,,Jungkooku!!" Rozezleně vletí do pokoje,: ,,Ty mě neslyšíš?!" Zhluboka se nadechnu. ,,Copak je?" ,,Jasně jsem ti říkal,že si máš věci po sobě uklízet." Protočím oči, co ho ještě víc vytočí.

,,Podívej se na sebe, je ti 23 a nemáš nic. Nemáš stálou práci, nemáš bydlení ani partnerku. Pořád nosíš hlavu v oblacích, čeho chceš v životě dosáhnout, hmmmm. To se chceš pořád válet a lelkovat?!" Aissh, co má za problém? Zvednu se a natáhnu se po kabátu.

,,Co si myslíš, že děláš, hmmm?!" ,,Jdu ven, Jine, jsi dost na nervy, takže jestli se mnou chceš probírat mou budoucnost, měl by ses napřed uklidnit," pronesu klidně a obléknu kabát. ,,Vždyť prší," povzdechne si Jin, ,,nachladíš se." ,,Hloupost, projdu se jen kousek tady ulicí. Co nevidět jsem zpět a pak to spolu proberem, hmmm?" Jin jen zakroutí hlavou. A já se usměju, protože vím že rezignoval. ,,Za chvíli jsem zpátky, zatím." S tím vyjdu z pokoje.

**********

Věděl jsem že prší, ale ani zdaleka jsem neodhadl intenzitu deště. Procházím se tu sotva pět minut a už jsem promočený na kost. Takhle se budu muset za chvíli vrátit... pomyslím si.

Najednou kolem mě projede auto. Jsem zase ztracený ve svých myšlenkách, tak málem dostanu infarkt. Auto zastaví a dveře spolujezdce se otevřou. Z nich do deště vyběhne tmavovlasý mladík, zamává autu a vydá se směrem ke dveřím panelového domu. Zvláštní, nikdy jsem ho tu neviděl.

,,Ehm, pardon pane, ale proč stojíte na ulici uprostřed toho slejváku," zeptá se mě. ,,Hmmm, potřeboval jsem si provětrat hlavu," odpovím. Nepřítomě pokýve hlavou. Hmmm, je roztomilý. ,,No... neměl by jste tam jen tak stát, nastydnete." Řekne a popojde mým směrem. Tím se dostane přesně pod světlo u dveří a já mám najednou dokonalý výhled. Je malého vzrůstu, o hodně nižší než já. Tvář má trochu buclatou, plné rty a zelenohnědé oči. Vlhké černé kadeře mu splývají podél tváří. Zvláštní, tak nějak se to k sobě dokonale hodí. Je krásný... pomyslím si, ale hned na to tu myšlenku odeženu. Na co myslíš?... zakroutím hlavou. Začervená se. Bože strašně mu to sluší. ,,Ehm, přinesu vám deštník," řekne a zapaluje do domu. Dál tam stojím a nepřítomně kokám před sebe. Už jsem ho někde viděl... běží mi hlavou.

Když o pár minut později přiběhne zpátky i s deštníkem, už jsem promrzlý na kost. ,,Tady máte," podá mi deštník. Vezmu si ho, ale dál na něj zírám. Sakra, zblízka vypadá snad ještě líp. Zčervená jak rak a pohled mu klesne ke špičkám bot.

Probudím se ze svého transu, lehce zatřesu hlavou, jemně se usměju a napřáhnu k němu ruku,: ,,Jsem Jungkook." Zvedne oči. Odkašle si. ,,Jimin," řekne. Má krásný hlas. Nakloním se k němu, ruku přijmu a zašeptám,: ,,Ještě se uvidíme, Jimine." Otočím se na patě. Odcházím. A když se na konci ulice ohlédnu , vidím ho, jak stále stojí na tom místě kde jsem ho nechal stát. Ušklíbnu se a pokračuji směrem domů.

Už jsem ho někde viděl...