Nevěděla, ani jak dlouho tam seděla a plakala. Ani, kdy se natáhla na smradlavou deku, kterou sebrala z jedné krabice a usnula na ní vyčerpáním. Věděla jen, že ji něco probudilo. Něco, co tam nepatřilo. Neotevřela však hned oči, ale naopak jen tiše naslouchala. Po chvíli se jí srdce uklidnilo, protože si byla naprosto jistá tím, kdo to je.

„To nemám nárok ani na chvíli soukromí, kapitáne?" zašeptala tiše, aniž by se na něj podívala.

Jakmile však ucítila pohyb těsně před sebou, prudce rozevřela oči. Okamžitě si všimla Černého ryse, který se zrovna usazoval na jednu bednu jen těsně před ní. Když se mu podívala do obličeje, všimla si, že jeho oči jsou vážné a plamínky veselí potlačené kdesi v pozadí. Dlouze se na ni zadíval, než přerušil ticho, které se vznášelo kolem nich: „Můžu odejít, pokud si to přeješ, ale chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku. Utekla jsi tak rozrušená. Měl jsem starost."

Eliza překvapeně pozvedla obočí nad jeho slovy. Udivila ji, protože v nich byla slyšet opravdová starost, a to by od mizerného piráta nečekala. Ještě víc ji však šokoval, když si najednou klekl těsně před ni a dodal s důrazem na každé slovo: „Navíc jsem ti potřeboval říct něco důležitého. Něco, co ti uleví a zbaví výčitek. Vidím ti to na očích, že si to vyčítáš. Ale to nemusíš, protože... jsi ho nezabila. Slyšíš mě? Nezabila jsi ho. Jenom zranila."

Jakmile jí jeho slova došla, spadla jí z ramen ohromná tíha, která se tam po jejím činu usadila. Z úst se jí vydral povzdech neuvěřitelné úlevy. V návalu radosti se vrhla překvapenému muži kolem krku, přičemž pořád dokola šeptala: „Děkuju, děkuju!"

Cítila takovou úlevu, že jí bylo jedno, že se mu chtěla vyhýbat. Nyní její mysl okupovala jediná myšlenka. Že se nestala vražednicí. Ve svém nadšení ani nezaslechla mužova tichá slova: „I když by si zasloužil za svoje činy umřít."

Jemně ji objímal a byl rád, že se jí do očí vracejí jiskry. Když ji předtím objevil, jak tu spí, vypadala tak smutně, že nevěděl co dělat. Když teď k němu zvedla oči plné radosti a úlevy, najednou pocítil, jako kdyby mu svou radost předala a on se impulzivně sklonil a políbil ji.

Eliza překvapeně zamrkala nad tím činem, ale celým tělem jí projelo zajiskření. Jako kdyby se její tělo probralo. Nedokázala ho od sebe odstrčit, a tak se se slastným povzdechem poddala. Polibek ji celou okouzlil. Jako kdyby ji stahoval do propasti a ona nechtěla nic jiného než tam spadnout. Podruhé to snad bylo ještě lepší než poprvé. Takové pocity nikdy s nikým nezažila. Také neměla žádné zkušenosti, ale přesto věděla, že její snoubenec by něco takového nedokázal. Tohle bylo něco tak jedinečného, že nechtěla, aby to skončilo.

Když ji muž konečně pomalu pustil, omámeně mu pohlédla do očí. I jeho měly podivně zastřený výraz. Jenže čím déle si ho prohlížela, tím víc se probírala.

„Tohle se nemělo stát! Už ne!" vyhrkla šeptem.

Pirát s podmanivým úsměvem ji něžně pohladil po tváři, a když sebou trhla, otázal se prostě: „Proč ne?"

„Není to správné. Nemám vás ráda. Jsme nepřátelé. Unesl jste mě a jste pirát," vyjmenovávala mu celá rudá, jak rychle hledala pádné argumenty.

On se na ni však jen uličnicky zazubil, načež se naklonil a těsně nad jejími ústy odvětil: „Však to znáš, má milá. Nenávist je jen krůček od lásky."

„Ale u nás ne! Mám snoubence!" vyhrkla naštvaně, aby se obrnila před hlasy ve své hlavě. Ale no tak, nikdo se to nedozví. Vždyť po jeho polibcích omdlíváš, nebraň se jim. Užij si, než budeš s tím dědkem, co sotva chodí.

Černý rys se na ni bezstarostně usmíval. „Ale ten tu není a nezachraňuje tě. Nebo snad zrovna nyní alarmuje celé námořnictvo?"

„Jistě. Přesně to zrovna dělá. Brzy se tu objeví a zachrání mě. Zatímco vy budete pykat za své hříchy!" odsekla mu Eliza rázně, aby mu trochu srazila hřebínek. Její úmysl se však minul účinkem, protože hnědovlasý muž se jen pobaveně uchechtl. Načež ji nevzrušeně zvedl do náručí, až vylekaně vyjekla a rychle se ho chytila kolem krku.

„Tak to se musím pořádně snažit, abych měl za co pykat, zlatíčko," odvětil provokativně a poté ji ten holomek znovu políbil!

No to snad ne, ječela Eliza v duchu rozčíleně. Tentokrát se pokoušela polibku uniknout, ale pirát sevření nepovolil a jemně ale odhodlaně se snažil podvolit si její rty. A příliš práce mu to nedalo. Měl nad jejím tělem takovou moc, že se žena nedokázala bránit dlouho. Obzvlášť když ani nechtěla. Brzy se tak s povzdechem kapitulace polibku poddala.

****

Následně po té události s dalším polibkem se Eliza rozhodla, že musí z lodi neprodleně uniknout. Než se stane něco, čeho by mohla opravdu litovat. Žila v naprosto jiném světě než on, a tak to musí i zůstat. Nemůže se s ním zaplést. Ač svého snoubence přímo nesnášela, její matka by ji za to zabila. Společnost by ji odsoudila... jestli už to dávno neudělala. A v tom nejhorším případě, kdyby si dovolila dát Černému rysovi své srdce, obávala se, že by jí ho nenávratně zlomil.

A tak začala přemýšlet nad způsoby útěku. Jelikož pevnina byla v nedohlednu, tak plavání musela zavrhnout rovnou. Zase tak dobrá plavkyně nebyla a v nacucaných věcech už se jednou málem utopila. Nehodlala to opakovat. Jenže moc možností nebylo. Byla uprostřed moře. Přemýšlela dokonce nad tím, že kapitána použije jako živý štít a donutí ho dovést ji k pevnině, ale uvědomovala si, že by ji velmi brzy odzbrojil. Těžko by ho držela na mušce několik dní. Zdálo se to být beznadějné. Na nic kloudného nemohla přijít. Až jednou ji na možnost útěku přivedla úplnou náhodou samotná posádka pirátů.

Zrovna se s lehkým úsměvem procházela po palubě, a vždy když si všimla někde poblíž Černého ryse, změnila směr, aby s ním náhodou nezůstala o samotě. Nakonec se připojila k Rabímu, který ostatním pirátům nadšeně sděloval své historky z let na pevnině.

„To byla krásná léta, hoši. Pravidla sice trochu fádní, ale jinak nejlepší roky mého života. Užíval jsem si s jednou kráskou ve zvonici zrovna, když svolávali modlitbu. Ach, to vám bylo něco. Ještě týden jsem měl problémy se sluchem, ale ta dáma to brala jako nejlepší zpověď v životě."

„Neměl jsi náhodou dodržovat zásadu nesmilnit?" zeptal se bujaře jeden z pirátů, který stahoval plachty.

Rabí se pobaveně zazubil. „To jsem už tehdy vyškrtl ze seznamu. Byl to velice nepraktický bod. Jsem jen obyčejný muž. Nemohl jsem přece příliš dlouho odolávat svodům všech těch žen."

Eliza jen zavrtěla hlavou, ale koutky úst se jí zvedly v úsměvu. Už si zvykla, že se Rabí chová naprosto jinak než ostatní kněží. Vlastně se jí to na něm líbilo. Dával člověku pocit, že se mu může svěřit. Že se mu bude snažit porozumět. Jelikož si jí zatím nevšiml, protože k ní stál zády, došla až k němu a prohodila vesele: „A co takhle ještě nějakou další historku? Prosím?"

Kněz nadskočil leknutím a s ním půlka posluchačstva. Dokonce někteří z nich i zrudli, když je přejela pohledem. To už se k ní Rabí otočil.

„Má paní, nevěděl jsem, že tu jste. Hluboce se omlouvám, že jste to musela slyšet..." začal nejistě koktat, ale vzápětí s tím přestal, když viděl, že ona se dobře baví a rozhodil rukama se slovy: „Však mě znáte. Nepolepším se."

Načež se po tom okouzlujícím konstatování přidal k jejímu smíchu. Ostatní piráti po ní chvíli nejistě hleděli, ale vzápětí se rozesmáli také. Eliza pak s nimi ještě chvíli poseděla a poslechla si další historky, které však již byly vhodné pro její uši. Přičemž přejížděla pohledem plavidlo. Pořád doufala, že uvidí něco, co ji trkne, jak utéct.

„A co kdyby se loď potápěla, co byste dělali?" otázala se nevinně po nějaké době, kdy se zrovna nikdo z nich nechlubil svými činy. Rázem se na ni obrátili všichni piráti s nechápavými pohledy.

„Lady, nemusíte se bát."

„Tahle loď se jen tak nepotopí."

„To by bylo, aby ji něco dostalo na dno."

„A kdyby náhodou, máme přece na stranách loďky pro případ nouze."

Začali ji jeden přes druhého ujišťovat, že se nemá čeho bát. První rady jí sice nic nepřinesly, ale ta poslední jí rozjásala všechny myšlenky. Loďky. No jistě. Že ji něco takového nenapadlo hned. Samozřejmě, že takováto loď musí mít nějakou záchrannou cestu. S tím už by bylo možné uniknout. To už si všimla, jak po ní Rabí vrhl podezřívavým pohledem, a tak mu věnovala lehký úsměv a snažila se tvářit co nejnevinněji. Nepotřebovala, aby ji hlídal na každém kroku.

„I když mě těší, že vás náš host tak zaujal, tohle tolerovat nebudu. Dokud nemáte splněné své povinnosti, něco takového je nepřijatelné. Takhle tu loď nikdy nechytíme. Takže hybaj do práce a to hned!" zaburácel za ní zničehonic hlas Černého ryse, až vylekaně vydechla. Načež vyskočila na nohy a otočila. Stejně tak učinili její společníci, kteří rychle vstávali a přitom vykřikovali:

„Ano, pane!"

„Jasný, kapitáne!"

„Už jsme tam skoro byli!"

Eliza klidně oplácela pohled kapitánovi, který se na ni pobaveně zazubil, jakmile odmávl jejich chabé výmluvy a nahnal je do práce. Muži s reptáním mizeli do všech stran, až zůstali jen oni dva.

„Milady, zdá se mi to nebo se mi vyhýbáš?" ozval se po chvíli pirát.

Mladá žena mu věnovala bezstarostný úsměv a pak mile konstatovala: „Tak to se vám něco zdálo, kapitáne. Museli jsme se jen nějak minout."

Kapitán se lehce pousmál, když odvětil: „Tak to se mi ulevilo. Příště si už dám pozor, abychom se tolik „nemíjeli"."

„Mně to náhodou takhle vyhovuje. Není důvod se zbytečně potkávat. Leda, že byste pro mě měl dobrou zprávu. Třeba takovou, že mě ještě dnes vysadíte v přístavu. Hm?"

Přiblížil se k ní. „Líbí se mi, jak mě dokážeš vždycky pobavit. Člověk se s tebou nenudí. A moc dobře víš, že zatím to nejde. Obzvlášť teď, když máme plné ruce práce s doháněním hledané lodi."

„Pak není důvod, abychom spolu mluvili a potkávali se," konstatovala nevzrušeně, načež se otočila, aby odešla. Neudělala však ani krok, a už ji jeho ruce objaly kolem pasu a jemně ale přesto důrazně ji k sobě obrátily. Rozčíleně se nadechla a zvedla k němu oči plné blesků. „Co si to dovolujete?"

To už ji však její společník pustil a k jejímu šoku se jí uklonil, načež se s uličnickým úsměvem otázal: „Smím prosit?"

Byla tak překvapená, že na něj jen nechápavě hleděla, když jí jemně vzal ruku do své a dál na ni zíral s tak zářivým pohledem. V tu chvíli měla pocit, že každou chvíli roztaje. Musela si v duchu zanadávat, aby se probrala. No tak, seber se! Je to pirát! Ještě chvíli tam stála bez hnutí, než si nejistě odkašlala a ze staženého hrdla dostala: „Ale vždyť nemáme hudbu."

Jeho úsměv se ještě rozšířil, než hlasitě křikl: „Johnsi, zahraj nám!"

Eliza se ohlédla směrem, kterým Černý rys zavolal a hned na to si všimla mohutného piráta s páskou přes oko, který vytáhnul nějaký nástroj, který viděla poprvé v životě a začal na něm pohybovat prsty. Její obočí se nadzvedlo, když se kolem ní začala linout líbivá melodie. Zaposlouchala se do ní a znovu se obrátila k pirátovi. Ten na ni kývl a jemně ji chytil kolem pasu a druhou rukou sevřel tu její. Tentokrát se nebránila. Jen se pousmála. Načež zapomněla na to, kde je a nechala se vést svým tanečníkem, který ji k jejímu úžasu vedl naprosto bezchybně. Jeho sevření bylo jemné, ale přesto pevné. Celou dobu jí hleděl do očí, až z toho byla Eliza tak nervózní, že v některých krocích udělala chybu.

Vůbec Černému rysovi nerozuměla. V jednu chvíli se choval jako pirát a v další jako gentleman. Měnil se stejně zmateně jako počasí. Nikdy nevěděla, co se v jiný okamžik stane.

Nechala se jím navést na otočku a hrdlem se jí rozezněl zvonivý smích. Nemohla odolat. Vždyť byla na lodi plné pirátů, oblečená v mužských věcech a tancovala při hudbě s kapitánem. To bylo tak absurdní, a přesto tak osvěžující. Konečně se cítila, že někam patří. Znělo to divně, ale bylo to tak. Ve společnosti ji stále pronásledovaly lítostivé pohledy, ale tady se nikdo nevyhýbal pohledu na její tvář. Naopak jí pokaždé hleděli zpříma do očí a ono nebylo divu, když sami měli jizev nepočítaně.

Uvolnila se a pokročila o tři kroky od muže, než škádlivě pronesla: „Kde jste se naučil tancovat, kapitáne? Ve škole pro piráty snad tanec vyučují, abyste zapadli?"

Černý rys k ní lehce došel v rytmu tance a odvětil s jiskřičkami smíchu: „Přesně tak. To bys nevěřila, co jsem se tam tenkrát dozvěděl důležitých věcí. Třeba to, že se nemá člověk schovávat v klášteře."

Věnovala mu zamrkání a nechala se znovu roztočit, než se zvědavě otázala: „Proč ne?"

Jakmile se k němu zase udýchaně z otáčení obrátila, dodal vesele: „Protože tam akorát člověk potká lidi, kterých už se nezbaví. Třeba takového kněze, který je až příliš natěšený na praxi, a tak se klidně dá do spolku s piráty. Že, jo, Rabí?"

Eliza se ohlédla přes rameno, aby zahlédla nedaleko postávajícího kněze, jak pokrčil rameny. „Co za zdmi kláštera. Tam jsem z toho života nic neměl. Nedostával jsem jíst a Boha jsem potkával jedině v horečkách a nemocech. Zato tady mi to očividně svědčí. Mám jídla, kolik chci a sem tam nějakou lahvinku." Načež zvedl oči k nebi a dodal skromně: „Však jen jednu, Bože. Já své dohody dodržuju."

To už se neudržela a rozesmála se. I Černému rysovi koutky úst cukaly smíchy, když ji znovu vtáhl do tance. Nechala se, ale vzápětí byla překvapena, když ji náhle popadl do náručí a rychle s ní otáčel, až byla nucena se ho chytnout kolem krku, aby nespadla. Jejich oči se setkaly v šíleném točení a ústa na sebe dopadla. Bylo dílem okamžiku, kdy rty splynuly v nezapomenutelném polibku, který jako kdyby neměl nikdy skončit.

Když ji po nějaké době postavil na zem, byla celá nejistá. Polibek jako kdyby boural všechny její bariéry. Nic nezůstalo tam, kde mělo. Přece... takhle to nešlo. Měla plán, ale on si přišel a všechno jí zmařil. Měla hroznou chuť se na něj vrhnout, aby si na něm vybila své zmatené pocity. Byl za ně zodpovědný. Jenže stále hrála hudba a ona nechtěla porušit tu atmosféru, kterou kolem sebe cítila. Tohle byly chvíle, na které nechtěla zapomenout. Proto jen svému společníku zahrozila a zakroužila kolem něj. Nehodlala zkazit ten krásný tanec. Vždyť, kdy naposledy tancovala přímo pod modrou oblohou? Nikdy!