„Jak se cítíš?" otázal se jí Černý rys, když už byla nějakou chvíli vzhůru a jen na sebe hleděli. Nemluvili. Jen si užívali přítomnost toho druhého. Tohle byla první slova, která to přerušila.

Eliza se rychle snažila zakrýt svůj skutečný stav, kdy jí v noze bolestivě škubalo a nebyla schopná skoro ani zvednout ruce, jak byla unavená.

„Je mi dobře," zalhala pohotově a přidala úsměv.

Simon se však na ni nesouhlasně zamračil a jí bylo jasné, že jejím slovům neuvěřil.

„Jistě, má krásko. Takže tě to bolí jako čert," odvětil s jiskřičkami pobavení. „Měla by ses nejdřív naučit lépe lhát, než to budeš zkoušet," dodal vesele.

Načež k jejímu zklamání vstal a než se vůbec zmohla na nějaké slovo, byl pryč. Rozčíleně sevřela ruce do pěstí a naprosto nedámsky na dveře vyplázla jazyk. To už se ovšem k jejímu šoku zase otevřely a ona překvapeně hleděla na cizí ženu, která vešla hned po jejím pirátovi. Nikdy předtím ji neviděla.

„Tohle je Helen, léčitelka. Postarala se o tebe a tvé zranění," vysvětlil jí Černý rys, když si všiml jejího zmateného výrazu.

V tu ránu jí problesklo myslí pochopení a žárlivost uklidila drápky zase do pozadí. Tady nebyl důvod žárlit. Naopak by měla této ženě děkovat za to, že ji zachránila.

Žena v prostých šatech popošla blíž, a když ji následoval Černý rys, obrátila se k němu. Věnoval jí andělský úsměv, zatímco ona jemu nesouhlasné zamračení.

„Měl byste jít a nechat mě pracovat," pronesla strohým tónem.

„Ale no tak, vždyť už jsme zjistili, že společně nám to jde skvěle," odvětil pirát uličnicky a vůbec nevypadal, že by ji chtěl poslechnout. Naopak tam stál naprosto uvolněně a s úsměvem na rtech.

Eliza sledovala, jak se chvíli měřili pohledy, ale pak si léčitelka povzdechla a vydala se k ní. Načež se pustila do své práce. Opatrně jí zkontrolovala obvaz na noze, sundala ho a nanesla na ni novou vrstvu nějaké smradlavé masti. A i když se snažila ji nanášet jemně, stejně měla mladá dáma co dělat, aby zadržela bolestivé výkřiky.

Toho si brzy všiml Černý rys, a tak se přesunul k ní a s něžnou opatrností ji držel za ruku a při každém jejím bolestivém nádechu vrhl po léčitelce vražedným pohledem. Kdyby to Elizu tak nebolelo, asi by se zasmála.

„Rána se hojí dobře, ale ještě není vyhráno. Může se objevit infekce. Proto je potřeba ránu co nejčastěji omývat a mazat touhle mastí. Obvazy by se měly také nejméně denně měnit. Kromě toho byste nohu neměla namáhat. Několik dní jenom ležet v posteli a odpočívat. Spánek vám udělá dobře. Prospíte nejbolestivější část procesu uzdravování," informovala je žena nevzrušeným hlasem, když s prohlídkou skončila.

Eliza se pokusila posadit, ale než se o to vůbec mohla sama pokusit, už ji zvedl Černý rys. Pro tuto chvíli to nechala a podívala se na léčitelku.

„Chtěla bych vám poděkovat za vaši včasnou pomoc. Bez vás bych na tom mohla být mnohem hůř," pronesla vážně.

Žena s léčivými rukami pokývla hlavou a odvětila: „To nic nebylo, má paní. Je mojí povinností léčit. Navíc, kdyby pro mě nepřišla Vivi, nemohla bych pro vás udělat nic. Vivi má zásluhu na tom, že jste včas dostala správné ošetření." Víc už neměla co říct. Proto vzala své věci a vydala se pryč. Když však procházela kolem Černého ryse neodpustila si po něm vrhnout nesouhlasným pohledem.

Poté společně chvíli jenom seděli a mlčeli. Eliza seděla opřená o temeno postele a její společník na židli, zatímco si pohrával s její dlaní. Bylo jí tak dobře. Klidně by takhle zůstala navždy. Podívala na něj a on jí oplatil láskyplným pohledem. Měla u sebe všechny, které měla ráda. Simona, všechny piráty a Vivi...

Colin. Bože, vždyť ona na něj úplně zapomněla, zhrozila se v duchu a její dobrá nálada se vytratila. Jak jen mohla? Naposledy ho viděla, jak zdržoval hraběte a jeho muže. Co když mu něco udělal? Co když ho za to nějak potrestal? Prudce se narovnala a okamžitě na sobě ucítila ostražitý pohled Černého ryse.

„Co se děje?" vyhrkl, když se najednou jako smyslů zbavená pokoušela dostat z postele nedbajíc na bolest, která se do ní zakusovala. Její milý ji však nekompromisně vtiskl do postele. Vrhla po něm vražedným pohledem. On však jen rázně pronesl: „Nesmíš tu nohu namáhat. Tak mi sakra řekni, co se děje."

„Musím za Colinem! Můj bratr mě chránil, aby mě u našeho domu hrabě nedostal. Co když mu něco provedl? Nebo provede? Musím vědět, že je v pořádku," vyhrkla rozčíleně a znovu se vzepjala proti jeho pažím.

Simon po jejích slovech na chvíli uvolnil sevření. Okamžitě toho využila, ale než mohla vůbec nohy přehodit přes postel, rázně ji dostal zpátky. Načež odsekl: „Neprovede mu už nic. Hrabě je mrtvý. Mathias ho zabil."

Po té informaci se Eliza na chvíli zastavila a jen oddechovala. Zpracovávala ji. Vlastně se do této chvíle bála zeptat, co se vlastně stalo potom, co omdlela. Netušila, zda hrabě unikl, nebo ho vážně dostali. Nechtěla to vědět, aby se znovu musela bát. Nyní si však mohla oddechnout. Už si pro ni nikdy nepřijde. Neohrozí ji. Z úst jí vyšel povzdech úlevy. Poddala se mužovým pažím.

Přesto věděla, že nebude moct klidně spát, dokud nebude vědět, zda je Colin v pořádku. Předtím byl hrabě dostatečně čilý, aby mu odplatil jeho vzdor. Proto aniž by se hnula s očima upřenýma do pirátových zašeptala: „Ale mohl mu ublížit předtím. Potřebuju vědět, že je v pořádku."

Simon se na ni dlouze zahleděl, než si projel vlasy rukou. „Uvidím, co se s tím dá udělat."

A ona se rázem rozzářila. Tohle jí úplně stačilo. Měla naději, že se něco dozví. Kvůli tomu klidně bude jako poslušná pacientka ležet. Hlavně, když jí zjistí informace o bratrovi. V tom se však zamračila. Jenže bude to vůbec bezpečné? Jsou to piráti na útěku, a navíc ještě zabili šlechtice. Po celém městě je budou hledat.

Nejistě si skousla ret a zeptala se: „Ale co stráže? Nehledají vás?"

„Pročesávají město, ale nemají ponětí, kde jsme. Navíc většina z nich ani pořádně nevědí, jak vypadáme. A když se jim před nosem neobjevíme úplně všichni, nemají šanci. Nemusíš se bát, jsme tu v bezpečí," odvětil sebevědomě.

Chtěla ještě něco pronést, ale únava se jí znovu zmocňovala. A jelikož si nohu rozbolavěla svým divokým chováním, ráda se jí poddala. Ještě, než však usnula, nevědomky zamumlala: „Coline."

Černý rys ještě chvíli pozoroval, jak se jí pomalu zvedal a zase klesal hrudník. Jakmile si však byl jist, že je v pořádku, vstal. Rázně seběhl po schodech dolů a vešel do kuchyně, kde u stolu posedával Rabí a Vivi. Svého přítele si vůbec nevšímal, ale zaměřil se na ženu s rozevlátými vlasy a uličnickým úsměvem na rtech.

„Vivi, potřebuju tvou pomoc," pronesl k ní a ukázal hlavou ven.

„A radu starého přítele nechceš?" houkl na něj kněz hraně dotčeně ze svého místa u stolu, kde se rozvaloval.

„Leda na smrtelný posteli," odvětil kapitán nazpátek, když otvíral dveře ven a v jeho stínu poskakovala Vivi. Vesele si nandávala klobouk a zastrkávala dýku za pas.

****

Eliza opatrně otevřela oči. Pomalu se obrátila na stranu a okamžitě si všimla, že je v místnosti sama. Proto se opatrně posadila. Černý rys pravděpodobně někde něco řešil. Bylo jasné, že s ní nemohl být celý den.

V ústech pocítila sucho. Nejistě se rozhlédla a uviděla džbán s vodou na druhé straně u zdi. Pomalu se tedy sunula k okraji a pak se zhluboka nadechla a dotkla se zdravou nohou země. Chvíli tak zůstala, než na ni přenesla váhu a opřela se o sloup postele. Vychutnávala si, že stojí sice jen na jedné noze ale aspoň něco. Stále zapřená se pokusila udělat krok a opravdu se povedlo. Bolest se dala přežít.

„Neuvěřitelné! Člověk tě nechá na chvíli o samotě a už neposlušně utíkáš, má krásko. Jako kdyby ti někdo neříkal, že máš odpočívat," vyrušil ji z její snahy náhle pobavený hlas Simona.

„Sakra," zaklela a ztratila rovnováhu, jak se ho lekla. Nestačila se však složit na zem, protože ji lehce zachytil a nadhodil si ji do náručí. V další minutě už ji položil zpátky na postel se zamračeným výrazem.

„Nemohla bys mě jednou poslechnout?" zamumlal ustaraně.

Eliza se trucovitě opřela o polštář a odsekla i přesto, že měla ke své chůzi závažný důvod: „Nic jsi mi nepřikázal, než jsi odešel." A pozvedla vyzývavě bradu.

„No, protože jsem myslel, že budeš poslušně spát. Ale je to aspoň ponaučení pro mě na příště," prohodil pobaveně. Načež ji něžně pohladil po tváři a zadíval se jí do očí. Zrovna ho chtěla poprosit, aby jí donesl tu zatracenou vodu, když náhle od ní uskočil a nadšeně vyhrkl: „Něco pro tebe mám."

„Určitě provazy, abych se nemohla ani hnout," poškádlila ho s hraně naštvaným výrazem. Přece jenom taky mohl přijít o chvilku dýl. Aspoň by stihla otestovat, jak na tom její noha vlastně je.

K jejímu naštvání se po jejích slovech muž div nezadusil smíchy. „To není vůbec špatný nápad. Nechám si to v záloze na příště," zazubil se na ni a odešel ke dveřím.

Provázela ho zmateným pohledem. Vůbec nevěděla, co by jí tak mohl přinést. Když je otevřel, zvědavě se naklonila a vzápětí se její tvář rozzářila radostí.

„Coline?!" vyjekla a hned na to už se ocitla v sevření známých paží. Tiskla se k němu a po tvářích jí stékaly slzy štěstí.

„Měl jsem o tebe takový strach," zamumlal jí do vlasů, zatímco ji sevřel ještě pevněji. „Když jsi utekla a oni se vrhli za tebou, bál jsem se, že ti ublíží, nebo že už tě nikdy neuvidím. A teď jsi tady a zraněná," pokračoval dál pohnutým hlasem.

Eliza se mu však jemně vymanila a podívala se mu do očí. „To já se bála o tebe, že ti hrabě ublíží, když jsi mi získával čas. Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběl. Jak jsi mě vůbec našel?"

Bratr si ji zamyšleně prohlížel, než se otočil a ukázal na Simona, který se nedaleko od nich nevzrušeně opíral o zeď. „To on. Přivedl mě sem za tebou."

Věnovala Černému rysovi dojatý pohled, ale on se na oplátku jenom zazubil a dodal: „Maličkost."

Mladá žena se vrátila pohledem zpátky ke svému bratrovi. Prohlížela si ho s úlevou. Vypadal naprosto v pořádku. Ona však stále nemohla uvěřit tomu, že tu s ní opravdu byl a usmíval se na ni tím známým úsměvem, který jí tak chyběl.

„Vypadáš pořád stejně," přerušil po chvíli to ticho s veselými ohníčky v očích.

Eliza pozvedla obočí. „A jak bych měla podle tebe vypadat?"

„Co já vím. Nějak jinak, když jsi tak dlouho byla mimo dosah naší matky," odtušil pobaveně. Následně však zvážněl a přes obličej mu přelétl mrak. „A co hrabě? Kde je? Co se stalo?"

Než mu však mohla odpovědět, předběhl ji chladným tónem Černý rys: „Je mrtvý!"

Colin po něm vrhl rychlým pohledem, ale pirát mu ho klidně opětoval. Nic víc neřekl, a přesto bylo jasné, jak se ohledně toho konstatování cítí.

„Musíš mi všechno vyprávět. Vypadá to, že toho bude opravdu hodně," pronesl Colin, když znovu upřel pohled na svoji sestru.

Eliza se pousmála a přikývla. Opravdu se toho za tu dobu, co se neviděli stalo hodně.

„Zůstaneš teda?" otázala se ještě nejistě. Nechtěla ho zase hned ztratit, sotva ho viděla.

„Zůstanu, jak dlouho budeš chtít. Jen si něco ještě musím zařídit," ujistil ji rozhodně.

S úlevou si oddechla a pak věnovala úsměv svému pirátovi, který je pozoroval ze své vzdálenosti. Jakmile si všiml jejího pohledu pronesl: „Měla bys odpočívat." A rozešel se pomalu k nim.

„Nejsem unavená," odmávla to mladá žena klidně.

Simon nad ní zakroutil hlavou a usadil se na druhé straně postele. „Ale mohla bys mě jednou poslechnout," dodal vesele.

Eliza se hraně zamyslela, než se smíchem zavrtěla hlavou. „Myslím, že ne. Mohla bych naopak třeba jít dolů za ostatními," vyhrkla hraně nadšeně.

Ti dva úplně zapomněli na přítomnost Colina, který jejich výměnu překvapeně a dost zmateně pozoroval.

„Ani náhodou! Budeš ležet v posteli, dokud neřeknu jinak," ujistil ji Černý rys.

„Ty mi nemáš co rozkazovat, Simone," zahučela rozčíleně.

Muž se nad ni pomalu nahnul a v očích mu hrály pobavené jiskřičky, když se otázal: „Myslíš?"

„Nesnáším tě!" zahučela, ale to ho jen ještě víc pobavilo.

„Jsi roztomilá," ujistil ji bezstarostně.

Eliza na něj zůstala po těch slovech jen zírat, načež se prostě rozesmála. Nemohla se ovládnout. Jak jen ho milovala. I ty jejich „hádky".

To už ji s něžnou opatrností pohladil po tváři a dodal sebevědomě: „Stejně uděláš to, co chci já a ty to víš."

„Ty arogantní..." vyhrkla a mrskla po něm polštářem.

Černý rys ho však lehce zachytil a vzápětí jí jemně nadzvedl hlavu a položil ho zpátky. To gesto ji úplně dojalo. Musela několikrát zamrkat, aby se ovládla a z očí jí netekly slzy. Věděla, že je Colin musel pozorovat a nechápat, ale nestihla se k nějakému vysvětlování dostat.

„Černý ryse?" ozvalo se totiž náhle ode dveří.

V ten moment se vytratila bezstarostnost z místnosti. Všichni se podívali daným směrem. Ve dveřích nestál nikdo jiný než Rabí. Její milý ji okamžitě pustil a s obezřetným pohledem vstal.

„Co se děje?" otázal se klidně už zase tónem kapitána pirátů.

To už se ale zvedl i Colin.

„Vy jste pirát?" vyhrkl naprosto šokovaně.

Černý rys se podíval jeho směrem a jen lehce kývl. Načež se vrátil pohledem ke knězovi. Proto si až příliš pozdě všiml pravačky, která ho s nečekanou silou udeřila do brady.

„Coline!" vykřikla Eliza ohromeně, když se její hnědovlasý milý zapotácel. Okamžitě se nehledě na bolest začala hrabat z postele.

„To máte za to, že jste unesl mou sestru!" odvětil její bratr naprosto klidně, když od něj poodstoupil.

„Eliz, nikam nešplhej," houkl na ni Černý rys, zatímco se narovnával a vyrovnával rovnováhu. To se ani jednou neohlédl a přesto věděl, o co se snaží. Jakmile už stál rovně, všichni čekali, co nyní udělá. Rabí se těšil na pořádnou pranici, Eliza se modlila, aby toho nechali. A Simon si vybral k úžasu všech podání ruky Colinovi.

„Beru to. Zasloužil jsem si to a chápu, že jste to musel udělat. Bohužel ale nemohu říct, že bych svých činů litoval. Spíše naopak, protože vaši sestru miluju a chci, aby byla šťastná. Takže bych to udělal klidně znovu," promluvil hlubokým hlasem a díval se přitom Colinovi do očí.

Eliza sledovala, jak její bratr pomalu nabízenou ruku přijal a pevně stiskl. „Věřím vám a vidím, jak má sestra září. Ale musel jsem to učinit. To snad chápete," pronesl Colin.

„Udělal bych to samé," ujistil ho Černý rys už zase s úsměvem na tváři.

„No skvělé. Tak jste si to vyříkali," zamumlala Eliza, zatímco je oba vraždila pohledem. Nikdo si jí však nevšímal. Simon od Rabího zjišťoval, co se děje a Colin mu očividně pomáhal. Nebo byl holt zvědavý. Jediná ona netušila, co se děje.

Nakonec se však rozhodla to pro jednou neřešit. Byla unavená a setkání s bratrem ji uklidnilo tak, že se mohla klidně oddat spánku. Věděla, že už jen tak nezmizí. Řasy se jí pomalu snesly na oči a ona usnula. Několik hodin trhaně spala, ale vždy když se probudila, někdo seděl u její postele. Skoro si začínala myslet, že jí někdo něco dal do vody, ale než to mohla domyslet, znovu její vědomí odplulo pryč.

Teprve po nějaké době se probrala opravdu čilá. Jen co otevřela oči, věděla, že je to jiné. Proto se pokusila posadit, ale náhle se jí zamotala hlava a zvedl žaludek. Jen tak tak, že nepozvracela postel. Včas se totiž u ní objevil Černý rys s nočníkem. Nějakou chvíli dávila, než padla znovu na postel.

„Je ti hůř?" vyhrkl nejistě a než vůbec něco stačila říct, už zakřičel: „Helen!"

Hladil ji po vlasech a sledoval ustaraným pohledem. Nečekali však dlouho. Už vzápětí se rozrazily dveře a dovnitř vběhlo hned několik lidí najednou. Colin, Rabí, Vivi a Helen. Poslední zmíněná je sjela pohledem a hbitě se k ní vrhla. Mezitím jí Simon vysvětlil, co se stalo a čekal, co se dozví.

„Donesl byste mi moji tašku, prosím? V té rychlosti jsem ji zapomněla," obrátila se na Simona, protože ostatní se po jeho důrazném gestu vytratili, aby nerušili při ošetření.

Pirát ji přejel podezřívavým pohledem a pak pohlédl na Elizu, která kývla na souhlas. S povzdechem se teda zvedl a vyšel z místnosti.

Jakmile byl pryč, Helen se na mladou ženu podívala vážným pohledem. „Vím, co vám je, má paní, a hádám, že vy to taky víte, že?"

Eliza však zmateně zamrkala. Netušila, proč je jí tak špatně. „Je to kvůli tomu zranění?" zamumlala nejistě.

Léčitelka však jen zavrtěla hlavou a pousmála se. Načež jí opatrně položila ruce na břicho. „Opravdu nevíte? Co mohou znamenat nevolnosti, které trvají už delší dobu, jak mi sdělila vaše přítelkyně. Určitě to víte, jen si to nechcete připustit," pokračovala dál.

Mladá dáma sklouzla pohledem na ruce na svém břiše a najednou jako kdyby do ní udeřil hrom a před očima se jí objevily mžitky.

„Panebože, to není možný," vyhrkla a sama si objala břicho. Rychle zvedla zrak a uviděla, jak se léčitelka usmívá a kývá. Byla naprosto ohromená. Čekala dítě. Simonovo dítě. „Já... jsem..." hlas se jí zlomil. Nedokázala to vyslovit nahlas.

„Jste těhotná," dokončila za ni druhá žena.

Načež mezi nimi nastalo ticho. Každá byla myšlenkami úplně jinde. Eliza si hleděla na břicho a srovnávala se s tím, co se právě dozvěděla. Nikdy za celou dobu se Simonem ji nenapadlo, že by s ním mohla mít dítě a nyní to tu bylo.

„Tak co jí je?" vyrušil ji z šoku náhle starostlivý hlas jejího milého, který se dovnitř vřítil s taškou přes rameno.

Zvedla k němu ohromený zrak. Najednou si uvědomila, že nejde jen o ni, ale také o něj. Bude vůbec jejich dítě chtít? Bude chtít být otcem? Vždyť je to pirát.

„Jen nevolnost, kterou pravděpodobně způsobily léky proti bolesti. Dám lady něco na zmírnění těch dopadů," vybruslila z toho Helen s naprosto nevzrušenou tváří, když se Eliza neměla k odpovědi. Načež se na ni chlácholivě usmála a odešla.

Simon počkal, až se za ní zavřou dveře, než se posadil na postel ke své milé. Zamyšleně si ji prohlížel. Vypadala tak zvláštně. Jako kdyby byla mimo.

„Tvůj bratr odešel, ale brzy se prý zase vrátí," informoval ji proto vzápětí.

Žena mu kývla v odpověď, ale jinak byla v myšlenkách úplně jinde. Představovala si jejich děťátko. Bude krásné po ní a odvážné po Simonovi. Jenže stojí on vůbec o něco takového? Miluje ji, jenže o svatbě nebo dětech se ani pobavit nestačili, honilo se jí hlavou. Pociťovala na jednu stranu hroznou radost, ale na druhou i obavy, aby to mezi nimi nevytvořilo propast.

„Posloucháš mě vůbec, má krásko?" vytrhl ji náhle jeho hlas ze snění.

Překvapeně zamrkala a zaostřila na něj. Vůbec nevěděla, o čem mluvil kromě toho, že zaslechla poslední otázku. Ovšem nehodlala to přiznat, takže sebevědomě vyhrkla: „Samozřejmě."

Hnědovlasý pirát pobaveně pozvedl obočí a zazubil se na ni. „Ale neposloucháš! Celou dobu si koukala úplně jinam." Pak se ale zamračil a vyhrkl s obavami: „Je ti snad zase hůř?"

Než se však mohl začít obávat nějak víc, chytila ho za ruku a důrazně zavrtěla hlavou. Ne, špatně jí rozhodně nebylo. Byla naprosto mimo. Nedokázala se soustředit na současnost. V mysli se jí jenom opakovala slova léčitelky. Dítě. Rázně zamrkala, aby se probrala. Poté upřela zrak na Černého ryse a všimla si, jak na ni jeho oči shlížejí s láskou. Na chvíli zadržela dech, aby si vychutnala ten okamžik.

To už se muž naklonil blíž k ní. „Jsi nějaká zamlklá, Eliz."

„Jen prostě nemůžu uvěřit tomu, že je tohle pravda," vydechla tiše.

Pirát ji pohladil po vlasech a jeden pramínek si ukradl, aby si ho namotával na prst.

„Jo, je těžké uvěřit, že ta bolest v noze je skutečná, ale je to tak," ujistil ji s uličnickým zamrkáním.

Eliza se po něm se zamračením ohnala.

„Hej, víš, jak jsem to myslela," protestovala.

Simon si ji k sobě i přes její protestování přivinul a zašeptal: „Já vím."

Načež se opatrně dotknul jejích úst a s něžnou dokonalostí ji začal líbat. Nebyl důvod se tomu bránit. Eliza mu naopak vyšla ještě vstříc. Objala ho kolem krku a přivinula se k němu blíž. Poddala se doteku jeho úst, které ji vždy dokázaly okouzlit. Všechno kolem ní náhle přestalo být důležité. Zůstali jen oni dva. Cítila pouto, které mezi nimi existovalo, a které se umocňovalo...

„Kapitáne!" vyrušil je náhle křik za dveřmi a přerušil tak krásnou chvíli.