„No tak, proberte se!" bylo první, co Eliza uslyšela, když se začínala probírat. Netrpělivý hlas, který ji nutil otevřít oči. K tomu se přidalo nešetrné třesení, až zasténala bolestí. Ještě chvíli to zpracovávala, než se kolem sebe konečně rozhlédla.

Brzy na to jí došlo, že je v kočáře, který se někam velkou rychlostí řítil. Navíc, když se pokusila posadit, ucítila, že má svázané ruce. O to těžší bylo dostat se do sedu. Nakonec se jí to však se zatnutými zuby povedlo. V tu chvíli se ocitla obličejem na stejné úrovni jako hrabě Norimberk, který si spokojeně hověl na protější sedačce.

„Proč jen mi to děláte? Proč mě zbytečně rozčilujete?" posteskl si hraně zoufalým hlasem.

Ona mu na to ovšem neskočila. Kdyby nechtěl, nechoval by se k ní tak. Byla to jeho volba. Proto po něm prskla: „Vy mě k tomu nutíte!" Načež vyhrkla to, co ji už několik dní vrtalo hlavou: „A proč vlastně já? Proč si mě tak moc chcete vzít? Vždyť je mnoho krásnějších dam. Proč já? Po tom všem?"

Šedovlasý muž se nevzrušeně uvelebil na protějším sedadle a složil ruce na hruď. „Ano, proč zrovna vy. Nejste nijak pěkná, mohl bych mít na prstě deset hezčích, ale vás potřebuju." Načež se k ní naklonil a dodal s očima se zvláštním žárem: „Jste moje zbraň pomsty."

Eliza nechápavě zamrkala. Netušila, co tím myslel. Nemusela však ani žádat odpovědi, protože její snoubenec měl očividně sdílnou náladu.

„Vlastně, když jste zmizela, jsem se vážně chtěl poohlédnout po jiné nevěstě. Měl jsem na to dost konexí. Proč se zdržovat hledáním. Jenže než jsem to nechal být, zjistil jsem, kdo vás unesl, a to změnilo všechno," vyprávěl s očima plnýma odhodlání.

„Černý rys? Vy ho znáte?" nechápavě vyhrkla.

Muž pokýval hlavou. „Ach ano. Znám ho již dlouho. Před rokem si totiž dovolil okrást moji osobní loď se vzácným nákladem a jako výsměch mi poslal zpátky jenom jednu minci. Tenkrát jsem mu přísahal pomstu. Parchant. Vysmíval se mi. Někdo, kdo byl tak nízko, se vysmíval mě. Hraběti! To jsem nemohl dopustit. A tak jsem začal sledovat dění mezi piráty a nasadil tam i své špehy. Chtěl jsem ho dostat. Jenže mi stále unikal, a já pomalu ztrácel naději. A pak jsem zjistil, že unesl vás," pokračoval chvílemi zlostně a chvílemi nadšeně a na konci na ni upřel vítězný pohled.

Nějakou dobu na sebe mlčky hleděli. Mladá žena netušila co říct. Stále jako kdyby jí něco chybělo k tomu, aby pochopila, proč ji dál chtěl.

„A já vás nemohl nechat jemu. Jemu nikdy! A tak jsem se pustil do akce s novým nasazením. Hodlal jsem mu vás vyfouknout a jeho konečně dostat na šibenici. Jenže můj špeh zjistil, že jste se mu začala oddávat," chrlil ze sebe se zápalem, a při posledních slovech sebou trhla. Čekala ránu, křik, ale nic z toho se nestalo.

„A já náhle věděl, co udělám. Nejenže ho dostanu na šibenici, ale ještě z něj udělám hlupáka a k tomu jste mi měla pomoci vy, má drahá. Tím, že jste mu řekla, že jsme to připravili spolu, jsme ho srazili na kolena. Konečně jsem ho měl v hrsti." Pousmál se a vzápětí dodal vítězně: „A když si vás nyní vezmu, budu mít nad ním navrch navždy. Budete má a on to bude vědět, zatímco se bude houpat na šibenici. Nebude mít nic!"

Elize se až zamotala hlava, když jí došlo, co za šílence si měla vzít. On to měl vše promyšlené. Vlastně ji nechtěl kvůli bohatství, nebo titulu, ale jen proto, aby tím ublížil Černému rysovi. To by nečekala. Byla pro něj výhrou, kterou vyfoukl nepříteli a s tím vědomím si ji hodlal vzít.

„Já si vás ale nevezmu," odsekla důrazně, když konečně zpracovala, co jí právě prozradil. Vždyť ona byla důvodem, proč byl Simon ve vězení. Kdyby nešla do té hospody, hrabě by ho nikdy neobjevil a nemohl by ho chytit.

„Ale ano vezmete a ještě ráda," ujistil ji výhružně, načež ji najednou strhl ze sedadla.

V tu ránu se uhodila nohou a tiše vyjekla. To už ji však prudce udeřil do břicha. Zlomila se v pase a zasténala. Chtěla se schoulit do klubíčka a jen někde zůstat ležet. Ovšem muž jí zvedl hlavu a surově ji udeřil, až si prokousla ret. Zasténala. Přesto po něm dokázala vrhnout vražedným pohledem.

„Vy hajzle!" zasyčela.

„Doufám, že tohle vám pomohlo si uvědomit, jaká bude vaše odpověď před knězem," pronesl naprosto klidně, zatímco dál svíral její vlasy v pěsti.

Eliza vrhla pohled z okna na ubíhající ulici, než se vrátila zpátky k němu a odsekla s veškerou nenávistí: „Pomohlo. Moje odpověď zní ne! Ne! Navždy ne!"

Hrabě rozzuřeně zaklel a prudce ji od sebe odstrčil.

Prudce narazila do sedadla. Jen silou vůle zadržela výkřik, který se jí dral na jazyk. To už ji však vytáhl na nohy a k její hrůze ji začal líbat a jeho ruce bloudit po jejím těle. Mozek jí vypověděl službu. Jen v duchu ječel: „Né!"

Cítila odporné rty na svých, ale bránit se mu pořádně nemohla. Svázané ruce jí příliš nepomohly. Navíc proti jeho síle neměla šanci. Držel ji pevně a ona se mu nedokázala vytrhnout. Měla pocit, že bude každou chvíli zvracet, když konečně uvolnil sevření.

„Tak co?" otázal se chladně.

Jenže ona už znovu nechtěla cítit jeho rty. Dělalo se jí zle. Nejradši by všechno vyzvracela. Nedokázala zadržet slzy, které ji tekly, a když se k ní znovu zlověstně nahnul, zaječela: „Udělám to! Řeknu ano!"

„Ještě jednou to chci slyšet," přikázal jí chladně a znovu se k ní přiblížil.

V tu ránu mu uhnula a zlomeně zašeptala: „Vezmu si vás! Vezmu!"

Muž se spokojeně usmál a poplácal ji po tváři, i když se mu snažila uhnout. On si z toho ovšem nic nedělal. Jen se úchylně usmíval „Takhle se mi líbíte, má drahá. Konečně rozumná slova," prohodil klidně a konečně ji od sebe pustil.

Eliza okamžitě uskočila co nejdál od něj a opřela si hlavu o sedadlo. Byla vyčerpaná jako poslední dny. Bylo toho na ní moc. Starosti, zranění a nevolnosti. Chtěla být kdekoli jinde. Netoužila po tom sedět v kočáře s šílencem. Měla z něj strach. Nikdy by nevěřila, že se z neškodného hrabě vyklube někdo takový. Nejraději by vyskočila přímo z jedoucího kočáru, ale byla si jistá, že by se spíš zabila, nebo si něco zlomila. A i kdyby se jí nic nestalo, neutekla by daleko.

„Miluju tě, Simone," zašeptala tiše sama k sobě, když nechala z oka skanout jednu poslední slzu. Už mu nikdy nebude moct vysvětlit, co to bylo na té lodi. Že lhala. Že ho miluje. Bude pozdě. Bude vdaná za hraběte a v jeho moci. A on tak zůstane s nenávistí k ní. Na tom však nezáleželo. Hlavně, aby ho Vivi dostala ven. Aby žil.

Najednou však kočár zastavil, až sebou trhla leknutím. Nečekala to tak brzy. Bylo to moc rychlé. Nestačila se ani rozkoukat, a už ji hrabě vytáhnul na nohy a mrazivě pronesl: „Rozvážu vás, ale pamatujte na to, co jste řekla. Jinak si ta slova vynutím znovu násilím!"

Oplatila mu zuřivým pohledem, ale to už ji vyvedl z kočáru a vytáhl nůž. V tu chvíli Eliza zbledla jako stěna a pokusila se mu vytrhnout. Jenže muž ji nenechal a než se mohla zhroutit hrůzou, nechal dýku projet mezi jejími rukama a ona byla volná. S úlevou vydechla. Rychle si začala třít ruce a konečně se kolem sebe rozhlédla. Vůbec netušila, kde to jsou. Tuhle čtvrť asi nikdy nenavštívila, ale okamžitě poznala budovu před sebou. Kostel. Přesně jak čekala.

Víc se však kochat nemohla, protože ji hrabě popadl za ruku a prudce popostrčil ke dveřím. Eliza se nechala strkat dál. Stejně neměla naději utéct, když za nimi šli sluhové jejího snoubence. Teď už ji mohl od svatby zachránit jenom zázrak. Jenže si uvědomovala, že neuběhlo tolik času, aby se tu mohl vynořit divoký zázrak její přítelkyně. Povzdechla si, když překračovala práh.

„Je tu někdo?" zařval vedle ní ne zrovna milým hlasem její drahý snoubenec. Pak ještě vrhl pohled po ní a dodal tiše: „Tvař se trochu veseleji. Jsi přece šťastná nevěsta."

Eliza však od něj odvrátila pohled. Musela se držet, aby neřekla něco nemístného.

„Neříkali jste, že tu na nás bude kněz čekat?" obořil se na své poskoky netrpělivě, když po nich mrskl pohledem.

„Jistě tu někde je, můj pane. Najdu ho," prohodil aktivnější z dvojice pokorně a už při těch slovech se hnal uličkou kostela.

Hrabě zatím nešetrně svíral mladou ženu a rozhlížel se okolo.

Eliza vedle něj postávala a jen doufala, že se jí tohle všechno jenom zdá. Začínalo se jí dělat špatně od žaludku. Možná to bylo od té šílené jízdy. Déle už to nedokázala zadržet. Dala si ruku před ústa a vytrhla se překvapenému muži. Hbitě vyběhla ven z kostela, padla na trávník před ním a začala dávit.

Když po nějaké době byla schopná vstát, hrabě postával nad ní se znechuceným úšklebkem.

„Vy dámy nic nevydržíte," konstatoval suše a zavrtěl hlavou.

Eliza ho proklála pohledem, ale on ani nehnul brvou. Jen ji popadl za ruku a táhl zpátky dovnitř. Strčil ji tam jako první a zase zabouchl velká křídla kostela.

„Už jsem našel toho kněze," volal na ně, jen co vstoupili do světla, nadšený sluha hraběte.

Hned za ním přicházel kněz s rukama schovanýma v kutně a s lehkým úsměvem na rtech. „Ach, jaká radost, že jste mě vyhledali v tak šťastné chvíli," rozplýval se sluha boží, zatímco se k nim přibližoval.

Jak pro koho, pomyslela si mladá dáma otupěle. Jako kdyby jí už všechno bylo úplně jedno. Její mysl se začínala vzdávat marného boje. Prostě si ho vezme a nějak to dopadne.

„Radost to je, milý otče. To máte pravdu. Ovšem trošičku nás tlačí čas, jestli chápete," pronesl hrabě ne zrovna tónem zamilovaného ženicha, spíš jako muž, který to chce mít jen rychle za sebou.

Kněz si toho okamžitě všiml. Zamračil se a přelétl je pohledem. Pak však jen kývl. Nic podezřelého nemohl vidět, a tak se vydal k oltáři, kde měl obřad proběhnout.

Hrabě Norimberk ho hned následoval, zatímco ji táhnul za sebou, ale kdykoli se na ně ten dobrý muž ohlédnul, dělal, že nic. Vzápětí ji dostal až k oltáři a tam ji stáhl vedle sebe na studenou zem. Pevně jí sevřel ruku.

Eliza se otřásla zimou při doteku chladu na své nohy a nechala svou mysl odplout pryč. Vzpomínala na dny strávené se Simonem. Jak s ním bojovala, ale nakonec se do něj zamilovala. Viděla před sebou jeho uličnický úsměv, když ji provokoval. Pamatovala si na jeho oči jiskřící zlostí, když ho rozzlobila.

„Nuže dobrá, můžeme začít. Nikdo další se obřadu nezúčastní?" prolomil kněz po chvíli ticho a pro jistotu se rozhlédl, jestli někoho nepřehlédl.

„Ne, pouze my čtyři. Můžete začít, otče," vybídl ho její snoubenec netrpělivě.

Jak se s ním milovala na pláži, nebo jak se učila šermovat a vůbec jí to nešlo. On to s ní ovšem nevzdal. Naučil ji nečestné techniky a ona se díky tomu dokázala ubránit líp než dřív. Tehdy byla tak šťastná. Nyní však všechno tohle navždy skončí. Její oči se znovu naplnily slzami. Nevnímala slova kněze. Nechtěla je slyšet. Nikdy. Bylo to znehodnocování svazku manželského.

Nejraději by vstala a dokola křičela: „Ne!" Jenže nemohla. Neměla naději. Tentokrát neuteče. Musí přijmout svůj osud. Zhluboka se nadechla a hrdě pozvedla bradu a zadívala se před sebe. Na své ruce stále cítila nešetrné sevření hraběte a snažila se na to zapomenout.

„... nuže a nyní. Berete si zde přítomnou Elizabeth de Montgery za svou právoplatnou manželku?" pronikla do jejího mozku náhle knězova slova. Na malou sekundu doufala, že řekne ne a zasměje se tomu.

„Ano," rozezněl se naopak jeho hlas bez jediného zaváhání kostelíkem.

Eliza pocítila odevzdání a pocit marnosti, že svůj osud nezmění, když se sluha boží otočil k ní. Bylo jí jasné na co se jí bude ptát, přesto se necítila na to slyšet ta slova z jeho úst.

„A vy, Elizabeth, berete si zde přítomného hraběte z Norimberku za svého právoplatného manžela..." začal mluvit, ale ona se v určitém místě zasekla a dál nevnímala. Hlava se jí motala vyčerpáním a zoufalstvím. Tak ráda by vyběhla ven a utíkala, dokud by mohla. Už se skoro viděla, jak to dělá. Viděla se, jak běží uličkou a slyší za sebou hrozivý řev.

„Ano! Řekněte to ano, má drahá," probrala ji náhle výhružná slova jejího snoubence.

Zatřepotala hlavou a upřela pohled na kněze, který ji pozoroval překvapivě smutným pohledem. Jako kdyby tušil, co se tady dělo. Tolik chtěla, aby ji zachránil, ale bylo jí jasné, že i kdyby věděl všechno, nejspíš by je stejně oddal. Hrabě si uměl lidi získat.

Každá buňka v jejím těle odmítala říct to slovo, ale musela. Byl konec. Nemohla to déle zdržovat. Pomalu otevřela ústa a zašeptala: „A..."

Dál se ovšem nedostala, protože v ten samý moment se rozletěly dveře. Vylekaně nadskočila stejně jako hrabě. Jen se ohromeně ohlédla a uviděla, jak dovnitř sebevědomě vešel Černý rys s pistolí namířenou na hraběte. Za ním se postupně hrnuli její staří známí piráti. Ze rtů jí splynul povzdech úlevy.

„Ustupte od ní, vy hajzle. Sňatek nebyl dokončen. Nemáte na ni žádné právo," zařval Simon odhodlaně.

Celá zadní strana kostela byla zaplněna piráty a ona na chvíli pocítila naději. Přišel ji zachránit. Její srdce zaplesalo, ale vzápětí pokleslo. To není přece možné. On ji nenávidí. Myslí si, že ho zradila. Vždyť ani neměl, jak zjistit, že se mýlí. Vivi celou verzi neznala, tak mu ji prozradit nemohla.

Takže se přišel pomstít, prolétlo jí hlavou. Její mysl zoufale zasténala a poddala se smutku. Každý ji chce buď využít, nebo se jí pomstít.

To už ji však hrabě nešetrně vytáhl do stoje a přitáhl před sebe. „Nikdy! Ty ji nikdy nedostaneš. Je to moje manželka a ty se budeš smažit v pekle!" zařval hrabě jako šílenec a sevřel ji tak moc, až vyjekla bolestí.

Nestihla se však ani nadechnout a už ucítila na spánku pistoli. Dech se jí zadrhl. Musel zešílet. Tohle přece nemůže. Nezabije ji kvůli nějaké blbé pomstě. Pokusila se mu vytrhnout. „Pusťte mě!" zašeptala zděšeně, ale muž ji sevřel o to pevněji.

„Nechte toho, jinak vám ublížím," zasyčel jí do ucha, a ještě víc zmáčkl pistoli na jejím spánku. Zamrkala bolestí. Těžce oddechovala. Nechtěla, aby ji zastřelil. Úplně znehybněla. „Ani se nehni, Černý ryse, nebo ji zastřelím přímo před tvýma očima," zvolal varovně její věznitel směrem k Simonovi.

Eliza zpoza řas sledovala, jak se kapitán pirátů pomalu a s očima upřenýma na jejich dvojici přibližoval.

„Okamžitě ji pusťte, nebo vás zastřelím. Co si to takhle vyřídit jako muž s mužem?" vykřikl Simon se stále mířící pistolí.

„Tak jak chceš!" zařval hrabě a odjistil zbraň. Hnědovláska v tu chvíli málem přestala dýchat a před očima se jí zatmělo. Přece ji nezastřelí v kostele!

„Nechte toho! Dobrá, uklidněte se," ozval se Simon hbitě a zvedl ruce nad hlavu. Očividně došel k tomu, že s tím šílencem to chce jednat opatrněji.

„Takhle se mi to líbí víc. A teď zahoď tu pistoli daleko od sebe," přikázal mu hrabě chladně.

Černý rys kývl a jedním mrštným pohybem odhodil zbraň mezi lavice. Ta při dopadu hlasitě zarachotila, aby tak dala najevo, že je pro tuhle chvíli nepoužitelná.

„A vy ostatní udělejte to samé!" zařval hrabě k ostatním pirátům.

A ti to k jejímu šoku opravdu všichni bez jediného zaváhání udělali. Nezdálo se, že by se třeba jen zamysleli, prostě jen odhodili zbraně. Ti se tedy musí chtít hodně pomstít, když tolik riskují, aby ji získali, prolétlo jí hlavou zmateně, ale to už ji vyrušil hrabě, který zakřičel na kněze, který se schovával za oltářem, aby přiklusal zpátky a konečně pokračoval v obřadu.

„Můžete být svědky našeho sňatku," dodal úlisně k odzbrojeným mužům.

Eliza cítila, jak se jí žaludek zvedá další nevolností. Zhluboka dýchala, aby ji zahnala. Moc se jí to ovšem nedařilo. Nejspíš k tomu přispívala její současná situace.

„Jen řekněte to ano," pobídl ji její snoubenec a trochu při tom sklonil zbraň.

To už se k němu prudce obrátila a pro jednou nedbala na nabitou pistoli. „Řeknu vám to ano, ale ne s namířenou pistolí! To nikdy!" zasyčela s veškerou svou nenávistí.

Hrabě rozčíleně zanadával a uhodil ji do tváře, až žena vyjekla a upadla na zem.

„Vy parchante! Nedotýkejte se jí!" rozezněl se kolem řev Černého ryse.

Vzápětí se seběhlo několik věcí najednou. Eliza si sotva stihla všimnout, jak se za hrabětem z Norimberku objevil stín a hned na to už neznámý zaútočil. Prudce strčil do jejího věznitele a pokusil se mu přitom vzít zbraň. Ve chvíli jejich dopadu na zem se však kostelíkem ozvala hlasitá rána, protože pistole vystřelila.

A v ten samý okamžik vykřikla Eliza bolestí, protože kulka prošla její nohou. Nevěřícně zírala na vytékající krev. Nemohla tomu uvěřit. Vážně je postřelená. Pomalu jako ve snách se natáhla, aby se toho místa dotkla, ale až k tomu se nedostala, protože omdlela. Mysl jí obestřela temnota.

To už se k ní přiřítil Černý rys a padl na kolena, zatímco si hbitým pohybem odtrhával kus košile. „Ach, Eliz. Tohle mi nedělej! Ne teď! Rozumíš?!" křičel, zatímco jí košili přiložil na nohu, aby zastavil krvácení.

Jenže její nehybná tvář ho děsila. Co když má i vážnější zranění? Se strachem se snažil nahmatat její pulz. „No, tak prober se! Musím ti toho tolik říct. Třeba to, že tě miluju, má krásko! Byl jsem hlupák," horečně šeptal, zatímco si ji položil do klína a dál zmateně hledal známky života. Po tvářích mu stékaly slzy.

„Simone! No tak pusť mě k ní," uslyšel nad sebou Rabího hlas, ale jen si k sobě nevědomou ženu pevněji přivinul. „Já se na ni podívám a rychle ji dostaneme k nějaké léčitelce." Kněz mu sevřel rameno.

To už k němu Simon vzhlédl, načež kmitl pohledem na Elizu a pak pomalu uvolnil své sevření. Načež ji pustil úplně a vstal. Rázem si ji vzal na starost Rabí a Černý rys se kolem sebe rozhlédl. V tu chvíli si všiml nedaleko sedět hraběte z Norimberku, u kterého Pierre hlídal. Při pohledu na jeho klidnou tvář se ho zmocnil hrozný vztek. To on všechno zavinil! Ten hnusák. Proto se k němu prudce vrhl. Vytáhl ho na nohy a surově udeřil do obličeje.

„Co vám kdy Eliza udělala? Jak jste mohl takové ženě ublížit?" křičel a mlátil ho hlava nehlava.

„Ona? Ona nic. Ona byla jenom nástrojem mé pomsty. Tohle všechno jsi zavinil ty, piráte. Kdybys tenkrát neokradl mou loď, klidně bych ti tu děvku nechal. Takhle ale nikdy! Bude má, abys navždycky trpěl tím, že ji nedostaneš," zasyčel na něj hrabě nenávistně, zatímco se mu pokoušel uniknout.

Simon nechápal jeho slova. Co tím myslel? Jeho, že okradl? Vždyť ho nikdy dřív neviděl. Poprvé až na lodi, když se probral ve vězení. „Já že jsem vás okradl?"

Starší muž po něm plivl a odsekl: „Ano, a nechal jste mi tam jednu jedinou minci. Takový výsměch! Nikdy jsem se necítil tak ponížený. Jediné, co to mohlo spravit byla pomsta. A pak jste unesl ji a já věděl, že se mohu konečně pomstít. To vy jste ji do toho všeho namočil. Nebýt vás nechtěl bych ji zpátky. Pirátskou děvku."

To už Černý rys zavrčel a rozzuřeně ho pustil na zem a kopal do něj. Nemohl tomu uvěřit. Všechno tohle se dělo kvůli pomstě. Kvůli jednomu lupu? Zatáhl do toho nevinnou ženu, která si nic z toho nezasloužila.

„Ona není žádná děvka!" zařval tak, že se to rozlehlo celým kostelem a vytáhl pistoli.

„Je pirátská děvka. Jindy bych se jí ani nedotkl, ale věděl jsem, že vám na ní začalo záležet. Takže bych si ji byl vzal. To by vás nadobro zlomilo. No tak na co čekáte. Zabijte mě a budu se smát naposledy. V tomhle městě už se víc nebudete moct ukázat, muži zákona po vás půjdou," zasmál se bolestivě.

Hnědovlasý pirátský vůdce pozvedl pistoli a pomalu pronesl: „Udělám to a budu ten nejšťastnější muž na světě. Už takhle na mě čeká šibenice. O jeden hřích víc nebo míň už je jedno." Zamířil zbraň přímo na mužovo srdce. Hrabě okamžitě zbledl a Černý rys posunul prst na spoušti. Ještě několik minut tam tak stál, než zavrtěl hlavou. Načež se otočil a vracel se k Elize. „Kdybych to udělal, byl bych stejný jako vy. A to nechci," zavolal na něj ještě.

Jak však odcházel, nemohl si všimnout, jak se hrabě odplazil k místu, kde ležela jedna z odhozených dýk. Otočil se a chtěl ji po pirátovi mrsknout. Než to však mohl učinit, ozval se výstřel, který se rozezněl celým kostelem. Starší muž ohromeně pohlédl na svoji hruď. Prosakovala mu na ní krev. Šokovaně zvedl zrak ke střelci. Mathias si klidně uklízel zbraň, jako kdyby ji snad ani nepoužil.

„To máte za mou dceru," prohodil, když hrabě padl na zem mrtvý.

Simon mu poděkoval pohledem a následně se sehnul pro Elizu a rozhodně s ní vyšel ven z kostela. Ostatní ho následovali. On však mířil k jedinému člověku, který jim mohl pomoci. K ženě s divoce vlajícími vlasy a neklidným krokem. Došel až k ní a ignoroval její pohled vyděšeně upřený na Elizu.

„Kde seženeme léčitelku?" zeptal se rozhodně.