Simon se od ní okamžitě s nadávkami odtáhl a vyskočil na nohy. Oči ještě trochu zmámené touhou se snažily probrat, když se otočil ke dveřím, ve kterých stál Johns.

„Co se sakra děje?" zeptal se Simon rozčíleně.

Eliza si mezitím nejistě přivinula přikrývku výš, i když neměla co skrývat. Pro jednou byla ještě pořád oblečená. Přesto neměla zrovna v lásce to jejich neklepání a rovnou vbíhání do místnosti.

„Máme vážný problém, kapitáne. Je tu stráž a jde na jistotu. Museli nás sledovat, nebo dostat od někoho tip, protože obklíčili celý dům," vyhrkl udýchaně a nejistě. Očividně nechtěl být tím, kdo tu špatnou zprávu bude sdělovat.

Ženy se při těch slovech zmocnila hrůza. To přece nemohlo být možné. Nemohli je najít a obklíčit. Tady měli být v bezpečí.

Černý rys mlčky přeběhl k oknu a nenápadně z něj vyhlédl. Vzápětí však od plic zaklel.

„Jsou všude. Sakra. Museli dostat muže na hlídkách. Měl jsem to lépe kontrolovat a zajistit," nadával si rozzuřeně. Uvědomoval si, že ve starosti o Elizu zanedbal své povinnosti.

To už se i mladá žena vrhla z postele. Nedbala na bolest, která jí projela nohou, když k němu doskákala. Pevně ji zachytil a sjel nesouhlasným pohledem.

„Musíte odsud hned zmizet, Simone. My je nějak s Vivi zdržíme. Nesmí vás dostat," vyhrkla vyděšeně.

To už ale muž pevně vytáhl svůj meč a sevřel ho v ruce. „Na útěk je už pozdě. Jsou všude. Budeme muset bojovat a doufat, že vyhrajeme," konstatoval chmurně, než ji drsně políbil na čelo. „Miluju tě," dodal šeptem.

„A já tebe," zašeptala a přitiskla se k němu celým tělem. „Slib mi, že tě nedostanou!"

Její pirát se uchechtl. Načež si ji lehce nadhodil do náručí a donesl zpátky na postel.

„Víš moc dobře, že něco takového ti slíbit nemůžu, i když bych chtěl. Ale co ti slíbit můžu, že tobě se nic nestane. Postarám se o to," dodal rozhodně a než mohla vůbec zaprotestovat nad tím, že ji vrátil na začátek, byl pryč.

Eliza chvíli hleděla do míst, kde ho viděla naposledy. Srdce jí začalo tlouct jako o život, když uslyšela zdola řinčení zbraní a křik. Tak opravdu už byli v domě. Dech se jí zadrhl. Přece jí ho nyní nevezmou, když ho konečně získala zpátky.

Tak to teda ne, pomyslela si rozhodně a začala se zase sunout z postele. Jakmile stála její noha protestovala při každém kroku, ale nesměla se nechat odradit. Nemohla tam jen tak sedět v posteli a modlit se. Ne! Musela sama nějak pomoci. Nedbala na to, že se dvakrát málem rozplácla na zemi. Pokračovala dál. S hlasitými nádechy se dostala až ke dveřím. O ty se opřela a jen na chvíli zavřela oči, aby unikla tepající bolesti. V tu chvíli si také do boty schovala dýku, kterou cestou sebrala ze stolu.

Když však zezdola zaslechla ještě hlasitější výkřiky, otevřela prudce dveře a vyrazila. Opírala se o vše možné. Nadlehčovala nohu, ale nezastavovala se. Jakmile se dostala na první schod, vyčerpaně se na něj sesunula. V noze jí škubalo, pot z ní tekl, ale konečně uviděla, co se děje dole, když se sehnula.

Rychlým pohledem přehlédla situaci. A nebylo to vůbec dobré. Stráží bylo dvojnásobně víc než mužů Černého ryse, takže to byl dost nevyrovnaný boj. V další chvíli si dokonce musela zakrýt ústa, aby nevykřikla hrůzou, když byla svědkem toho, jak na zem padl Pierre. To ji jen vybičovalo k tomu, aby v chumlu bojovníků hledala svého milého. Brzy se jí poštěstilo a nalezla ho v obležení pěti mužů zákona. Bojoval mrštně a na tváři mu i přes to všechno hrál úsměv. I v této situaci si to užíval.

Eliza od něj odtrhla zrak a prohlížela si i zbytek pirátů, zatímco uvažovala, jak by mohla zvrátit situaci v jejich prospěch. Jenže neměla pořádnou zbraň a sotva chodila. Zoufale zaťala ruce do pěstí nad svou bezmocností. S úzkostí sledovala, jak Simon bravurně odrazil dalšího protivníka. Když v tom si za ním všimla zvedajícího se muže ze země. Hrůzou zadržela dech. Ne! Ne, chtěla vykřiknout, ale hrdlo měla stažené. Nedokázala vykřiknout. Bylo jediné řešení...

Proto na víc nečekala a z boty vyndala nůž a prudce ho mrskla směrem k muži. Raději hrůzou zavřela oči, aby neviděla, jak to dopadne. A když zaslechla výkřik, jen se modlila, aby to nebyl Simon. Nejistě pootevřela oči a vzápětí vydechla úlevou, protože její milý nevzrušeně pokračoval v boji, zatímco útočník ležel na zemi. Oddechla si. Ne však na dlouho. Najednou se totiž na schodech objevil jeden ze stráží a namířil na ni pistoli.

„Pane, já jsem zraněná," vyhrkla a co nejnevinněji ukázala na nohu, kterou měla obvázanou.

Muž znejistěl při pohledu na její nevinnost a zraněnou nohu, přesto však zbraní neuhnul.

„Právě jste po jednom z nás hodila dýkou. Tak to tak vážné nebude," odsekl rozčíleně.

Eliza nasadila co nejrozkošnější výraz a odpověděla: „Ach, to je mi ale líto. Já měla v úmyslu pomoci vašemu člověku. Chtěla jsem zasáhnout toho piráta."

Teď už si opravdu nebyl jistý tím, co si má o ní myslet. Než však stačil něco říct, najednou se na ni beze slova zhroutil. Překvapeně vyjekla, když ji jeho nehybné tělo zavalilo a nohu jí zaplavil nával bolesti.

„Sakra, Eliz, nemohla bys jednou zůstat někde v bezpečí a nechat mě si užít pořádně boj?" prohodila uličnicky Vivi, zatímco z ní toho chlapa odhodila na stranu.

Eliza se opatrně zvedla a odsekla: „Nikdo přece neříkal, abys přerušovala svůj boj."

Hnědovláska v klobouku se na ni zakřenila. „No jistě, a nechám tě tu zranit. To víš, že jo. To by mi ten tvůj pirát dal."

Načež zmlkly a obě se zadívaly na dění před nimi. Piráti neohroženě bojovali proti přesile. Jejich pohledy byly plné odhodlání a odvahy, kterou by jim mohl kdekdo závidět.

„Vzdejte se! Nemá to cenu. Je nás převaha a další čekají venku. Nemáte šanci," rozezněl se náhle celým domem majestátní hlas, který Elizu donutil se ohlédnout ke dveřím. Tam uviděla další tucet mužů mířících na piráty.

„Né!" vykřikla zděšeně.

Při tom pohledu Černý rys ustal v boji a střetnul se s ní pohledem. Oba věděli, že tohle nemá šanci vyhrát, i když byl skvělý bojovník. Přesto k němu vyslala prosbu, aby to nevzdával. Jenže on jí věnoval něžný úsměv, než ústy naznačil: „Miluju tě navždy."

Načež odhodil zbraň na zem a rázem jeho příkladu následovali i ostatní. Elize vyhrkly slzy zoufalství. Pocítila na sobě chlácholivé objetí Vivi, ale nedokázala ho vnímat. Její zrak se upíral jen na jejího milého. Tohle se přece nemohlo dít. Ne teď, když konečně mohli být spolu, honilo se jí zoufale hlavou.

„Vzdáváme se. Ale za to, že s vámi poklidně odejdeme, chci váš slib, že ženám neublížíte a necháte je jít," rozezněl se vzápětí domem rozhodný hlas Černého ryse.

Kapitán stráží si ho chvíli prohlížel, než pokrčil rameny. „Jim nic nehrozí. Chceme jenom vás, piráty. Tentokrát se šibenici nevyhnete!" Načež se otočil na své muže a křikl na ně: „Svažte je!"

Eliza v duchu křičela bezmocí, když sledovala, jak se piráti nechávali poslušně svázat. A když k ní pak Simon v doprovodu dvou mužů zamířil, málem se neudržela a vrhla se na ně. Nakonec se ovládla a místo toho jen rázně vstala a nechala si po tvářích stékat slzy, když svého milého něžně objala.

„Miluju tě, Eliz. Jsi moje srdce, na to nikdy nezapomeň," zamumlal jí do vlasů tichým rozervaným hlasem.

„Utečeš jim, viď? Vrátíš se zpátky ke mně! Slib mi to," vyhrkla zoufale, když k němu zvedla prosbou naplněné oči.

„Můžu ti slíbit, že se budu snažit ze všech sil..." pronesl napjatým hlasem, ale dál už se nedostal, protože byl od ní strážci odtrhnut. Věnoval jí poslední pohled, než ho odvlekli ven z domu stejně jako ostatní piráty.

Obě ženy přeběhly k oknům a dál visely na mužích, kteří se vzdalovali. Eliza se naposledy setkala s očima svého milého a četla v nich lásku, která jí rvala srdce na kusy.

„Vás pět tu zůstane a bude hlídat ty ženy, dokud nebude po všem. Pak můžou klidně odejít," rozkázal ještě kapitán stráží, než i on zmizel venku.

V ten moment se Eliza zhroutila na Vivi a vyhrkla zoufale: „Přece ho nemůžou jen tak zabít! Nemůžou! Miluju ho!"

„Voni se z toho dostanou," pokusila se ji uklidnit její společnice, ale značně nejistým tónem.

Mladá dáma k ní zvedla oči naplněné slzami. „I potom, co už jednou utekli, se jim to povede? Ať už je Simon sebelepší pirát, oni mu nedají jedinou šanci. Znovu už ne! Já... tohle přece není spravedlivé... sotva jsme zase spolu... nemůžu..." mumlala, než se jí hlas zlomil beznadějí.

Načež náhle prudce zvedla hlavu a upřela nenávistný pohled na stráže, kteří je bedlivě sledovali. Přece tady vážně nebudou čekat na zprávu o... Ne, to ne!

„Jdu nahoru do místnosti, kde jsem spávala. Klidně stůjte za dveřmi, ale tady čekat nebudu," prohodila směrem k strážím temně a následně se opřela o Vivi, která jí opatrně pomohla na nohy. Společně se vyšplhaly do horní místnosti a sotva ji jeden ze strážníků prohlédl, zamkl je tam.

To už se ale Eliza vrhla k oknu a zamračila se. Bylo to příliš vysoko. Její noha by to nepřežila. A ani Vivi nevypadala, že by si dělala naději se skokem z okna. Byla to slepá ulička. Jenže přece tu nemohly zůstat sedět a nechat je udělat něco tak hrozného. Musí je nějak zachránit. Prostě musí.

„Eliz, oni se z toho určitě dostanou," ozvala se vedle ní její přítelkyně a položila jí ruku chlácholivě na rameno.

„Dostanou? To si seš jistější než já. Já se bojím, že tentokrát nemají šanci. Musíme jim nějak pomoct my!"

„A jakpak si to představuješ, lejdy? Sme tu zavřený a nemáme žádnou zbraň. Nemáme jak!"

Eliza se od ní prudce odvrátila a povzdechla si. V hlavě jí hučelo a v noze škubalo bolestí, avšak nemohla si jen tak sednout a čekat. Nakonec jí ovšem nic jiného nezbylo. Už se dál na nohou neudržela, a tak se sesunula na postel. Vivi se posadila vedle ní a chytila ji za ruku.

Nevěděla, jak dlouho tam tak seděly, když se náhle celým domem rozezněl výstřel, který se odrážel od stěn. Obě rázem vyjekly a vyděšeně pohlédly ke dveřím. Co když stráže poslali někoho, kdo je měl zabít? Aby nedělaly problémy. Eliza se horečně rozhlížela kolem sebe a hledala něco, čím by měla aspoň minimální šanci proti útočníkovi. Proto se vzápětí vrhla k oknu a obmotala si ruku kusem sukně. Následně jí udeřila do okna a rozbila ho.

„No teda!" vyjekla za ní šokovaná Vivi. „Mě snad picne," dodala tiše, když sledovala, jak její společnice sebrala největší střep a pevně ho sevřela v ruce. Takové chování od dámy vážně nečekala. Měla její obdiv. Sama ji napodobila a sebrala také jeden.

Obě se hbitě schovaly za dveře a čekaly. To už kroky dosáhly k jejich dveřím a prudce se rozletěly. Na víc ženy nečekaly a vrhly se na muže. Každá mířila jinam. Přesto jejich protivník jejich zbraně dvěma pohyby vyrazil a vyhrkl známým hlasem: „Mohly byste toho zatraceně nechat? Já vás nejdu zabít!"

To už Eliz vyjekla a vrhla se svému bratrovi do náručí. Ten ji pevně sevřel.

„Ach bože, já myslela..." dostávala ze sebe s úlevou.

„Člověk vás tu zachraňuje a vy po něm ještě jdete se zbraněmi. Jsem dotčen. Co takhle radši trochu pochvaly?" prohodil hraběcí syn vesele, jako kdyby korzoval na nějakém večírku.

Elize se v tu chvíli podlomila noha bolestí, takže ji muž jen tak tak zachytil. Nadhodil si ji do náručí a káravě se na ni zadíval.

„Tak asi ne," dodal dotčeně, když ji nesl k posteli.

„Až zachráníme Simona, dostaneš tucet pochval," vyhrkla s novým přívalem nadšení. A jakmile seděla na posteli, její mysl jela na plné obrátky. S jejím bratrem už měly naději. Právě je zbavil stráží, a tím pádem byly volné. Teď už jen stačilo dostat piráty ze šibenice a svět bude zase v pořádku. A jí už se v hlavě rýsoval plán.