Jimin

A vidím. Sedíme tu už přes hodinu a já se stále vyjeveně rozhlížím. Jungkook mě s úsměvem od ucha k uchu pozoruje.

,,Líbí," zeptá se. Jen beze slova přikývnu. Jungkook se nahlas rozesměje a kopne do sebe zbytek svého pití. Znovu se porozhlédnu kolem sebe.

Bar je vážně moc hezký. Není to žádná zakouřená špeluňka jak jsem se původně domníval, nýbrž prostorná místnost, jejíž stěny zdobí malby různého typu. Celé je to podsvícené světle a tmavě modrým světlem, což celé místnosti dává magický nádech.

Otočím se zpět na Kooka, který právě dopíjí už svoji několikátou skleničku. Jakmile zjistí, že ho pozoruji, otočí se na mě a usměje se. Zjišťuji, že se mi líbí když se na mě usmívá. 

,,Pověz mi něco o sobě," pronesu najednou. Jeho úsměv se rozšíří. ,,No jmenuju se Jeon Jungkook, je mi 23 a..." Protočím nad ním očima.

,,Tohle nemyslím ty pitomče." 

,,A co teda hyung?" Podívá se na mě s otázkou v očích. To oslovení mě mírně zaskočí, ale líbá se mi to. Navíc mi s tímhle pohledem připomíná králíčka.

,,Bože ty jsi takový..." Praštím ho do ramene, snažíc se zadržet smích a rozpaky. Ani nevím proč se chci smát, nic vtipného neudělal, ale mám takový pocit. Pocit jako kdyby se mi v hrudi rozlilo jakési zvláštní teplo. 

,,Směješ se mi, hyung," zeptá se. Přemáhám smích. ,,Ne," řeknu, ale můj rozhodný tón se nepovede a já propuknu ve smích. Jungkook na mě vyjeveně hledí. Má vykulené oči a lehce pootevřenou pusu, takže jsou vidět jeho přední zoubky. Vypadá jak králík.

Směju se tak moc, až mě bolí břicho a tak nahlas, že se po nás ostatní hosté a barman ohlížejí. Dám si ruku před ústa a snažím se přestat smát. Když už to vypadá, že to pomalu přechází začne Kook dělat vtipné obličeje a mně nezbývá nic jiného než se znovu rozesmát. Jungkook se ke mě po nějaké té chvíli připojí. Smějeme se jak blázni dobrých deset minut než nás oba dva vyvedou z baru na ulici. 

,,To... si... mě... nemohl zastavit, " lapám po dechu. Opíráme se o jeden dům pár bloků dál. Oba dva se snažíme vydýchat náš mentální kolaps. Znovu se rozřechtá. 

,,Copak to šlo," zeptá se mě mezi smíchem. ,,Měl si vidět ty jejich obličeje, sám jsem měl problém se udržet." Začne předvádět obličeje a já se opět rozesměju. Uvědomím si, že takhle jsem se už dlouho nesmál. Předkloním se a zhluboka dýchám. Po nějaké chvíli se oba opět uklidníme.

,,Budu muset jít," pronesu a odrazím se od zdi. ,,Co?" Popadne mě za loket. ,,Jsi tu jen chvíli, zůstaň ještě," prosí. ,,Jungkooku..." ,,Dej mi hodinu, jen hodinu. Pokud tě do hodiny nepřesvědčím můžeš odejít." 

Stále mě drží za loket a udržuje se mnou oční kontakt. Sklopím své oči na jeho ruku obtočenou kolem mého lokte. Když si všimne kam koukám, svou ruku okamžitě stáhne. Znovu na něj pohlédnu.

,,Máš hodinu," řeknu. Obličej se mu opět rozzáří úsměvem. ,,Nebudeš litovat." 

,,Už teď toho lituju," zamumlám potichu, přesvědčený o tom že mě neslyšel. Další salva jeho smíchu mě ovšem přesvědčí o opaku. 

Jungkook

Procházíme parkem a povídáme si. Jimin to netuší, ale tu se mnou už dýl jak hodinu. Natočím hlavu jeho směrem. V jeho očích se mu odráží světlo hvězd. Je krásný. říkám si to pokaždé když ho vidím, ale vím že nejsem první, kdo si tento naprosto očividný fakt uvědomil. I když mě udivuje, že jeho srdce uloupil někdo jako je Hang Su. 

,,Co je?" Z přemýšlení mě vytrhne jeho andělský hlas. Usměju se na něj. ,,Říkal jsi že rád zpíváš," pronesu s otazníky. ,,To ano." Podezíravě si mě prohlíží.

,,Pojď má nápad," řeknu a popadnu ho za ruku. Táhnu ho za sebou, zatímco on jen marně brzdí nohama. Konečně se zastaví před vchodem do jedné z výškových budov. 

,,Jungkooku..." ,,Jimine..." pohlédnu na něj,: ,,uvolni se krapet." Propaluje mě zlostným pohledem když se mnou vkročí dovnitř. Výtahem vyjedeme do třetího patra. Když pak vystoupíme ucítím jak mi Jimin stiskne ruku ještě silněji. Ani jsem si neuvědomil. že mě za ní stále drží. 

,,K-kde to jsme," vykoktá poněkud zaraženě. No, nedivím se mu. Když mě se poprvé vzal Jin netvářil jsem se jinak. Chodba, ve která stojíme je osvícená neonovým světlem a celkově to tu působí dojmem velice nemravného podniku. Zle se usměju a otočím se na něj. 

,,Kam bys řekl," ušklíbnu se čímž jen potvrdím jeho obavy. ,,Co?!" Vyhrkne to ze sebe tak rychle, že se přitom zalkne. Hlas mu roztomile přeskočí, což ně nutí se pousmát. Všimne si toho. Schytám ránu do ramene, plus svou ruku vykroutí z mého sevření a uraženě se odebírá směrem zpět k výtahu. Reaguju okamžitě. Popadnu ho za pas a přitáhnu ho zpět k sobě. 

,,Co blázníš?! Pusť mě!" Rozčiluje se, ale přitom se červená jak blázen. ,,Neblázni, jdeme si zazpívat," řeknu a pustím ho. ,,Jen jsem žertoval." ,,Občas máš pitomé vtipy," zabručí, odstupujíc ode mě. Je stále rudý. 

,,Červená ti sluší," zakřením se na něj. Podívá se mým směrem. Z očí mu létají blesky. Rázným krokem se vydá mým směrem a tak radši couvám. On zrychluje, tudíž už jen z principu, musím zrychlit i já. 

Dopadne to tak, že se po místnosti honíme. Já před ním utíkám a směji se jak blázen, zatímco on za mnou lítá jak tajfun. Působí strašidelně, ale zároveň je neuvěřitelným způsobem roztomilí. 

Vyvádíme tak moc, že si ani jeden z nás nepovšimneme další osoby, která vkročila do místnosti. První si ho jeho přítomnosti všimnu já, zastavím, přičemž Jimin mi to napálí přímo do zad. Vykoukne zpoza mě, aby se podíval, proč jsem zastavil. Když si všimne muže, urychleně vystoupí zpoza mě, s uctivou úklonou, se kterou ho následuji. 

,,Budete si přát," zeptá se monotóním hlasem muž, poté co náš pozdrav opětuje. Popadnu Jimina za ruku, čímž si ho přitáhnu k sobě. Snaží se mi všelijak vykroutit, ale držím ho pevně. 

,,Jako obvykle, Jerry, akorát pro dva," sdělím svůj požadavek. ,,Dobře, takže si zabíráte trojku. Na jak dlouho?" 

,,Dvě hodiny," odpovím a nevšímám si přitom protestujícího Jimina. Táhnu ho směrem ke dveřím se zářící trojkou uprostřed. Místnosti vévodí kožená půlkruhová sedačka naproti obrovské televizní obrazovce. Pod ní je na stojanu položen pár třpytivých mikrofonů. 

,,Karaoke," zeptá se Jimin nevěřícně. Stisknu mu ruku a zakřením se svým osvědčeným králičím úsměvem. ,,To si piš že jo."

Jimin

Vážně je mi s ním hezky. Zatáhl mě na karaoke a přinutil mě zpívat. Jenže konečně po třech letech se s někým necítím nuceně. Je to nenucené a milé. On je milý. Zrovna sedím rozvalený na gauči, zatímco se Jungkookův hlas se v pomyslné ozvěně rozlévá po místnosti. Nevědomě se usmívám když ho pozoruji.

Doznívají poslední tóny písně, kterou zpíval. Jak jsem pochopil, bývá tu nejspíš často. Otočí se na mě. Okamžitě uhnu očima, ale on není hloupý a navíc viděl jak na něj zírám. Dojde ke mně a vytáhne mě na nohy. Strčí mi do ruky svůj mikrofon a vede mě k televizi, mezitím si bere do ruky druhý mikrofon, zatímco druhou rukou vybírá skladbu. 

,, Co to vyvádíš," ptám se nechápavě, i když mi je jeho záměr poměrně jasný. Nic neříká, jen potvrdí svou volbu songu a pokojem se rozezní prvotní tóny ,,Perfect" od Eda Sheerena. 

,,Chci si s tebou zazpívat," pronese s takovou lehkostí, až  se na něj musím znovu podívat. ,,Hraj to se mnou, Jiminie," zašeptá smyslně. Přiloží si mikrofon k ústům a začne zpívat. Zírám na něj s pootevřenými rty, zatímco jemu z úst v příjemném tempu plynou slova známé písně. 

Tenhle singl miluju. Tolikrát jsem ho slyšel, i sám si ho zpíval ve sprše či při vaření, nicméně z jeho úst to zní tak jakoby správně, jako bych ho mohl poslouchat věčně a pořád bych neměl dost.

Skončí refrén následován druhou slokou, to už se přidám a zpívám spolu s ním, posléze i sám. Neustále se mu dívám do očí. Jak píseň spěje ke svému ke svému konci, mé srdce buší rychleji a rychleji. A když zaznívají poslední závěrečná slova,: ,,... you look perfect tonight," mám pocit jako by mi co nevidět mělo vyskočit z hrudi. Těžce dýchám, ale povšimnu si že Kook na tom není o nic moc lépe. Jako lusknutím prstu je u mě, se rty vznášejících se jen kousek od těch mých. 

,,C-co to děláš," zeptám se roztřeseně. ,,To co jsem měl udělat už dávno." S tím se jeho rty ocitnou na těch mých. 

Představoval jsem si to. Ne že ne, ale ve skutečnosti je to tak stokrát lepší. Polibek prohloubí a jazykem pronikne dovnitř. Jemně zakloním hlavu, aby měl lepší přístup. Tiše vzdychnu a cítím jak se do polibku usmívá. Podebere mě pod zadkem a já na něj vyskočím a obmotám mu nohy kolem pasu. Drží mě v náručí a nepřestává mě líbat. 

V tom okamžiku, v té neonem osvícené místnosti se něco změní. Něco ve mě jakoby praskne a po celé hrudi se mi rozleje to zvláštní teplo, které už jsem cítil předtím cítil, nicméně teď je intenzivnější. Šíří se od srdce, je doprovázeno jemnými vibracemi, které rozechvívají doslova každou buňku v mém těle. Ten pocit je nepopsatelně krásný. Ani si nevšimnu, že se mi po tváří opět koulí slzy. Tentokrát to je ale jiné, jsou to slzy štěstí. Jungkook mě přestane líbat.Očima starostlivě skenuje mou uslzenou tvář. Neptá se proč pláču i jemu se totiž v očích lesknou slzy. Opře si čelo o to mé a zašeptá,: ,,Nebreč, Jimine, slzy ti nesluší."

Naprázdno otevřu pusu. Ať už jsem chtěl říct cokoliv vypařilo se mi to z hlavy. Stále mě ještě drží v náručí, když opět spojí naše rty. Je tak něžný, že se mi chce opět plakat. 

Líbá mě i když mě postaví na zem. Jeho ruce jsou kolem mého pasu. Naše polibky se stanou náruživějšími a mé steny častější a hlasitější. Objímá mě, když mě odvádí k pohovce. Dívá se mi do očí, když mě svléká a líbá mě všude po těle. Líbá mě, když do mě poprvé pronikne a drží mne když se celý třesu ze svého vyvrcholení. 

Usínám vedle něj s pocitem tepla v hrudi a jediné co si přeju je, aby tahle chvíle vydržela už navždy.        

Zdravíčko lidičky, KONEČNĚ přidávám novou kapitolku, pro ty koho ještě tahle hrůza zajímá😅 Nicméně předem se vám všem omlouvám za chyby, zatim sem to po sobě nečetla, jelikož jsem příšerně unavená, takže se omlouvám🥴 Jinak doufám že se kapitolka líbila💜💜