Jimin

Sedím na okenním parapetu. Yoongiho a ostatní jsem opustil již před hodinou. Za oknem se k zemi snáší sněhové vločky. Splývají s davem a přesto jsou každá z nich jedinečná. Zavřu oči a čelo si opřu o ledové okno. Hang Su měl pravdu a Yoongi také. Musím jít dál. Jungkook se až příliš bojí ke mně něco cítit. A já chci žít. Znovu zavřu oči a myšlenkami se vrátím k tomu ránu.

Flashback

Na tváři mě polechtají sluneční paprsky. Pomalu otevřu oči a rozhlédnu se kolem. Jsem ve svém bytě, což je zvláštní, protože co si pamatuju usínal jsem vedle Jungkooka na pohovce v karaoke místnosti. 

Vzpomenu si na dvě zpocená těla, silnou vůni sexu a začervenám se. Pokusím se pohnout, ale zastaví mě příšerná bolest v mé spodní polovině těla. Padnu zpět do polštářů a křečovitě sevřu víčka, i přesto mi však uteče pár neposedných slz. 

Po dlouhém přemáhání a spoustě slz se vyhrabu z postele a jdu se osprchovat. Poté se obléknu a vrátím se do ložnice. Při stlaní si všimnu bílé obálky ležící na stolku u postele. Rozejdu se tím směrem, ale silná bolest mě donutí zpomalit. Doplahočím se tedy k obálce. Na stolku naleznu navíc sklenici vody a prášek proti bolesti. Zapiju tedy nejdříve prášek a poté vezmu do ruky bílou obálku. Roztrhnu ji, vytáhnu ven papír celý popsaný textem. Už když ho otevírám, vím že je něco strašně špatně. Přejedu text očima a dech se mi zadrhne v hrdle. Stojí tam:

Jimine,

Vím že jsi teď nejspíš zmatený, ale nech mně to vysvětlit. Nejspíš ti teď ublížím. Když jsem byl s tebou cítil jsem něco vyjmečného, ale... nemůžu s tebou být. Nevím proč, možná se jen bojím. Ty jsi někdo naprosto vyjmečný a já si tě nezasloužím. Nečekej na mě.                                                                                                                                                                                          -Jungkook-

Papír mi vypadne z ruky a mé srdce zachvátí neskutečná bolest.

Flashback End

Žij dál. Ty slova mě poslední dobou pronásledují nějak často. Jak mám žít dál, když mé srdce bije jen pro něj. Jak mám žít bez něho. Mé oči se zaplaví slzami, které samovolně stékají po tvářích. Už pro něj nechci plakat, ale mé srdce to pořád vyžaduje. Chci ho znovu vidět, alespoň jednou jedinkrát. Ale vím že to není možné. A tak tam jen dá sedím a pozoruji sněhové vločky mířící k zemi.

Jungkook

Stojím na chodníku přes ulici, naproti jeho domu. Vidím ho sedět v okně. Dívám se na něj a mé srdce se bolestivě chvěje. Kéž bych se mohl vrátit zpět v čase a to celé dát zase do pořádku. Jsem do něj zahleděný tak moc, že si ani nepovšimnu postavy, mířící mým směrem. 

,,Hej ty," uslyším mužský hlas. Otočím se směrem odkud hlas přišel. Kráčí ke mně vysoký mladík s tmavými kudrnatými vlasy. Stočím pohled před sebe a tajně doufám, že mluví k někomu jinému. Ale mé naděje se rázem rozplynou ve chvíli kdy opět promluví. Teď už stoprocentně mým směrem. 

,,Mluvím s tebou slyšíš," mluví podrážděně. Moje mysl je zahalená mlžným oparem alkoholu. Před odchodem jsem doma vypil pár sklenic kořalky. 

Pár dnů na to co jsem Jimina nechal samotného u něj v bytě, jsem se od Jina odstěhoval. Byl překvapený a samozřejmě se ptal proč tak najednou. Nezvládl jsem mu odpovědět. Našel jsem si byt na druhém konci města a skoro okamžitě se nastěhoval. Pár dní na to přišel dopis. K Jinovi domů samozřejmě. Volal mi a ptal se co to znamená. Abyste byli v obraze, ten dopis přišel z Ameriky, konkrétně z Bostonu a ještě konkrétněji z univerzity Harvard. Hned ze začátku roku jsme se s Jinem dost ošklivě pohádali. Byl naštvaný a přesvědčený, že se svým životem nic nedělám. Ne že by tomu tak bylo poprvé. Ještě ten večer jsem na truc poslal přihlášku. Nepočítal jsem že by se mi mohly ozvat a za ten půl rok jsem na to dočista zapomněl. Jenže se ozvali a proto tu dnes taky stojím. Odjíždím do Ameriky. Už jsem se rozhodl, ale nehodlám odjet do té chvíle než to s Jiminem urovnám. Ublížit člověku, kterého milujete a potom od něj utéct na čtyři roky je vážně svinský. Tohle nechci, nemohl bych pak žít sám se sebou. Ne že by to teď bylo možné.

,,Tak slyšíš?!" Hlas je téměř u mě stejně jako jeho vlastník. Nevšímám si ho, ale jen do té chvíle než mi jeho pěst přistane na tváři. Zapotácím se. Hlava se točí a zoufale se snažím udržet rovnováhu. Otočím se jeho směrem, rozhodnutý se bránit, ale mé reflexi jsou zpomalené alkoholem. Pěst mi opět přistane na tváři. V ústech se mi rozline kovová pachuť krve. Praští mě znovu a pak znovu a znovu. Spadnu na zem a zavřu oči. Na mé tělo stále dopadají rány.

,,Tae přestaň." Jsem mimo, ale v posledních záchvěvech mého vědomí zaslechnu jeho hlas. Rány ustanou a já s námahou otevřu oči. Pohled vrhnu na svého spasitele. Stojí vedle vysokého tmavovlasého muže, který střídavě na něj a na mě zlostně zírá. 

,,Proč? On ti taky ublížil," zeptá se podrážděně. Jimin zavře oči a trpělivě vydechne. ,,To ano, ale to neznamená, že chci aby mu někdo ubližoval," řekne a rozejde se ke mně. Tae na něj jen nešťastně hledí. 

,,Nezaslouží si tě," odsekne. ,,Neříkám že ano," odpoví klidně Jimin. I přesto mu však v hlase zní vyčerpaní. Klekne si vedle mé hlavy a skloní se ke mně. 

,,Jungkooku," zašeptá. Znovu s námahou otevřu oči, které jsem již nevydržel nechat otevřené. Spatřím jeho tvář, osvícenou světle pouliční lampy. Kolem poletuje sníh a mrzne, takže mu ze rtů s každým nádechem unikne obláček páry.

,,Jsi krásný," vyhrknu bezmyšlenkovitě. Jeho výraz ztvrdne. ,,Tae, pomoz mi s ním." 

,,Co chceš dělat," zeptá se ho nedůvěřivě Tae. ,,Vezmeme ho dovnitř," pronese Jimin a začne mě zvedat do sedu. Což je docela výkon, poněvadž oproti němu jsem o něco větší. Tae k nám okamžitě přiskočí. ,,Ukaž pomůžu ti."

Po spoustě hekání a Taeho nadávek, se konečně dostaneme do Jiminova bytu. Tae se mnou hodí na pohovku. ,,Sakra, jak to že je tak těžký," mrmlá Tae, zatímco míří za Jiminem do kuchyňky. Ten si ho nevšímá a dál něco vytahuje ze skříňky nad ním. Znovu zavírám oči, celé tělo mám v plamenech. 

,,Co chceš dělat?" Uslyším znovu hlas toho Taeho. Nevím kdo to je, ale začíná mě pěkně štvát. ,,No co asi? Ošetřím ho," odpoví mu na oplátku Jimin, se stejným podrážděním v hlase.

,,Ale proč?" Znovu otevřu oči. Chci vidět jak se zachová. Jimin se zlostně obrátí na druhého chlapce.

,,Protože ho mám rád a záleží mi na něm!" Skoro to vykřikne a mé srdce přitom povyskočí. Pak si, ale uvědomí co řekl a nejistě se podívá mým směrem. Okamžitě zavřu oči, ale myslím že mě stejně viděl. Po chvíli je opět otevřu. Tae na mě stále hledí, tak s ním navážu oční kontakt.

Jimin se na mě nedívá. Kudrnatý kluk se zhluboka nadechne a sebere Jiminovi všechny ty věci z rukou.

,,Jdi si odpočinout, zařídím to tu." Jimin se na něj nechápavě podívá a potom se otočí mým směrem. Tentokrát nechám oči otevřené.

Tak dámy a pánové, pokračujeme v krasojízdě.😏