„Ještě, než definitivně odjedeme, bych se chtěla rozloučit s rodiči, Simone. Měli by vědět, co se mnou je, a také, že hodlám žít po boku piráta," zamumlala Eliza další den, když ležela v něžném objetí Černého ryse. Nechtěla odjet bez rozloučení. Nevěděla, co všechno jim Colin řekl, ale cítila, že by se měla ještě rozloučit, a to důležité vysvětlit. Kdo ví kdy a jestli se sem ještě dostane. Nyní musela stát po boku svého manžela a jeho cesta bude jistě nevyzpytatelná.

Pirát ji políbil na čelo a pohrával si s pramínkem jejích vlasů, který jí jindy padal přímo do obličeje.

„Je to teď dost nebezpečné. Nechci, aby se ti něco stalo," zamumlal po chvíli.

Žena se však překulila, aby mu viděla do očí. „Já vím, že to není bezpečné, ale nemůžu odjet a nechat to otevřené. Potřebuji s nimi mluvit," pronesla vážně.

Muž se zhluboka nadechl a na okamžik zavřel oči. „Dobře, já to chápu. Ale samotnou tě nepustím. Půjdu s tebou..." rozhodl, ale když viděl, jak chce protestovat, zadržel ji pohybem ruky. „Půjdu s tebou, nebo se z lodě nehneš ani na krok. To je moje poslední slovo. Aspoň budu mít konečně tu čest poznat tvé rodiče. Bratra už znám a jeho povolení k sňatku mám, tak už stačí získat souhlas od nich. A máš pravdu, asi všichni potřebujete vědět, že jste v pořádku."

Eliza si ho chvíli zamyšleně prohlížela, než suše konstatovala: „Zdá se, že nemám na výběr."

„To nemáš. Musíš teď poslouchat svého manžela," ujistil ji vesele, zatímco ona se po něm ohnala, ale pirát její ruku lehce zachytil.

„Myslím, že to setkání nebude tak hezké, jak si představuješ, Simone. Moji rodiče milují společnost a nesnáší skandály," zamumlala nejistě.

Muž se však naklonil ještě blíž k jejímu obličeji a těsně nad ústy uličnicky zašeptal: „Budou mě muset přijmout."

A hodlal se o to postarat. Proto zanechali loď zakotvenou a dobře hlídanou posádkou v odlehlé zátoce. V malé loďce dopluli téměř ke břehu a zbytek cesty vodou Černý rys přenesl svou manželku i přes její protesty v náručí. Za nimi se brodil naštvaný Rabí a jako poslední loďku opustila sebevědomá Vivi ve svém oblíbeném klobouku.

„Neuvěřitelný! Vy jste mě z toho chtěli vynechat! Že se nestydíte! Ale já vám vidím až do žaludku. Takhle se mi odvděčit. Já, kněz, který udělal tolik dobrých skutků, napravil tolik hříšníků a čeho jsem se dočkal?!" hořekoval za nimi kněz nakrknutě.

„Rabí, zmlkni. Nehodlám tohle poslouchat celou cestu," odpálkoval ho Simon, když na břehu opatrně postavil svou ženu na nohy.

„Ano, tohle přesně jsem dostal! Nevděk a sekýrování," dodal ještě Rabí jako poslední tečku.

To už ho ale předešla vesele se bavící Vivi. Ještě ho drsně bouchla do zad, až se zakuckal a pak dohopsala k Eliz. Ta se na ni usmála.

„Tak to je konec, lejdy. Zas každá po svym," pronesla nespoutaná obyvatelka Londýna.

To už se mladá dáma odpojila od manžela a pevně svoji nečekanou přítelkyni objala. „Bude se mi stýskat. Za tu dobu, co se známe, jsem si zvykla, že jsi pořád někde poblíž. A hlavně, že jsi opravdová přítelkyně. Určitě se za tebou zastavíme, když se tu objevíme," zamumlala vroucně.

„I ty mně budeš chybět, lejdy. Jako nikdy dřív by mě to nenapadlo. Že něco takovýho řeknu. Ale je to pravda. No, jasně! To se opovažte na mě zapomenout, to bych si vás podala," odvětila drsně, i když i jí se do hlasu vloudil smutek. Dlouho se mu ovšem nepoddávala. Už vzápětí se jí prudce vyvinula a otočila se k jejímu manželovi. „Dobře se o ni starejte! Jinak si mě nepřejte!"

Simon vážně sklonil hlavu. „Ručím za ni vlastním životem," pronesl bez sebemenšího zaváhání.

To divoce vyhlížející žena kvitovala spokojeným úsměvem, načež se jim uklonila a následně hbitě zmizela v mlze. V jednu chvíli tam byla a v další už o ní nikdo z nich nevěděl.

Přesto za ní Rabí ještě chvíli hleděl, i když ji už dávno vidět nemohl. „Neměli jsme s ní někoho poslat? Co kdyby tam na ni čekali vojáci? Sice jsme to prověřovali, ale ani to nemuselo stačit. Třeba jen čekají, až je někdo informuje, že se vrátila," prohlásil po chvíli starostlivě.

Černý rys po něm vrhl překvapeným pohledem. Objal svoji ženu kolem ramen, načež přítele plácl po zádech.

„Možná máš pravdu. Měli bychom na to dohlédnout. Takže sis právě vysloužil nový úkol. Zůstaneš tady, a tak měsíc dohlédneš na to, aby se jí kvůli tomu, že nám pomohla, nic nestalo," rozkázal mu s potměšilým úsměškem.

Rabí od něj okamžitě uskočil, jako kdyby se popálil. „To ne! To přece nemůžeš myslet vážně. Dělal jsem si jen legraci. Co by se jí asi tak mohlo stát? Nic. Nemůžeš přece nechat mě, kněze, tady, abych hlídal nějakou ženskou!" Když Eliza po jeho slovech zvedla uraženě obočí, dodal rychle: „Tak jsem to nemyslel!"

Pirát však ignoroval jeho nadávání, zatímco vedl Elizu známou cestou pryč od zátoky k městu.

„Víš kolik otčenášů jsem ti za ta léta odpustil? A ty na mě takhle? Kdo ti zachránil život tolikrát, že se to nedá ani spočítat? No... samozřejmě já. A navíc, kdo se postará o vaše dítě a kdo ho pokřtí? Takže je mi líto..." hořekoval kněz dál a dál a bylo mu jedno, jestli ho někdo uslyší nebo ne.

Eliza jen stěží zadržovala smích. Zatímco její manžel pozvedl oči k nebi a raději přidal na tempu, které však zase hned zpomalil kvůli Elize, která sice chtěla jít sama, ale moc rychle nemohla.

„Jak vůbec víš, kde moji rodiče bydlí?" ozvala se po chvíli zamyšleně. Vrtalo jí hlavou, že se jí ani nezeptal a zatím šel vážně správným směrem.

„Ukázala mi to Vivi. Copak sis myslela, že jsem tvého bratra našel jen tak stát na ulici?" vysvětlil vesele a sehnul se, aby ji líbnul na nos.

„Přesně to jsem si myslela, můj milý," poškádlila ho vesele.

Zatímco za nimi duněl Rabí se svými výmluvami, proč nemůže přijmout nový úkol. Slova mu vydržela až do doby, než zastavili před domem jejího dětství a dospívání. Teprve tehdy s tím ustal.

Všichni tři se zahleděli na rozlehlý dům a chvíli si ho jen mlčky prohlíželi. Eliza zadržela dech. Kdysi neznala jiné místo než tohle. Vždycky se těšila, až se vrátí domů. Nyní to však už necítila stejně. Domov měla tam, kde byl Simon. Už to bylo jiné. Cítila se jako host, který jde na návštěvu.

„Colin na nás čeká uvnitř?" přerušil její myšlenky Černý rys.

Překvapeně na něj pohlédla. V jeho tváři viděla jen odhodlání, lásku, ale žádný strach. Nebál se. Byl odhodlaný tam vstoupit s hrdým postojem. Zhluboka se nadechla, protože ona se zase tak jistá necítila. Když však sevřela jeho ruku, byla o něco statečnější. Proto rozhodně přikývla.

Rabí se postavil po jejím druhém boku a natěšeně si zamnul ruce. „Konečně zábava."

Černý rys po něm mrskl pohledem. „Nemusíš se tak nápadně radovat, že na mě dojde!"

„Právě, že si to musím užít. Tohle bude zábava! To budu vyprávět všem na lodi," ujistil ho kněz vesele.

Eliza je oba sjela ostrým pohledem. „Mohli byste se aspoň chvíli tvářit, že Simona moji rodiče přijmou?"

Oba se po sobě podívali a k její zlosti se rozesmáli. Rozčíleně zafuněla při tom pohledu a raději se vydala ke dveřím.

„Ale no tak, Eliz. Samozřejmě, že udělám cokoliv, aby mě přijali, ale jsem pirát. Nevím, jestli to půjde," zastavil ji Simon vážnými slovy, když ji doběhl. Rázem se k němu přivinula.

„Hlavní je, že budeme spolu," zamumlala rozhodně a on přikývl.

To už je ale předešel Rabí, zaklepal a pokáral je: „Nechte si to na jindy, hrdličky. Musíme za rodiči."

Eliza pevně sevřela manželovu ruku, a on jí věnoval konejšivý pohled. Nemuseli čekat dlouho a už zaslechli šouravé kroky a vzápětí se dveře otevřely. Sluha, který se v nich objevil, na ně vytřeštil zrak.

„Lady Elizabeth?" vydechl.

Žena mu věnovala úsměv. Načež se rázně zeptala: „Jsou hrabě a hraběnka doma? V salonku?"

Ještě celý zmatený přikývl. „Hned vás ohlásím," dodal.

„To nebude nutné, ale děkuji," přerušila ho hbitě, načež kolem něj prošla s aristokratickým sebevědomím. Znovu se ocitla ve známém prostředí. Její kroky ji vedly bez přičinění jejích myšlenek sebevědomě k zavřeným dveřím salonku.

„Ale, má paní..." slyšela za sebou volat zděšeného sluhu, ale ignorovala ho. Ani se neohlédla. Jen za sebou za ruku táhla pobaveně se křenícího Simona a vedle nich se sunul Rabí.

Jakmile se přiblížila k dané místnosti, uslyšela ztlumené hlasy, ale ani to ji nezastavilo. Bylo jí jedno, jestli vyvolá skandál. Stejně již brzy bude na cestě pryč. Přesto se těsně před nimi zarazila. Něco jiného bylo být odhodlaná v duchu a něco jiného to opravdu provést. Zhluboka se nadechla, položila ruku na kliku a teprve poté prostě jen otevřela dveře a vešla dovnitř.

Okamžitě uviděla, jak její matka v nabíraných sukních vyskočila z pohovky jako postřelená husa a polila se čajem. Otec zase vypadal, že je v naprostém šoku. Jediný Colin se k ní nadšeně vrhl a objal ji, i když to neměl zrovna lehké, když ji Simon odmítal pustit.

„Elizabeth?! Jsi to opravdu ty?" dokázala konečně zase nalézt slova její ohromená matka.

To už se mladá dáma pokročila dopředu se svým milým. „Ano, mamá, jsem to opravdu já."

„To už jsi za tu dobu mimo slušnou společnost zapomněla, co se patří? Jak se vstupuje do salónku?" dostalo se jí okamžitě kritiky, místo objetí a slov naplněných láskou.

Za sebou zaslechla sarkastická slova Rabího: „Milá to žena."

Ona však nedbala na to, jak ji to zabolelo. I když to tušila, stejně doufala, že ten čas pomohl matce si uvědomit, že jí dcera chybí. Očividně to byl marný předpoklad. Proto hrdě zvedla bradu a udělala k matce další krok.

„Co slova nadšení a úlevy, že jsem se konečně objevila v pořádku doma, mamá?" odvětila jí klidně.

Matka po jejích slovech jen nakrčila nos a přiložila si k němu kapesník. „Nadšení? A z čeho? Že jsi zneuctěná a dozajista padlá žena? Nikdo už si tě nevezme! Padne na nás tvoje hanba!"

Tohle už nedokázala jen tak přejít. Cítila, jak se jí do očí derou slzy. Simonovy paže kolem jejího pasu se napjaly. Celá se třásla. Vážně se nic nezměnilo. Nikdy se nezmění. Proto rychle zamrkala a zahnala tak rodící se slzy.

„Možná jsem padlá žena, ale jsem šťastnější než kdy dřív, protože mě někdo doopravdy miluje," prohlásila chladně. Načež zvedla jejich spojené ruce a dodala: „A co se týče toho, že si mě nikdo nevezme, tak se nemusíš bát, mamá. Jsem vdaná žena a tohle je můj manžel, kterého bych vám ráda představila. Takže toto je Simon, můj manžel, a také pirát známý pod přezdívkou Černý rys."

Na slovo pirát dala obzvláštní důraz. Chtěla matku ranit, stejně jako ona ranila ji. Starší žena zaúpěla a úplně zbledla. Dokonce i otec vypadal, že její slova jen tak nevydýchá.

„Ovšem máte moc hezkou vázu," promluvil do napjaté atmosféry nevinně Rabí. Možná myslel, že tím uvolní napětí, ale to se nepovedlo. Matka totiž začala ječet jako šílenec a otec vstal na nohy a podíval se na ni zklamaným pohledem.

„Myslel jsem, že jsem vychoval řádnou dámu a ne nějakou... rajdu," pronesl tichým hlasem.

„Piráta? Ona si vzala piráta? Bože, za co mě trestáš," lamentovala matka a lomila rukama.

Eliza cítila, jak jí jejich slova trhají srdce na kusy. Odmítnutí. To jediné dostala. Všimla si, jak Colin otvírá ústa, aby něco řekl. Ale to už ho Simon odmávl. Sám postoupil před ni, jako kdyby ji před nimi chtěl chránit a pronesl: „Vaše dcera je ta nejdokonalejší bytost na světě a já nedovolím, aby ji někdo urážel. Jsem nejšťastnější muž, protože miluje zrovna mě a jestli nesouhlasíte s její volbou, chápu to. Jsem ničema, pirát, ale přes to všechno si můžete být jistí jednou věcí. Vaši dceru miluju a nikdy nepřestanu. A tak jestli chcete někoho urážet, směřujte to na mě. Ona za nic nemůže."

Elize se po jeho slovech do očí nahrnuly slzy dojetí. I její otec vypadal zaskočeně. Matka ovšem ne. Její pohled byl rozpálený do běla.

„Vy vůbec nemluvte! Zničil jste a zkazil naši dceru..."

„Tady máte, kdybyste si chtěla s něčím hodit. Věřte mi. Je to uklidňující pocit, madam," přerušil ji Rabí vesele, zatímco jí podával vázu, kterou před chvílí tak hlasitě obdivoval.

Mladé dámě při pohledu na naprosto ohromenou matku zaklokotal smích v hrdle, ale ovládla se. Nebyla zrovna v situaci, kdy by si mohla vyskakovat.

„A kdo jste vy? Další pirát?" vyprskla matka směrem k Rabímu, jakmile se vzpamatovala.

„Ne, to se hluboce mýlíte, madam. Já jsem kněz, sluha boží. Ovšem, když už jsme ta jedna rodina, můžete mi říkat Rabí," dodal s poťouchlým úsměvem.

„No dovolte!" vyjekla starší dáma vyjeveně. Pravděpodobně se ještě nikdy s nikým takovým nesetkala.

Černý rys jemně objal svou ženu a zasmál se při pohledu na přítele. Ovšem jeho milá neměla v očích smích.

„Nenávidí nás," zamumlala s povzdechem. Možná nebyl dobrý nápad se tu objevit. Měla jen poslat vzkaz po Colinovi.

„Ještě se nevzdávej naděje. Rabí je ve své práci opravdu dobrý, má krásko," zašeptal odhodlaně a věnoval jí svůj nejkrásnější úsměv.

Rabí si mezitím nebral servítky a rovnou došel až k Elizině matce a dál vysvětloval: „Jsem kněz a to velmi vážený. Všude by chtěli, abych u nich zůstal. To víte, je těžké odmítat tolik nabídek, ale co bych pro přítele neudělal. Ten kluk jeden má zlaté srdce. Já vím. Já vím, co chcete říct. Že je to pirát. To slovo zní hrozivě, ale ruku na srdce, která dáma nesní o tom, aby ji jednoho krásného dne unesl okouzlující pirát, že?"

„Já ne!" odsekla Elizina matka zhrozeně.

V první chvíli to vypadalo, že její slova Rabího vážně zaskočila. Mrkl na Elizu a pak se pohledem zase vrátil k její matce.

„Dobrá, tak vy tedy ne. To jste zářná výjimka. Blahopřeji vám. Každopádně, když se nyní podíváte na svou dceru, můžete upřímně říct, že je nešťastná?" změnil teda taktiku a přešel do svých zásob nápadů. Jakmile si všiml, jak žena rychle otevírá ústa, aby odpověděla, ještě varovně dodal: „Bůh pozná lež."

Matka zase ústa zavřela a věnovala mu vražedný pohled. Následně si povzdechla a podívala se na svou dceru. Ta jí pohled hrdě opětovala. Na chvíli v salonku zavládlo vyčkávavé ticho.

„Ne, nemůžu," vypadlo ze starší dámy po nějaké době s povzdechem.

Víc se jí však Eliza nemohla věnovat, protože se k ní a Simonovi blížil otec. Její manžel ji okamžitě ochranitelsky objal a schoval za sebe. Starší muž s prošedivělými krátkými upravenými vlasy se zastavil před nimi. Oba muži se chvíli měřili odhodlanými pohledy.

„Jak se o ni chcete postarat? Jak jí zajistíte bezpečí? Jste pirát, mladý muži," pronesl její otec chladně a přerušil tak jako první ticho mezi nimi.

Eliza už chtěla vykřiknout, aby to otci vysvětlila. Nebyla však dostatečně rychlá.

„Miluju vaši dceru, pane. A vím moc dobře, že život se mnou jí nikdy nepřinese úplné bezpečí, ale můžete mi věřit, že bych raději zemřel, než abych někomu dovolil ublížit jí. Bez ní by můj život neměl smysl. Celý zbytek života se budu starat o to, aby jí nic nechybělo a byla v co největším bezpečí," pronesl Simon klidným hlasem na svou obranu, aniž by spustil zrak z jejího otce.

Ten na něj ještě pár okamžiků naprosto vážně hleděl.

„Vaše slova znějí upřímně, mladý muži, a moje dcera jenom září. Budu vám tedy muset věřit, protože už nechci podruhé Elizabeth ztratit. Neunesl bych to. Představoval jsem si pro ni sice někoho jiného, ale stalo se a nedá se to odestát. Máte jediné štěstí, že jste si ji vzal," řekl starší muž vážně a k šoku své dcery i jejího manžela k němu natáhl ruku. Pirát mu stisk bez přemýšlení oplatil.

„Slibuji vám, že ji znovu neztratíte. Bude vám posílat dopisy a kdykoliv budeme moci, navštívíme vás," dodal Simon a hraběti se ulevilo.

To už se Eliza vytrhla svému muži a vběhla do otcovy náruče. Měl ji rád. Opravdu. Přivítal Simona do rodiny, i přesto, že byl pirát. Po tvářích jí stékaly slzy.

„Mé dítě," zašeptal jí do vlasů tiše, „omlouvám se za svá slova. Mrzí mě to. Nechci tě ztratit."

Přivinula se k němu ještě pevněji. Z očí jí kanuly slzy štěstí.

„No vidíte, madam. Piráti nejsou tak špatní, že?" pronikla k ní povzbudivá slova Rabího k její matce. Přes otcovo rameno mrkla jejich směrem. Starší žena však nevypadala, že by s ním souhlasila. Naopak spíš působila ještě naštvaněji.

„To myslíte vážně?! Samozřejmě, že jsou. A moje dcera byla nucena v takové společnosti žít. Nedivím se, že jste jí zamotali hlavu," vypískla starší šlechtična s ohrnutým nosem.

Rabí si z toho však nic nedělal. Pořád působil veselým až bezstarostným dojmem.

„Copak vám ani trochu, madam, nezáleží na štěstí vaší dcery?" otázal se vzápětí odhodlaně.

„Záleží! A přesně proto vím, že s pirátem ji čeká akorát oprátka a celý život ponižování. Měla si vzít hraběte," ujistila ho o svém pohledu na věc, zatímco se opřela o stolek.

„Takže vám jde jen o titul? Myslíte si, že ten zajistí vše? No, v tom nevidím problém. Klidně Simonovi můžete říkat hrabě, když se tak budete cítit bezpečněji. Jemu to vadit nebude, viď?" prohodil lehce a obrátil se na přítele.

Ten se na něj zazubil, načež se ženě poklonil a odpověděl: „Klidně i vévodo."

Její matka rozzuřeně zrudla a zaťala ruce do pěstí. „A to si říkáte kněz?! Když děláte takové věci?"

„Jistě. Copak nás právě Bůh neučí odpouštět? Copak jste někdy slyšela něco o tom, co můj přítel strašného vykonal? Viděla jste snad následky nějaké jeho bitvy? Můžete s čistým svědomím říct, že je vážně tak strašný? Horší než kdejaký vévoda?" promluvil Rabí tiše a zadíval se jí do očí.

„Je to pirát, co víc bych potřebovala vědět," odsekla hraběnka chladně.

Kněz nad jejími slovy jen mávl rukou, načež k ní došel, vzal mezi prsty kousek látky jejích šatů a promnul ho. Nechápavě ho pozorovala. Byla tak překvapená jeho činem, že se ani nevzmohla na protest.

„To je pravé hedvábí, že?" prohodil ve chvíli, kdy už vypadala, že se zeptá sama.

„Jistě!" odsekla.

„Takže to je to, co vaší dceři může dát ten váš vévoda? Jestli jde jen o to, tak to samé jí může obstarat i pirát. Simon má plné bedny mnohem kvalitnějších látek."

„Vážně?" ujelo ženě a oči jí zasvítily vidinou drahých látek. „No to je jedno! Nemá urozený původ," rychle dodala, když se vzpamatovala. Načež se jako dáma posadila zpátky na pohovku.

Eliza postávající opodál si povzdechla. Ani Rabí ji nedokáže přesvědčit. Je to marné. Pro ni bude navždycky zklamáním. K jejímu překvapení si však všimla, že její otec se směje. Očividně se tou snahou dobře bavil. A když pohlédla na svého manžela, ten se taky smál. Jakmile si jejího pohledu všiml, ujistil ji: „Nevzdávej to, Eliz. Rabí už zdolal daleko těžší protivníky. Zatím nepoužil své nejlepší zbraně."

A tak mu věřila a znovu se podívala na tu naprosto nesourodou dvojici.

„Jste přece mimořádná žena," pronesl náhle kněz nečekaně jiným tónem. Žena tím byla tak překvapená, že jen rozhozeně zamrkala. „Nechtěla byste přece mít ještě víc vrásek, než máte nyní. Vaše dcera je šťastná, co víc si přát." Na chvíli se odmlčel. „Co je vlastně ten váš urozený původ? Myslíte to, co se říká? Že šlechtici mají modřejší krev, než chudí? Ano? A vy tomu opravdu věříte? Myslíte si, že máte modrou krev?"

Načež si dramaticky povzdychl a vytáhnul z kapsy malý nožík, až od něj dáma o pár kroků uskočila. Rabí na ni ovšem jen mužsky zamrkal a lehce se řízl do ruky. Pár kapek zachytil do kapesníku a ten pak začal zkoumat.

„Vy jste se pomátl?" vyjekla starší dáma nevěřícně.

„Chci vám dokázat, že všichni máme stejnou krev a není mezi námi rozdílu," ujistil ji nevzrušeně. Načež se obrátil k místu, kde postával zbytek rodiny a otevřel ústa, aby požádal Eliz o spolupráci.

Než to však mohl udělat, předběhl ho Simon. „Ani na to nemysli. Nebudeš ji řezat!"

Jeho slova ovšem podryla manželka, protože je ignorovala a popošla ke knězi a natáhla k němu ruku, zatímco její manžel mezi zuby drtil nadávky. Ve chvíli, kdy jemný řez ukázal pramínek krve, obrátila se Eliza k matce a ukázala jí ji. A měla co dělat, aby se navzdory vážné situaci nerozesmála, protože její rodička vypadala tak zklamaně, jako kdyby té hlouposti opravdu věřila.

„Ale no tak, madam, nebuďte smutná! Pravda je holt těžká," prohodil kněz chlácholivě ke konsternované ženě a poplácal ji po zádech, až hekla. „A fakt pěkná váza," dodal vesele.

Matka Elizy po něm vrhla vražedným pohledem a už to vypadalo, že začne každou chvíli ječet. Všichni sklopili zrak, protože tohle byla definitivní porážka a konec. Ticho se vleklo, až bylo slyšet tikání hodin na římse. Přesto ho nikdo neporušil. Eliza se opřela o svého milého a pocítila, jak jí sevřel ruku v uklidňujícím gestu.

„Dobře! Dobře! Máte pravdu, už je stejně pozdě s tím něco udělat. Stalo se. Klidně si, Elizabeth, zůstaň s tím svým pirátem. Jsi má dcera, a tak musím, ač nerada, tvé přání respektovat. Sice s ním nesouhlasím, ale můžu ho respektovat," pronesla konečně žena s chladnou důstojností k ohromení naprosto všech v místnosti.

Nebylo to sice láskyplné a podporující, ale respekt byl víc, než očekávali vzhledem k tomu, jak se celá situace celou dobu vyvíjela.

A tak o něco později Eliza vycházela z domu svého dětství spokojená a s pocitem, že je všechno tak, jak má být. Sice v koutku duše by chtěla ještě víc, ale také mohlo celé setkání dopadnout mnohem hůř.

Hlavní pro ni bylo, že měla jeho. Svého piráta. S úsměvem se před domem setkala s manželovým pohledem. Načež se naposledy ohlédla na impozantní budovu a rozloučila se s jednou kapitolou svého života.

„Tak to šlo snadno," ozval se za ní Černý rys sebevědomě.

Rázem se prudce obrátila zpátky a vrhla po něm vražedným pohledem.

„Snadno?" vyjekla nechápavě. Zavrtěla hlavou. „Málem nás snědli zaživa," vyprskla rozčíleně, že to zlehčoval.

Pirát se však na ni jen zakřenil. Došel k ní, načež ji lehce zvedl do náručí, protože už když vycházela, tak si všiml, že začíná napadat na zraněnou nohu. Kupodivu se mu nedostalo žádného protestu. Jen se mu kolem krku ovinuly její ruce. To ji ta noha musela bolet jako čert.

„Lehce, má krásko. Kdyby nevyšel Rabí, zdolal bych je svým šarmem. Nikdy bych jim nedovolil, aby nás rozeštvali," ujistil ji rozhodně.

„Miluju tě," vdechla mu vzápětí do úst těsně předtím, než ho políbila.

„Bože, nechte toho vy dva hříšníci. Schovejte si to na loď. Co takhle mi raději poděkovat, že jsem vás zachránil?" protrhl jejich nerušený ostrůvek Rabí pobaveně.

„Rabí, děkujeme ti, ale to nic nemění na tom, že tu zůstáváš. Ber to jako odměnu za provedené služby," poškádlil ho pirát vesele a naprosto ignoroval jeho rozzuřený pohled.

„Nevděk vládne světu," zahuhlal kněz, ale i tak se rozeběhl za svým přítelem. Bok po boku uháněli s větrem o závod na loď a vstříc novým dobrodružstvím. Rabí na hlídací misi a Simon na manželskou.