„Kapitáne! Kapitáne! Už to začalo!" řval Johns, zatímco se hnal ke kapitánovi, který kormidloval.

Simon okamžitě zbledl a na okamžik úplně znehybněl. Vzápětí se však probral, pustil kormidlo, které přejal uřícený Johns a už se hnal hlava nehlava ke schůdkům do podpalubí. Nedbal na posměšky a výkřiky svých mužů. Prudce seskočil schody a proběhl uličkou, aby prudkým pohybem rozevřel dveře vlastní kajuty.

„Eliz!" vykřikl, když padl na židli vedle postele a sevřel její ruku ve své.

Žena ležela na posteli celá zpocená a omámená bolestí, přesto jakmile ucítila svého muže vedle sebe, dodalo jí to nový příval sil. Při dalším stahu vykřikla tak, až Simon zbledl.

„To bude dobré, má krásko," šeptal konejšivě.

Eliza mu sevřela ruku tak, že mu ji div nerozmačkala.

„Dobrý? Nic nebude dobrý! Já tě zabiju, ty zatracený piráte...au...au... ještě jednou se mě dotkneš a rozřežu tě mečem...au," zařvala na něj.

„To říkáš jen teď. To ta bolest," uklidňoval ji láskyplně, zatímco se snažil aspoň trochu uvolnit její křečovité sevření kolem své ruky.

„Bolest?! To neznáš...au... au. Jen počkej!" zakřičela a celá se prohnula pod návalem bolesti.

Při pohledu na její utrpení muž cítil, jak se mu motá hlava. Špatně se mu dýchalo.

„Tak, má paní, a teď zatlačte!" uslyšela Eliza skrze omámení bolestí hlas léčitelky. Zhluboka se nadechla a nabrala pořádně dech. Načež zařvala tak, že musela otřást celou lodí.

Simonovi se to utrpení zdálo nekonečné. Jako kdyby se čas zastavil. Hlava se mu nepřestávala točit a cítil o svou milovanou hrozný strach. Přesto ji dál pevně svíral ruku, nebo spíš ona jemu, a šeptal jí něžná slovíčka.

Eliza si už myslela, že ji to musí roztrhnout. Ta bolest byla strašlivá. Nechtěla už dál pokračovat. Chtěla toho nechat. Jenže nemohla. Musela bojovat pro svoje děťátko! Pro něj cokoliv.

„Eliz, přece to teď nevzdáš," uslyšela nad sebou manželův motivující hlas, a tak v sobě nabrala poslední síly a zatlačila jako o život. Zdálo se to nekonečné, bojovala a pak najednou jako kdyby z ní něco vyklouzlo.

„A je to. Je venku, má paní," vykřikla léčitelka a vzápětí její slova doplnil zdravý dětský křik.

„Moje děťátko. Moje dítě. Dejte mi ho. Chci si ho pochovat," vyhrkla Eliza a slepě se natahovala po tvorečkovi, který už dávno obsadil její srdce.

Simon ji opatrně pustil a vstal. Pot z něj jen lil, když pohlédl na hýbající se uzlíček v ženině náručí. Víc však už neviděl. Seknul sebou na zem.

„Panebože, Simone," vypískla Eliza, když uslyšela ránu a odvrátila se od dítěte. Šokovaně pohlédla směrem, kde ještě před chvílí její milý stál. Nyní ho však viděla rozcapeného na zemi očividně v bezvědomí. Muže, který se nebál šibenice ani svých nepřátel, ale kterého skolilo jedno dítě. Koutky úst jí při tom pohledu zacukaly smíchy.

„Je to holčička, má paní," vyrušila ji z jejího pozorování léčitelka.

Rázem Eliza obrátila pozornost k ní a nechala si dojatě položit miminko do náručí. V tu chvíli zmizel veškerý svět kolem ní. Rozzářily se jí oči a s nekonečnou něhou sevřela v náručí své děťátko. Bylo dokonalé. Jemně se dotkla malých prstíčků a celé její tělo zalila ohromná vlna lásky.

„Já vám zatím vzkřísím manžela," ozvala se léčitelka, když si byla jistá, že to maminka zvládne a nebude ji potřebovat.

Hnědovláska ji však pořádně nevnímala. Jen dojatě hleděla do té malé roztomilé tvářičky.

„Nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil," zašeptala k holčičce a opatrně ji políbila na malé čelíčko. Jak ji tak držela v náručí, najednou měla pocit, že teď už je všechno tak, jak má být. Jako kdyby zapadl poslední kousek skládanky.

„Nic mi není!" vyrušil ji náhle z myšlenek sebevědomý hlas jejího manžela, který se stále ozýval ze země.

„Opravdu? Nevypadáte tak," odpověděla mu pěkně od rány léčitelka.

„Kdyby tu nějaký blbec nepohazoval věci, nezakopl bych a takhle by to nedopadlo," zareagoval muž smrtelně uražen, že by ho někdo podezříval z toho, že omdlel.

„Jistě, sice tu nic neleží, ale vy jste zakopl. Vůbec jste neomdlel," utahovala si z něj léčitelka s vrtěním hlavy.

Eliza po nich vrhla pobaveným pohledem. Její manžel stále ještě seděl na zemi, zatímco žena nad ním stála s rukama v bok.

„To rozhodně ne!" vyvrátil to ošklivé obvinění.

„Chlapi," odfrkla si léčitelka, za což si vysloužila pirátovo zavrčení.

„Máte se přece starat o moji ženu, a ne tu nade mnou postávat," dodal napruženě.

Jen pokrčila rameny. „Jistě, pane dokonalý."

„Jsem pirát. Nezapomínejte na to. Zasloužím si nějaký ten respekt a vy byste si neměla tolik dovolovat," odsekl, zatímco se hrabal na nohy.

Eliza si ho starostlivě prohlížela. Byl bledý jako smrtka. Přesto ale jakmile stál na nohou, na nic nečekal a odhodlaně se vrátil k ní. Pevně jí sevřel ruku.

Chvíli na sebe mlčky hleděli, než si muž povzdechl a upřímně přiznal: „Dobrá, dobrá, omdlel jsem."

Eliza se pobaveně zachichotala. Nikdy by nevěřila, že ho porazí zrovna jejich dcerka. Nemohla si proto odpustit poškádlení. „Velký pirát Černý rys omdlel," zatrylkovala.

„Opovaž se to říct mým mužům. Jinak ztratím respekt!" pohrozil jí vesele.

Jenže to už se od dveří odlepil Johns, který nenápadně sledoval průběh porodu, aby informoval ostatní nervózní členy posádky a zařval za ním: „Kapitán omdlel!" Načež na nic nečekal a vyběhl z místnosti.

„Tak a teď už to ví všichni," zasmála se Eliza pobaveně, když sledovala, jak se Simon chytá za hlavu a nadává.

„Ještě, že tu není Rabí. Ten by mi to o hlavu omlátil ještě tak tisíckrát," povzdechl si s koutkem úst pozvednutým v úsměvu.

„Zahrnul by tě do modliteb a pití rumu," zašeptala vesele a jemně pohladila neklidně se vrtící dítě v jejím náručí.

Její manžel nad tím však jen mávl rukou. Bylo stejně pozdě na nápravu. Jeho muži už si to mezi sebou vyslepičili a až se vrátí Rabí, stejně mu to řeknou. Raději se proto věnoval své ženě.

„Byla jsi úžasná, má krásko," zašeptal dojatě a láskyplně ji políbil.

Eliza mu polibek opětovala šťastná, že má všechno, co kdy na světě chtěla. Milujícího manžela a dítě.

To už ji muž konečně pustil a poprvé se zadíval na holčičku v jejím náručí. Jeho pohled byl tak nejistý a zároveň tak sladce roztomilý. Nemohla se na něj vynadívat. Nikdy ho neviděla tak rozpačitého. Tohle nebyl nezastrašitelný pirát ale jenom nejistý otec.

„Můžu si ji..." začal mluvit, ale ani to nestačil doříct a žena už kývala. Opatrně mu miminko vložila do rukou a on ho sevřel jako nejvzácnější věc na světě. „Je nádherná, Eliz. Já jen... nechci jí ublížit..." zamumlal.

Eliza ho sledovala s dojatým úsměvem. Tohle bylo možná úžasnější, než když dítě svírala ona sama. Tady totiž mohla vidět to, že Simon bude úžasným otcem. Nebylo se vůbec čeho bát.

„Jak naši holčičku pojmenujeme, Eliz?" otázal se, zatímco ani na okamžik neodtrhnul zrak od své dcery.

„Myslela jsem na jméno Viktorie. Pokud se ti bude líbit," odvětila jemně. Tohle jméno měla vybrané od zjištění, že je těhotná. Prostě věděla, že je to jméno pro její dceru. Zatímco Simon trávil čas vymýšlením klučičích jmen. Přesto nyní nevypadal zklamaně, že si je musí nechat zatím v záloze.

Přikývl. „Tak tedy vítej, Viktorie, dcero šlechtičny a piráta." Načež dítě jemně vrátil Elize a obě je objal. „Nikdy jsem ani nedoufal, že tenhle den nadejde."

Eliza mu věnovala úsměv. „Ani já nevěřila, že se jednou dočkám takového štěstí. Že budu mít takovou rodinu. Miluju tě."

„A já tebe," odvětil, načež se jejich ústa spojila v polibku. Přesto muž i nadále hleděl na to, aby neublížil dítěti.

To se pod nimi vzápětí nespokojeně zavrtělo, jako kdyby vědělo, co dělají. Oba na sebe pohlédli a hned na to vybuchli smíchy.

„Tak kde je ta naše holka?"

„Kde je ten prcek?"

„Musíme to zapít!"

To už dovnitř vtrhla posádka a halasně se překřikovala. Eliza zvedla zrak a sledovala spoustu obličejů pirátů jindy tak neohrožených a nyní jen z dálky ohromeně sledujících malou holčičku v jejím náručí. Měla co dělat, aby se při tom pohledu nerozesmála. Vypadali jako malí kluci. Do jednoho ztichli a rychle se začali upravovat, aby snad tu maličkou nevylekali. Dojatě si je prohlížela a jen se tím ujišťovala v tom, že tihle piráti nikdy nedovolí, aby se její dceři cokoliv stalo.

Černý rys naopak členy své posádky vraždil pohledem. Nechtěl, aby sem takhle vtrhli a děsili jeho dceru. Navíc Eliz potřebovala odpočívat, a ne být sledována těmi idioty. Jeho pohledů si však nikdo nevšímal a on sám nechtěl zvyšovat hlas, proto je nechal pro tuhle chvíli být.

A jelikož je nikdo nevyhodil, už vzápětí se osmělili a začali jeden po druhém chodit k překvapené Elize. Každý jí věnoval nějakou drobnost jako dárek pro malou Viktorii. Jen stěží při tom gestu zadržovala slzy. Pierre donesl malou dřevěnou lžičku, aby měla čím jíst, až povyroste. Johns zahrál krátkou melodii, která měla být ukolébavkou pro její dcerku. A pak přišel Jack s rozzářeným bezzubým úsměvem a předložil před mladou ženu meč.

„Zbraň?! Vždyť je to dívka!" vyhrkla Eliza ohromeně.

„Však vy taky, má paní, a s mečem umíte," prohodil Jack nechápavě. Neviděl v tom problém. Naopak si myslel, že má nejlepší dárek a jeho druhové za ním pokyvovali hlavou, že je to správné gesto.

„Ale... vždyť Viktorka se teprve narodila," zaprotestovala, jakmile našla slova po tom, co řekl. Tohle prostě ne. Její dcera rozhodně v tomhle věku nebude poblíž zbraní.

„Naopak teď je ten pravý čas!" ujistil ji Jack bezstarostně.

A ona si při jeho nadšení raději přivinula dítě ještě blíž. A udělala dobře, protože už vzápětí se strhla hádka o to, kdo bude její dceru učit s mečem. Všichni si byli jisti, že jsou těmi pravými adepty.

„Já bych ji měl učit!"

„Ne, já! Jsem tu nejdýl!"

„Ale já s mečem umím nejlíp!"

„Tak a dost! Vypadněte ven, vy chásko líná! Svou dceru naučím s mečem sám! A víc se o tom nebudu bavit. Teď tu chci mít klid! Obě potřebují odpočívat," přerušil jejich handrkování náhle řev Černého ryse.

Všichni překvapeně nadskočili a pohlédli na něj. Chvíli bylo v kajutě naprosté ticho, než se z davu odvážně ozvalo: „Kapitán omdlel!" Načež se shromáždění piráti s křikem hnali ke dveřím, protože Simon sebral darovaný meč a oháněl se s ním po nich s očima plnýma vraždy.

Eliza se při pohledu na jejich paniku vesele rozesmála. Pierre při uhýbání ječel jako holka, Jack se skoro děsivě smál a Johns porážel všechny, kteří ho chtěli předběhnout. Zbytek už byl dávno pryč.

„Tak tohle je tvoje rodina, Viktorko. Jak můžeš vidět, tak už teď tě všichni milují," zašeptala k holčičce a políbila ji na tvářičku. Ještě chvíli ji chovala, než dítě předala léčitelce, protože na ni celou silou padla únava. Oči se jí začaly samovolně zavírat. Než se však poddala snům, ucítila jemné sevření kolem své ruky a něžný hlas: „Miluju tě, má krásko. Navždy."

Pak už neslyšela nic, protože se propadla do spánku.