Hrdlo se jí sevřelo strachem. Její nejhorší předtuchy se naplnily. Už nebyly v tichu temných uliček samy. V cestě jim stály temné stíny. Dokonce se během chvíle rozestoupily tak, aby kolem nich nemohly projít. Hrklo v ní při tom odtržení od cíle jejich cesty. To už ale rychle postavila Vilemínu na zem a stejně hbitě ji schovala za sebe. Přičemž k ní tiše zašeptala, aniž by spustila zrak z nečekaných návštěvníků: „Běž se schovat. Hned! Ale neběhej, ať je na sebe zbytečně neupozorníš. Jdi pomalu a tak, abys byla schovaná za mnou. Já je zatím zdržím."

Periferním zrakem viděla, jak holčička otvírala ústa na protest, ale to už si dovolila odtrhnout pohled od hrozby a vrhla po ní takovým pohledem, který ji okamžitě umlčel. Bez jediného slova ji poslechla. Začala se pomalu plížit pryč od ní i od nebezpečí.

Rázem se Eliza postavila do celé své výšky. Hodlala tím krýt počínání své svěřenkyně a taky chtěla dát najevo, že se nebojí. Její oči těkaly do všech strach a zoufale hledaly nějakou zbraň. Potřebovala něco, čím by se mohla bránit.

„Ale ale kohopak to tu máme?"

„Kdo se toulá uličkami takhle pozdě?"

„Že by se někdo zatoulal někam, kam neměl?"

„To bysme měli jako správní gentlemani dámě nabídnout pomoc."

Ozývaly se kolem ní jejich posměšné řeči. Bylo jí jasné, že ji chtěli vyděsit. Bohužel se jim to dost dařilo. Kdyby byla sama, nějak by to udělala. Jenže měla zodpovědnost za Vilemínu, a s ní neměla šanci čtyřem divoce vypadajícím mužům uniknout. Zejména beze zbraně. Zbývalo jí tedy jedině využít svůj důvtip a přelstít je.

„Myslím, že byste mi opravdu mohli pomoci. Byla bych vám zavázána. Jaksi jsem se totiž ztratila a potřebovala bych nasměrovat správným směrem," zvolala vzápětí odhodlaně a snažila se nedat najevo strach.

Muži se spokojeně zubili, když se k ní sebevědomě vydali. Očividně si byli jistí, že dnes je jejich úspěšný den. Ještě nikdy se jim nepodařilo v temných uličkách potkat takovou fešandu. Samotnou a opuštěnou. Avšak ve chvíli, kdy od ní byli jen několik kroků, se stalo něco ohromujícího. Něco, co nikdo z přítomných nečekal. Bylo to překvapení jak pro Elizu, tak i pro čtyři muže.

Hnědovlasá žena si těsně předtím snažila vybavit nějaké chvaty, které ji naučil Černý rys. Neměla však možnost je využít, protože to už se kolem ní prohnala nějaká postava a než se vůbec stihla nadechnout k výkřiku, byla od ní pryč. Nenapadla ji, jak očekávala, ale naopak se k jejímu ohromení vrhla k jejím protivníkům.

„Vy ubožáci! Zbabělci! Dovolovat si na bezbrannou ženu. Že se nestydíte," ozval se náhle nečekaně jemný hlásek z úst tajemné postavy, která zastavila těsně před muži.

Eliza při zaznění těch slov šokovaně vydechla. Byla to žena. Žádný další chlap, jak si původně myslela. Tím však překvapení neskončila. Vzápětí totiž mohla jen nevěřícně sledovat, jak násilníci, kterých se ještě před chvílí bála, zahanbeně sklopili zraky a ani se jejím výtkám nebránili. Ještě před několika vteřinami to byli drsní a nebezpeční chlapíci a nyní vypadali jako malí uličníci, kterým bylo vynadáno. Nemohla uvěřit vlastním očím, co všechno neznámá dovedla s bandou chlapů. I když jeden se přece jenom pokusil o nějaký ten protest: „Ale, Vivi, byla to jen legrace..."

Nestačil to však ani doříct a už se v ruce ženy objevilo něco lesklého a než se mohl nadechnout podruhé, už mu na krku držela nebezpečně vyhlížející zbraň.

„Ještě pořád si to myslíš?" otázala se ho téměř nevzrušeně.

Při tom pohledu měla mladá dáma co dělat, aby zadržela smích, když ti muži o hlavu vyšší než její zachránkyně něco otráveně zabručeli a s povzdechy se vydali pryč. Jako poslední odcházel ten, kterého ohrožovala zbraní. Vrhl po ní ještě jedním naštvaným pohledem, když ho pustila a pak se vrhl za svými druhy.

„Oni jdou vážně pryč," ozval se za Elizou náhle hlásek její drobné společnice. Rázem se k ní obrátila a sjela ji rozčíleným pohledem. Samozřejmě, že nezůstala schovaná. Proč taky poslouchat, že? Jenže se dlouho zlobit nedokázala. Zalila ji totiž úleva z nečekané záchrany. Byly v bezpečí a nedošly žádné úhoně. Tiše vyslala děkovnou modlitbičku vzhůru a sevřela holčičku u sebe.

To už se jejich zachránkyně otočila k nim a přejela je drsným pohledem.

„Lejdy by měla vědět, že není radno pobejvat v takovejch temnejch uličkách. Obzvlášť v noci," zavolala, zatímco se k nim začala přibližovat.

Eliza se však nehodlala nechat zastrašit jejím prohlášením. Sama věděla, že za jiných okolností by se podobným uličkám vyhnula obloukem. Jenže tenhle den neměla na výběr, a tudíž se za to nehodlala omlouvat.

„Možná máte pravdu. Každopádně se o sebe umím postarat sama a dokázala bych si tedy poradit i s těmi „milými" pány," odpověděla jí chladně, zatímco si ji měřila vyzývavým pohledem.

Tajemné ženě se zablýsklo v očích, když slyšela její slova. Nejspíš ji překvapilo, že se dáma před ní nenechala tak snadno zastrašit. Dokonce se jí v očích objevil na okamžik obdiv, ale rychle zase zmizel. Ovšem úsměv, který jí zahrál na ústech, už na nich zůstal.

„Líbíte se mi, lejdy! Nejste žádnej strašpytel jako jiný načančaný dámičky. To se jen tak nevidí," prohodila po chvíli uznale a zvědavě naklonila hlavu na stranu, aby si ji lépe prohlédla.

„Stačí Eliza," odvětila dáma s grácií. Strach pomalu ustupoval z jejího srdce. Cizinka se sice snažila působit hrozivě, ale jejich směrem neudělala jediný nebezpečný krok. To si nechala jen pro muže, před kterými je zachránila.

Eliza se nemohla ubránit obdivu k jejich společnici. Byla tak sebevědomá, bezprostřední a volná. Vypadala, že se ničeho nebojí. To už se dotyčná tiše zasmála a několika rychlými až plavnými kroky se dostala až před ni.

„Mohla bych vás, lejdy, na místě zabít," zauvažovala zamyšleně a ani se nenamáhala znovu vyndávat svoji zbraň. Sebevědomě si myslela, že je sama dostatečnou hrozbou. Ovšem tentokrát se to minulo účinkem...

„Stejně jako já vás," poznamenala Eliza nevzrušeně a než se druhá žena mohla nějak bránit, chvatem, který ji naučil Černý rys, ji shodila do prachu cesty. „Snad to moc nebolelo," dodala uličnicky, když na ni žena ze země upírala ohromený pohled.

Chvíli na sebe hleděly, než na ni dáma zamrkala a nabídla jí ruku. Byla sama se sebou spokojená. Také nebyla snadnou kořistí. Už se přece jenom dokázala trochu o sebe postarat. Její vítězství ji zahřálo na duši. Ukázalo jí to, že není jen neschopnou aristokratkou, která potřebuje, aby ji všichni opatrovali jako skleněnou květinku.

„Sakra, lejdy, vy se nezdáte! Tohle sem ještě nezažila, a to se tu potuluju fakt dlouho. Jak sem už řekla, líbíte se mi! Máte můj obdiv," zvolala žena z ulice celá nadšená, když se nechala zvednout ze země, a ještě se ohnula pro klobouk, který jí při té ráně spadl. Rázně si ho narazila zpátky na vlasy.

Elizu její slova potěšila. Uznání od někoho, kdo se o sebe očividně uměl postarat, jí zvedlo sebevědomí. Navíc je zachránila, a tak se příliš dlouho nerozmýšlela a svěřila se jí s tím, že se ztratily a nyní nutně potřebují najít správnou cestu. Stačilo by jí jen popsání cesty, ale o tom Vivi nechtěla ani slyšet. Brala jako samozřejmost, že je tam doprovodí. Druhá žena se sice chvíli snažila protestovat, ale když se jí akorát dostalo zpražení, že jde úplně špatně, nechala své obrany. Vlastně byla ráda, že nebude muset být tou, kdo má to místo najít. Pravděpodobně by tam nedorazily ani za tři dny.

A tak se Vivi houpavým krokem vydala opačným směrem, než přišly, aniž by na ně čekala. Eliza se musela pousmát, když ji sledovala. Jasně chtěla ukázat, že bez ní by byly v koncích. Což ona už dávno věděla, ale rozhodně to nechtěla přiznat nahlas. Proto vzala Vilemínu za ruku a pomalu se vydaly za jejich novou spojenkyní.

Chvíli ji zezadu pozorovala, jak je vede jistým krokem a s očividným sebevědomím. Žádný strach z temných zákoutích na ní nebyl vidět. Ještě si mohla začít hvízdat a bylo by to dokonalé.

Vzápětí se jí však myšlenky rozutekly a před očima se jí mihl obraz jejího milého, Černého ryse. U srdce ji zabolelo při vzpomínce na něj. Už nikdy ji nebude chtít vidět. Navždy bude usínat s nenávistí k ní. Bude toužit jen po pomstě, zatímco ona bude žít s láskou k němu v srdci napořád, i když to bude strašlivě bolet. Silou vůle zadržela vzlyky, které se jí draly z hrudi. Dala si ruku před ústa a zhluboka dýchala, dokud bolest nepolevila.

****

Ač se to od začátku útěku zdálo téměř nemožné, konečně stáli před domem madame Soluni. Byl to menší až nenápadný dům, který působil zvláštně milým dojmem. Možná k tomu přispívaly květiny zasazené kolem něj, nebo poházené hračky na dvoře. Byl však opakem staveb, které cestou potkávaly. Ty naopak vypadaly, jako kdyby měly každou chvíli spadnout.

Eliza se otočila k Vivi, aby jí poděkovala za pomoc při hledání a nechala ji jít vlastní cestou. Nestačila ovšem ani otevřít ústa a její společnice už naprosto sebevědomě klepala na správné dveře, a dokonce u toho znuděně zazívala. Vilemína se tiše zachichotala, a i unavené dámě se zvedly koutky úst v úsměvu. Žena z ulice se očividně s ničím nepárala. Nedala jim žádný čas na přípravu a odejít se taky nechystala.

Než se však rozhoupala přece jenom něco říct, ozvalo se zavrzání a vzápětí na to se dveře otevřely na úzkou štěrbinu. Eliza se ohlédla a okamžitě si všimla vykukující starší ženy s vlasy stočenými do drdolu, která je přejížděla ostražitým pohledem.

„Co tu chcete?!" vyhrkla nepřátelsky. Ono nebylo divu, nebyl zrovna nejvhodnější čas na přátelskou návštěvu. Musely působit dost podezřele.

Proto Eliza rychle vystoupila do míst, kde bylo víc světla a zvedla ruce v náznaku míru.

„Omlouváme se, že vás rušíme, má paní, v takovou hodinu, ale máme k tomu závažný důvod. Posílá mě váš manžel, Mathias. Přivedla jsem domů vaši dcerku," pronesla pomalu klidným tónem. Načež ustoupila na stranu, takže byla konečně vidět i malá blonďatá dívenka.

V tu ránu se ženě rozzářily oči radostí. Pryč byla podezřívavost. Prudce rozevřela dveře dokořán a roztáhla ruce s výkřikem radosti. Vilemína na nic víc nečekala a vrhla se mamince přímo do náručí.

„Ach, ty moje maličká," povzdechla si žena, když ji k sobě pevně přitiskla, jako kdyby ji chtěla zamačkat. Hladila ji po vláskách a jemně houpala. Byla bez sebe radostí.

Elize se při tom pohledu sevřelo srdce. Z oka jí vyklouzla jedna osamělá slza a stékala jí po tváři. Rychle se odvrátila. Záviděla jim jejich štěstí. Chtěla zažít to samé. Také toužila po tom, aby mohla svírat takové zlatíčko, a hlavně aby ji Černý rys miloval a obě je opatroval. To však bylo jen zbožné přání. Zatraceně, zapomeň na to. To se nikdy nestane! Musíš zapomenout a jít dál, vynadala si v duchu, aby se vyburcovala z lítosti. To už sebou ale trhla, protože na svém rameni ucítila ruku. Zvedla oči a setkala se se starostlivýma očima Vilemíniny matky.

„Chtěla bych vám moc poděkovat za to, že jste mi přivedla mou dcerku. Jsem vám zavázaná. No tak, pojďte dál. Přece nebudeme mrznout venku. Musíte se posilnit a u nás samozřejmě můžete zůstat tak dlouho, jak budete potřebovat," vyhrkla žena s milým úsměvem a dveřmi otevřenými dokořán.

Eliza však naopak o krok ustoupila a zavrtěla hlavou.

„Děkuju za pozvání, ale kdybych tu zůstala, bylo by to pro vás příliš nebezpečné. Bude lepší, když hned odejdu. Úkol jsem splnila a nyní musím jít dál. Moc ráda jsem vás poznala. Každopádně, kdyby se tu objevil hrabě Norimberk, řekněte mu, prosím, že jste mě neviděla," vysvětlila a objasnila co bylo potřeba. Načež se obrátila, aby se vydala pryč, když v tom se jí kolem zápěstí sevřely prsty. Překvapeně pohlédla na matku Vilemíny.

„Alespoň si dejte něco na posilněnou, má paní. Musíte mít hlad a žízeň. Nebyla bych správnou hospodyní, kdybych vás takhle nechala odejít," pronesla žena v prostých šatech a už je obě netrpělivě cpala do domku. Nedala jim na vybranou, zatímco holčička kolem nich vesele poskakovala, jako kdyby z ní únava náhle spadla. „Pomalu, Vilemíno," napomenula ji maminka se smíchem, když ji uprostřed jednoho skoku popadla do náručí a obě se tomu zasmály.

„Šťastná to rodinka," prohodila za Elizou její zachránkyně, zatímco v chodbě čekaly, kam je paní domu pozve.

Mladá dáma se na ni otočila a zamyšleně si ji prohlédla.

„Jak jste říkala, že se jmenujete?" otázala se. Matně si vybavovala, že jeden z „útočníků" na ni nějak volal, ale už si nevzpomenula, jak přesně to jméno znělo.

„Vám sem to neříkala, lejdy," odvětila nevzrušeně a z hlavy sňala klobouk. Přece jenom věděla, co se sluší a patří. Načež ji obešla a vydala se za smějící se dvojicí. Nepotřebovala pozvání. Prostě tam šla.

Eliza zakroutila hlavou nad jejím chováním, ale dlouho v chodbě stát nezůstala. Když to nevadilo její společnici, mohla i ona. Proto se zhluboka nadechla a pokračovala za ostatními.

****

O něco později usedly okolo malého ale pěkně prostřeného stolu v kuchyňce, která nebyla nijak rozlehlá, ale všechny tři se tam nějak vmáčkly. Mathiasova manželka vzápětí zmizela ve vedlejší místnosti. Chvíli se tam ozývalo bouchání a mumlání. K tomu se přidala nápomocná Vilemína, která mamince chtěla pomoci, ale spíš se jí pletla pod nohy. Výsledkem však byl plný stůl, ač chudých jídel.

Eliza se zhluboka nadechla, aby si užila tu vůni, protože měla hrozný hlad. To však dělat neměla. Hned na to se jí totiž prudce vzbouřil žaludek. V tu ránu vyskočila na nohy a s rukou na ústech vyběhla ven. Tam se opřela o zeď a zvracela. Bylo jí zle. Hlava se jí motala. Proto zhluboka dýchala, dokud náhlá nevolnost nepolevila.

I pak však dál zůstávala opřená o zeď. Studený vítr ji ovíval a ona pocítila smutek v celém svém těle. Bylo jí jedno, kolik její tělo neslo jizev. Klidně by jich získala víc, kdyby mohla být se Simonem. Znovu být v jeho náručí a vidět ty nádherné oči. A zejména ten úsměv, který jí podlamoval kolena. Jenže to všechno v současnosti překrývala vzpomínka, kterou nedokázala vytěsnit ze své mysli. Ty jeho oči naplněné nenávistí a odporem. Myslel si, že to všechno jenom hrála. Že ho využívala. Oči se jí zaplnily slzami.

Nevěděla, jak dlouho tam tak stála opřená o zeď. Prostě jen hleděla před sebe a snažila se potlačit tu hroznou bolest. Ten pocit, že ztratila to nejcennější, co kdy mohla získat, byl příšerný. Nemohla však udělat nic jinak. Neměla možnost volby. A nyní bylo jejím hlavním úkolem uniknout před hrabětem. Nesměl ji znovu dostat do svých spárů.

Po nějaké době se odrazila od zdi, otřela si oči a vstoupila zpátky do domu s omluvným výrazem. Madame Soluni k ní okamžitě starostlivě vzhlédla, ale Eliza jí jen věnovala slabý úsměv. Načež se usadila ke stolu a tentokrát byla schopná něco málo sníst, aniž by se žaludek znovu vzbouřil. Teprve, když polkla první sousto, uvědomila si, jaký měla hlad.

Mezitím se Vilemíně povedlo uprostřed vyprávění usnout v maminčině náručí. Na její dětské tvářičce se usadil blažený úsměv. Zatímco sebevědomá žena s odloženým kloboukem se cpala, jako kdyby týdny nejedla. Což možná vzhledem k jejím propadlým tvářím byla pravda. Až se jí z toho množství dělaly boule za ušima. Nekoukala napravo nalevo a jen se cpala dál. Madame Soluni se zase pokoušela vyzvídat, co se na lodi stalo, že musel její manžel tak narychlo poslat dceru domů.

Eliza by jí ráda pověděla celou pravdu za to, jak je přijala, ale nemyslela si, že je to dobrý nápad. Nechtěla ji zbytečně vyděsit. Uměla si představit, jaký šok by to pro ni byl, kdyby věděla, jak blízko její dcera byla smrti. Proto se rozhodla pravdivou verzi trochu poupravit.

„Ale Vilemíně už se po vás moc stýskalo, a navíc tohle byla jediná šance, jak ji dostat k vám. Hned ráno loď zase vyjíždí. A jelikož já jsem také měla vystupovat, zdálo se logické, že ji sem dovedu," vysvětlovala co možná nejklidněji a snažila se při té očividné lži vypadat věrohodně. Načež ignorovala odfrknutí své zachránkyně, které jí dalo jasně najevo, že ta jí to rozhodně nezbaštila a odhodlaně se zeptala jejich hostitelky: „Můžu se vás na něco zeptat?"

„Ale jistě, že můžete. Jen se ptejte," odvětila s lehkým úsměvem Mathiasova žena.

„Nevíte náhodou, jestli v posledních dnech nepřivezli nějaké piráty? Myslím, že by se o něčem takovém hodně mluvilo. Přece jenom je to událost," otázala se konverzačním tónem, jako kdyby se ptala na to, co bude k snídani, ale srdce jí při tom zběsile tlouklo. Věděla, že to byla neobvyklá otázka, ale prostě to musela vědět. Nedokázala by odejít, aniž by se pokusila aspoň něco zjistit.

Madame Soluni v první chvíli vypadala velmi překvapeně. Rychle se však vzpamatovala a odpověděla nejistě: „O ničem takovém jsem v poslední době neslyšela. Je pravda, že normálně se takové novinky mezi chudinou rozšíří velmi rychle. Ovšem to nemusí nic znamenat. Třeba to jen drží v tajnosti. I takové případy tu už byly. Ale poslední dobou se nic takového nešeptalo. Je mi to líto, asi jsem vám moc nepomohla."

Elize netušila, jestli se jí ulevilo nebo ne. Mohlo to znamenat dvě věci, buď je její milý už někde na útěku a v bezpečí, nebo je místo jeho pobytu drženo v tajnosti. Těžce si povzdechla a pokračovala v jídle.

****

O hodinu později se již s madame Soluni i s Vilemínou, která o tom ani nevěděla, protože spala, rozloučily. Poděkovaly za jídlo i přístřeší, ale žena na to nedbala a sama jim dávala najevo svoji vděčnost za to, že jí přivedly její dcerku v pořádku domů.

Následně obě ženy vyšly z domu. Dáma se zamyšleně podívala do dálky. Musela si pořádně promyslet, co nyní udělá. Každý její krok musel být pečlivě promyšlený. Jediná chyba a mohla znovu padnout do rukou hraběte. Hluboce se zamyslela a už po chvíli přesně věděla, co udělá.

Hodlala se dostat do svého domova, aby mohla vidět Colina a informovat ho o tom co se děje. Byla si vědoma, že je to šílené. Že ji tam hrabě bude hledat jako první, ale potřebovala dalšího spojence na své straně a věděla, že on je ten pravý. Musela na to jen jít opatrně, aby nepadla do připravené pasti. Stačí jen chvilka a pak se někde v bezpečí schová.

Jak tam stála a rozhlížela se, uvědomovala si, že zase naprosto netuší, jak se ke svému domovu vůbec dostat.

„Nepotřebujete pomoc, lejdy?" ozval se za ní po chvíli pobavený hlas její společnice. Očividně se její nejistotou dobře bavila.

To už se Eliza obrátila, rozhodila rukama a upřímně přiznala: „Nebudu lhát. Hodila by se mi. Jenže vás nechci zdržovat. Už tak jste mi hodně pomohla."

Vivi však jen mávla rukou a suše konstatovala: „Mě nezdržujete. Tohle je za poslední dobu nejzábavnější den. Navíc se mi vážně líbíte, takže ráda pomůžu. Jo, a mimochodem já jsem Vivi. Co takhle přátelství?"

Dáma si ji chvíli překvapeně prohlížela, než se pousmála a odpověděla, že jí bude potěšením. Tahle nezkrotná žena se jí každým okamžikem líbila víc a víc. Měla neustále nějaké průpovídky, dokázala se bránit jako muž, a navíc se bavila za každé situace.

Jí se ráda svěřila s tím, co se jí stalo a co měla nyní v plánu. Vivi se nejdřív moc netvářila na její nápad navštívit domov. Stejně jako ona tušila, že právě tam ji budou čekat, ale když viděla, že jí to nerozmluví, přišla s plánem, jak ji tam bezpečně dostat. Načež si nechala popsat ulici, ve které žila a rázem už se rozeběhla do dalších spletitých uliček temné části Londýna.

Mladá žena ji rychle následovala. Ulevilo se jí, že se mohla někomu svěřit a nebyla na vše sama. Vivi před ní vesele poskakovala a vypadalo to, že snad ani není unavená. Za to Eliza brzy přestala smrtící tempo zvládat. Byla vyčerpaná z dlouhého plavání a hledání. Kromě toho při každém pohybu ji zabolela zbičovaná záda, která se po vší té námaze nepěkně probudila k životu. Začala tak za druhou ženou zaostávat. Nedokázala uhánět tak rychle jako ona.

„Prosím, zastavte," zavolala za ní ve chvíli, kdy už hrozilo, že sebou sekne na zem. Rychle se proto opřela o zeď nejbližší stavby a zhluboka oddechovala, aby získala zase kontrolu nad svým tělem. Než se jí však mohly podlomit nohy, byla u ní Vivi. Pevně ji podepřela a nedovolila, aby upadla na zem.

„Už je to jen kousek, má paní," pronesla rozhodným hlasem a dala si její paži kolem krku, odhodlaná ji podpírat co nejdéle to bude potřeba.

„Jen Eliza! Nejsem tvou paní," zamumlala vyčerpaně a opřela se o ni celou svou vahou. Měla pocit, že každou chvíli padne na zem a už nevstane. Nějak v sobě nedokázala najít zbytky sil.

„Dobře, Elizo," odpověděla Vivi uličnicky a vůbec se nezdála unavená, ani když na sobě nesla téměř celou váhu mladé lady. Jen se zhluboka nadechla a společně pokračovaly v cestě. Nezdálo se to skoro možné, ale jako kdyby ji vyčerpaná žena vůbec nezpomalovala.

Rázně kráčela temnými uličkami a sem tam navrhla, aby původní plán odložily a odpočinuly si. Jenže její společnice dál tvrdohlavě vrtěla hlavou. Nesměla se zdržovat. Musela se domů dostat co nejdřív, aby se pak mohla ztratit kdesi v neznámu.

Když se pak na chvíli zastavily u ruiny, ve které se zdálo, že snad nikdo ani nemůže bydlet, Vivi ji usadila na jeden z kamenů a hbitě se vrhla mezi trosky. Unavené ženě se zdálo, že tam byla celou věčnost, ale když se vrátila zpátky, nesla s sebou oblečení a nějaké věci. Usmívala se, zatímco jí vysvětlovala, k čemu to bude. Brzy na to se úsměv usadil i na tváři Eliz. Takhle ji hrabě na první pohled rozhodně nepozná. A tak se opatrně přestrojila do půjčených hadrů a vlasy si převázala šátkem, takže se její vzhled úplně změnil. Působila jako stařenka, když si k tomu ještě vzala do rukou přinesenou hůl.

„No, myslím, že to by šlo," konstatovala Vivi spokojeně a ona jí dala za pravdu. Rozhodně tak měla větší šanci uniknout pohledu hraběte než v oblečení, které měla předtím.

Víc se u tajuplných trosek nezdržovaly a pokračovaly v cestě. Avšak tahle zastávka vlila Eliz do žil příval nových sil, a tak už se tolik neopírala o druhou ženu.

Ta ji však stále přidržovala a nenápadně sledovala. Byla připravená ji kdykoli zachytit. Obdivovala tuhle dámu. Neznala žádnou takovou. Do téhle doby měla o takových, jako byla Eliza, úplně jiné představy. Ty by si podle ní raději zavolaly sluhu, aby jim pomohl. Jenže tahle dáma se zdála jiná. Uháněla celou noc, aby dostala cizí dítě k matce. To bylo víc než obdivuhodné.

Hnědovlasá aristokratka se snažila nemyslet na bolest celého těla a jen kladla nohu před nohu. Skoro nevěřila, že tam vážně dojde. Takže když před sebou konečně uviděla obrysy domu, ve kterém strávila dětství, málem se jí podlomily nohy úlevou a do očí se jí nahrnuly slzy.

„Pěknej," zhodnotila vedle ní její drsná společnice, zatímco si narovnávala klobouk, který jí sklouzával na stranu. Očima doslova sjížděla dům pohledem. Skoro jako kdyby se snažila vyčíslit, kolik peněz v něm bylo. Podle jejího zafunění se dostala až příliš vysoko ve svých odhadech.

Eliza se pousmála při jejím zkrabatění obočí a odvrátila se. Sama zkoumala okolí jejího domova. Hledala jakýkoliv náznak nebezpečí. Uvědomovala si riziko, které podstupovala. Právě tady je na ráně. Hrabě ji tu určitě čeká. Ovšem v převleku by snad mohla být naděje na to, aby si bezpečně promluvila s bratrem. Potřebovala ho varovat před svým snoubencem a dát mu vědět, že je naživu. Kdyby se jí totiž později něco stalo, alespoň on by věděl, kdo za to mohl.

Po důkladné prohlídce se jí zdálo, že všechno působí jako jindy. Nikde neviděla žádnou podezřelou postavu, ale přesto ji cosi dál drželo z dohledu. Lehké mrazení v zádech její jistotě také moc nepomáhalo.

„Venku nikdo podezřelej nejní. Ale co čeká uvnitř, lejdy, to ví jen ten nad náma," přerušila její zkoumání Vivi nevzrušeně, zatímco si dýkou čistila nehty.

„Budu to holt muset risknout," povzdechla si Eliza a sama pro sebe si kývla, aby si dodala odvahy.

„Budu vám krejt záda. Žádnej strach," ujistila ji její divoce vypadající společnice, a když viděla, jak chtěla dáma zaprotestovat, dodala: „Víc se o tom nebavim. Vyřiďte, co potřebujete a pak pujdem k nám. Tam vás nikdo hledat nebude."

„Ale to není nutné..." pokusila se zaprotestovat mladá dáma. Jenže odpor byl marný.

„Ne neberu jako odpověď. Mýmu otci se budete líbit," dodala a zasmála se.

Eliza se při její panovačnosti musela pousmát. Nešlo tomu odolat. Vivi opravdu ne nebrala jako odpověď. Přesto se ještě pokusila odůvodnit, proč jí dál nechce viset na krku. „Vždyť mě vůbec neznáte," vyhrkla.

Žena s uličnickými jiskřičkami v očích se na ni zazubila a poplácala ji po zádech.

„Vy mě taky ne, a přesto jsme obě tady. Ale máte pravdu, když už pro sebe riskujem krk, měli bysme si tykat. Tak jo, Eliz, jdi na to," prohodila lehkovážně a neviděla v tom nejmenší problém. Takové drobnosti neřešila. Názor na svoji parťačku si už dávno udělala.

Eliza se na ni chvíli dívala, ale pak jen se smíchem přikývla. Načež si kolem hlavy uvázala pevněji šátek, do rukou vzala hůl a suše pronesla k sebevědomě postávající ženě: „Tak mi kryj záda."

Na víc už nečekala a pomalu jako opravdová stařenka se začala šourat ke svému domovu. Snažila se působit věrohodně. Nebylo zase tak těžké jít pomalu a shrbená, jak nejvíc to šlo, protože byla opravdu unavená. Avšak i při tom nenápadně pozorovala okolí. Kdyby jen náznakem uviděla nebezpečí, vzala by nohy na ramena.

K její úlevě se bez jediného zádrhele dostala až k hlavním dveřím, kterými za svůj život tolikrát prošla. Buď s rodiči nebo s Colinem. Vzpomínky se vynořily z její mysli a ona se na chvíli zastavila. Po celou dobu jejího dobrodružství si ani neuvědomila, jak moc se jí vlastně stýskalo. Vždyť za celý svůj život nebyla na tak dlouhou dobu z domova. Chyběl jí její bratr, který jí byl oporou, ale i parťákem při lumpárnách. Matka s jejími věčnými radami a stěžováním si. I otec a vůně, která ho vždy provázela. Vůně brandy a domova.

Zatřásla hlavou. Nyní nebyl čas se rozplývat. Musela se soustředit. Proto rozhodně udělala poslední dva kroky k mohutným dveřím a bez jediného zaváhání zaklepala klepadlem. Dlaně se jí zapotily, když se bušení rozlehlo uvnitř domu a ona jen čekala, co se v další minutě stane. Mohlo se toho udát tolik. Nemuselo to vyjít a znovu by ji čekalo zajetí.

To už se ale před ní otevřel prostor, až málem uskočila dozadu, jak se vylekala. Na poslední chvíli se však zarazila, a to při pohledu na muže, který se ukázal v otvoru. Mrazení v zádech se vrátilo, protože by mohla přísahat, že toho chlapa nikdy ve svém domově neviděla. Přesto se nehodlala vzdát. Pevně sevřela ruce do pěstí.

„Mohu, prosím, mluvit s panem Colinem?" zaskuhrala co nejstarším hlasem, který ze sebe dokázala dostat. Zatímco zrak držela sklopený, aby jí neviděl do obličeje. Srdce měla až v krku, když čekala, zda spustí poplach nebo ne. Jednu nohu měla nakročenou vzad, aby mohla rychle utíkat.

Upřeně na ni hleděl několik minut.

Každou vteřinu se odhodlávala otočit a zmizet pryč. Než to však doopravdy uskutečnila, podezřívavý muž konečně houkl: „Pan Colin tu má návštěvu."

V tu ránu Eliza vydechla úlevou. Nic nepoznal. Neodhalil ji. Konečně uvidí bratra a bude se mu moct se vším svěřit. Nedočkavě vyčkávala, až se objeví ve dveřích, jenže když se tak stalo, měla co dělat, aby nevykřikla hrůzou. Nebyl totiž sám. Za ním sebevědomým krokem vyšel sám hrabě Norimberk.

Těžce polkla a sevřela hůl tak pevně, až jí skoro zbělely prsty. Přišla pozdě. Už tu na ni čekal.

„Co tu pohledáváte?" zahřměl nad ní hlas jejího snoubence.

Při jehož zaznění musela Eliza silou vůle ovládnout děs, který se jí zmocnil, když byla tak blízko. Skoro na zádech zase cítila rány bičem. Musela se zhluboka nadechnout, aby byla vůbec schopná něco ze sebe vypravit. Soustředila se na vědomí, že ji očividně nepoznal, když nespustil poplach. Pořád měla šanci uspět. Jen to nesměla zkazit. Musela ho utvrdit v tom, že je jen hloupá stařena.

„Mohla bych, prosím, mluvit s panem Colinem o samotě?" zaskřehotala tedy odhodlaně a pokusila se do své role vžít s životním odhodláním. Hlavu dál poslušně klopila, aby byl vidět jen šátek pokrývající její hlavu.

Hrabě si ji pozorně prohlížel, ale jelikož viděl jen shrbená záda, nechutně špinavé šaty, které zapáchaly až k němu a slyšel ochraptělý hlas, jeho podezřívavost zmizela. Jen otráveně mávl rukou.

„Klidně, babo," odvětil a sám ustoupil, zatímco její bratr došel až k ní. Zvědavě si ji prohlížel. Nejspíš nechápal, co mu může chtít taková vetchá stařenka.

Ona ještě o tři kroky poodešla a on ji následoval. Potřebovala aspoň malý prostor k případnému útěku.

„Co ode mě potřebujete?" zeptal se tiše, když se od ní žádného slova nedočkal. Přejížděl ji zamyšleným pohledem.

V ten moment, kdy uslyšela jeho hlas, ten hlas, po kterém se jí tak stýskalo, se jí srdce sevřelo radostí. Dokázala to. Byla u něj. Už nemusela dělat všechno pro to, aby ji nepoznal. Právě naopak. On ji musel poznat. Proto poodstoupila tak, aby si byla jistá, že na ni neuvidí hrabě a pak rozhodně zvedla hlavu a upřela pohled přímo do očí svého bratra.

Okamžitě zaznamenala ten moment, kdy si Colin uvědomil, že před sebou nemá starou ženu, ale vlastní sestru. Jeho ústa se ohromeně otevřela a oči mu div nevypadly z důlků. Jen vytřeštěně zíral na svou malou sestřičku, tak dlouho ztracenou. Než se však mohl probrat na tolik, aby promluvil, položila si prst na ústa.

„Nic neříkej! Hrabě nesmí vědět, že jsem to já. Musím ti říct něco důležitého. Hrabě není tím hodným snoubencem, za kterého se vydává, je to zákeřná bestie, která mě nechala zbičovat..." dál se ovšem nedostala, protože jí byl náhle prudkým pohybem strhnut šátek z vlasů.

Po celou dobu si dávala pozor na svého snoubence, ale už si nevšimla jednoho z jeho mužů, který se na jeho rozkaz doplížil za ni a odhalil ji. Překvapeně vyjekla a v ten samý moment se setkala s pohledem hraběte z Norimberku. Ten na ni nevěřícně pohlédl a ve tváři se mu objevil úžas. Poznal ji. Samozřejmě, jak jinak. Věděla, že tohle je konec.

„Chyťte ji! Hned!" ozval se vzápětí jeho řev, jakmile se vzpamatoval.

Ona však nehodlala na nic čekat. Prudce udeřila loktem do muže stojícího za ní, načež proběhla kolem ohromeného Colina. Hbitě seskočila ze schodů a řítila se pryč jako o život.

„Uteč, Elizo!" zaslechla výkřik svého bratra. Ještě při běhu se otočila a zahlédla, jak bojuje s muži, kteří se vyrojili z domu. Snažil se je zadržet. Srdce se jí sevřelo vděčností. Skoro nic mu nestihla říct, a přesto jí tu získával čas.

Rychle se zase otočila dopředu, a to právě včas, aby muže, který ji pronásledoval, trefila holí, kterou křečovitě svírala v rukou, přímo do břicha. Pronásledovatel zachroptěl, ale neupadl. Ještě ji stihl chytit za košili. Byl div, že v té rychlosti nespadla společně s ním. Silou vůle udržela rovnováhu, ale to už ji muž prudce udeřil. Zmateně o dva kroky ukročila dozadu. To už se na ni ale vrhl. Naštěstí mu hbitě uhnula a sebrala ze země hůl, která jí vypadla z rukou. Načež ho s ní bez jediného slitování udeřila do hlavy. Muž se bez hlesu sesunul do prachu cesty.

Než však mohla udělat další krok ke svobodě, kolem krku se jí sevřelo smrtící sevření. Vyděšeně zasípala. Pokoušela se útočníka nakopnout. Neznámý však lehce uhýbal. Eliza začínala s nedostatkem vzduchu panikařit. Přece zrovna tady neumře!

Udělala poslední zběsilý pokus získat svobodu. Prudce trhla hlavou dozadu takovou silou, kterou sama od sebe ani nečekala. A když uslyšela děsivý výkřik a pocítila náhlou svobodu, zalapala lačně po vzduchu jako tonoucí. Snažila se rychle dostat vzduch do úst. To už se muž po ní ohnal. Ona však uskočila. Sehnula se pro svoji zbraň a začala ho mlátit hlava nehlava. Načež od něj uskočila a v ten moment, kdy se ji pokusil strhnout na zem, ho udeřila mezi nohy.

Na výsledek ovšem už nečekala. Znovu se rozeběhla. Adrenalin v žilách se rozhořel a ona utíkala. Najednou na rameni ucítila ruku. Prudce se otočila, aby skolila dalšího, ale než to stihla udělat, už ležel na zemi. Ohromeně zvedla zrak od zhrouceného muže, aby se setkala s očima vesele se zubící Vivi. Její spojenkyně si klidně pohazovala s obyčejným klackem.

„Sakra, vážně se mi líbíš, lejdy! Nečekala sem, že doběhneš tak daleko. Skoro nikohos mi nenechala. No nic ale teď už bysme měly vypadnout," prohodila nadšeně, zatímco ji zatáhla zpátky do temných uliček.

A za nimi zněl rozzuřený křik: „Mně neutečete!"

Nestačily však doběhnout daleko, když se za nimi vynořil další z řady. Tentokrát si ho vzala na starost Vivi. Ta se prudce otočila, sebrala jí zbraň a vrhla se na nepřítele. Ten se nestačil ani vzpamatovat a už mu uštědřila lekci jeho života. Těch ran, co dostal, bylo nepočítaně. Její společnice mu doslova nakopávala zadek. Byla rychlá a mrštná. Se zbraněmi zacházela dokonale. V jejích rukou se z obyčejných klacků stávaly meče. Eliza nestačila zírat.

Vzápětí se znovu rozeběhla, když se objevili další. Její zachránkyně ji brzy dohnala a rychle ji vedla těmi nejhoršími uličkami. I přesto však za sebou slyšely své pronásledovatele. Eliza navíc začínala pociťovat, že slábne. Adrenalin vyprchal a vrátila se únava a bolest z ran. Už skoro nemohla. Bolest se vrátila s mnohem větší silou a ona stále víc zpomalovala.

„Musíš dál sama! Já už nemůžu," zasípala vzápětí zoufale a chtěla zastavit.

Vivi jí to však nedovolila. Přesunula se těsně k ní, pevně ji sevřela a táhla pryč, aniž by na její slova reagovala. Běžela s ní takhle ještě hodný kus cesty, než s ní najednou prudce trhla do jiné uličky a stejně hbitě ji zatáhla za kupu odpadků, do kterých dáma div nespadla.

Při dopadu hlasitě zasípala, ale snažila se to okamžitě zarazit. Dala si ruku na ústa. Nechtěla je tím prozradit. Tohle byla jejich šance uniknout. Pokud si budou pronásledovatelé myslet, že běžely dál, mají vyhráno.

Seděly jako myšky, ani nedutaly. Eliza měla před očima stále představy, jak každou chvíli přiběhnou a dostanou je. Ovšem uběhlo několik dlouhých minut a nic se nestalo. Pomalu začínala doufat.

„A je to. Setřásly sme je," prohodila po nějaké době Vivi, když přestala naslouchat okolním zvukům.

Eliza se zmohla jen na kývnutí. Nebyla ze sebe schopná dostat jediné slovo. Všechno na ni padlo. Bolelo ji celé tělo. Bylo jí zle. Motala se jí hlava. Záda měla v jednom ohni.

Proto následně ani netušila, jak se dostala do rozpadajícího domu, ani jak se mohla vyšplhat na postel, protože se jen stěží držela při vědomí.