Po uloupení lodi měli piráti skvělou náladu, a tak se rovnou vrhli na fázi úklidu po boji a na rabování získaného bohatství. Museli přece řádně prozkoumat, jaké poklady jim začaly říkat „pane". Jenže přitom zkoumání nechtěli mít za zády Elizu, aby je náhodou nepoučovala, že to není správné. Proto ji s různými výmluvami dostali do podpalubí a jí ještě dlouho poté v uších zněl jejich nadšený křik, když se vzdalovali od její kajuty.

Chvíli opravdu v místnosti zůstala, ale dlouho tu nečinnost nevydržela, a tak se vydala zkusit štěstí do kuchyně. S Pierrem jí čas vždycky tak pěkně utíkal. A opravdu ho tam nalezla. Při jejím příchodu nadšeně vypískl a hbitě ji usadil, než začal mlít o vaření a o nějakých nových bylinkách, které mu už někdo z jeho druhů stačil z druhé lodi přinést. Eliza se opírala o stůl a na tváři se jí usadil šťastný úsměv. V přítomnosti tohoto špatně mluvícího piráta se cítila naprosto uvolněně a spokojeně. Skoro nepřítomně si rukou začala kreslit po stole a opřela si hlavu o ruku, zatímco naslouchala jeho štěbetání.

Když vzápětí jejich společnost narušil výkřik z paluby, zacukaly jí koutky úst. To určitě objevili něco cenného. Jí se však přitom před očima objevil obrázek rozesmátého pirátského kapitána. Už to v sobě nemohla dál potlačovat a odbývat své srdce, které k ní promlouvalo. Musela si to přiznat. Milovala Černého ryse. Opravdovou a jasnou láskou. Už to nešlo přejít jako krátké milostné dobrodružství. Ne, tohle bylo vážné a na pořád. I když to byl pirát, dostal se do jejího srdce lépe než kterýkoliv jiný aristokrat. Věděla, že ať se dál stane cokoli, už nikoho jiného takhle milovat nebude.

Ponořená ve svých myšlenkách si skoro ani nevšimla, že vstoupil Leonid a něco prohodil s Pierrem. Následně ještě něco sebral z rohového stolu a zase hbitě zmizel. Stačila mu pouze věnovat lehké pousmání, když kolem ní procházel. Na víc se nedokázala soustředit, protože byla příliš ponořená v uvědomování si citů k Simonovi.

****

Později, když se setmělo a většina zvuků se utišila, už zase Eliza seděla v kajutě a zamyšleně si prohlížela klidné moře. Byla k němu tak blízko a zároveň daleko. Skoro se ho mohla dotknout, kdyby jí v tom nebránilo okno. Ale kdyby vyšla na palubu, už by jí v tom nic nezabránilo. Milovala ten pocit, kdy se vzedmula vlna a ohodila ji sprškou vody. Bylo to k nezaplacení.

Vždyť nikdy dřív nevystrčila paty z Anglie a nyní byla přímo uprostřed moře na pirátské lodi. To by ji v životě nenapadlo. Byl to osud? Nebo snad náhoda? To sice nevěděla, ale tušila, že nikdy nepřestane být vděčná tomu, kdo zařídil, aby zapadla do toho pokoje a vyslechla tak nebezpečný rozhovor. Díky němu poznala svého pozoruhodného piráta. Bez něj by nemohla nalézt lásku, která měnila její duši. Kdyby zůstala v Anglii, musela by se provdat za starého hraběte a nepocítila by přenádherný cit, který plnil její srdce.

Byla tak zabraná do svých úvah, že přeslechla kroky mířící k její kajutě. Tudíž sebou vyděšeně trhla, když se dveře náhle otevřely a dovnitř rázným a sebevědomým krokem vstoupil muž, jenž okupoval její myšlenky. Střetla se s ním pohledem a rázem jí úlek z tváře zmizel a nahradil ho okouzlující úsměv.

„Už jsem se bál, žes mi utekla," poškádlil ji s nezbednými jiskřičkami v očích poté, co zavřel dveře. Ještě si příliš dobře pamatoval chvíle, kdy doopravdy toužila uniknout z jeho společnosti. To už však bylo dávno minulostí.

Eliza mu věnovala zamrkání a následně se zvedla s aristokratickou elegancí. Přešla ke stolku a zvedla hřeben. Cítila na sobě jeho pohled, ale mlčela, i když usedla na postel a klidně si začala rozčesávat své dlouhé lokny. Neměla tu sice žádnou služebnou, která by se jí starala o věci, česala ji, ale přesto jí to nechybělo. Dokázala tak sama sobě, že se dokáže postarat sama o sebe.

Po očku zkontrolovala, že se na ni pořád dívá a aniž by ustala ve své činnosti, otázala se: „Jak tě vůbec mohlo napadnout, že bych utekla?"

Černý rys se k ní pomalu vydal, až se v duchu zatetelila radostí. S napětím čekala na jeho blízkost. Muž se zastavil těsně za ní. Cítila jeho dech na svém krku. Byl tak blízko, že by ani nemusel zvednout ruku, aby se jí dotkl. Stačil by jen lehký pohyb a setkal by se s jejím tělem. To už se nad ni nahnul a zavál jí do ucha: „Znám tě!"

Rázem se po něm rozčíleně ohnala hřebenem. On se tomu však lehce vyhnul a vytrhl jí její neškodnou zbraň z rukou. Ani se ho s ním nestihla dotknout, a už o něj přišla. Rozčíleně zafuněla. To nebylo spravedlivé! Už otvírala ústa, aby mu za to vynadala, ale nakonec jen zvedla umíněně bradu a natáhla dlaň před sebe. To gesto mluvilo samo za sebe.

Hnědovlasý muž se však jen ďábelsky zazubil, když se svou kořistí uhnul a teprve poté pronesl překvapivá slova: „Počkej. Já tě učešu sám, Eliz."

Tím ji tak překvapil, až zamrkala. Něco takového nečekala. Zaskočil ji. Na okamžik jí došla slova. On ji chtěl česat? Pirát? Chtěl jí dělat služebnou? Říct, že byla ohromená, by bylo slabé slovo. Chvíli na něj jen hleděla, než se konečně vzpamatovala. Copak něco takového mohla odmítnout? Nikdy! Proto vzápětí zakývala hlavou na souhlas a na tváři se jí rozzářil široký úsměv.

To už ucítila, jak se posadil těsně za ni na postel a jemně si ji přivinul do náručí.

„Ale jemně! Ne abys mi vytrhal půlku vlasů! Hezky pomalu a jemně jako to dělávala moje služebná," poškádlila ho vesele, když si vlasy odhodila dozadu. Začínala se těšit na tu chvíli, kdy ji bude česat.

Simon se po jejích slovech pobaveně uchechtl a něžně ji k sobě přivinul, až se jí po celém těle rozlévalo teplo. Byl to tak příjemný pocit spočívat mu v náručí. V náručí dvou pevných a zároveň láskyplných rukou. „Budu ta nejlepší služebná, jakou jsi kdy měla, krásko," zašeptal jí do ucha a ji ovanul jeho dech tak, že se zachvěla očekáváním.

Na rtech jí hrál úsměv, když jí jemně zvedl vlasy a pak je spustil jako vodopád vody na její záda. Při jejich dopadu se zachvěla očekáváním. Uvolnila se a nechala ho konat. Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Vzápětí už ucítila dotek hřebenu a připravila se na ten krásný pocit, který měl přijít. Jemné popotahování vlasů a pak postupně jemnější a jemnější pohyby. Znovu vzpomínala na ty časy, kdy ji Mary česala...

Jenže té krásy, kterou čekala, se nedočkala, protože než se vůbec nadála, hřeben se jí zabořil do husté hřívy a bolestivě jí trhnul vlasy. Vyjekla bolestí. Hlava se jí zvrátila dozadu div, že na Simona nespadla.

„Au!" vyjekla a s blesky v očích se na něj otočila. Tohle nebylo to, co si představovala. Vrhla po něm zamračený pohled, a když si všimla, jak mu cukají koutky úst, pleskla ho rozčíleně přes ruku. Tím však docílila akorát toho, že se začal smát naplno. „Říkala jsem jemně," dodala káravě, aby si nemyslel, že to jen tak přejde.

Její pirát si z toho však nic nedělal. Klidně se k ní přisunul blíž a oči mu jiskřily pobavením, když se k ní naklonil. Eliza zadržela dech, jakmile jí položil rty na krk a vzápětí jemně políbil. „Jak si má paní přeje," zašeptal, zatímco se rty posouval dál a dál po linii její šíje.

Nejistě vydechla a v mysli se jí vytvořilo prázdno. Zapomněla na to, že se zlobila. Zlost z ní vyprchala a nahradily ji jiné pocity. Pocity tak mocné a zákeřné. Po chvíli jen stěží dokázala zformulovat na rtech otázku: „Ne-chtěl jsi mě če-sat?"

„Chtěl," odvětil, zatímco odsunul rty od její pokožky. Vzdálil se tak nečekaně, až překvapeně zamrkala. Byla vytržena ze světa nádherných pocitů a zmocnil se jí smutek. Zima na ni zaútočila, jako kdyby na to přímo čekala. Zachvěla se. Nestihla se z toho ani pořádně vzpamatovat a už ucítila, jak ji muž češe s nesmírnou opatrností.

„Ty zákeřníku," zahrozila mu tiše, když pochopila, že si s ní jenom zahrával. Nyní ji česal opatrně a jemně. Přímo ukázkově. Žádné tahání jako předtím.

„Přece sis nemohla myslet, že bych nezvládl takovou lehkou činnost," odpověděl naprosto sebevědomě a okatě nadutě, když si poradil s dalším klubkem jejích zacuchaných vlasů. Eliza se pohodlně uvelebila a tentokrát si jeho pohyby užívala. Za celou dobu ji nezatahal ani jednou.

Víc času jim však nebylo dopřáno. Než se totiž mohl její společník vypracovat na ještě dokonalejší služebnou, ozvalo se zaklepání a zároveň s ním i zvolání: „Kapitáne?"

Eliza se od něj s povzdechem odtáhla. Znovu se mezi ně vetřela realita a chtěla jí ho ukrást. Přitom by člověk řekl, že piráti se jen věčně opíjejí a nic nedělají. Jenže opak byl pravdou. Stále bylo někde zapotřebí kapitána.

„Máš jinou práci," zašeptala, když se na něj otočila a vzala mu hřeben z rukou. Konec česání a objímání. Musel se jít věnovat svým povinnostem. Závisela na něm spousta životů.

Černý rys si povzdechl a pokusil se nad ni nahnout. Ona však hbitě uhnula a dala mu tím najevo, že by měl jít. Věnoval jí pousmání a seskočil z postele. Jeho krok byl rázný a sebevědomý, když v tom se ještě u dveří otočil a zavolal na ni: „Budu zpátky dřív, než bys řekla švec."

„Švec! A to jsi ještě ani nestihl otevřít," vyhrkla provokativně. Nezlobila se však. Naopak ho za důsledné vedení pirátské lodi obdivovala. Nebral svou zodpovědnost na lehkou váhu. Proto mu věnovala úsměv a následně zvedla ruku s hřebenem. Začala si lokny rozčesávat sama.

To už Simon rázně otevřel dveře. „Tak co se zase děje?" zahřímal jako tvrdý kapitán, který si jen tak něco nenechá líbit. Jeho zrak se okamžitě zastavil na Leonidovi, který se na něj usmíval, jako kdyby si snad ani jeho hněvu nevšiml.

„Omlouvám se, kapitáne. Jen jsme na druhé lodi objevili tohle víno. Fakt kvalitka. A tak jsme si mysleli, že byste si chtěli taky dát," vyhrkl pirát přitrouble a natahoval k němu ruku s lahví. Přičemž se nakláněl, aby viděl dovnitř.

Moc si toho však prohlédnout nestihl, protože jakmile si jeho úsilí všiml velitel, postavil se mu do výhledu a zpražil ho vražedným pohledem. Načež mu vytrhl láhev a zabouchl před nosem. „Jo dáme si," zavolal ještě přes zavřené dveře nevzrušeně.

Dolehla k němu ztlumená nadávka, ale nevěnoval jí pozornost. Leonid mohl být rád, že mu jen bouchl dveřmi před nosem za takové nápady. Rušit je kvůli láhvi. Neuvěřitelné! Ještě stále vrtěl hlavou, když se otočil ke své společnici. Všiml si, jak se snaží zdusit smích, který hrozil, že vypluje na povrch. Moc se jí to však nedařilo.

„Chudák," dostala ze sebe po chvíli, kdy se přestala neovladatelně otřásat smíchy.

„Nemá se chovat drze. Copak se kapitán ruší kvůli vínu? Navíc nám ho ani nechtěl dát celé. Prý jen ochutnat. Taková neúcta. Správně by měl jako oddaný pirát nanosit všechno pití, co našli, sem. Ale to ne. To už si určitě někde poschovávali, jak je znám."

„Byl jsi na něj krutý. Chtěl se ti jen zavděčit," bránila piráta Eliza vesele.

„Nemá mě rušit. Měl jsem jiné plány," odvětil Simon s jiskrou v oku. Hbitými prsty otevřel víno a nalil ho do dvou pohárů. Poté jí jeden nabídl a druhý si nechal pro sebe. „Na nás," dodal po chvíli ticha a přemýšlení přípitek, který vystihoval daný okamžik.

Ženě se rozbušilo srdce, když mlčky přikývla. Naprosto s tím souhlasila. Nic víc dodat nechtěla, když nechala svůj pohár, aby se dotkl jeho. Tichý zvuk střetnutí byl jako zvuk spojující je v jedno tělo. Když se její rty pomalu dotkly a ochutnaly víno, pousmála se. Bylo dobré. Skoro se rozplývalo na jazyku. Zatímco ona si vychutnávala výborný mok, pirát odložil nádobu a natáhl se na její postel.

Naštvaně pozvedla obočí. „Hej, to je moje postel."

O to víc se však na ní roztáhl a dál se na ni spokojeně zubil. „A co s tím uděláš?" provokoval ji s jiskřičkami smíchu.

Eliza nechala do hrdla splynout ještě jeden doušek vína, načež ho odložila. V očích jí zaplálo a vzápětí na to byla na posteli a bušila do něj hlava nehlava. Ovšem Simon se tomu jen pobaveně smál a nic si z jejích ran nedělal. A tak se chvíli v jednom chumlu váleli sem a tam, až se i ženino naštvání proměnilo v smích. Jejich veselí se rozléhalo celou kajutou. To už jejich válení ustalo a Černý rys zůstal nahoře, zatímco Eliza pod ním.

„Ale no tak, přece by ses nezlobila," provokoval ji škádlivě, když jí chytil ruce a jemně, přesto nekompromisně, jí je sevřel nad hlavou.

„A já myslím, že ano," odvětila hbitě, zatímco se mu snažila vykroutit, ale brzy přišla na to, že se z jeho sevření nedá jen tak uniknout. Na tváři mu hrál úsměv, který působil až chlapeckým dojmem, a ona se na něj nemohla vynadívat. V těchto chvílích, kdy zapomenul na své poslání, byl tak okouzlující.

„Slyšíme se? No tak, prober se nám," dostal ji náhle z jejího záseku jeho hlas prosycený dobrou náladou.

Proto k němu zvedla zrak a uviděla, jak se k ní sklání, až mu do očí spadlo pár pramínků vlasů. On si jich však nevšímal. Zastavil se těsně nad jejími ústy. Najednou nemohla popadnout dech. Jen na něj hleděla a čekala na následující dění.

„Něco pro tebe mám, Eliz," zamumlal vzápětí a hbitě vyskočil z postele.

Eliza překvapeně zamrkala, když se překulila na břicho a nechápavě za ním hleděla. To jako vážně? Prostě se zvedne? V takovou chvíli? To jí dělá naschvál, bědovala v duchu. Přesto její zvědavost převážila nad lehkým uražením, že ji takhle vytrhl z krásných pocitů. „No to jsem zvědavá, co na mě chystáš, Simone. Snad to tvé překvapení přežiju."

Usmívající muž po ní však hodil jen vševědoucím pohledem a pak se zase rychle odvrátil. Vrhl se k truhle a začal v ní hbitě něco hledat.

„Že bys ho snad ztratil? To by mě mrzelo," přerušila ticho, když to trvalo už dlouhou dobu a očividně stále bez úspěchu.

Pirát se k ní ani neotočil, jen ji odmávl rukou a dál se věnoval hledání. Zatímco ona se usadila na konec postele a komíhala nohama ve vzduchu.

„Zavři oči," přikázal jí vzápětí, když jeho horečné pohyby ustaly.

„Stejně už jsem to viděla," poškádlila ho vesele, čímž ho dokonale zaskočila. Bavilo ji sledovat, jak se muž snažil neznámou věc schovat za záda a přitom zkoumat, zda mluví pravdu nebo ne.

„Ne, neviděla," vyhrkl vzápětí přesvědčeně. Načež dodal: „Tak zavři ty oči."

S úsměvem na rtech tedy nechala hrátek a splnila jeho prosbu. Nechala víčka klesnout dolů, aby kolem sebe rozprostřela tmu tmoucí.

„Nepodvádíš?" slyšela jeho ujišťování o něco blíž, takže jí bylo jasné, že je skoro u ní.

Zvědavost se v ní rozhořela plnou silou, a tak rychle zavrtěla hlavou. Samozřejmě, že nepodváděla. Nehodlala mu kazit jeho překvapení. Srdce se jí zběsile rozbušilo, jako kdyby se chtělo dát na útěk a už se nevrátit. Na druhou stranu se však nechtělo hnout z místa. To už ji z její temnoty vytrhl dotyk na její pravé ruce. Sykavě se nadechla, ale to už ucítila, jak jí do ní něco položil. Nejistě polkla vzrušením a zašeptala: „Už můžu otevřít oči?"

„Ne!" rázně ji zarazil jeho hlas. Zdálo se jí, jako kdyby v něm zadržoval smích. Jistá si tím však nebyla.

„Proč?" vyhrkla rozčíleně a nejistě dárek sevřela v ruce.

„Jen si chci ještě chvíli užít, že jsi mě jednou poslechla," dostalo se jí vzápětí odpovědi, kterou rozhodně nečekala.

„Ty mizero!" vyjekla rozčíleně a okamžitě otevřela oči. Nehodlala je mít zavřené jen pro jeho pobavení. Nejdřív očima vyhledala toho zatracence, aby mu dala najevo své rozčílení a teprve poté se zhluboka nadechla a pomalu sklopila zrak ke svým rukám. „Panebože! To je nádhera!" vyhrkla při pohledu na nádherný náhrdelník.

Nebyl to žádný okázalý šperk. Měl jednoduché zdobení, a přesto byl dokonalý. Elize se do očí nahrnuly slzy, když si všimla detailů. Náhrdelník se skládal ze tří kamenů, ale to, co ji dostalo bylo, že do každého byl vyryt jiný ornament. Do prvního meč, do druhého rys a do posledního loď. Pozvedla oči, ze kterých jí kanuly slzy. „To je ten nejkrásnější dárek, co jsem kdy dostala. Moc děkuju, Simone," její hlas byl naplněný dojetím, když se mu vrhla kolem krku. Prudce ho k sobě strhla a přitiskla se k němu. Přičemž nechala slzy, aby si našly vlastní cestičky.

Simon ji k sobě něžně přivinul a zašeptal zhrublým hlasem: „Tak proč brečíš, má krásko, když se ti to líbí?"

Žena se na moment odtáhla, aby s očima upřenýma do jeho zamumlala: „Protože jsem dojatá."

Sevření znovu zesílilo a chvíli tak společně seděli. Vychutnávali si blízkost toho druhého, než muž pronesl: „Můžu ti ho navléct?"

Eliza nadšeně přikývla a opatrně mu přívěsek podala. Poté se k němu obrátila zády a nadzvedla si vlasy. Netrvalo to dlouho a pocítila jeho prsty na své pokožce a pak chladný dotek přívěsku. Okamžitě ho sevřela ve své dlani. Chvíli tak zůstala sedět, než nechala dárek vyklouznout z rukou a houpat na své hrudi. Načež se otočila k Simonovi. Hleděli si do očí, než mu jemně odhrnula vlasy z čela a pak ho něžně políbila na ústa.

Toho však Černý rys okamžitě využil a strhl ji do náručí, kde jí polibek s vášní opětoval.

„Hej! Měl to být polibek vděčnosti," vypískla mu do úst.

„Tak já ho přejmenoval na vášnivý," ujistil ji vesele a znovu jí námitky sebral z úst polibkem.

Ona ho však od sebe odstrčila. „Tohle je můj nejkrásnější den a já ti za něj děkuju, Simone."

„I když je strávený s pirátem?" utrousil pobaveně.

„Právě proto že s pirátem. Žádný hrabě na tebe nemá. Toho by něco takového ani nenapadlo," ujistila ho s vážným pohledem.

„A na tebe zase nemá žádná pirátka," vrátil jí to už zase s jiskrou v oku, když ji objal a přivinul k sobě.

Dlouho si leželi v náručí a nic kolem nich nemohlo ten okamžik narušit. Eliza se k němu pevně tulila a užívala si klidu a pocitu bezpečí. V tu chvíli cítila lásku tak silně, jako kdyby jí protékala celým tělem. Už skoro otevírala ústa, aby mu právě tady a teď sdělila, že se do něj zamilovala. Než však vůbec otevřela ústa, ozvalo se zaklepání.

„Zatraceně! Tady nemá člověk chvíli klidu," zahartusil Černý rys, když se jí opatrně vyvinul a vyskočil na nohy. Hbitě se přesunul ke dveřím, zatímco Eliza hbitě vylézala z postele. To už je rázně rozevřel. „Co tu zase chcete?" zařval, když se jeho muži začali bez vysvětlení cpát dovnitř.

„Musíme si přeci připít na úspěch, kapitáne. Vždyť je to tradice," vyhrkl Johns nadšeně a vůbec si nevšímal vražedného pohledu kapitána, když se kolem něj cpal dovnitř.

Ostatní piráti ho odhodlaně následovali. Takže brzy na to byli všichni nacpaní uvnitř a Leonid podával nejisté Elize pohár, zatímco Jack jejich veliteli, který měl spíš chuť ho po něm hodit a všechny je seřvat. Ty jejich poťouchlé úsměvy ho dostávaly do varu. Jenže tentokrát to udělat nemohl, protože měli pravdu. Vždycky zapíjeli úspěch společně. Proto jen zavrtěl hlavou a uchechtl se. Pozvedl pohár do výše a pronesl: „Tak ať se nám dál daří. Na úspěch!"

„Na úspěch!" ozvalo se sborově v odpověď.

A Černý rys pozvedl nádobu směrem k Elize. To gesto bylo jen pro ni. Piráti upíjeli a hlasitě se smáli. Nevšímali si vůdce ani jediné ženy na palubě. Proto mu Eliza věnovala pokývnutí a pozvednutí číše opětovala. Pro ni to mělo symbol nejcennější. Lásku.

Vzápětí však nastal chaos. Piráti si totiž konečně vzpomněli, že mají vůdce a hrnuli se k němu, aby mu věnovali poplácání, nebo převyprávěli nějakou strašně vtipnou historku. Jiní si potřebovali s kapitánem osobně přiťuknout. A Černý rys se každému zvlášť věnoval, a přitom je nenápadně směřoval ke dveřím.

Elize jeho snaha nemohla uniknout. Raději se znovu napila, aby zakryla pobavený úsměšek. Lokla si a chvíli převalovala víno na jazyku. Zdálo se jí, že chutnalo nějak jinak než to předchozí. Jako kdyby mělo takovou zvláštní pachuť. Zamyšleně zvedla zrak a přelétla celý ten shluk před sebou, ale nevypadalo to, že by to někomu taky tak přišlo. Že by jen ona byla taková vybíravá?

Znovu zamíchala vínem a ochutnala. To už ovšem necítila jen divnou chuť, ale navíc se jí najednou zdálo, jako kdyby se s ní místnost točila. Na okamžik zavřela oči. Jestli neudělala jen nějaký prudký pohyb. Když je však otevřela, všechno kolem ní se motalo snad ještě víc. Nejistě udělala dva kroky vzad. Opřela se o stůl, aby neztratila rovnováhu. Zběsile mrkala, aby zaostřila. Ani to však nepomáhalo. Hlava se jí už točila jako zběsilá. Pokusila se vykřiknout, aby přivolala Simona, ale z hrdla jí nevyšla ani hláska. Nebyla schopná promluvit.

Na okamžik se místnost před jejím pohledem ustálila a ona v tu chvíli uviděla, jak Černý rys padl na zem jako podťatý. V duchu ječela a vrhala se mu na pomoc. Ve skutečnosti se však nedokázala pohnout a v následující moment ji obestřela temnota a všechno kolem ní zčernalo.