Jelikož se vyčerpala zlobením se na kněze a piráta, rozhodla se, že si chvíli odpočine. Přece jenom ještě byla slabá po horečce. Unaveně si lehla na postel a přikryla se až po uši přikrývkou. Malátnost se jí začínala zmocňovat během pár okamžiků. Zívla a přetočila se na druhý bok. Netrvalo tak tedy dlouho a mladá žena upadla do tak tvrdého spánku, že ani neslyšela příchozího, který jí donesl jídlo. Prospala několik hodin, proto ani nevěděla o kapitánovi, jenž ji přišel zkontrolovat.

Následné dny se daly nazvat bojem mezi Elizou a Černým rysem. Mladá žena se totiž snažila dostat za každou cenu z kajuty, kde po prvních dnech myslela, že vše tou nečinností zničí. Ovšem přelstít piráta se ukázalo jako nelehká věc. Ten chlap snad myslel na všechno!

Jednou se pokoušela dostat ven tím, že s bouchnutím shodila na zem tu nejtlustší knihu a hraně vykřikla, zatímco se schovala těsně za dveře, aby mohla jen co někdo otevře, vyběhnout ven. Ovšem, než někdo mohl ty dveře úplně otevřít, ozval se pobavený hlas jejího protivníka: „Já to zkontroluju."

Eliza zaklela, když kapitán klidně otevřel a zůstal stát ve dveřích. Měla chuť ho zavraždit, když se překvapeně zadíval za dveře. Jakmile si jí tam všiml, na tváři se mu rozehrál škádlivý úsměv. Drze si ji prohlížel, než konečně promluvil: „Zdá se, že se ti již udělalo lépe, tak to mě těší. Skoro jsem o tebe měl starost."

„To vidím, jak jste sem spěchal," odsekla hnědovlasá žena rozčíleně.

Pirát jí mračení oplatil zazubením a pokrčením ramen. Načež dodal: „Něco mi říkalo, že to nebude až tak vážné. Takže nyní, jestli se nebudeš zlobit, má paní, vrátím se ke své práci. Nerad bych abychom kvůli nějaké rozmazlené slečince ztroskotali."

„Rozmazlené slečince?" zakřičela bez sebe vzteky a bez rozmyslu se na něj vrhla jako divá saň. Na nic nemyslela, jen mu chtěla vyškrábat oči, utopit ho na rozpáleném oleji. Začala mu bušit do hrudi a snažila se ho povalit.

Ovšem její společník se jen tak nedal. Lehce jako kdyby se bránil peříčku, chytil její ruce do svých a zadíval se jí do rozzuřených očí s šibalským úsměvem. „Ale no tak. Takhle se přece dámy nechovají!"

„Vy nezdvořáku! Okamžitě mě pusťte. Hned povídám!"

„A co takhle poprosit místo urážek?" škádlil ji pirát dál. Věděl, že ji má ve své moci. Mohl ji takhle držet, jak dlouho chtěl.

Po té otázce se Eliza na okamžik rádoby zamyslela, než po něm vrhla plamenný pohled a odseknutí: „Ne, to se mi nelíbí!"

A vší silou mu dupla na nohu, až zaskučel bolestí. Rázem uvolnil sevření a žena se mu vyvlékla. Hbitě se vrhla za stůl, kde zaujala obrannou pozici.

Jindy si nechala zavolat kněze, a tak dlouho do něj hučela, až konečně svolil, že ji vezme s sebou na palubu. Avšak než odešel, nedodal kdy. Jakmile si to Eliza uvědomila, málem vybuchla zlostí. I přes ten vztek však musela uznat, že kněze začínala mít ráda. Byl tak odlišný od kněží, které znala a možná proto jí s ním bylo dobře. Cítila se s ním v bezpečí a byl to osvěžující pocit. Zatímco pokaždé, kdy do kajuty vešel Černý rys, měla chuť vraždit, protože ho nic nedokázalo vytočit. Většinou spíš naštvala sama sebe.

V posledním zoufalém pokusu, jak se dostat z kajuty, si z vlasů, které už dávno nevypadaly tak dobře jako na začátku cesty, vyndala sponu, která tam ještě držela. Načež se odhodlaně vrhla ke dveřím a sehnula se ke klíčové dírce.

Jednou jí totiž Colin vyprávěl, jak se jeho nejlepší přítel dostal domů tím, že si odemkl sponou své sestry, která mu nějakou záhadou zůstala v kapse. Rodiče už totiž nehodlali financovat jeho pití, díky kterému proházel půlku svého dědictví a rozhodli se ho poučit tím, že bude muset přespat venku. Bohužel netušili, jaké má jejich syn ještě kromě alkoholu dovednosti. Bez problémů se se sponou dostal do domu a jeho matka z něj měla málem smrt, když ho potkala na schodech vesele si pohvizdujícího.

Tato příhoda se Elize nyní vybavila. Když to zvládl opilý neschopný budoucí hrabě, tak to musím zvládnou také, ujišťovala se nadšeně. Nový nápad jí zvedl náladu. Na tváři se jí rozehrál úsměv, zatímco se pustila do nového plánu. Naděje na útěk z uvěznění mezi čtyřmi stěnami byla lákavá představa. Jakmile sponu vložila do dírky a začala s ní různě točit, nadšení ji pomalu přecházelo. Nezdálo se to tak jednoduché, jak si myslela podle bratrova vyprávění. Spíš daleko složitější.

„Zatraceně! To snad není možné. Musí to nějak jít," mumlala si sama pro sebe rozčíleně.

Avšak nebyla z těch lidí, kteří by se po prvním neúspěchu vzdávali, a tak se zámkem bojovala dál. Její snahu ovšem po nějaké době přerušily rychle se přibližující kroky. Žena vyjekla leknutím, vyskočila na nohy a vrhla se ke stolku, kde dopadla na židli těsně před tím, než se dveře nešetrně rozlétly. Hbitě nasadila úsměv a zabodla si jehlici do vlasů bez ladu a skladu.

„Zdá se, že se kocháš pohledem na dveře. Že by ses mě snad nemohla dočkat?" prohodil pirát vesele, když za sebou zabouchl dveře.

Eliza mu vrátila rozčílený pohled, když odsekla: „Tak to ani ve snu, vy nevychovanče. Mě zajímá jen jedno. Kdy mě konečně pustíte na palubu?"

Zamyšleně si ji prohlížel, až pocítila, jak se jí do tváří vkrádá červeň. Zatracený provokatér, zaklela v duchu. Hrdě zvedla bradu, aby si náhodou nemyslel, že by se ho snad bála. To nikdy!

„Až mě hezky poprosíš, milady, tak o tom popřemýšlím," prohodil líně s nezbedným úsměvem.

Mladá žena se zakabonila a hodlala mu pěkně od plic říct, co si o takovém nápadu myslí, ale než jí to mohlo vyjít z úst, zamyslela se. A proč vlastně ne? Když se jí tím povede dostat na palubu a přestanou na ni padat stěny? Lepší než nic. Proto rychle změnila výraz tváře. Vykouzlila na ní úsměv a pronesla co nejmileji: „Byl byste tak laskav, prosím, a vzal mě na palubu?"

Její společník byl očividně dost překvapen jejími slovy, protože udiveně pozvedl obočí a pak jen zavrtěl hlavou, jako kdyby se z toho vzpamatovával. Taková slova od ní nejspíš nečekal. Věnovala mu pobavené pousmání a čekala. Nyní měla výhodu ona.

Černý rys hleděl na hrdou ženu před sebou a musel ji obdivovat. Nekrčila se před ním strachy jako někteří jeho nepřátelé. Ne, ona mu očima přímo vyhrožovala a on se přistihl přitom, že ho baví ji rozčilovat, a pak sledovat, jak se v jejích očích valí lavina přímo proti němu. Zrovna se chystal jí odpovědět, když v tom se dveře rozletěly a dovnitř se vřítil Rabí.

„Co tu vyvádíš? Neumíš klepat?" vybafl na něj pirát rozčíleně a doprovodil to naštvaným pohledem.

Kněz si z toho však absolutně nic nedělal a vyhrkl: „Na klepání nebyl čas. Jestli sis nevšiml, tak venku začíná pořádná bouře. A jde do tuhého. Musíš ke kormidlu. Já ti k tomu můžu tak leda odříkat nejlepší pasáže z bible..."

Dál už ho však pirát neposlouchal. Z jeho obličeje zmizel škádlivý úsměv a nahradil ho vůdčí pohled, když vyběhl kolem kněze z kajuty. Ani jeho společník se však dlouho nezdržel a rychle ho následoval. Oba rázem vypustili z hlavy Elizu stejně tak otevřené dveře. Měli jiných starostí nad hlavu.

Žena toho však okamžitě využila. Bez dlouhého váhání hbitě proběhla otevřenými dveřmi a zabouchla je za sebou. Načež se na chodbě snažila zorientovat, kudy se dostane na palubu. Rozhodně se nechtěla nechat zavřít v kajutě a jen se modlit, že se s ní loď nepotopí. Lepší to bude na palubě. Tam aspoň uvidí, co se děje. Proto se odhodlaně vydala směrem, kterým doufala, že jsou schůdky, po kterých se dostala do podpalubí při svém příchodu.

Jakmile však zaslechla hlasy, okamžitě zapadla do stínu a jen s rozbušeným srdcem čekala, až se od ní vzdálí. Zrovna chtěla pokračovat v cestě, když sebou loď trhla, až Eliza ztratila rovnováhu a s výkřikem spadla na zem. Jen tak tak si hlavu zachránila před nárazem. Zhluboka dýchala, aby se uklidnila. Nejdřív se přesvědčila, že se jí nic nestalo a teprve poté se vyškrábala na nohy. Tentokrát si už dávala pozor, aby udržela rovnováhu, protože sebou plavidlo trhalo čím dál častěji. Rychle se proplétala chodbami podpalubí. Několikrát se musela vrátit, když se dostala do slepé uličky, ale o něco později se přece jenom dostala tam, kam chtěla. Před ní se objevily schůdky, které tak dlouho hledala. Na nic víc nečekala, hbitě je vyběhla a dostala se na vytouženou svobodu. Jako kdyby jí spadl kámen ze srdce, zase se cítila volná. Bohužel ten pocit trval asi tak minutu, než sebou loď znovu trhla a ona se musela rychle zachytit schodu, aby nespadla dolů.

Teprve v tu chvíli uviděla peklo, které se odehrávalo okolo ní. Déšť s větrem se předháněli, kdo dřív zboří plavidlo. Piráti pobíhali po palubě a křičeli na sebe rozkazy, aby se vůbec slyšeli. Eliza se pevně držela a uhranutě zírala na ten souboj živlů. Nemohla od toho odtrhnout zrak a do kajuty by ji nyní už nikdo nedostal. Naštěstí každý měl co dělat sám se sebou. Stejně tak kapitán lodi, kterého si po chvíli všimla, jak stojí hrdě u kormidla a nehodlá nechat svou loď přírodě.

To už znovu udeřil hrom a blesk se objevil a zase zmizel. Hromobití se střídalo s deštěm. Bylo to děsivé. Plavidlo se vymklo kontrole a hrozivě se nahnulo doprava, až měla Eliza co dělat, aby se udržela. Před jejíma vytřeštěnýma očima několik pirátů sletělo na palubu a s děsivým křikem po ní padali neschopni zastavit svůj pád. Mladá žena křičela spolu s nimi, zatímco se křečovitě držela, a přitom se modlila, aby to přežili.

Znovu vrhla pohled po kapitánovi a uviděla, že kormidlo svírá už skoro celým tělem. Bylo vidět, že ze všech sil svádí bitvu s mořem o svoji loď. Fascinovaně tomu přihlížela. Nedokázala od toho obrazu odtrhnout oči. Bylo to něco neuvěřitelného.

Následně se přes palubu i přes ni přelila další vlna, až se nalokala vody. Pod náporem té síly se pustila. Nečekala to a s křikem se řítila po mokré palubě. Zoufale se snažila zachytit čehokoliv jen, aby zastavila svůj pád. Panebože, honilo se jí hlavou, když se na poslední chvíli dokázala zachytit útlého stožáru. Vší silou se k němu přivinula a děkovala Bohu za záchranu. Peklo kolem ní se ne a ne uklidnit. Prsty se křečovitě držela stožáru. Nehodlala se pustit, dokud to neskončí.

Byla promočená na kost, když k jejím uším dolehlo zapraskání. Zvedla hlavu a vzápětí si všimla, jak se stožár nedaleko od ní kymácí a každou chvíli půjde neodvratně k zemi. Zděšeně si při tom pohledu uvědomila, že míří přímo na Černého ryse, který o tom neměl ani tušení, protože kormidloval. V Elize zatrnulo hrůzou. Ne že by ho měla nějak zvlášť ráda, ale tohle by nepřála nikomu. Nemohla se dál jen držet a hledět na to, co se mělo stát. To by nedokázala. A tak se odhodlaně zvedla na nohy a proti síle přírody se rozeběhla po kluzké palubě za jediným cílem. Utíkala ze všech sil, zatímco křičela: „Černý ryse! Pozor!"

Muž ji však nemohl slyšet přes hukot bouře. Vteřiny jako kdyby se zastavily. Vytřeštěnýma očima sledovala, jak sloup zpomaleně padá, zatímco ona sama sobě připadala neuvěřitelně pomalá. I když běžela ze všech sil, zdálo se to málo. Běžela a běžela. Vyskočila na můstek a těsně před tím, než pirátovi mohl sloup zlomit vaz, ho vší silou shodila na zem a odkulila se pryč. O vteřinu později těsně vedle nich dopadl stožár. Tak těsně, že ho dívka cítila na svém boku. Měla zavřené oči a zhluboka dýchala, aby se ujistila, že ještě pořád žije. Najednou zuřící bouři přerušil řev v její bezprostřední blízkosti. Piráti se nejspíš vzpamatovali z šoku předchozích okamžiků.

„Kapitáne? Jste v pořádku?"

„Je ta holka zraněná?"

„To byla šlupa!"

Vykřikovali jeden přes druhého, přesto i v tom ruchu okamžitě zaznamenala pohyb vedle sebe a ulevilo se jí. Žije. Nespadl na něj ten stožár. Vzápětí se k hlasům přidal i kapitánův otřesený: „Sakra! Málem mě to dostalo."

Rázem na sobě ucítila jeho ruce. Opatrně ji obracel. Stále držela oči zavřené. Ucítila, jak ji k sobě přitiskl. Na jeden moment byla překvapená tím, jak jí jeho dotyk byl příjemný. Jeho paže působily tak měkce... Rychle se však vzpamatovala ze svých představ. Musela jsem se opravdu hodně uhodit, omlouvala se v duchu sama sobě.

„Slyšíš mě?! Jsi zraněná? Můžeš mluvit?" ozval se vzápětí jeho hlas a přerušil tak kajícné omluvy, které slyšela jen ona. Ještě jednou se zhluboka nadechla a opatrně otevřela oči. Okamžitě se jí naskytl obrázek hnědovlasého muže klečícího a upírajícího na ni starostlivý pohled. Poprvé za svůj pobyt na pirátské lodi neměla chuť ho zabít. Pokrok. Navíc mu právě zachránila život a byla ráda, že se jí to povedlo.

Následně se muž ujistil, že nemá žádné viditelné zranění, a jako pírko ji vyzvedl do náručí. Po celou dobu z ní ovšem nespustil zrak. Byl to tak intenzivní pohled, až Eliza rozpačitě sklopila oči.

„Neuhodila ses, milady? Jak se cítíš? Nebolí tě něco?" otázal se ještě na ujištěnou, zatímco se rychlým krokem vydal do podpalubí. Ani jednou se na mokré palubě nezapotácel, čehož se mladá žena v první chvíli dost obávala.

„Jsem v pořádku. Nic mi není. Takže mě klidně můžete pustit," odpověděla lehce, aniž by k němu zvedla zrak.

Černý rys však ani na okamžik nezpomalil a zastavil se teprve v její kajutě, kde ji položil na postel. Jakmile to udělal, na chvíli se zarazil a pohlédl jí do očí. Ten pohled trval tak dlouhou dobu, že vzápětí raději zmateně odvrátila zrak.

„Zachránila jsi mi život. Za to ti patří můj největší dík. Hned jak se bouře uklidní, zavolám sem někoho, aby se na tebe podíval..."

Eliza ho však rychle přerušila: „To nebude potřeba. Opravdu mi nic není! Nikoho nepotřebuji, ale děkuji."

Její společník přikývl, načež se obrátil k odchodu, ale v půlce kroku se zastavil. Chvíli k ní stál zády, než se otočil zpátky a zeptal se: „Proč jsi mě vlastně zachránila? Myslel jsem, že mě nenávidíš. Kdybych umřel, měla bys naději dostat se na svobodu."

„Ať už jste můj nepřítel nebo ne, nikomu bych takovou smrt nepřála. Nic víc v tom nehledejte," pronesla po chvíli nevzrušeně.

To už se muži vrátil do tváří úsměv, když ji poškádlil: „Že tys mě zachránila, protože jsi zjistila, jak jsem úžasný?"

Eliza po něm mrskla vražedným pohledem, sebrala z postele polštář a hodila ho po rozesmátém pirátovi se slovy: „Tak to ani nápad, vy odporný piráte! Nesnáším vás!"

Černý rys se letícímu předmětu lehce vyhnul a vesele na ni zamrkal. Z jejího rozhořčení si nic nedělal. Klidně se vydal ke dveřím. Otevřel je a věnoval jí poslední úsměv, než se smíchem zmizel pryč.

Eliza chvíli bez hnutí seděla na posteli, než si uvědomila, že se vlastně zase dostala tam, odkud se chtěla dostat. Zatraceně, zanadávala v duchu, ale když se loď nebezpečně nahnula, uvědomila si, že to v kajutě pro tuto chvíli nebude tak hrozné. Byla tam aspoň v bezpečí. Na palubu se bude holt muset dostat, až nebude hrozit takové nebezpečí pádu nebo smrti.