„Může mi někdo vysvětlit, jak jsem s něčím tak šíleným mohl souhlasit?" otázal se o hodinu déle Colin. Nevěřícně kroutil hlavou, zatímco svého koně naváděl směrem k náměstí, kde se měly konat popravy pirátů, jak zjistili Vivi a její přítelíčkové.

Eliza seděla před ním na koni a snažila se soustředit na cokoliv jiného než na bolest v noze.

„Myslím, že moc dobře víš, že je to tak geniální, že to musí vyjít," ujistila ho sebevědoměji, než se cítila. Nehodlala si však připouštět pochybnosti. Byla to jejich jediná naděje.

„O tom dost pochybuju. Je to až příliš jednoduché na to, aby to vyšlo," odsekl nejistě.

„Jenže jiný plán nemáme. Takže musíme zkusit tohle a modlit se, aby to vyšlo. No tak, Coline, věř mi. Právě nejjednodušší a nejšílenější věci mají největší šanci vyjít. Nemáme čas na nějaký složitý plán," pronesla rozhodně. Načež se na něj otočila a pevně mu stiskla ruku. Byli v tom společně.

To už ale jednou z postranních uliček vjeli na náměstí, které bylo přeplněné lidmi, i přesto, že se popravy měly konat v netypický čas. „Dobré" zprávy se očividně nesly rychle. Eliza se obrátila dopředu a sevřel se jí žaludek hrůzou, když sledovala, kolik lidí lační po krvi jejího milého. A ty jejich nenávistné pohledy. Vždyť ho ani neznali!

„Klid, Eliz, lidi milují cizí neštěstí," zašeptal jí náhle do ucha Colin a pevně ji objal kolem pasu.

Vděčně po něm vrhla pohledem a zhluboka se nadechla. Měl pravdu. Nezáleželo na nich. Záleželo na jediném. Na Černém rysovi a pirátech. Pro ně tu jsou. Musí to zvládnout a všechno bude zase dobré. Bude šťastná. Se Simonem. Náhle se dav před nimi rozestoupil a než se nadála už se k nim protlačila usměvavá Vivi ve svém typickém oblečení.

„Tak jo, lejdy. Plán už se rozjel. Už se rozlívá strážcům pití s uspávacím práškem. Takže první část úspěšně za námi," nahlásila bezstarostně, jako kdyby o nic nešlo.

Eliza přikývla a pak důrazně pronesla: „Skvěle, Vivi. Víš, co máš dělat dál, a i ty Coline. Tvoje role je zásadní. Nezapomeň však, že to nesmíš spustit dřív, než přečtou jeho jméno."

„Já vím, drahá sestřičko, ovšem modli se, aby lidé vážně udělali to, co si myslíš, jinak jsme..."

Dál se však nedostal, protože se šum na náměstí zdvojnásobil. V tu chvíli ho Eliza přestala vnímat a jen prohlížela dav do té doby, než na druhé straně uviděla, jak z vozu vycházejí piráti. Srdce se jí sevřelo hrůzou při pohledu do pomláceného obličeje jejího milého.

To už Colin seskočil z koně a donutil ji odtrhnout zrak od piráta, když důrazně pronesl. „No tak! Přece teď nezahodíš svůj geniální plán! Soustřeď se!" Načež zmizel mezi lidmi dřív, než mu mohla odpovědět.

Eliza se obrátila k přítelkyni a chtěla jí poděkovat za to, co pro ni dělá, ale ta jako kdyby to věděla, jen mávla rukou a s posledním úsměvem se hbitě vmísila do davu. Jen se nad tím pousmála a vrátila se ke zkoumání davu. Zatím šlo všechno podle plánu, ale to byl teprve začátek. To nejhorší mělo přijít a bylo to založené na reakci lidí, což byl dost riskantní podnik. Pokud totiž neudělají to, co doufala, budou ztraceni.

Zhluboka se nadechla a napjatě sledovala, jak vojáci nešetrně strkají do pirátů, aby šli mezerou v davu k šibenici. Měla zatnuté zuby, jako kdyby to bezpráví prožívala společně s nimi. Ubližovali Simonovi a to bylo, jako kdyby jí trhali srdce na malé kousíčky. Nejraději by tam teď hned vběhla a objala svého piráta. Jenže musela vydržet, jinak všechno, co vymyslela, bude k ničemu. Musí být silná!

„Třeba se z toho dostanou sami," zamumlala si v bláhové naději, že mají schovaný nějaký trik, který právě nyní použijí. Pevněji sevřela náhrdelník, který jí její hnědovlasý pirát daroval. Vteřiny však ubíhaly a nic se nedělo. Tudíž jí bylo jasné, že to vážně stojí jenom na nich a jejich dost nestabilním plánu.

Jemně pobídla koně a navedla ho do stínu budovy, kde měla na dění u šibenice lepší výhled. Viděla, jak piráty strkají dál a dál. Černý rys šel s hlavou hrdě pozvednutou, až působil impozantním dojmem, jako kdyby on byl spravedlnost a ostatní by se před ním měli sklonit. Nevypadal tak jak by měl. Strachy bez sebe a žadonit o milost. Ne, k tomu by se on ani nikdo z ostatních pirátů nesnížil. Rabí šel hned za ním, a i když nebyl tak zářivý jako jindy, stejně mu na tváři hrál úsměv. Nejraději by vyrazila rovnou a dostala je od té hrozivé šibenice, ale nemohla. Zkazila by celý plán.

„Zatracení piráti!"

„Nic než smrt si nezasloužíte!"

„Vrazi!"

„Budete viset!"

„Konečně spravedlnost!"

Kolem se rozezněly nenávistné výkřiky rozestoupených lidí, ale ani přesto žádný z pirátů nesklopil zrak. Hrdě vyšli po schůdkách a zaujali svá místa před smyčkou, která jim byla určena.

To už ale musela soustředit svou pozornost jinam, protože se náměstím rozezněla slova muže zastupujícího tu dnes zákon: „Tohoto dne jsme se tu sešli, abychom náš svět osvobodili od podvodníků, ničitelů a okrádačů. Od pirátů, kteří ohrožují naše lodě a náklady. Od pirátů, kteří se nebojí ohrožovat nás na životě. Podařilo se nám chytit kapitána Černého ryse a jeho posádku a ti nyní zaplatí ži..."

Dál se ovšem nedostal, protože se náhle na střeše na pravé straně náměstí vzpřímil Colin převlečený do pirátského oblečení s kloboukem kryjící mu tvář a s páskou přes oko a zařval: „Jak se opovažujete tvrdit takové odporné lži?"

V tu ránu se k němu obrátily všechny pohledy přihlížejících. Celé náměstí sledovalo jenom jeho. Colin vypadal naprosto velkolepě. Stál tam rozkročeně ve vysokých botách a s povýšeným úsměvem, jako kdyby opravdu stíhal jednu loď za druhou a byl si tak jist svým postavením. Byla na něj opravdu hrdá. Dokázal se skvěle vcítit do role piráta. Celé náměstí díky němu ztichlo a napětí mezi lidmi by se dalo krájet. V obličejích se jim střídala hrůza, šok, nebo ohromení.

Když pohledem zalétla k šibenici, všimla si Simona, jak nevěřícně sleduje Colina a skoro vypadá, jako kdyby chtěl zakřičet něco na svoji obhajobu. Buď, prosím, ticho. Tohle je pro tvoji záchranu, pomodlila se, aby jejich plán nezhatil. A opravdu najednou se k jejímu milému naklonil Rabí a on rázem zavřel ústa na protest.

„To já jsem kapitán Černý rys, vy pozemské krysy. Opravdu jste si mysleli, že jste v bezpečí? Tak to vás můžu ujistit, že nejste! Oni vám lhali, abyste se cítili v bezpečí, ale v tom nikdy nebudete. Jen co vyjedete na moře, já a moje posádka vás dostaneme," hromoval dál Colin hrozivým hlasem.

Rázem se všude začaly ozývat výkřiky zděšení a strachu. Někteří jen ohromeně zírali. Nevěděli, co dělat. Báli se. Všechno se ocitlo v chaosu. A to byla její chvíle.

To už pobídla koně a rozjela se doprostřed davu a hlasitě zvolala: „To si opravdu necháme líbit, že nám bohatí a mocní neustále lžou, jak se jim to hodí? Necháme sebou vláčet v bahně? Vždyť oni nám tu předhodili nevinného! To už je moc! Konečně se přestaňme bát a ukažme jim, že se jich nebojíme! Na ně!"

V první chvíli se na ni upřely nejisté pohledy. Zatrnulo v ní. Co když to nevyjde? Co když je to málo? Polil ji pot. Strach z neúspěchu. Když v tom jeden obtloustlý muž prudce zvedl ruku do vzduchu a zařval: „Má pravdu! Na ně!"

Načež Eliza jen zírala, jak lidé kolem ní kývají a vzápětí už se s křikem bojovníků vrhají k šibenici a na ohromené stráže.

„No tak! Nevěřte mu! Je to jen muž převlečený za Černého ryse! Ten pravý je tady," pokusil se ještě situaci zachránit velitel stráže, ale neměl nejmenší šanci. Dav se dal do pohybu a nebyl k zastavení. Lidé už mu nevěřili. Boj mezi chudými a mocnými tu byl od nepaměti. Proto stačilo lehké pobídnutí a chudí se s křikem pustili do boje. Neposlouchali žádné prosby a vysvětlování. Vrhali se na strážce zákona a ti měli co dělat, aby si uchránili vlastní životy.

V ten moment se Vivi hbitě prosmekla kolem nejbližších stráží šibenice, kteří měli zrovna jinou práci, proběhla pod šibenicí a zezadu skočila nahoru. Přikrčila se, aby ji neviděli zbylí ostražití strážci. Hbitě vytáhla dýku a nechala spadnout pouta jednomu pirátovi po druhém.

„Honem, musíme zmizet," vyhrkla, jakmile spadlo poslední pouto a nevšímala si jejich šokovaných pohledů. Na to nebyl čas. Jen na ně mávla a sama seskočila dolů.

První zareagoval Černý rys. Vyhrabal se na nohy a následoval ji, zatímco ostatní ho vzápětí napodobili. Jenom Rabí si neodpustil předvádění, takže se pustil přímo do stráží na šibeničním místě. Simon se jen uchechtl, když ho viděl. Ale víc na něj nedbal. Ze země sebral nejbližší zbraň a odstranil jednoho ze strážců, kteří si všimli dezertérů. Nyní už ho nemohlo nic zastavit, aby mohl být se svou milou. Odhodlaně si razil cestu pryč.

Jakmile Eliza viděla osvobození pirátů, oddechla si a popohnala koně. Rozjela se okolo náměstí. Uháněla s větrem v zádech. Po nějaké době odbočila do úzké temné uličky a vzápětí za ni někdo naskočil. Překvapeně vyjekla, ale než mohla začít panikařit, uslyšela: „Jeď, sestřičko, než se rozhodnou, že se nám pomstí."

Oddechla si a chtěla ještě víc popohnat koně do trysku. V tom se však ze strany vynořil muž a strhl ji z koně. Vyděšeně vyjekla, když dopadla na zem. V noze se jí rozlehla obří bolest. Před očima se jí zatmělo. Málem si vyrazila dech. Přesto se jí na poslední chvíli povedlo odkulit z místa, kam udeřila zbraň. Koutkem oka si všimla, že i Colin má co dělat s útočníkem. Dokonce se dvěma.

„Nikam nepojedete! Zaplatíte za dnešní den," oznámil jim temně její protivník a znovu se po ní ohnal. Vyděšeně vykopla zdravou nohu a souhrou štěstí se jí podařilo muže trefit do kolena. Povedlo se jí do toho dát takovou sílu, že neudržel rovnováhu a sletěl na zem. Meč se zařinčením odlétl z jeho dosahu. Toho okamžitě využila. Hbitě se pro něj vrhla a sevřela ho v rukou. Načež vstala a přiložila mu ho na krk.

„Ještě jeden pohyb a je po vás, pane," prohodila naprosto klidným hlasem.

„To bys nedokázala," odfrkl si muž sebevědomě.

„Tak naivní," ujistila ho s pozvednutým koutkem úst, i přesto, že noha jí rezonovala bolestí. Následně ho jednou rychlou ranou uhodila tupou stranou meče do hlavy a on omráčeně klesl na zem.

Než se však stihla otočit, aby zkontrolovala Colina, pocítila na zádech ostrý kord. S hrůzou vydechla. Netušila, kdo to za ní stojí, ale byla si jistá, že přítel to nebude.

„Být vámi tak bych se nehýbal, jinak budu nucen vás zranit a ..." ozval se za ní neznámý chladný hlas.

Žena ho však nenechala domluvit. Odlehčila bolavou nohu, aby se pod ní nepodlomila a pronesla: „Rozhodně bych vás nechtěla nějak vyprovokovat k násilí, jen bych chtěla vidět do obličeje tomu, kdo mě takhle přepadl."

Uslyšela zachechtání a následně byla prudce otočena k muži, který jí tím samým pohybem vyrazil zbraň. Eliza k dotyčnému zvedla zrak a prohlížela si celkem mladého muže s rozcuchanými vlasy a dost pošramoceným oblečením. Jeho oči byly temné a slibovaly odplatu a žádné milosrdenství.

„Kdybyste na mě ale byla milá, možná bych si ještě rozmyslel to, že vás předám do rukou svému veliteli, možná bych vás nechal i uniknout," dodal zamyšleně, zatímco si ji prohlížel chtivým pohledem.

„Nikdy!" zasyčela Eliza otřeseně. Co si ten hnusák jenom myslí?

Její protivník si z jejího odmítnutí nic nedělal. Jen se uchechtl a nečekaně rychlým pohledem ji za ruku stáhl k sobě, až vykřikla překvapením. Okamžitě se mu pokoušela uniknout.

„Nechte mě, vy prase!" vyjekla a začala kolem sebe kopat. Už jí bylo jedno, jestli má zbraň nebo ne.

„Zatraceně," zaklel muž, když mu kvůli jejímu kopání zbraň upadla na zem.

Eliza mu však nedala chvíli oddech, pokračovala dál. Musela se bránit. Nehodlala dovolit, aby na ni chmatal těma chtivýma rukama. Znovu by ten strach nepřežila. Neuvažovala nad svými činy, prostě jen převládly instinkty přežití. Najednou však chmatající ruce z jejího těla zmizely a ona jen tak tak udržela rovnováhu bez jejich opory.

„Opovaž se na ni ještě sáhnout a jsi synem smrti," uslyšela vzápětí hlas, který by poznala na světě.

Černý rys skolil překvapeného útočníka třemi rychlými ranami jakoby nic. Načež se k ní vrhl a ona na něj jen s láskou hleděla a šeptala: „Simone."

To už ji pevně sevřel v náručí a zatočil s ní. Něžně ji k sobě přivinul. Eliza se ho chytila, jako kdyby ho už nikdy nechtěla pustit. Pulzující bolest byla v tu chvíli zapomenuta. Soustředila se na jediné. Už nikdy ho nepustit.

„Měl jsem o tebe takový strach, Eliz, když jsi nebyla s Vivi," zamumlal muž vyčerpaně. „Proč jsi nezůstala v bezpečí?" dodal s pohledem upřeným do jejích zářících očí.

„V bezpečí? Jak bych mohla? Někdo ti musel zachránit ten tvůj krk. Uvědomuješ si vůbec, že beze mě bys tu nepobíhal?" rozohnila se.

„Mohlo se ti něco stát!" protestoval její pirát a sevřel ji ještě odhodlaněji.

„Jistě a tobě taky. Mohl jsi být dokonce mrtvý!" vykřikla rozčíleně a jen při té představě se otřásla.

„Měl jsem plán," odvětil sebevědomě.

„A co nějaké poděkování?" vyjekla a hraně ho udeřila do hrudi. A když dál mlčel, dodala: „Já totiž měla lepší plán."

To už se muži roztáhl úsměv po celém obličeji a on sklonil hlavu až k ní. „Měla, má krásko. Zachránila jsi mi život a já ti to nikdy nedokážu vynahradit. Miluju tě." Načež se jemně dotkl jejích úst a oba se ponořili do polibku plného dojetí, lásky, štěstí a úlevy.

„Miluju tě, ty můj piráte," vydechla mu Eliza omámeně do úst.

„No tak dost vy dva. Je to fakt hrozný, a navíc nás honí dost lidí, jestli jste nezapomněli. Na cukrování budete mít čas, až budeme v bezpečí," přerušil je hraně naštvaně Colin.

Simon však svou milou nepustil a jen se na něj pobaveně zazubil přes její hlavu. Načež ústy naznačil „neotravuj" a znovu se sklonil k dalšímu polibku. Eliza mu více než ochotně vyhověla, zatímco je doprovázelo odfrknutí jejího bratra.

Vzápětí se však začali chovat rozumně. Simon si ji lehce nadhodil do náručí a nedbal jejích protestů, když se za Colinem rozeběhl temnými uličkami. Ani tak s protesty nepřestala, zatímco se ho držela kolem krku.

„Vážně bych dokázala jít sama."

„Eliz, máš vážně zraněnou nohu a už tak si s ní dnes udělala obdivuhodný výkon. Věřím, že tě bolí jak čert. Tak mě, prosím, nech ti pomoct a nehádej se se mnou," odpověděl jí na to znovu a klidně.

„Já a hádat se?" vykulila žena šokovaně oči.

„Přesně tak. Dnes a denně," provokoval ji vesele, aniž by ustal v tempu, a přitom ještě stihl sledovat, co se děje kolem něj. Měl oči na stopkách.

„No, hádám se určitě míň než ty," odvětila sladce a začala mu při těch slovech prohrabávat něžnými pohyby vlasy. Její oči jiskřily uličnictvím, když muž těžce vydechl.

„Nech toho, Eliz," napomenul ji pevně, ale jeho krok už se samovolně zpomalil.

Zatvářila se jako nevinnost sama. „A čeho mám nechat?" otázala se s provokativním mrkáním.

To už pirát ustal v chůzi úplně a zadíval se jí do očí. „Toho provokování. Jinak přísahám..."

„Co přísaháš?" přerušila ho vesele.

Varovně se na ni zamračil a hraně chladně prohodil: „Jen počkej na lodi!"

„Už se třesu," odpověděla bez starostí, a ještě ho cvrnkla do nosu, jako kdyby nic neřekl.

V tu chvíli to vypadalo, že ji postaví na zem a kdo ví, co udělá. Pak však jen zavrtěl hlavou a znovu se rozešel. Brzy se však mezi nimi oběma rozezněl smích. Oba byli šťastní, že jsou spolu a strach, který měli o druhého, mohli nahradit veselím z jejich škádlení.