„Zatraceně, jestli tu loď nestihneme doplout dnes a rovnou ji zajmout, máme vážný problém," zanadával Černý rys, zatímco se věnoval kormidlování lodi. Zajatec byl vsazen do vězení poté, co ani přes bičování nepromluvil. Neudal toho, kdo ho poslal. Kapitán byl bez sebe vzteky.

Piráti kolem něj souhlasně zamručeli. Všichni si uvědomovali, co znamená zničení několika sudů s pitnou vodou. Neměli jich nadbytek, a tak bylo potřeba, aby se co nejrychleji vydali do přístavu. Jenže nejdřív museli získat tu loď, jinak by ztratili jakoukoliv šanci na její zajmutí.

„Kapitáne, my ji dostaneme," ozval se vedle něj Francis, Jeho slova nakopnula i ostatní piráty a všichni do jednoho souhlasně vykřikli. Načež se vrhli do pronásledování lodi, která jim přinese buď bohatství nebo záhubu, s novou vervou.

Černý rys si při pohledu na jejich práci spokojeně zamnul ruce a chopil se kormidla. Dostanou tu loď. Za každou cenu. Bude jeho. A tak se i on do pronásledování pustil s novou vírou. Pirátská vlajka ve větru vlála, zatímco se z plavidla linula sebevědomá pirátská píseň.

Upíral zrak do dálky, když se za ním ozval hlas kněze, který k němu pomalu přicházel: „Kdepak máš našeho hosta v tuto památnou chvíli?"

Kapitán se ani neotočil, když pronesl naštvaně: „Co myslíš? Zabarikádovala se v kajutě. Očividně neunesla pohled na bičování. Jistě, nebylo to nic pro její oči, ale rozhodně se nebudu omlouvat. Nikdo ji nevolal, aby se přišla dívat. Navíc ten chlap si nic jiného nezasloužil. Klidně by nás nechal umřít žízní. Zatracená ženská. Dělá si uraženou a světici, zatímco ze mě je ten nejhorší na světě."

Rabí došel až k němu a společně chvíli hleděli do dáli, než vesele odpověděl: „Ale ty jsi pirát a ona jen nevinná žena. Nedivím se, že ji to šokovalo."

„Nevinná žena? Ta? Ta je prohnanější než já a rozhodně má ostřejší jazyk," odsekl pirát nakvašeně, zatímco zaostřil dopředu. Vzápětí se napřímil a vykřikl: „Podej mi dalekohled! Hned!"

Kněz na nic nečekal a poslechl příkaz. Hbitě mu podal danou věc a kapitán zkušeným okem zkoumal moře před nimi. Náhle se mu na rty pomalu vkradl spokojený úsměv, když zamumlal tiše: „Máme ji mršku. To je ona. Teď už mi neuteče."

Jeho slova zaslechl jenom Rabí a rázem se mu oči rozzářily nadšením. Jejich kořist byla nadohled, a to byl důvod k radosti. Konečně se jim plavba vyplatí. Hon mohl započít. Nyní byli ve svém živlu. Napětí se dalo krájet. Všichni věděli, jak je důležité nenechat kořist uniknout. Legrácky šly stranou. Piráti se soustředili jenom na získání lodi. Opřeli se do toho a pluli co nejrychleji a opravdu brzy se k plavidlu začali přibližovat. Na počátku viděli jenom obrysy, ale o pár hodin později už ho měli jen nedaleko před sebou. Cítili, že jsou konečně na dosah velkému bohatství. Bylo jasné, že se pronásledované plavidlo snaží před černou vlajkou uniknout, ale na širém moři nemělo nejmenší šanci.

****

Eliza nechtěla nic víc než zapomenout na výjev, který se jí stále objevoval před očima. Proto se vrhla na postel a přetáhla si deku přes hlavu. Jenže i když zavřela oči, nezmizel. Pořád to tam bylo. Rozčíleně bouchla pěstí do postele. Potřebovala si to, co viděla, logicky vysvětlit. Přece věděla, že je ten muž chtěl nechat bez vody. Co asi mohl kapitán udělat? Jen ho pokárat? To by přece na piráta nefungovalo. Nic by mu neprozradil a jen by se mu vysmál. Jenže bičování? Nebylo to příliš?

Povzdechla si. Možná, že opravdu nic jiného nešlo udělat. I když se jí ten skutek příčil, nežila v tomhle prostředí. Netušila, jak to tu chodí. Bičování mohlo být jen mírnou variantou toho, co by jinak přišlo. Navíc přece jí Černý rys nikdy neublížil. Naopak se k ní choval lépe, než by od piráta očekávala. Nepůsobil jako někdo, kdo by jen tak z volné chvíle chtěl někomu působit bolest. A pokud si tu chvíli na palubě vybavovala dobře, ani se do toho bičování příliš nehrnul.

Možná mu v tom šoku ukřivdila. Možná jen viděla to, co chtěla a nedovolila svým očím vidět pravdu. Byla ochromená hrůzou. Nemyslela. Její jedinou myšlenkou bylo dostat se pryč. Někam, kde by byla sama. Daleko od všeho násilí. A když si nyní všechno to, co předtím viděla, takhle vysvětlila, byla si jistá, že to tak vážně bylo. Kapitán to udělat musel. Na ochranu posádky. Nebyl v tom zlý úmysl. Konečně nalezla vnitřní klid a zmocnila se jí úleva. Na okamžik zavřela oči, aby to vstřebala. Jenže se ani nenadála a už klidně oddechovala lapena ve spárech spánku.

BUM!

Eliza vylekaně rozevřela oči a překvapeně se kolem sebe rozhlédla. Vůbec si nebyla jistá, co ji vlastně probudilo. Nechápavě zírala do všech koutů kajuty, ale nic podezřelého neviděla. Zůstala tedy ležet a bedlivě naslouchala okolním zvukům, když v tom sebou loď prudce trhla, až se žena zajíkla, jak se lekla a jen rychlou reakcí zabránila spadnutí na zem.

Co se to děje? Co to je, honilo se jí hlavou, když se opatrně posadila na posteli, načež když nenásledovalo další zhoupnutí, vrhla se k okénku. Přilepila se na něj a raději pevně sevřela malý výklenek vedle. To už se podívala oknem ven a okamžitě se její pohled zastavil na majestátním plavidle před ní. V tu ránu měla jasno. To musela být ta loď, kterou piráti celou tu dobu honili.

A především tohle byla její příležitost utéct. Teď bude mít jedinečnou šanci, protože všichni budou zaneprázdněni získáváním vytouženého plavidla. Nikdo jí nebude věnovat pozornost. Stačí se jen nenápadně dostat k boku lodi a ukrást jednu ze záchranných loděk. Pak už bude volná! Nadšeně se pousmála a rychle začala plánovat. Měla svobodu na dosah ruky. Konečně se dostane pryč od toho piráta, který ji každým svým činem mátl. Všechno bude zase v pořádku.

Na víc nečekala a vrhla se ke dveřím. Rázně od nich odstrčila židli, aby si uvolnila únikovou cestu. S úsměvem je otevřela a podívala se na chodbu, aby zjistila, jaká tam panuje situace.

„Má paní, kapitán mě posílá, abych vám dělal společnost, abyste se nemusela ničeho bát během obsazování," ozval se náhle Rabí, který se odlepil od vedlejší stěny, a klidně prošel kolem šokované Elizy dovnitř. To snad nemohlo být možné! Copak byla tak průhledná?

„To nebude potřeba. Tentokrát to jistě bude pod kontrolou," vyhrkla, jakmile se vzpamatovala, co nejvíce mile. Potřebovala ho odsud dostat pryč. Jinak může na útěk klidně zapomenout.

Kněz se na ni však jen shovívavě usmál a jemně ji popostrčil zpátky do kajuty. Načež zavřel dveře a vzápětí se k její naprosté hrůze ozval z druhé strany zvuk zamykání.

„To snad ne, otče! To přece nejde. Nemůžou nás tu zamknout," vypískla rozčíleně, když se vrhla ke dveřím a začala do nich bušit.

Kněz si jí však nevšímal. Jen klidně přešel kajutu a rozvalil se na židli, přičemž vytáhnul karty. „Je to příkaz kapitána, milady. Navíc se mnou tu budete v naprostém bezpečí. Tak, co kdybychom si zahráli karty? Aspoň nám čas rychleji uteče."

Tvářil se, jako kdyby neměl nic lepšího na práci než tam být s ní. V duchu křičela bezmocí, ale navenek přestala bušit do dveří, odvrátila se od nich a věnovala mu úsměv. Přešla ke stolu a pomalu se posadila naproti němu.

„Ale já to neumím hrát," pronesla nejistě, aby ho odradila od toho směšného nápadu. Ovšem to se jí nepovedlo. Kněz se jen pousmál a začal rozdávat karty.

„Já vás to naučím," dodal po chvíli nevzrušeně a další půlhodinu se o to opravdu upřímně snažil. Žena ho však pořádně neposlouchala a zuřivě vymýšlela, jak se z téhle pasti dostat ven. Po očku pozorovala dveře. Přece nemůže přijít o takovou příležitost. Minimálně celou noc by měla k dobru. Musí něco udělat! Nesmí se vzdát bez boje!

Konečně začali hrát naostro, ale mladá dáma prohrávala jednu hru za druhou, zatímco Rabí se tím jen skvěle bavil.

„A to si říkáte kněz? Neměl byste mě nechat vyhrát?" otázala se rozdurděně při další prohře a rozčíleně odhodila karty na stůl.

Rabí se na ni jen zazubil a dotkl se bible, až se zašklebila. Na Boha se vymlouval jen, když se mu to hodilo. „Nic o prohrávání se tam nepíše, milady. Navíc by to byl podvod, a to náš pán neschvaluje."

„A schvaluje snad věznění nevinné dámy?" odsekla provokativně a upřeně se mu zadívala do očí, aby jí nemohl lhát.

„Ale no tak, víte přece, že by mě Černý rys nikdy neposlechl. Nemohu s tím nic dělat. Je mi to líto." Načež se k ní naklonil s očima plnýma jisker a dodal: „Ale přiznejte, že není tak špatný."

Eliza po těch slovech zrudla rozpaky a raději znovu sebrala svoje karty, než odpověděla: „Tak to rozhodně nepřiznám. Je to neřád. Stejně jako vy. Jeden horší než druhý. Styďte se!"

Kněze však její slova nerozhodila. Naopak se zdálo, jako kdyby jí viděl přímo do žaludku, a to se jí ani trochu nelíbilo. Proto raději vstala a odvrátila se od něj. Došla až k posteli, na kterou se posadila. V tu chvíli její mysl znovu začala vymýšlet plán útěku. Musela to udělat hned teď, než bude pozdě. Nebylo času nazbyt. Ještě chvíli tedy poseděla na posteli, než jí myslí kmitl nápad. Rty se jí zvlnily do úsměvu, když všechno zaklaplo tam, kam mělo. Následně se pomalým krokem vrátila zpátky ke stolu a opatrně z něj vzala karafu s vínem, kterou si muž přinesl s sebou.

„Chcete dolít? Já si rozhodně naliji. Když už tu musím být zavřená, tak si aspoň trochu osladím život. A ehm... taky bych se vám chtěla omluvit za své předchozí jednání. Neměla jsem si vylévat zlost na vás. Vy za to nemůžete. Jen plníte příkaz. Za všechno může kapitán," pronesla hraně rezignovaným tónem. Načež sama sobě nalila a pak po jeho kývnutí přešla za něj, aby mu naplnila pohár. To se od ní očekávalo, ale ona měla jiný plán. A tak jakmile stála za ním, zvedla karafu a prudce ho s ní uhodila do hlavy. Kněz vykřikl bolestí a ohromeně se po ní ohlédl. Víc však už nestačil udělat, protože se bezvládně sesunul na zem.

Panebože, co když jsem ho zabila? Ne, určitě ne, uklidňovala se v duchu, ale pro jistotu klesla na kolena a snažila se nahmatat pulz. Chvíli jí to třesoucíma rukama trvalo, ale nakonec se to povedlo. Oddechla si. Žije! Nezabila ho. Víc už se nezdržovala. Tohle byla její jediná šance. Nesměla ji promeškat. Proto se zvedla na nohy a vrhla se ke dveřím, přičemž si už při běhu vytahovala z vlasů sponu. Sklonila se ke klíčové dírce a pustila se do práce. Tlačil ji čas. Ruce se jí třásly rozrušením a nadějí na útěk. Jenže spona nechtěla spolupracovat. Stále se neozývalo žádné cvaknutí. Začínala se bát, aby sponu nezlomila svojí nedočkavostí. To by se už pryč nedostala nikdy.

„Prosím, prosím, aspoň jednou. Jen jednou," mumlala tiše při té marné činnosti.

Už chtěla do těch dveří rozčíleně bouchnout, když se ozval spásný zvuk, na který celou dobu čekala. Nadšeně vyskočila na nohy a otevřela dveře dokořán. Ještě se vrátila do kajuty, kde sebrala klobouk, pod který nacpala své dlouhé vlasy, za pásek si dala zbraň a už utíkala na palubu. Tam jen tak tak uskočila před bojujícím párem. Všude kolem ní probíhal boj, ale ona na to nedbala. Jen se rychle vyhýbala nebezpečím a snažila se dostat k boku lodi. Uhnula se dalšímu meči, který se jí mohl stát osudným a konečně se dotkla zábradlí. S úlevou vydechla, když se přes něj naklonila a uviděla tam malé plavidlo. Ještě do poslední chvíle se bála, jestli je nepřemístili. Nyní jí však už nic nestálo v cestě za svobodou.

Jelikož byla loďka připevněna na lanech, aby nespadla, začala opatrně tahat za lana, aby ji dostala na vodu. To už však za sebou uslyšela křik. Hbitě se otočila a na poslední chvíli uskočila před neznámým mužem, který se až moc rád oháněl mečem. Eliza hbitě sebrala písek z paluby a mrskla mu ho do očí. Útočník rozzuřeně zakřičel, ale to už do něj strčila, přičemž zkontrolovala, zda se na ni nežene někdo další. Naštěstí všichni měli co dělat sami se sebou. Proto se vrátila ke své předchozí činnosti.

Zpočátku lana nechtěla vůbec spolupracovat, jako kdyby byla přilepená, ale po chvíli tichých nadávek objevila systém, jak lana fungují. Pak už to šlo mnohem lépe. Sice pomalu, ale plavidlo se přece jenom přibližovalo k vodě. Ovšem teprve, když konečně dopadlo na hladinu, spadl jí kámen ze srdce. Každá minuta navíc mohla znamenat odhalení a tím pádem i konec záchrany. Rychle se tedy vyšvihla na zábradlí a věnovala ještě poslední pohled boji na palubě.

Zrovna chtěla skočit do loďky, když v tom si všimla, že Pierre z kuchyně tvrdě bojuje hned se třemi najednou, ale to hlavní bylo, že se za ním zaleskla pistole. Někdo na něj chtěl zaútočit zezadu. Nejistě si skousla ret. Byla jediná, kdo to viděl. Mohla ho zachránit. A tak i když s pistolí dvakrát neuměla, vytáhla ji z opasku, namířila a jen se modlila, aby netrefila někoho jiného, když stiskla spoušť. V ten okamžik vykřikla, jak ji ta rána odhodila dozadu a ona se zavřeštěním padala přímo do loďky. Dopad byl tak bolestivý, až zasténala a na okamžik musela zavřít oči. Zhluboka dýchala, aby překonala momentální bolest. Po chvíli začala polevovat a ona se pomalu posadila. Otřepala se a chopila se pádel. Nesměla se tu víc zdržovat.

Vložila pádla do vody a začala s nimi pohybovat. Jak se však ukázalo, nebylo to tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Takže po nějaké době, kdy s nimi jen tak plácala ve vodě, měla ruce namožené a k tomu všemu se loďka točila dokolečka i přes její vzteklé nadávky. Nemínila se tím však nechat porazit. Posilovala ji myšlenka na svobodu a na to, že se vrátí domů, kde ji Colin obejme a všechno bude jako dřív. Pomalu ale jistě se přece jenom vymotala z bludného kruhu a začala se vzdalovat pirátské lodi. Nikdo si jí naštěstí nevšímal. Všichni měli plné ruce s bojem. A tak pádlovala dál a dál. Soustředila se jen na tuto činnost. Kdyby totiž jen na chvíli přestala, už by ruce nedonutila k dalšímu pádlování. Na to by neměla dostatek sil.

Nevěděla ani jak dlouho v tom pokračovala, než ji naprosté vyčerpání donutilo pádla odložit a vyčerpaně se sesunout na dno plavidla. Byla tak unavená, že jí bylo jedno, jak leží nepohodlně, protože jen co položila hlavu na dno, usnula. A tak si už nemohla všimnout znamení, které se objevilo na nebi a na moři nevěstilo nic dobrého.

****

Černý rys se hnal kolem nadšeně povykujících pirátů. Poklepávali ho po zádech a on se spokojeně usmíval. Dostali ji. Je jejich. Ta zpropadená loď je v jejich područí. Bylo mu fuk, že je celý zamazaný z boje. Cítil jenom spokojenost. Na tohle tak dlouho čekal.

Nyní však musel vysvobodit svého přítele. Už tak musel s jejich jistě naštvaným hostem strávit příliš mnoho času. Hbitě seběhl do podpalubí a s vítězným pokřikem vrazil do své kajuty. V tu chvíli mu ani nebylo divné, že je otevřeno. Radost z něj však vzápětí vyprchala, když uviděl Rabího. Jeho přítel seděl na zemi a držel se za hlavu, přičemž se pořád dokola chechtal.

„Co se tu sakra stalo, Rabí? Kde je? Kde?!" vyhrkl se zlou předtuchou, když se ke knězi vrhl. Klekl si k němu, odtáhl mu ruku a hledal místo zranění. Jakmile narazil na krev, zuřivě zaklel. Hbitě vstal, našel obvazy a začal mu hlavu obvazovat. „Naštěstí to není hluboký. Budeš v pořádku, jen tě nějakou dobu bude pořádně bolet hlava. Zatraceně, jak se v tuhle chvíli můžeš smát? Radši mi řekni, kde ksakru je?"

Jakmile byla rána provizorně zavázaná, Rabí se o něj opřel a zasyčel bolestí, než pronesl: „Já tomu pořád nemůžu uvěřit. Ta dáma mě dostala. Mě. Zatraceně. Já pořád nějakou lest čekal, ale ona sice byla naštvaná, ale víc nic. A když jsem to už vzdal, tak se to stalo. Z ničeho nic. Mým vínem. Chtě nechtě před ní musím smeknout pomyslný klobouk."

„Co to kruci meleš? To tě musela uhodit opravdu silně. Ty ji za to, že ti rozbila hlavu, snad ještě obdivuješ," vyhrkl nechápavě kapitán. To zranění snad muselo být horší, než se zdálo, když mluvil tak z cesty.

„Máš pravdu. Nemůžu se ubránit obdivu k našemu hostu, i když to tolik bolí," odpověděl mu s lehkým pobavením. Vzápětí však zvážněl, když zvedl hlavu a setkal se s přítelovýma očima. „Ale kde je teď?"

Černý rys si projel rukama vlasy, než tiše zaklel. „No tady očividně ne. Sakra. Musíme prohledat obě lodi. Přece nemohla jen tak zmizet."

Načež se postavil na nohy, otočil se na patě a vydal se ke dveřím. Se zuřivými nadávkami je za sebou prudce zabouchl. V tu chvíli se k němu doneslo knězovo bolestivé zasténání při té ráně, neměl však čas se mu omlouvat. Měl daleko větší problém.

****

Elizu probudila náhlá sprška vody. Vylekaně otevřela oči a vylétla do sedu. S úžasem zůstala zírat na peklo odehrávající se kolem ní. Z kdysi krásného počasí nyní zbyla pouze temná obloha a ledový vítr, který se do ní nemilosrdně opřel, až se musela chytit okraje loďky, aby se neudeřila.

„Co to zatraceně je?" vyhrkla, když se pevně držela a sledovala obrovské vlny, které vypadaly, jako kdyby společně bojovaly. Boj živlů by byl úžasnou podívanou, kdyby nebyla sama uprostřed moře neznámo kde na malé loďce. Během chvíle se k tomu všemu ještě spustil liják, takže byla za pár okamžiků promočená skrz na skrz. Tohle se jí ani trochu nelíbilo. Začínala se bát. Rychle proto znovu uchopila pádla a jen se modlila, aby se s loďkou dokázala dostat co nejdříve do bezpečí.

Ovšem proti větru s bouří neměla šanci. Ať se snažila sebevíc, plavidlo ji přestalo poslouchat, a i když zabírala ze všech sil, nepovedlo se jí nic jiného než to, že jí další vlna vytrhla jedno pádlo. S výkřikem padla pod tíhou vlny do loďky, zatímco pádlo skončilo pod vodou. Proto k sobě pevně přitiskla druhé. To nehodlala dát za žádnou cenu. Jenže proti živlům neměla šanci, a tak i druhé brzy následovalo první. Zuřivě nadávala, ale víc proti tomu nemohla udělat. Po chvíli vlny naprosto ovládly plavidlo a ona se mohla jen pevně držet a modlit se, aby řádění moře přežila v pořádku. Drkotala zuby, svírala prsty okraj loďky a prosila o záchranu. Nevěděla ani jak dlouho to peklo trvalo, ani kam ji vlny odnesly. Nad její hlavou se metal jeden blesk za druhým a ona se kolem sebe rozhlížela v marné snaze nalézt útočiště.

Náhle jako kdyby se moře otevřelo. Všechno předtím bylo nic v porovnání s tímhle. Obrovská vlna kosila všechno v jejím okolí a Eliza nevěřícně zírala, jak se blížila k ní. Nemohla uniknout. Nebylo kam a náhle byla před ní. Byl to jen okamžik a už byla za svého křiku vyhozena z loďky do temného nepřátelského moře. Zaplula do vody a hladina se nad ní uzavřela, jako kdyby ji už nikdy nechtěla pustit ze svých spárů.

Zatraceně, honilo se jí hlavou, když se probrala z šoku a začala plavat k hladině, aby se mohla nadechnout. Jakmile se vynořila, začala kašlat vodu a rozhlížet se. Po loďce zbyly jen kusy dřeva, které plavaly nedaleko ní. Jsem ztracena, proletělo jí myslí, když šlapala vodu, aby se udržela na hladině. Než však mohla něco vyřešit, přelila se přes ni další nenasytná vlna, až se nalokala vody a potopila se. Cítila vodu naprosto všude, ale vzmohla se a začala ze všech sil plavat, aby se dostala do bezpečí. Ne, tady rozhodně nehodlala umřít. To ani omylem.

Prudce vyplavala, nadechla se životadárného kyslíku a pokračovala dál. Plavala a plavala, protože v jednu chvíli se jí dokonce zazdálo, že kdesi v dálce zahlédla něco podobného pevnině. To jí dodalo sílu a zabrala. Chvíli se jí opravdu dařilo plavat. Avšak vlny se přes ni přelévaly jedna za druhou. Zdálo se, že voda si s ní dělá, co chce. Jenže ona se nehodlala vzdát. Pokračovala dál.

Ovšem vyčerpání na sebe nenechalo dlouho čekat. Nebyla zvyklá na takovou námahu a ruce jí brzy skoro odmítaly poslouchat. Bolelo ji na hrudi z nalokané vody a z námahy. Z posledních sil změnila směr a doplavala k jednomu dřevu, které zůstalo z jejího plavidla a vylezla na něj, než ji pohltila tma.