Eliza cítila neutuchající bušení v hlavě. Zdálo se jí, jako kdyby jí měla každou chvíli prasknout. Tmou pronikal jeden pramínek bolesti za druhým. Zoufale zasténala. Oči však otevřít nedokázala. To pro ni byla přílišná námaha. Nedokázala se soustředit na nic jiného než na klidné dýchání. Všechno ostatní vyvolávalo ještě silnější nevolnost. Upnula se jen na zažehnání úporného bušení v hlavě.

Když po chvíli bolest konečně začala trochu ustupovat, odvážila se otevřít oči. Pomalu s hlubokým nádechem vyšla vstříc světu. V ten okamžik, kdy unikla z věčné tmy, zamrkala před náhlým světlem a před očima se jí vybavily poslední vzpomínky. Na divnou pachuť vína, na muže, kterého milovala a jehož viděla klesnout na zem.

„Ne," zaskřehotala v zoufalství to, co mělo být výkřikem. Víc ze sebe nedokázala dostat. Její hrdlo bylo úplně vyschlé a volalo po vodě.

„Tak jste se konečně probrala," ozval se náhle nedaleko ní chladný hlas, který ji vylekal. Do té chvíle ji ani nenapadlo, že v místnosti nemusí být sama. Trhla sebou a těžce polkla. Nechtěla se otočit. Nechtěla vědět, kdo za tím, že tu ležela, byl. Netoužila vědět proč. Jelikož by to mohlo zničit všechny její naděje. Jenže takhle nemohla zůstat do nekonečna. Proto se po pár minutách odhodlaně začala otáčet, aby čelila nebezpečí.

Na okamžik musela ustat, protože se jí svět začal znovu rozmazávat. Udělala moc rychlý pohyb. Droga na její smysly nejspíš ještě působila. Několik dlouhých chvil se nehýbala a jakmile se jí vidění ustálilo, dotočila se. Nyní už měla přesný výhled na osobu, která narušila její život s pirátem. V ten okamžik, kdy ji poznala, nechápavě vydechla. To přece nemohlo být možné! Musí se jí to zdát... Jenže nezdálo. Smysly ji neklamaly. Přímo před ní na tvrdé nepohodlné dřevěné židli seděl sám hrabě Norimberk.

„Vy?!" dostala ze svého sevřeného hrdla. Její šok byl příliš velký. Nechápala, jak je něco takového možné. Přece uprostřed moře nemohl být její snoubenec. Muž, který v tanečním sále vypadal, že nedokáže zvládnout žádnou velkou námahu. Tohle si myslela, ale její oči nelhaly. Viděla ho před sebou a nebylo to pomatení smyslů. Co ji však ještě víc udivilo, bylo to, že muž nevypadal tak hrozně staře, jako na plese. Spíš vypadal, jako kdyby o několik let omládl. „Co tu děláte?" vyhrkla nechápavě, a přitom se konečně lustrujícím pohledem dostala až k jeho obličeji. Takže si mohla všimnout, že jeho tvář zdobil výraz znechucení a zlosti. Ani trochu se jí to nelíbilo.

Pokusila se posadit, aby nebyla v takové nevýhodě. Něco tu bylo hodně špatně. V těle se jí hromadil strach, a když navíc nedokázala vstát z postele, protože byla jednou rukou připoutaná k posteli, zmocnila se jí opravdová hrůza. Trhla rukou a nevěřícně zírala na provaz, který se ovíjel po její paži a nutil ji zůstávat v podružné pozici. Hned na to zvedla zrak a střelila jím po muži sedícím před ní.

„Také vás rád vidím, má drahá. Tolik jsem se o vás bál. Jakmile jsem zjistil, že jste padla do rukou pirátům, začal jsem usilovat o vaši záchranu. Naštěstí jeden pirát je mým dobrým známým, takže to šlo lépe, než jsem čekal. A nyní jste tady se mnou a v bezpečí. Určitě jste taky ráda," promluvil klidným hlasem a ignoroval její pokusy o osvobození ruky. Mluvil jako kdyby společně seděli někde ve společenském salonku a vedli společenskou konverzaci.

„V bezpečí? Jak můžu být v bezpečí, když mě vlastní snoubenec svázal! Okamžitě mě rozvažte!" vyrážela ze sebe vyděšeně a dál se snažila sama uvolnit provaz. Ovšem vzápětí v té snaze ustala, protože muž najednou vstal. Zaradovala se a ulevilo se jí, že ji vzal konečně na vědomí. Sledovala, jak jde k ní, ale místo, aby ji rozvázal, udeřil ji. Zalapala po dechu a hlava se jí zvrátila dozadu.

„Jste mojí snoubenkou, ale klidně jste smilnila s tím pirátem. Děvko!" zasyčel tak nenávistně, až se žena přikrčila ještě víc.

Strach ji celou svíral. Nejen o sebe, ale i o Simona a celou posádku. Vždyť vůbec nevěděla, co s nimi je. Těžce polkla, když cítila, jak se jí bolest v hlavě po jeho ráně zase rozhořela.

Rázem se jí v očích objevil oheň. Nemá žádné právo jí ubližovat. Už není tou povolnou dámou. Už ne. Dospěla a zjistila, že to jde i jinak. V duchu se bičovala k lepšímu výkonu, až konečně pozvedla hlavu a střetla se s pohledem hraběte. Chvíli mu oplácela pohled, pročež zasyčela rozzuřeně: „Nemám se za co stydět. Je větší chlap než vy. Nikdy by mě neuhodil."

Hrabě Norimberk zrudl a zasyčel, jako kdyby mu došel kyslík. Načež se na ni chtěl vrhnout. Eliza vyděšeně vyjekla a v domnění bolesti se rychle pokoušela uvolnit provaz, když v tom se zarazil. Uprostřed kroku se zastavil. Sevřel ruce v pěst a zhluboka dýchal. Očividně ho to stálo zbytky sebeovládání. Po chvíli se mu však podařilo si odkašlat a smést neviditelné smítko z oblečení. V obličeji se mu objevil povýšený úšklebek. „Však vy se zase naučíte poslouchat, má drahá... Až budete mou ženou."

Nevěřícně vydechla. To nemohl myslet vážně. On se zbláznil. To si myslí, že si ho po tom všem vezme? Po tom, co byla se Simonem? Po tom, co ji uhodil? Tak to nikdy! Ještě štěstí za to všechno, co se jí stalo. Jinak by byla za toho šílence vážně provdaná. „Nikdy se jí nestanu! Nikdy! Slyšíte?" vykřikla rozzuřeně, jakmile se probrala z šoku.

„Ale stanete," prohlásil bez jediné pochybnosti. Zamrazilo ji při těch slovech. Neslyšela v jeho hlase ani zaváhání. Vážně věřil, že se stane tak, jak on poroučí. Než však mohla zaprotestovat, odešel ke dveřím. V minutě byl pryč a zbyl po něm jen zvuk zamykání.

Jakmile jeho postava zmizela, Eliza se vyčerpaně sesunula na postel a rozplakala se. Jak se mohlo všechno to nádherný změnit v noční můru? Ještě včera byla nekonečně šťastná a dnes byla oddělená od muže, kterého milovala a vydaná na milost a nemilost hraběti, který byl mnohem horší, než si kdy uměla představit.

Těžce se nadechla mezi slzami, které tvořily cestičky na její tváři. Bolest hlavy byla překryta utápěním se v neštěstí. Kde jen je její milý? Neublížil mu hrabě? Nezabil ho, honilo se jí hlavou zoufale. Raději by seděla ve vězení společně s ním než nevědět, co s ním a celou posádkou je. Mohla se jen modlit, aby byli v pořádku. Nechtěla si ani představovat, že... Ne! Simon je určitě živý. On si dokáže poradit v každé situaci. Určitě už vymýšlí plán, jak se osvobodit. Jenže... Byl omámený stejně jako ona, a to jí dělalo největší starost. V tom stavu si s ním mohl kdokoliv dělat cokoli. Bože, prosím, ochraňuj ho stejně jako ostatní, pomodlila se v duchu.

Následně se ještě chvíli snažila uvolnit pouta, ale když se jí to nepovedlo, nechala toho. Hlavou se opřela o stěnu kajuty a během chvíle se jí začala zmocňovat únava. Hrůza, strach a zbytek vína v jejím těle jí nedaly pokoj, dokud se její oči nezavřely. Víc už se nebránila, a nechala hlavu klesnout na polštář a poddala se spánku.

****

„Vstávejte!" probudil ji drsný příkaz.

Prudce sebou trhla, a ještě s přivřenýma očima se kolem sebe rozhlédla. Musela však několikrát zamrkat, aby dokázala pořádně zaostřit. Jakmile se jí to povedlo, pohlédla směrem k hlasu a trochu se nadzvedla, jak jen jí to lano povolilo. V ten moment si všimla, že v místnosti nejsou sami.

Hrabě Norimberk před sebou totiž svíral malou blonďatou holčičku, která měla v drobném obličejíčku vykulené oči strachem. Při pohledu na děvče v jeho rukou a její děs se jí hrdlo stáhlo zlou předtuchou. Hrabě určitě dítě nepřivedl jen, aby jí ukázal výhody manželství. Sevřela ruce do pěstí. Nesměla na sobě dát znát ani náznak strachu. Okamžitě by ho použil proti ní.

„Tohle je Vilemína, má drahá. Vilemíno, tohle je lady Elizabeth. Pozdrav ji," pronesl její snoubenec chladným hlasem, když se dostatečně pokochal pohledem na mladou ženu. Byl si jist, že konečně pocítila k jeho osobě respekt a uvědomila si, že ho musí poslouchat.

Dívenka s očima naplněnýma slzami sotva slyšitelně zašeptala: „Je mi ctí, že vás poznávám, lady Elizabeth."

Elize se sevřelo srdce. Copak je vážně takový netvor, aby ublížil dítěti? Takové nevinné a roztomilé holčičce, která s tím vším kolem neměla vůbec nic společného? Nechtěla něčemu takovému věřit, ale kdesi vzadu její mysli, ji zamrazilo. „Co si myslíte, že děláte?" dostala ze sebe a snažila se při tom udržet co nejklidnější tón.

Muž se však na ni nepodíval. Dál pozoroval třesoucí se dívenku ve svých rukou. Dokud na ni jen hleděl, dalo se to přežít, i když by se na něj hnědovlasá dáma nejraději vrhla a vytrhla mu ji. Jenže když náhle a bez jediného důvodu vytáhl dýku, z hrdla jí vyšel výkřik strachu a dech se jí zadrhl v hrudi.

Vilémina zaječela hrůzou a jen zbraň nedaleko jejího krku ji odradila od zběsilé snahy uniknout. Její křik se musel svou naléhavostí rozlehnout po celé lodi.

„Nechte to dítě být," pronesla Eliza odhodlaně, jakmile dokázala znovu promluvit. Přičemž se snažila se zběsilou snahou uvolnit pouta. Nemohla přece nechat trpět nevinné dítě.

„Možná nechám, ale jen když se začnete chovat poslušně. Všechno bude záviset na vašem chování, má drahá. Když budete hodná, dívce se nic nestane, ale když ne..." odvětil bez jakýchkoliv emocí, zatímco konec nechal vyznít do ztracena. Malou dál držel u sebe pomocí nebezpečné zbraně.

Najednou dovnitř pronikl hluk z venku. Zdálo se, že na chodbě někdo křičí a k tomu se vzápětí přidaly i zvuky boje. Než však mohl někdo z nich zareagovat na nečekanou situaci, dovnitř vpadl udýchaný světlovlasý muž. Sotva prolétl dveřmi, rozhlédl se po místnosti a jeho zrak se zabodl do děvčátka. Při pohledu na zbraň jen nedaleko jejího hrdla, zbledl jako stěna.

„Můj pane, prosím, nechte moji dceru odejít. Je nevinná. Nikdy vám nic neudělala," vydechl prosebně směrem ke svému pánovi, jakmile se trochu vzpamatoval. Přibližoval se a prosebně k němu spínal ruce.

„Já už o jejím osudu nerozhoduji. Život tvé dcery je nyní v rukou lady Elizabeth. To ji proste!" poučil ho hrabě líbezně a vychytrale. Ignoroval bolest vepsanou do obličeje světlovlasého muže, který před ním div nepadl na kolena. Absolutně ho nezajímal. Šel si tvrdě za svým cílem a nehodlal se nechávat ovlivňovat soucitem. Soucit byl akorát pro zbabělce a hlupáky.

Eliza začínala mít pocit, že každou chvíli omdlí. Bylo to čím dál horší. Nechápala, jak se někdo mohl takhle chovat k malé holčičce. A když vzápětí hrabě doopravdy položil dívence na krk nůž, prudce sebou trhla, až se jí pouto zarylo do zápěstí. „Okamžitě ji pusťte!" vykřikla rozzuřeně.

Zatímco tatínka dítěte museli držet dva statní strážci hraběte, aby se nevrhnul pro dceru a nezabil svého pána. V očích se mu míhalo šílenství a strach, když s těmi dvěma dál bojoval, aby se uvolnil.

„Až společně řekneme těm pirátům, že jste moje manželka, a že jste jen plnila moje rozkazy na jejich dopadení, pak ji pustím. Dáte jim tak najevo, že to všechno byla jen podlá léčka," vynesl nad ní ortel hlasem stejně chladným, jako byl on sám.

Eliza cítila, jak jí sevřela srdce ledová ruka a způsobila další příval bolesti. Udělalo se jí mdlo. To po ní přece nemohl chtít. Nemohl chtít, aby zradila muže, kterého milovala. Za tohle ji bude navždy nenávidět. Ztratí jeho lásku a její srdce bude zlomeno. Nikdy jí to neodpustí.

„To neudělám," plivla po něm nenávistně v prvním popudu na tak nemilosrdné vydírání. Její mysl byla zatemnělá bolestí ze zrady, které by se dopustila na svém milém.

Hrabě však jen pokrčil rameny a pevněji přitiskl nůž k dívenčinu hrdlu. Dal tak jasně najevo, že nehodlá nic měnit.

„Nééé," z úst mladé ženy vyšel táhlý výkřik. Najednou naprosto přesně věděla, že nemá nejmenší šanci. Nemůže za sebe nechat zaplatit tuhle drobounkou dívenku. Nikdy by si to neodpustila. Musí udělat to, co po ní žádá, i když ji to zničí a nejspíš i zabije.

Na okamžik se střetla s očima otce dívenky a uviděla v nich slzy. Nemohla se stát tou, která by mu vzala milované dítě. „Udělám to. Udělám to, co chcete. Jen ji nechte jít," zašeptala po chvíli poraženě s vědomím, že stejně nikdy neměla na vybranou.

Odpovědí jí byl úlisně spokojený úsměv a oči, které se zaleskly vítězstvím. To už hrabě od sebe Vilemínu odstrčil jako nepotřebné zboží a víc se o ni nezajímal. Měl to, co potřeboval.

Blonďatá holčička na víc nečekala a s pláčem se vrhla k otci, který se vysmekl strážím a sevřel ji v náručí. Zabořil obličej do jejích vlásků a držel ji tak, jako kdyby ji už nikdy nechtěl pustit.

Zbytek už neměla Eliza šanci zahlédnout, protože jí výhled zakryla postava nenáviděného muže. Hrabě hbitě uvolnil pouta a nešetrně ji vytáhl na nohy.

„Tak, prosím, má paní, půjdeme. Nemá smysl otálet. Čím dřív to vyřídíme tím líp," poučil ji klidně, načež se k ní nahnul a výhružně dodal: „A snažte se!"

Eliza se cítila ztraceně a zoufale. Neměla ani chvíli na to, aby se připravila na zničení svého života. Ani pár minut jí nedopřál. Jenže její mysl stále odmítala jeho příkaz. Nemohla přece udělat něco tak odporného a ublížit pirátovi, který si získal její srdce. Jenže představa, že za ni bude potrestaná malá nevinná holčička, ji ničila. Těžce polkla a jen stěží zadržovala slzy, které se jí hrnuly do očí. Musí být silná! Nesmí na sobě dát znát, jak ji to ničí.

A tak, když jí hrabě nabídl rámě, ho přijala s netečným výrazem, který skrýval všechnu její bolest.

****

Jakmile Eliza vstoupila společně s hrabětem do vězení, kde piráty drželi, pohnulo se jí srdce při pohledu na milovaného muže. Seděl v nejbližší cele opřený o stěnu, ruce svázané stejně jako ostatní členové posádky. Vypadal potlučeně a vyčerpaně, ale byl živý, a to bylo hlavní. Do poslední chvíle se bála nejhoršího. To by nepřežila, kdyby musela žít s vědomím, že nikde na světě už není. I přesto se jí však při pohledu na jeho modřiny zmocňovala ještě větší nenávist k muži po jejím boku. To on dovolil, aby se to stalo.

„Eliz!" vykřikl Černý rys s úlevou, jakmile si jí všiml. Okamžitě vyskočil na nohy.

Při úlevě vepsané v jeho tváři se jí sevřelo srdce bolestí. Ještě netušil, že za chvíli už se na ni nebude dívat tím krásným pohledem, ale bude ji nenávidět. Nejradši by se mu teď hned vrhla do náručí a zůstala tam navždy. Dokonce udělala jeden nerozvážný krok směrem k němu, ale hrabě Norimberk ji lehce zadržel a výhružně se k ní nahnul. „Nezapomeňte se, má drahá. Jinak to odnese ta holka," zasyčel chladně a upřeně se jí zahleděl do očí, aby si uvědomila, že to myslí smrtelně vážně.

Elize se do očí nahrnuly slzy zoufalství. Byla tak blízko ke svému pirátovi, a přesto tak daleko. Tohle je poslední chvíle, kdy ho vidí s úsměvem, příště bude v jeho tváři jenom nenávist a pohrdání. Srdce jí pokleslo ještě hloub.

„Tak, Černý ryse, konečně jsem tě dostal do rukou. Tolik jsem toužil po tom tě dostat z moře a povedlo se mi to. Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslel. A teď smím ti představit svou ženu? Lady Elizabeth?... Ach, ale ty ji znáš, že? Málem bych zapomněl. Měl jsi tu čest mou drahou poznat. Ovšem s jednou věcí se ti určitě za společně strávený čas nesvěřila, a to, že to ona vymyslela celý tenhle plán na tvé dopadení, že ano, drahá?" pronesl hrabě nevzrušeně a po těch slovech se obrátil s vyzývavým pohledem na svou snoubenku.

Eliza těžce polkla. Viděla, že jí sevřel ruku, ale bolest necítila. Nyní ne. Jen pohlédla na Černého ryse a sledovala jeho proměnu. Pomalu si totiž začínal uvědomovat význam pronesených slov a jeho tvář začínala blednout. Byla plná zmatku, když se podíval přímo na ni a hledal u ní vysvětlení a popření těch bolestivých slov.

Zhluboka se nadechla. Nyní to bylo na ní. Mohla všechno jedním slovem popřít a pak žít s vědomím, že kvůli své lásce obětovala nevinné dítě, nebo mohla se vším souhlasit a nechat si rozpadnout srdce na tisíc kousků. V tu chvíli, kdy se naposledy zadívala na svého milého a ukládala si jeho tvář do svých vzpomínek, věděla, co musí udělat. Nemohla učinit jinak. Neměla na výběr. Proto odhodlaně otevřela ústa a vzápětí slyšela samu sebe chladným hlasem pronést: „Ano, můj pane manželi. To já je přechytračila. Nechala jsem se zajmout, abychom je dostali."

Nenáviděla se za každé slovo, které ze sebe dostala. Musela sledovat, jak se jeho pohled plný zmatku mění v nevěřící, pak v nenávistný, když ji hrabě obejmul a políbil. Dotek jeho úst ji málem připravil o veškeré odhodlání. Zvedl se jí žaludek, ale musela vydržet, jestli měl Simon kdy jejím slovům uvěřit. Musela být silná. Dělala to pro malou holčičku, která si nezasloužila zemřít.

„Ty proradná zmije! Mrcho! Děvko! Všechny jste stejné," zařval náhle Černý rys a v jeho tónu bylo tolik nenávisti, že se pod ní málem podlomily nohy a v tu samou chvíli její srdce puklo. Uvěřil.

Když od ní hrabě konečně ustoupil, jen silou vůle byla schopná zvednout zrak, který ve svých hlubinách skrýval ohromnou bolest. Simonův nenávistný pohled, kterým ji proklál, ji málem zabil. Už nikdy v jeho očích neuvidí to uličnické světlo, smích ani zalíbení.

„Prohrál jsi, Černý ryse, a za to se budeš houpat na šibenici," ozval se náhle nový hlas, který dal rázem nový rozměr tomu všemu, co se stalo.

Takže to Leonid je zradil. On byl tím nasazeným pirátem! Kdyby jen mohla, vrhla by se na něj a vytloukla z něj duši za to, co jí provedl. Kvůli němu je dostihl hrabě a ona musela lhát Simonovi. Jenže v tuhle chvíli to udělat nemohla. Proto jen sevřela ruce do pěstí a zhluboka dýchala.

****

„Nenávidím vás," zasyčela k hraběti, jakmile byli zpátky v její kajutě. Roztřeseně se opřela o dveře a proklála ho vražedným pohledem. Stále měla před očima nenávistné výrazy celé posádky, ale nejhorší byl výraz Černého ryse. Jeho pohled bolel ze všech nejvíc, protože jí způsoboval rozpadání srdce na malé kousíčky. Ty kroky z vězení byly tím nejtěžším, co kdy v životě udělala.

Hrabě, který ji donutil to peklo podstoupit, se však jen usmíval. Byl spokojený sám se sebou.

„Zvyknete si," odvětil nevzrušeně.

Eliza se ještě chvíli opírala o dveře, než se na roztřesených nohou přesunula na postel a teprve v tu chvíli si všimla v rohu sedící holčičky, kvůli které musela obětovat své city k pirátovi. Okamžitě se jí rozbušilo srdce strachem. Přece jí nemůže chtít znovu ublížit. Vrhla rychlý pohled na opírajícího se aristokrata. „Slíbil jste, že jí neublížíte!" zasyčela roztřeseně, „udělala jsem, co jste chtěl!"

„Klid, má drahá. Nic jí nehrozí. Klidně si ji tu nechte," odvětil naprosto lhostejně. Dítě ho už nezajímalo. Splnilo svůj účel a nyní mu na něm nezáleželo ani za mák. Vrhl po ní poslední vítězný pohled, načež se jí uklonil a zabouchl za sebou dveře.

To už Eliza nedokázala dál zadržovat své zoufalství a rozplakala se. Mohla konečně povolit stavidla svého neštěstí. Bolest ji celou svírala. Srdce krvácelo. Stále měla před očima pohled Simona, když té lži uvěřil. Nenávidí ji. Ta bolest byla strašlivá. Jako kdyby jí vyrvali srdce z hrudi. Plakala do vyčerpání. Celé tělo se jí otřásalo. Neměla naději. Bude si muset vzít hraběte a Černý rys půjde na šibenici s nenávistí k ní.

„Neplačte," uslyšela náhle tichý hlásek a poté ucítila konejšivý dotek na svém rameni. Pokusila se ovládnout tu strašnou tíhu na hrudi, ale nedokázala to ani kvůli holčičce. Rozplakala se ještě usedavěji. Později se uplakala až do vyčerpaného spánku. Stále měla před sebou jeho oči, jak se změnily v nenávistné. Jako by ji to úplně sežehlo.

Ze svého zoufalství se probudila akorát, když jim bylo do kajuty vhozeno jídlo a dveře se zase s bouchnutím zavřely. Eliza se vyčerpaně nadechla a odhodlaně si otřela slzy. Načež popošla pro jídlo a položila ho dívence do klína. „Najez se, ať jsi silná," zašeptala téměř neslyšně a sama se vrátila k posteli.

„To vy byste měla něco sníst, paní," odpovědělo děvčátko, a dokonce k ní natáhlo ruku s miskou, ale Eliza jen zavrtěla hlavou. Nemohla se na jídlo ani podívat. Jen při tom pohledu se jí dělalo zle. Nedokázala si představit, že by něco pozřela. Musela zavřít oči, aby na to neviděla. K čemu jí bylo jídlo? Stejně neměla pro co žít. Všechno jí bylo jedno. Vždyť nadobro ztratila jediného muže, kterého milovala.

****

Ztratila pojem o čase. Nevnímala vůbec nic. Ani kolik bylo hodin, či kolik dní uběhlo. Dny se smrskly jen na chvíle, kdy jim někdo přinesl jídlo. Eliza kdesi v podvědomí věděla, že by měla přemýšlet, jak se dostat z téhle šlamastiky, ale její mysl se nedokázala soustředit. Stále se vracela k bolestivým vzpomínkám, aby se mohla týrat.

Z její apatie ji vytrhlo až jednu noc tiché plakání její společnice. Od té chvíle se přestala litovat a prostě jen nabídla svou ochranu ztracenému dítěti. Bálo se a stýskalo se mu po otci, od kterého bylo odtrhnuto. Proto se ji pokoušela zabavit a vlastně tím pomáhala i sama sobě. Neměla tak čas myslet na svou situaci. Když si Vilemína uvědomila, že ona jí nechce ublížit, stala se téměř nezastavitelnou v mluvení. Elize to však nevadilo, aspoň tak nemusela být sama se svými temnými myšlenkami.

Hrabě Norimberk se v kajutě za celou dobu neukázal a žena za to byla vděčná. Nedokázala si představit, že by s ním musela být v jedné místnosti po tom všem, co se stalo. Navíc si byla téměř jistá, že chce, aby si uvědomila, že je v jeho moci, a přestala se mu vzpírat. Vlastně byla za tu jeho domýšlivost ráda. Měla od něj pokoj a on si mohl klidně dál myslet, že si ji tímhle podvolí. Svůj omyl záhy zjistí. Ona se totiž nikdy nepodvolí! Nenáviděla ho a nejraději by ho zabila. Byl to netvor.

A tak, když se po tisící otevřely dveře, Eliza ani nevzhlédla. Čekala, že to bude jen další jídlo jako každý předchozí den. Nemělo cenu se služebnou mluvit. Byla plně oddaná svému pánovi.

„Má drahá, vypadáte poněkud zdrchaně," přerušil její myšlenky hlas hraběte.

To nečekala. Polil ji ledový pot a žaludek se jí zvedl odporem, když se ostře nadechla. Jen silou vůle dokázala nechat hlavu sklopenou. Nechtěla, aby viděl, jaký na ni má účinek už jen zvuk jeho hlasu.

Najednou však ucítila jeho prsty ve vlasech a drsným trhnutím ji donutil vzhlédnout. Zasyčela bolestí, když na něj pohlédla. Muži se zlostně blýskalo v očích, ale to už zvedl ruku a tvrdě ji udeřil. Ucítila krev v ústech, ale přesto ho dál propalovala pohledem.

„Však vy zkrotnete! O to se osobně postarám," pronesl odporně veselým tónem. Jako kdyby ho snad její odpor těšil.

„Nikdy!" odsekla v odpověď s celou nenávistí, kterou cítila ve svém těle k tomu odpornému muži.

„Ale ano a postarám se o to teď hned!" zasyčel důrazně, načež ji k jejímu strachu vytáhl na nohy i přes její protesty a táhl ji ven z kajuty.

Zoufale se mu bránila, ale ani to s ním nehnulo. Srdce se jí rozbušilo jako šílené. Děsila ji ta nevědomost. Netušila, kam ji táhne a co po ní bude chtít tentokrát. Pokoušela se mu vykroutit, ale nepustil ji. Nemilosrdně ji táhl dál. Následně jí pustil vlasy a uchopil ji kolem pasu tak, že se mu nemohla vytrhnout. Takhle měla ještě méně prostoru se bránit, a když ji sevřel tvrději, nemohla skoro dýchat.

„Budete se chovat jako moje milující žena, jinak si mě nepřejte! Rozumíte?" přikázal jí, když se na chvíli zastavil a dřív, než mohla promluvit, jí sevřel předloktí tak, že si myslela, že jí ho snad zlomí.

Zasténala bolestí. Přesto se to snažila vydržet. Nechtěla se podvolit. Znovu už ne. Ale byla příliš slabá. Bolest se stupňovala a ona si uvědomila, že jí tu ruku klidně zlomí. Nemohla vyhrát, proto zoufale vydechla: „Rozumím."

Hrabě se spokojeně usmál a přestal drtit její ruku. Načež zašeptal: „Správné rozhodnutí, má drahá."

Následně byla dostrkána po schůdkách až na palubu. Tam se div nepřerazila a jen pevná ruka jejího nepřítele ji zachránila od pádu. Ovšem ve chvíli, kdy zvedla zrak, se ohromeně zarazila. To, co před sebou uviděla, ji šokovalo. K nejvyššímu sloupu totiž právě dva statní muži přivazovali Černého ryse! Dech se jí zadrhl v hrdle. Zmocnil se jí děs. V zádech ji zamrazilo. To nemohla být pravda.

Prudce mu roztrhli košili na zádech a odhalili tak jeho holou kůži. To, co však následovalo, bylo daleko horší. Vrhl po ní totiž takovým nenávistným pohledem, že se málem svezla na zem. V jeho očích nebylo slitování, pochopení ani nejistota. Jen nenávist.

To už ji ale hrabě pevně sevřel a táhnul dál. Svíral ji, jako kdyby z ní chtěl každou chvíli vymáčknout duši.

Ona to však skoro nevnímala, protože nemohla uvěřit tomu, co měla před očima. Ne, bičovat ne. To přece nemohou. Simona ne!

„Prosím, nedělejte to!" zašeptala prosebně, když k hraběti zvedla zoufalý pohled a paty zaryla do paluby.

Její věznitel se na ni ovšem jenom usmál a chladně odvětil: „Udělám a vy si konečně uvědomíte, že mně se neodporuje, milady! Nyní uvidíte, co se stane každému, kdo si dovolí mě urazit."

Eliza od něj odtrhla zrak a zůstala nevěřícně zírat na vysokého námořníka s pískovitými vlasy a rozhalenou uniformou, který v rukou svíral bič a nevzrušeně s ním švihal vedle sebe. Nedokázala se od něj odvrátit. To přece nemohou! Vždyť mu způsobí hroznou bolest a proč? Kvůli ničemu!

To už se jí však všechny myšlenky vykouřily z hlavy, když uviděla, jak se muž napřahuje. A když bič poprvé prosvištěl vzduchem a dopadl na pirátovu pokožku, nedokázala potlačit bolestný výkřik, který se rozezněl po celé palubě. Další dvě rány následovaly v rychlém sledu, a teprve po nich se probrala z šoku, do kterého upadla a prudce se obrátila ke svému snoubenci, který ji u sebe nesmiřitelně svíral. „Prosím! Udělám cokoliv, jen to ukončete," zašeptala, zatímco za ní zazněla třetí rána.

Nemohla snést pohled na bičovaného Simona. Nedokázala unést, že mu tak ubližují. Jak mohl být někdo tak zlý. Nemohla tam jen tak stát a sledovat tu odpornou podívanou.

Hrabě ji sevřel ještě pevněji a zasyčel nenávistně: „Jen se dívejte! Nic se ukončovat nebude. Tohle je lekce pro vás všechny. Mě nikdo zesměšňovat nebude."

Elize se oči naplnily slzami při další kruté ráně, která dopadla na záda jejího milého. Ten však ani nevykřikl. Nevydal jediný zvuk. Po zádech mu stékaly stroužky krve z ran, které mu krvácely. Její srdce trpělo společně s ním. Nemohou ho přece...

Ne! Po tvářích jí stékaly slzy. Už to nevydrží. Nemohla čekat a sledovat jeho utrpení. Její sebeovládání překročilo únosnou mez. V ten okamžik se znovu začala zmítat v pevném sevření. Prudce trhla loktem dozadu a uhodila svého věznitele do břicha, až zachroptěl. Přesto ji nepustil. Jen ji sevřel pevněji, zatímco klel. Ona se však nevzdala. Vší silou mu dupla na nohu a uhodila ho hlavou do brady. Muž zaryčel bolestí a tentokrát uvolnil sevření.

Ženě se sice motala z té rány hlava, ale nenechala se tím zastavit. Jen jí zatřásla, a i s rozostřeným viděním své svobody využila. Na nic nečekala a rozeběhla se trochu nejistým během přímo mezi svištící bič. Ignorovala možnost, že by mohla být zasažena. Prostě jen běžela a zuřivě mrkala. K ohromení všech přihlížejících vběhla mezi bič a bičovaného muže. Než se někdo stačil vzpamatovat, objala Černého ryse tak, aby ho chránila vlastním tělem. Nedovolí nikomu, aby mu dál ubližoval. Nedopustí to. Tentokrát ne!

Muž s pískovitými vlasy, který byl pověřen bičováním, okamžitě ustal v činnosti. Bič jen těsně minul mladou lady a on si oddechl. Načež se nejistě ohlédl na rozzuřeného hraběte a čekal na rozkazy. Takovou situaci ještě nezažil.

„Nepřestávejte! Když má paní touží pocítit bič na své kůži, má to mít," donesla se k ní vzápětí tvrdá slova jejího nechtěného snoubence.

Zajíkla se hrůzou. Nevěřila by, že je něčeho takového schopný... Ale byl a ji z těch slov, až zamrazilo. Přesto se ani nehnula, a naopak se pevně chytila lan u sloupů. Nebyla přivázaná, ale odejít nemohla, když jediná možnost, jak ochránit Simona byla zůstat. Musela to udělat, ač v duchu byla vystrašená jako malé dítě.

„Nedovolím, aby ti ublížil," zašeptala k pirátovi, který ji nemohl slyšet, protože omdlel. Křečovitě sevřela lana a zhluboka se nadechla. Bála se té bolesti jako ničeho předtím, ale nesměla být slabá a utéct. Musela ho ochránit.

„Pane na nebi," šířilo se mezi ohromenými námořníky, když se znovu objevil svist biče a žena stejně neutekla. Všichni ti ostřílení muži obdivovali její statečnost. Jen málokdo by zůstal, kdyby měl na vybranou, a ona tam přesto stála před přivázaným mužem jako živý štít.

Při dopadu první rány bičem Eliza zalapala po dechu a prsty zaryla hlouběji do lana, kterého se ze všech sil držela. Z očí jí vyhrkly slzy bolesti.

„Nešetři ji," dolétla až k ní nemilosrdná slova hraběte.

Ruce se jí potily hrůzou a vystrašeně si kousala ret odhodlaná nevykřiknout stejně jako Simon. Bylo by tak lákavé uniknout té šířící se bolesti. Stačilo by jen uhnout na stranu, ale to udělat nemohla. A tak se jen pevněji chytila a zhluboka se nadechla.

Jenže rány přicházely čím dál rychleji a rozdíraly její záda, že už nedokázala výkřik zadržet. Ta hrozná bolest se do ní zakusovala, až si prokousala ret do krve. Ruce se jí třásly touhou pustit se, ale napolo z bezvědomí je ještě pevněji sevřela. Nesměla se pustit! Nesměla!

Nyní ji sice nenáviděl a myslel si, že ho zradila, ale nemohla mu to vyčítat. Ona sama se postarala o to, aby tomu uvěřil. Ale i když ji jeho srdce nenávidělo, ona ho milovala a nedokázala snést, že by mu někdo ublížil. Nemohla je nechat, aby ho bez důvodu zbičovali.

Po tvářích jí stékaly slzy mísené s jejími výkřiky bolesti. Záda měla v jednom ohni. Už to dál nezvládla. Zatmělo se jí před očima a její vědomí odplulo do bezpečí. Nohy pod ní podklesly a ona se v bezvědomí sesunula na zem.

„Mám pokračovat, pane?" otázal se bičovatel a otočil se ke svému pánovi otřeseně. Tohle byl nejhorší rozkaz, který kdy musel splnit. Bičovat mladou dámu bylo utrpením pro jeho duši. Jenže nemohl přestat. Jeho pán by se mu krutě pomstil, kdyby tak učinil.

„To stačí. Odneste toho mizerného piráta zpátky do cely a mou drahou snoubenku do její kajuty," zazněl chladný rozkaz a hned na to se hrabě otočil na podpatku a nevzrušeně odcházel z paluby.