Yoongi                                                                                                                                                                                          O měsíc později

Za vlakovým okénkem se rychlostí blesku míhá zmrzlá krajina. Ve vzduchu poletují sněhové vločky a obloha je obtěžkaná temnými mraky. Když jsem ráno odjížděl bylo jasno a krásně. Na mém klíně spočívá blok, s teď už dokončenou, skladbou. 

Pro sebe sebe se usměju. Je to už měsíc co jsem šťastně zadaný. Potom co mě Hobi na té vyhlídce před měsícem políbil, jsme se rozhodli to spolu zkusit. Od té chvíle se ode mě skoro nehnul a i když potom musel odjet zpět do Seoulu, mi každý večer před spaním volal. 

Můj úsměv se rozšíří. Dnes ho konečně zase po dvou dlouhých týdnech uvidím. Přijdu si jako blázen. Jsem šíleně zamilovanej. Ale nemůžu si pomoct. Mé srdce se při každé myšlence na něj, rozeběhne rychleji.

Celým vagónem se rozezní monotóní ženský hlas oznamující, že se vlak blíží k cílová stanici. K seoulskému hlavnímu nádraží. Uklidím blok do batohu, obléknu si kabát, popadnu své věcí a vratkou chůzí se vydám směrem k východu. 

Když vlak zastaví u nástupiště, ven se valí haldy lidí, strkají do mě a já se zoufale snažím neupadnout. Na rameni mi visí velká sportovní taška, která mě lehce převažuje, takže tak tak držím rovnováhu kdykoliv do mě někdo vrazí. Když se konečně vymotám z toho největšího davu, zhluboka si oddechnu. Šinu se směrem k východu a mám pocit, že mi brzo umře rameno jak je ta taška těžká. 

Už jsem skoro u východu, když ta váha z mého ramene zmizí. Leknu se, že mi někdo tu tašku ukradl a už se připravuju k tomu, že se za zlodějem rozeběhnu, jenže mě zarazí dvě ruce kolem mého pasu. Mé ucho ovane horký dech.

,,Jaká byla cesta, lásko?" 

Ušklíbnu se. ,,Lásko? Chodíme spolu měsíc, není moc brzo na lásku?" 

Políbí mě na krk. ,,Já nejsem ten kdo počítá jak dlouho spolu jsme," zašeptá. Rozesměju se a zakroutím nad ním hlavou. 

,,Nechcete nám vy dva náhodou něco říct," ozve se za námi ženský hlas, který jsem dlouhé týdny slýchával jen v telefonu. Společně s Hobim se otočím. Stále mě drží kolem pasu. Jemně se o něj opřu, zatímco pozoruji jak naším směrem míří tři postavy. Poznám v nich Jennie, Jimina a... Taeho? Bože málem bych ho nepoznal. Taemu na tváři hraje stejný úsměv, jaký si pamatuju. Vyprostím se z Hobiho sevření a vydám se jeho směrem. 

,,Rád vás vidím," řeknu a všechny je obejmu. Když se odtáhnu a všechny si je prohlédnu. Povšimnu si, že na Jiminovi je něco špatně. Jeho oči jsou unavená a smutné, jiskra, která v nich bývala, zcela vymizela. Vykročím jeho směrem, nadechujíc se k otázce, když si povšimnu jak na mě Tae nepatrně kroutí hlavou, ať to nedělám. 

Jimin se dívá skrze mě a tak vrhnu tázavý pohled na Jennie. Ta též zakroutí hlavou. Vzedme se ve mně vlna vzteku. Někdo mu ublížil...zase. 

Hobiho ruka vklouzne do té mé a proplete si se mnou prsty. Oči všech tří se obrátí k našim propleteným prstům. 

,,Půjdeme," zeptá se mě. Jen přikývnu a společně vyrazíme k východu. 

**********

,,...a pak mě políbil," dovyprávím svůj příběh Jennie. Se šťastným úsměvem na mě hledí... pak se, ale její úsměv rozplyne. 

,,Co se stalo Jennie," zeptám se, čímž jí dám najevo, že jsem si její změny nálady všiml. Smutně pohlédne Jiminovým směrem. Celý večer tam jen sedí a kouká do blba.

,,To ti bude muset Jimin říct sám," řekne Jennie. ,,Takže s ním promluv a já... teď jdu vyzpovídet tvého přítele," řekne s hranou vážnou tváří a vrhne smrtící pohled na Hobiho. Ten si jí ovšem všimne a okamžitě se snaží o nenápadný únik. To se mu, ale nepovede a za chvíli už se oba dva honí po celám bytě. Všichni se smějí, až na osobu, která nenápadně zmizí z pokoje. Zvednu se a jdu za ním. 

Jimina najdu na balkóně, v pokoji v zadní části bytu. Stojí tam, oči upřené do prázdnoty. 

,,Jimine," zeptám se opatrně. Lehce sebou trhne, ale potom se na mě otočí. Pokusí se o úsměv, ale moc se mu to nedaří.

,,Miluješ ho viď," zeptá se tiše. ,,Jimine..." Znovu se usměje,: ,,Pamatuješ se jak jsme se já a ty seznámili. Byli jsme ještě malí a..." ,,Jimine," pronesu rozhodně,: ,,pověz mi co se stalo." 

V očích se mu zatřpytí slzy. ,,Nemůžu..."

,,Proč ne?" Ptám se a v hlase mi zní zoufalství. 

,,Protože..." Z hrdla se mu vydere zoufalí zvuk. ,,Jsem takový hlupák Yoongi, takový hlupák. Důvěřoval jsem mu. Odevzdal jsem mu. Hang Su měl pravdu. Je to zbabělec a hajzl a já mu naletěl," zakroutí nad sebou hlavou a ušklíbne se.

,,Nejsi hlupák," řeknu. Nevěřícně se na mě podívá. ,,Nejsi hlupák, tak si to nemysli a ani to o sobě neříkej." Dojdu až k němu a silně ho stisknu v objetí. ,,Nejspíš mi neprozradíš, kdo to byl?" Záporně zakroutí hlavou. Povzdechnu si.

,,Fajn. Ale jsem naštvanej a kdybych věděl, kdo to je zbil bych jak psa a zařídil bych, aby se tě už nikdy ani prstem nedotkl," zavrčím.  Vyděšeně ke mě vzhlédne.

,,No nekoukej tak. Jimine jsi úžasné osobnost, netrap se s ním, nestojí ti za to." Opět sklopí pohled.

,,Jenže co když mi za to stojí," zašeptá. Skloním se do výšky jeho očí, což upřímně není zas tak těžké, protože je jen o pár centimetrů nižší než já. 

,,Koukni na mě." Střetneme se očima. ,,Věř mi že ti za to nestojí. Nevím co ti udělal, ale jakýkoliv člověk, který ti ublíží, za nic nestojí. Tak zavři oči, nadechni se, pusť ho a jdi dál. Celý svůj život máš před sebou. Nepromarni ho truchlením nad někým kdo si to nezaslouží." 

Přikývne. Zavře oči, nadechne se a s vydechnutím je opět otevře. V očích má opět jiskru. Je to jen nepatrný zlomek z toho kluka, kterého jsem znával. Už nikdy se nevrátí celý. Ty rány, které mu život uštědřil jsou až příliš hluboké, ale pokud existuje naděje, třeba jen nepatrná, že se vrátí, udělám vše co je v mých silách aby se tak stalo.

Hello, hello, lidičky😁, takže vítám vás u pokračování. Trochu jsem to time skipla. Pokusím se přidat ještě jednu kapitolku, ještě dneska, ale nevím, tak uvidíme... Nicméně otázka. Co myslíte, že se stalo mezi Jiminem a Jungkookem😏