Jimin

Vyjdu ven do studeného vzduchu. V uších mám sluchátka, ze kterých mi zní hudba. Celý den mám jak v mlze. To ranní přiznání od Sueho mě dorazilo. Nemohl jsem se soustředit, plnou hlavu jsem měl střídavě Jungkooka a Sueho. A stále mám. Začínám být z toho lehce unavený. Nicméně, měl bych Suemu věřit? Sám nevím. Znám ho pět let, zatímco Kooka znám teprve pár týdnů. Nic o něm nevím. To je mínus, které jsem zatím nezvládl vyřešit. 

Přes sluchátka uslyším hrom. Zakloním hlavu a vzhlédnu k obloze. Na horizontu se, už zase sbírají temné mraky. Na podzim je to normální, často prší. Ale letos je to obzvlášť časté. Tolik k dnešnímu počasí.

Zastavím se na kraji chodníku a čekám až v dálce uvidím světlomety auta mého kamaráda. ,,Čekáš na někoho?" Vyruší mě smyslný a hluboký hlas. Zdá se mi to nebo je hlubší než předtím. A pak se mi vybaví jeho horké prsty na mé tváři. Najednou se mi opět těžce dýchá. Ale pak se mi vybaví i Sueho hlas. Zničí tě... Potřesu hlavou. 

Možná mi ublížil, ale strávil jsem s ním pět let. Je pravda, že to nebyl šťastný vztah a to, že mu teď dám za pravdu ještě neznamená, že mu odpustím. Ale... možná má pravdu. Zlomené srdce je totiž to poslední co potřebuju. A když, už jsme u těch zlomených srdcí... Měl bych zavolat Yoongimu. Od té chvíle co se vzbudil jsem ho ještě neviděl. Slyšel jsem, že ho lékař prý poslal na rehabilitaci. Za pár dní odjíždí. Musím ho ještě před odjezdem vidět.

,,Dneska nejdeš pěšky?" Znovu mě vytrhne z myšlenek. Zhluboka se nadechnu. ,,Měl by jsi jít, bude pršet." ,,Už zase mě od sebe odstrkuješ Jimine?" 

,,Přestaň mi tykat, jsem starší," řeknu mu přes rameno. ,,Jimine, Jimine..." 

Otočím se k němu čelem. Co nechápe na tom, že si nepřeju aby mi tykal? Už se nadechuju že něco řeknu, ale zastaví mě jeho zvednutá ruka.

,,Nepřeješ si abych ti tykal, nechceš se mnou mluvit, nedovolíš mi jít po tvém boku. Odháníš mě a odstrkuješ, pokaždé když se s tebou snažím sblížit." 

,,Nemám důvod ti ani jedno z toho dovolit," odseknu. Rozejde se mým směrem. Na konci ulice spatřím dva zářící reflektory. Konečně.

Obrátím se zpět na Jungkooka. Přišel až úplně ke mně. Dech se mi zrychlí a ztěžkne. Je moc blízko. ,,Proč," zašeptá tu otázku, takovým způsobem, že se přes celé moje tělo převalí vlna elektřiny.

,,Protože..." hlas mám o oktávu vyšší a tak si odkašlu. ,,Protože..." zkusím to znovu, al nenapadá mě žádné rozumné vysvětlení. Zadívám se mu do očí. Tančí v nich pobavená jiskřičky.

,,Vidíš," zašeptá znovu,: ,,nemáš vysvětlení." Skloní se. Zas a znovu. Sakra proč to furt dělá. Hypnotizuje mě očima a mně se nedaří pohnout. Na rtech mu pohrává lehký úsměv. Bože... jeho rty. Jsou tak blízko. Ještě kousek a... A z mého tranzu mě vytrhne zatroubení. Je ostré a nečekané, takže sebou při tom zvuku trhnu. Jungkook se narovná, stéle se při tom usmívá. Miluju jeho úsměv... 

Když si však uvědomím na co myslím, okamžitě tu myšlenku zaženu. Sakra, Jimine, vzpamatuj se. Rozhlédnu se kolem. Lidé co brázdí chodník se udiveně zastavují a sledují nás. Není jich sice mnoho, ale i tak je mi to nepříjemné. Přesně tohle na svém životě nenávidím. Lidi na mě zírají. Vím moc dobře proč, vždycky jsem to věděl. Jsem kluk. Kluk, který stojí v těsné blízkosti dalšího chlapce. To je důvod proč na nás lidé zírají.

Jungkook si toho všimne. Mé zaraženosti. A zamračí se, chce něco říct, je však zastaven dalším ostrým zatroubením. Otočím se na patě. ,,Jimine..." uslyším ještě za sebou, když přebíhám ulici a skáču na místo spolujezdce.

Jungkook 

Stále stojím na chodníku a dívám se za odjíždějícím autem. Povzdechnu si. Viděl jsem tu ublíženost a smutek v očích toho chlapce, když si uvědomil, že na nás lidi zírají. Je mi z toho nanic. Ve tvářích těch lidí jsem viděl opovržení a zděšení. Dívali se na mě a Jimina. Začínám pociťovat vztek. Člověk přece nemůže za to kým se narodil. Nemůže za to, že se mu líbí muži a né ženy. Lidem kolikrát ani nedochází jak moc to těm druhým ubližuje. Jak jsou nešťastní. 

Rozezleně kopnu do kamínku před sebou. To to těm blbcům nedochází, nebo co!? Šourám se domů. Vejdu do bytu a už z předsíně slyším Jinův rozlobený hlas. Ozývá se z kuchyně.

,,Kooku, jsi to ty?" Páni... pomyslím si... zní vážně naštvaně. ,,Jo jsem to já," odpovím potichu. A pak už jen slyším rychlé kroky, které se ke mně ženou a potom spatřím rozlobenou tvář svého bratrance. Uhnu před ním očima. Dívám se do země, zatímco Jin lamentuje. 

,,Kde jsi sakra byl!? Docela dobře si vzpomínám, že ti dnes ráno doktor řekl, aby jsi odpočíval! To nemůžeš ani jednou jedinkrát poslechnout, co Jungkooku? Mohlo by se ti přitížit, copak ti to nedochází!?" Naštvaně rozhazuje rukama a přitom nadává.

,,Promiň Jine," zamumlám potichu. ,,Promiň!?" Nevěřícně na mě kouká. ,,Jine..." ,,Ne Jungkooku, kolikrát jsem ti to už říkal, huh? Kolikrát?" Povzdechne si. ,,A ty stejně vždycky jdeš a uděláš nějakou pitomost." Mám sklopené oči. Nevím co mám říct. Zase má pravdu. Jako vždy.

Najednou je mi zase slabo. Neměl jsem nikam chodit. Zamotá se mi hlava a já se musím chtě nechtě opřít o stěnu. 

,,Kookie, je ti špatně?" Pokusím se udělat krok, ale znovu mě zachvátí závrať a já se zapotácím. Zachytí mě Jinovi ruce. Ucítím jeho ruku na svém čele. 

,,Bože Kookie celý hoříš. Musíš si okamžitě lehnout." Zavede mě do mojí ložnice a pomůže mi do postele. Jsem tak unavený.

Už skoro spím, když v tom mě ještě na malou chvíli probudí Jin, který mi chce dát prášky. Vezmu si je a znovu těžce spadnu do polštářů. ,,Bude to dobrý," řekne Jin, ale v hlase mu zaznívají obavy. ,,Já vím," zašeptám. A pak už zavírám oči a nechám se unášet do říše snů.

Upřímně řečeno, netuším proč mám neustálou potřebu držet Kooka nemocného. Vážně nevím.😅😂