Když později po utišení bouře vstoupil Černý rys do kajuty, převlečená Eliza zrovna seděla za stolem a ládovala se jídlem, až se jí dělaly boule za ušima.

„Jsem rád, že ti tak chutná," pronesl pobaveně, když za sebou zavíral dveře.

„To já taky, pane," odpověděla mu klidně, aniž by k němu zvedla zrak. Naopak si dala do úst další kousek a blaženě přivřela oči při té dokonalé chuti. Byla to neuvěřitelná dobrota. Docela by ji zajímalo, kde takového kuchaře zajali. Takové skvosty a vařit je pro piráty. Velká škoda. Ostatní lidé ani nemají ponětí, o co přicházejí.

To už odtrhla pohled od jídla a všimla si, že se pirát zamyšleně opírá o dveře a pozoruje ji. Rozpačitě zrudla, když si uvědomila, jak se tím jídlem cpala. Bože, takhle by se přece dáma neměla chovat. Byla by se skoro omluvila, ale pak si uvědomila, kde je a zatvrdila se. Na lodi plné pirátů se rozhodně nemusí omlouvat za to, že nedodržuje dekórum.

„Rozhodl jsem se, že ti daruji šaty jako odměnu za záchranu mého života. Vážím si toho. Vím, že jsi to dělat nemusela," prolomil konečně ticho kapitán klidným hlasem.

Eliza si nevzrušeně nabrala další lžíci, sousto pomalu spolkla a teprve poté sladce pronesla: „To nemusíte. Mně bude stačit, když mě v nejbližším přístavu pustíte. Nic víc není potřeba."

Muž si povzdechl. Očividně něco takového čekal, protože si neklidně projel rukama hnědé vlasy. „To ti bohužel nemohu splnit. Moc dobře víš, že to nemůžu udělat. Víš příliš důležitou věc."

Tuhle odpověď čekala, ale přesto takové odmítnutí zabolelo. Přece jenom si uchovávala v mysli kousek naděje, že by to mohlo vyjít. Nyní byl však znovu udusán do země. Rozčíleně pohodila vlasy a odsekla: „Tak to potom, prosím, odejděte!"

Pirátovi však jen zajiskřilo v očích, když viděl její hněv a očividně mu to zvedlo náladu. Načež se k ní začal loudavě přibližovat. Eliza překvapeně zamrkala a vyhrkla: „Co to děláte?!"

Když však pirát ani nezastavil, rychle se štrachala na nohy. Zatímco on vesele prohodil: „Když nechceš šaty, tak mám ještě jedno poděkování v záloze."

Mladá žena zmateně ustupovala. Vůbec nechápala, o jaké věci to mluví, ale nehodlala zůstat, aby to zjistila. Rychle před ním ustupovala a nespouštěla ho z očí. Načež proběhla kolem stolu a chtěla se touhle cestou dostat ke dveřím dřív než on. Jenže pirát její kroky předpokládal, a tak jí je zavřel přímo před nosem. Potom ji chytil za ruku a přitáhl si ji k sobě tak prudce, až mu překvapená Eliza narazila do hrudi. Vylekaně k němu zvedla hlavu a snažila se mu vší silou vytrhnout, ale proti jeho síle a svalům neměla šanci.

„Co to děláte?" dostala ze sebe rozzuřeně a zároveň zmateně.

To už jí ovšem muž nečekaně jemně zvedl bradu a zašeptal: „Tohle."

Jeho objetí rázem zněžnělo, oči sevřely ty její v zajetí a ústa dopadla tam, kam měla. Eliza ohromeně vydechla. Chtěla se bránit, utíkat někam hodně daleko, ale nemohla. Byla příliš okouzlena silou polibku, která jako kdyby ji držela na místě. Byla překvapena z něhy, se kterou ji líbal. Tak ji to dostalo, že se nevzmohla na žádný odpor. Naopak si užívala svůj první opravdový polibek.

Když ji pak pirát pustil, byl div, že nespadla na zem, jak se jí podlamovaly nohy. Rychle se však snažila vzpamatovat. Zuřivě mrkala řasami, aby unikla omámení a dokázala zase reálně uvažovat. Pro jistotu od něj ještě ustoupila a hraně rozčíleně odsekla: „To bylo spíš za trest."

Viděla jeho úsměv a víc nezvládla. Hbitě kolem něj proběhla a zastavila se až na palubě u zábradlí. Opřela se o něj a hleděla do vody. Dlouho tak stála a zhluboka dýchala. Nedokázala pochopit, co se to tam stalo. Nechápala vlastní reakci. Měla by ho přece nenávidět. Jeho dotyk by se jí měl hnusit, a neměla by z něj padat skoro do mdlob. Vždyť ji prachsprostě unesl a držel ji tu proti své vůli. To přece nebyl člověk, se kterým by se měla líbat.

Další hluboký nádech. Na okamžik nastavila tvář větru, než si odhodlaně přikázala, že tohle se už nikdy nesmí opakovat. Nebylo to správné. Nemělo se to dít.

****

Během dalšího dne došla k závěru, že jedinou možností, aby se něco takového již neopakovalo, bude se mu vyhýbat. A jelikož konečně dostala povolení trávit čas na palubě, okamžitě toho využila. Procházela se po ní celý den a teprve pozdě večer se vracela do kajuty. Ovšem kdykoli se k ní chtěl kapitán přiblížit, zamířila jiným směrem, nebo popadla kněze a dala se s ním do hovoru. Nehodlala mu dát příležitost k tomu, aby ji nalezl samotnou.

A tak i jeden ze slunečných dnů trávila na palubě. Nastavovala tvář větru a užívala si každý jeho dotyk. Vlasy jí přitom létaly kolem obličeje a ona si ten pocit ze srdce vychutnávala. V tu chvíli si připadala skoro svobodně. Jako kdyby mohla jít, kam by chtěla. Byla to krásná představa.

„Má paní?"

Překvapeně sebou trhla při tom promluvení a hbitě se obrátila. Před sebou uviděla kněze s jeho typickým šibalským výrazem. Na okamžik se zamračila, protože ji vyrušil z její samoty, rychle to však překryla pousmáním.

„Něco jste potřeboval, otče?" otázala se, zatímco si ho zamyšleně prohlížela.

Rabí se nejistě ošil, načež pronesl lehce: „Já ne, má paní, ale kapitán mě pověřil tím, abych vám vyřídil, že vás žádá, abyste se vrátila do kajuty."

Rozčíleně zafuněla. Jistě. Zase on. Všechno zkazí. To už se ale znovu pohledem vrátila ke knězi a sladce se otázala: „Žádá? Opravdu?"

Kněz se ještě chvíli snažil tvářil vážně, ale pak s koutky cukajícími smíchy přiznal: „Tak dobrá. Takhle to úplně neformuloval. Spíše použil slovo přikazuje."

„Potom mu vyřiďte, že se do své kajuty vrátím, až to uznám za vhodné, otče," dodala po chvíli ticha naprosto klidně. Načež se od něj odvrátila. Víc neměla co dodat. Bylo to sice neuctivé ke knězi, ale své řekla a tím to pro ni skončilo.

Zamyšleně upírala zrak do vody. Byla tak průzračná, až v některých místech mohla vidět plavající rybky. Na okamžik jí na mysl připluly myšlenky na rodiče a bratra. Stýskalo se jí po nich. Nikdy bez své rodiny nebyla tak dlouhou dobu.

To už se odvrátila od moře a zhluboka se nadechla. Nechtěla na ně myslet. Ne, nyní. Proto se zaměřila na čilý ruch na palubě. Piráti pobíhali všude okolo a plnili každý svou povinnost. Když je tak sledovala, měla na chvíli pocit, že chápe, co je nutí se plavit po moři a brát jiným. Měli svobodu. Nemuseli se podřizovat společnosti. Když něco chtěli udělat, prostě to udělali. Užívali si života plnými doušky... samozřejmě jen do chvíle, kdy je chytili.

Ona mezi ně nepatřila. Už když přišla na loď, všimla si jejich vražedných pohledů a později během rozhovorů s Rabím se dozvěděla, že její přítomnost není po chuti ostatním pirátům. Prý ženská na lodi přináší smůlu. Jako kdyby se sem nacpala proti jejich vůli. Vždyť ona sem vůbec nechtěla!

A jelikož o tom věděla, i při procházkách se zbytečně k nikomu kromě Rabího nepřibližovala. Nechtěla jim dávat další důvod, proč ji nesnášet. Co kdyby náhodou někomu přinesla smůlu jen tím, že kolem něj prošla. To už by si doopravdy mysleli, že nosí smůlu, a ještě by ji mohli zavraždit.

Zrovna je přejížděla pohledem, když se stalo něco zvláštního. Její zvídavý pohled se zastavil u nejstaršího člena posádky, kterému říkali bezzubý Jack, když v tom najednou vzhlédl a upřel na ni své oči. Eliza sebou vylekaně trhla a už úplně čekala, jak se na ni rozkřičí, aby nezírala. Událo se však úplně něco jiného. Muž roztáhl ústa do úsměvu a hned na to zavolal s nečekanou úctou jejím směrem: „Milady."

Byla v takovém šoku, že nevěděla, co dělat nebo říct. Něco takového nečekala. Zatím to nikdy nevypadalo, že by tu byla vítaným hostem. Ztěžka polkla, a když na ni stále hleděl, nejistě mu úsměv opětovala a zavolala: „Děkuji vám, pane."

To už však dojemný okamžik přerušil dusot řítících se nohou. Rychle se proto odvrátila a uviděla, jak se k ní řítí Černý rys a podle jeho očí plných blesků, neměl zrovna dobrou náladu. To jí naopak vykouzlilo ještě větší úsměv na rtech. Jakmile se před ní zastavil, hrdě pozvedla bradu, čímž ho očividně ještě víc rozzuřila, protože po ní okamžitě mrskl rozzlobenými slovy: „Jak si dovoluješ neuposlechnout můj rozkaz?!"

„Víte vůbec, jak se jmenuji, kapitáne?" otázala se ho zamyšleně úplně mimo téma, čímž ho úplně vykolejila. Zmateně zamrkal a dál na ni zíral. Pak zavrtěl hlavou a následně rozčíleně odsekl: „Co to sem pleteš, lady? Řešíme důležité téma!"

Eliza jen pokrčila rameny. „Myslím, že tohle je také důležité téma. Za celou dobu, co jsem tady vás mé jméno nezajímalo. Je to docela zvláštní."

„Samozřejmě, že vím, kdo jsi. Navíc ty ses taky nezajímala o to mé. Takže jsme na tom stejně," odsekl rozčíleně.

To už se však mladá žena spokojeně usmála, když sebevědomě pronesla: „Ale já vaše jméno dobře znám. Simon Trend."

Pirát zůstal na okamžik naprosto ohromeně stát nad jejími informaci, které rozhodně nečekal. Netušil však, jak je jeho zajatkyně mazaná. Za tu dobu, kterou tu strávila, nezahálela. Brzy pochopila, od koho získá to, co potřebuje. Proto jeden den pozvala do kajuty Rabího a opila ho vínem, které našla na dně jedné bedny ve skladu. Kněz byl sice zvyklý popíjet, ale brzy si přestával dávat pozor na jazyk a řekl jí víc, než měl. Navíc si to pochybení nejspíš nepamatoval, protože když se na něj žena podívala, tvářil se stejně šokovaně jako jeho přítel. To už se však Černý rys vzpamatoval a přehnaně sebevědomě se usmál, když pronesl: „Já samozřejmě tvé jméno vím také. Je to... Beatrix."

Na to se mu dostalo pobaveného vyprsknutí. Bylo jí naprosto jasné, že tápe ve tmě. Neměl ani potuchy. Přitom se však snažil udržet zdání informovanosti.

„Tak odporné jméno opravdu nenosím, můj pane. Očividně vůbec nevíte," ujistila ho Eliza se ztrápeným povzdechem nad jeho neznalostí.

Hnědovlasý muž po ní mrskl pohledem, zatímco nedaleko stojící kněz se skvěle bavil jeho problémy. Černý rys se zamračil a hluboce se zamyslel. Přece se nenechá přechytračit touhle namyšlenou dámičkou, která je o hlavu menší a v oblečení, které jí bylo dvakrát větší. V tom se mu na tváři rozhostil tajemný úsměv, který mu rozehrál koutky úst a Eliza se trochu zašklebila, protože se obávala, že to nevěstí nic dobrého. Očividně na něco přišel. Přiblížil se o krok a sebevědomě prohodil: „Tak možná Margareta, Ignácie nebo snad Louisa, má paní? A není to vlastně jedno? Protože jsi mojí zajatkyní a já ti klidně mohu dát jiné jméno, kdy se mi zamane. Na mé lodi se hraje podle mých pravidel."

Po těch slovech dáma vyvalila oči. Právě jí tu vlastně řekl, že její jméno nepotřebuje vědět. Že je mu to jedno. No, tak to ani nápad! Ten namyšlený nezdvořák, pomyslela si rozzuřeně, když se jí v očích zapálily jiskry vzteku a ona na něj zakřičela: „Ne, není to jedno! Vy mi nemáte právo dát jiné jméno! Protože bych na něj stejně nereagovala! Nebylo by tedy použitelné! Je vidět, že jste v koncích, tak to zkoušíte podle. Myslíte si, že když jste mě unesl, že máte na vše právo, ale tak to není. Nejste pánem světa a já jsem stále svobodná! Možná ne v celém slova smyslu, ale tady ve svém srdci jsem a vám nikdy patřit nebudu! Mé jméno se vám jednou vryje do srdce a už ho nezapomenete..."

„A možná, že ty bys měla konečně poznat, že svět není vždy podle tvých představ. Jsi mezi piráty a nikdo z nás ti nezkřivil ani vlásek na hlavě. Možná by se to mělo změnit, protože nekonečně pokoušíš moji trpělivost a ani ta není věčná..."

„Kapitáne?" ozval se nejstarší člen posádky, ale oba mladí lidé byli tak rozzuření, že nikoho jiného než sebe nevnímali.

„Jistě, odtáhl jste mě tak daleko od domova jen proto, že si myslíte, že by každý hned běžel otravovat strážníky, že je tu pirát. Moc si o sobě myslíte. Má rodina umírá strachy. Netuší, co se se mnou stalo, ale vám je to jedno. Myslíte jen na svoje bohatství!"

„To ti tak budu věřit, lady! A copak si tam asi dělala? Pochybuji, že tě tvoji rodiče poslali v klukovských věcech do nejhorší hospody a čtvrti v Londýně, že?"

„To není vaše věc! Musela jsem tam jít. Bylo to smrtelně důležité!"

„Kapitáne, máme opravdu problém..." pokusil se ještě jednou zasáhnout pirát, ale to už mezi hádající dvojici rázně vkročil kněz a ostře je přerušil: „Tohle můžete dořešit jindy. Na pravoboku je loď, kapitáne!"

V tu ránu se Černý rys vzpamatoval a prudce se otočil, přičemž jen houkl přes rameno: „Tohle dořešíme později. Odveď ji do kajuty, Rabí."

Načež už za pochodu vytáhl dalekohled a přiložil si ho k oku. Sledoval rychle se blížící plavidlo. Plně se koncentroval. Vypudil z mysli vztek a stal se znovu pirátem a vůdcem. Tohle bylo důležité. Hádat se s tou zatracenou lady může jindy.

„Má paní, prosím, následujte mě do kajuty," ozval se kněz vedle stále zuřící Elizy.

Ta po něm jen hodila vražedným pohledem a vrhla se k zábradlí, aby lépe viděla na plavidlo. Naklonila se a sledovala majestátní loď, která se k nim blížila. Její oči se dychtivě zableskly. Mohla by to být její záchrana. Třeba patří námořnictvu. Ti dobří lidé by ji určitě dostali domů. Jenže co když by se jednalo jen o další piráty? Při té představě se otřásla. To by se dostala z bláta do louže. Ovšem bez riskování nic nezíská. Skoro toužebně se podívala na vodu. Kdyby tam nyní skočila, k lodi by za chvíli doplavala. Přibližovala se velmi rychle. Než však mohla svůj úmysl uskutečnit, na její rameno dopadla ruka. Vyděšeně sebou cukla a prudce se otočila. Jakmile poznala Rabího, oddechla si.

„Má paní, nedělejte mi to ještě těžší. Do té kajuty vás stejně dostanu," pronesl klidně, ale zároveň se v jeho slovech skrývala výhružka. Očividně mu bylo naprosto jasné, k čemu se chystala.

„Přece mě tam nemůžete zavřít. Co kdyby se loď potopila? Co kdyby vyhráli? Byla bych tam na ráně! Chci vědět, co se děje! Zůstat tady," vyhrkla prosebně. Opravdu se jí nezamlouvala představa, že nebude vědět, co se děje nahoře. Jistě, hlavním důvodem zůstat byl útěk, ale na druhou stranu nechtěla být během bitvy zamčená v kajutě, a nevědět, že se třeba něco pokazilo.

„Nic se vám nestane. Budete tam v daleko větším bezpečí než tady. Navíc vás tam nic nebude svádět k myšlenkám na útěk a skákání do moře."

Eliza chtěla znovu zaprotestovat, ale to už se k ní výhružně naklonil s jasným úmyslem ji tam klidně odnést v náručí. Proto před sebe rázně vystrčila ruce a vyjekla: „Dobrá, dobrá. Už jdu."

Načež na něj ani nepohlédla a s dupáním se vrhla ke schůdkům do podpalubí. Zatracenec jeden! Musí jí zkazit nejlepší šanci na útěk. Cítila ho za sebou po celou cestu do kajuty. Neohlédla se ovšem. Prudce rozrazila dveře od svého vězení a nechala se tam zavřít, zatímco jí neušel jeho úlevný povzdech.

„Děkuju, Bože. Za tohle bychom večer mohli probrat desatero."

****

Jakmile osaměla, opřela se o dveře a mumlala jednu nadávku za druhou na zatracené piráty. Zase ji uklidili od všeho dění. Aby jim náhodou nepřekážela. Přitom ona hodlala jen tiše zmizet. Ani by o ní nevěděli. Rozčíleně zafuněla, ale než mohla začít nové kolo nadávek, najednou sebou loď prudce trhla, až měla co dělat, aby při tom náhlém pohybu nespadla. Jakmile zase získala rovnováhu, zamračila se. Zvedly se v ní obavy. Co když se loď vážně potopí? Vždyť je tu zamčená! Nemohla by uniknout. A ostatní by měli co dělat sami se sebou, takže by tu sama bídně skonala.

Nervózně začala přecházet po kajutě. Snažila se zahnat děsivé představy. Musí jim věřit, že je tu vážně v bezpečí. Ale ani přes to ujišťování se nedokázala uvolnit. Nejistě naslouchala každému výkřiku, který k ní dolehl. Při obzvlášť děsivém se vrhla k oknu, ale jím viděla jenom prázdné moře. Loď byla z druhé strany. Tiše zanadávala.

Najednou sebou plavidlo prudce trhlo, až žena s výkřikem sletěla na zem. Rychle se překulila a doplazila se k posteli. Hbitě se na ni vyškrábala. Jakmile seděla, hned se cítila jistější. Přesto nedokázala zastavit srdce, které bušilo jako splašené. Představovala si ty nejhorší scénáře. Celá se roztřásla, když se jí před očima objevilo, jak by loď hořela a ona by zůstala uvězněna uvnitř. Těžce polkla a při dalším prudkém pohybu lodi už to nevydržela a vrhla se ke dveřím, aniž by dbala na pády. Ve chvíli, kdy se oběma rukama dotkla dveří, začala ječet: „Pusťte mě ven! Prosím!"

Nikdo ji však přes hluk venku neslyšel. Bušila tak nějakou dobu, než se sesunula po dveřích na podlahu a snažila se dýchat v pomalém rytmu. Potřebovala se uklidnit. Nebyla přece žádný zbabělec! Představuje si to horší, než to je. Nic se jí nestane. Bude v pořádku. V mysli si ta slova opakovala pořád dokola, aby uklidnila vyskakující srdce.

Když se však ozvala rána jako z děla, Eliza zařvala jako na lesy a tu tam byl jakýsi klid, který získávala. V ten samý moment se také rozletěly dveře. Žena k nim zvedla obličej plný naděje, že ji přišli osvobodit. Chtěla se vděčně usmát na svého zachránce, kterého se jí zželelo. Úsměv jí však zamrzl na rtech, když před sebou uviděla neznámého divoce vypadajícího muže s páskou přes oko a s mečem v ruce. V ten moment zavřískla a rychle se vrhla za stůl. Při úprku očima zběsile hledala jakoukoliv zbraň.

„Ále, copak to tu máme za květinku? Zdá se, že se ta námaha vyplatila. No tak, pojď ke mně, pusinko," pronesl sebevědomě, zatímco se k ní odhodlaně blížil.

Eliza vyděšeně popadla první knihu, co se jí dostala do rukou. Jinou zbraň v té rychlosti nezískala. No, musela si poradit s tím, co měla, a tak odsekla: „Vypadněte odsud! Nemáte tu co dělat! Jestli se ještě přiblížíte, budu nucena vás zranit!"

„Jó? Tak nucena zranit? Knihou? Nechtěj mě rozesmát, děvenko." Zasmál se muž odporně ironicky, aniž by se doopravdy zhrozil.

Elize se rozčílením zablesklo v očích. Však já ti ukážu, pomyslela si odhodlaně, i přesto, že se uvnitř zároveň klepala strachy. Svou jedinou naději upínala k otevřeným dveřím. Musí ho jen dostat na stranu a pak uteče ven. Zhluboka se nadechla, načež přehnaně sladce pronesla: „Můj pane, být vámi nebyla bych tak sebevědomá. Když se rozhodnu, tak vás opravdu dokážu zranit klidně i pouhou knihou."

Potřebovala jen, aby zapochyboval. Aby se zalekl. Odhodlaně na něj zírala, a tak si okamžitě všimla, kdy se mu obličejem mihly obavy a na víc nečekala. S neuvěřitelnou muškou po něm mrskla knihou, rozeběhla se k němu, a když se snažil uhnout, nešetrně mu nastavila nohu, takže neudržel rovnováhu a začal s klením padat na zem. Bohužel se mu na poslední chvíli povedlo chmátnout po její košili, a tak byla prudce vržena na něj. Zatraceně, zanadávala v duchu, když ji její protivník drsně sevřel v pase, až se Elize nedostával vzduch do plic. Prudce kolem sebe mlátila, ale proti jeho síle neměla šanci. Byla slabá jako moucha. V hlavě jí varovně křičelo, a tak v nejvyšším zoufalství ustala v bránění a podvolila se, jako kdyby omdlela.

Pirát se na okamžik zarazil překvapený tou náhlou změnou. A toho využila. Prudce vykopla nohou a udeřila ho do břicha, až se z ní svalil. Zoufale se vyhrabala na nohy a lapala po dechu při běhu ke dveřím. Už jimi téměř probíhala, když se za ní ozvalo nabití zbraně a tichý hlas: „Ještě jeden pohyb a střelím!"

Eliza zasténala a na moment chtěla běžet dál a doufat ve štěstí, že ji kulka mine. Na poslední chvíli se jí však vrátil zdravý rozum, a tak se poslušně vrátila zpátky. Její protivník se nyní usmíval, jist si svou mocí. Věděl, že ji má v hrsti. Klidně se posadil na postel a prohodil zamyšleně: „Klidně bych tě mohl, za to co jsi mi provedla, zabít."

Vyděšeně sebou trhla, ale nehodlala před ním ukázat slabost, proto odsekla: „Nic jsem neprovedla! Jen jsem se bránila. Naposledy vás varuji, abyste mě nechal na pokoji! Černý rys vás stáhne z kůže, jakmile se tu objeví!"

Její slova ho trochu znejistěla, ale vzápětí nad nimi mávl rukou a sebevědomě odvětil: „To je fuk. Stejně dřív, než se tu objeví, budeš má!"

A než si mohla uvědomit, co zamýšlí, chytil ji kolem pasu a mrsknul s ní na postel. Eliza pronikavě zaječela a snažila se dostat pryč. Bouchala, škrábala kolem sebe, ale on se smíchem odbyl každý její pokus o záchranu. Pevně jí sevřel ruce a zvedl je nad hlavu. Naprosto ji znehybněl. Po tváři jí stekla slza bezmoci, zatímco se modlila, aby se dostala z té noční můry. Takhle skončit nechtěla. Nechtěla zemřít. Jenže to vypadalo, že proti tomu nic nezmůže. A tak zavřela oči s tím, že je konec...

Když v tom se ozvalo: „Okamžitě z ní slez, ty prase, nebo ti ustřelím hlavu!"

Eliza ohromeně vyvalila oči. Natočila hlavu ke dveřím, kde uviděla Černého ryse s naprosto klidným výrazem a pistolí namířenou na jejího věznitele. Bože, moc děkuju, pomyslela si vděčně. Ještě nikdy tak ráda neviděla hnědovlasého muže. Jeho příchod jí vlil do žil nové odhodlání, a tak se znovu pokoušela osvobodit. Ovšem pirát ji na poslední chvíli zachytil a nešetrně ji vytáhl před sebou z postele.

„Jen vystřel, Černý ryse. Jen do toho. Nejdřív to však odnese tahle křehotinka. Takový pěkný soustečko."

„Okamžitě ji pusť. Odsud se stejně živý nedostaneš, o to se osobně postarám," odpověděl mu mírně kapitán lodi, aniž by je přestal sledovat ostřížím zrakem.

Eliza cítila kolem krku smradlavou ruku a horečně se snažila vymyslet, jak se od něj dostat. Její věznitel s ní totiž jako s živým štítem klidně pokračoval dál ke dveřím. Černý rys na ně sice mířil pistolí, ale nemohl nic dělat, pokud nechtěl zasáhnout ji. No, on mě snad nechá, aby mě tenhle chlap zamordoval, prolétlo jí hlavou zhrozeně. Vyčerpaně udělala další krok, ale špatně došlápla, takže se jí noha podvrtla. Zavrávorala a v tom se to stalo.

Černý rys se k ní vrhl, zatímco její únosce byl jejím náhlým zaškobrtnutím tak překvapen, že uvolnil sevření. A to už do něj kapitán lodi prudce vrazil. Pistole odlétla na stranu a Eliza byla volná. Ten prudký pohyb ji odhodil až na zem. Hbitě se překulila co nejdál od nich a vyhrabala se na nohy. Byla rozhodnutá se dostat kamkoliv jinam. Hlavně někam do bezpečí.

Avšak když pohlédla směrem, kde spolu oba muži zápasili, nedokázala od nich odtrhnout oči a odejít. Jen tam stála a kousala se do rtu obávající se, aby ten odporný chlap neublížil Černému rysovi. Teprve po chvíli odvrátila pohled a zabloumala jím okolo. Díky tomu si všimla nedaleko ležící pistole. Bez přemýšlení se pro ni vrhla a pevně kolem ní sevřela prsty. Byla to její ochrana. S ní v rukou se cítila bezpečněji.

Ti dva se váleli po zemi a jeden druhého navzájem škrtili a mlátili. To už se Černý rys dostal do výhody a nemilosrdně protivníka několika rychlými ranami do brady omráčil. Ve chvíli, kdy jeho protivník padl bezvládně na podlahu, se od něj odvrátil a pohlédl na ni.

Eliza zhluboka oddechovala a nohy se jí téměř podlomily úlevou, že je ta hrůza u konce. Než se však mohla začít radovat, všimla si za Černým rysem pohybu. Zadívala se pozorněji a uviděla, jak se omráčený pirát zvedl na jednu ruku a v druhé sevřel nůž.

Dech se jí zadrhl. Všechno v ní křičelo hrůzou. Chtěla varovat kapitána, ale ten se blížil k ní. Věděla, že by bylo pozdě. Než by se otočil, muž by po něm dýku hodil. Byla jedinou nadějí. V tuhle chvíli ležící muž netušil, že si ho všimla. Měla několik sekund na to, aby zvedla pistoli a bez zaváhání vystřelila. Rána byla však tak silná, že ji odhodila dozadu. S výkřikem dopadla na podlahu jako omráčená.

Nestihla se ani pořádně nadechnout a už ji ochranitelsky objaly pevné paže, a když vzhlédla, uviděla, jak ji Černý rys opatrně bere do náručí. Jeho oči byly stále v jakémsi šoku stejně jako její. Chtěla se v jeho pažích otočit a podívat se na druhého muže, ale objímající pirát jí to nedovolil s tichými slovy: „Nedívej se."

Chtěla protestovat a udělat to. Jenže najednou na ni dopadlo to, co vlastně udělala. Vždyť ona zabila člověka. Chladnokrevně ho zastřelila. Není nic lepšího než obyčejná vražednice. Jejího těla se zmocnil třas z hrůzného činu. Černý rys to okamžitě pocítil a jemně k ní pronesl: „Neměla jsi na vybranou. Udělala jsi jedinou správnou věc. Chránila jsi svůj život. Ten chlap byl násilník, smilník a všechno možný. Rozhodně nebyl dobrý člověk. Kdybych pro tebe nešel, klidně by tě znásilnil a zabil. Bez jediné výčitky. Neměla jsi na vybranou. Pokus se na to nemyslet."

Žena se k němu ještě víc přitiskla, ale třas neustával. Stále měla před očima, jak míří na toho piráta a jak bez zaváhání stiskává spoušť. Prostě jen tak. Proti druhému člověku. To nemůže být ona.

Po tvářích se jí rozutekly slzy a jako šílená se začala snažit dostat z mužova objetí. Už to nemohla vydržet ani chvíli. Černý rys jí nebránil. Jen jí pomohl na nohy a v tu ránu se Eliza rozeběhla bezhlavě pryč. Bylo jí jedno kam. Hlavně někam, kde bude sama a bude se moci dát do pořádku. Rychle se řítila úzkou chodbou, až na její konec, kde zahnula za další roh, a jakmile jí uplakaný zrak padl na otevřené dveře, vrhla se k nim. Vběhla do nich a zabouchla je za sebou. Opřela se o ně a prudce oddechovala. V ten okamžik jí bylo jedno, že se dostala do skladu surovin. Potřebovala prostě jen místo, kde bude sama. A tak se rázně odtrhla od dveří a zalezla si za jednu krabici s potravinami a tam se poddala slzám.