„Jsme jí v patách, lehce ji dostaneme."

„Musíme si být jistí. Nehodlám se nechat chytit do nějaké pasti. Jasné?"

„Jasně, kapitáne, ale obhlédli jsme okolí. Nikde nikdo. A na lodi za celou dobu nebyl žádný podezřelý pohyb. Takže stačí říct a půjdeme po ní."

Eliza pomalu otevřela oči a nechápavě nadzvedla hlavu. Takže se jí to opravdu nezdálo. V její kajutě byla smečka několika pirátů, i přesto, že ona ještě spala. Neuvěřitelné. Copak neměli žádný takt, pomyslela si rozzlobeně, když si prohlížela tu skupinku postávající kolem stolu. Nad něčím se tam nahýbali. Nechápavě zavrtěla hlavou. Opravdu ohledy žádné.

To už vyhledala určitou osobu a její zrak se zastavil na Černém rysovi, který byl v jejich středu. Podle jeho očí jí bylo rázem jasné, že řeší pirátské věci. Byly totiž chladné a připravené na nový úkol. V duchu musela uznat, že je od jejich živobytí dlouho zdržovala, když kvůli ní zůstávali v přístavu. Takže chápala, že nyní si to chtěli vynahradit. Vlastně v sobě i pociťovala zvědavost, co to kují za pikle. Rozhodně však v tuhle chvíli nemínila dávat najevo, že je vzhůru. Nebyla blázen. A tak si jen skousla ret, když se potichu zase položila. Nehodlala se jimi nechat okukovat v tomhle nedostatečném oblečení.

„Dostanem to bohatství, a ještě nakopem pár anglických zadků. Co víc si přát?"

„Jo, uš nám to chybělo, kapitáne," přidal se Pierre nadšeně a vzápětí se začaly ozývat kroky do všech směrů.

Rychle proto zavřela oči a dělala, že spí. Nechtěla, aby měli třeba jen podezření, že je vzhůru. Při tom si představila, co by se stalo, kdyby si jich včas nevšimla a vstala. Udělalo se jí mdlo. To by byl trapný moment. Zpomalila dech a jen se modlila, aby rychle odešli z kajuty. Po chvíli už nic neslyšela. Ale zdálo se jí, že je tam až abnormální ticho. To se jí vůbec nelíbilo.

„Už můžeš přestat předstírat," ozval se jí náhle u ucha Simonův pobavený hlas.

V tu ránu Eliza myslela, že uhodila její poslední hodinka, jak se lekla. Vyletěla do sedu a její vyděšený křik se odrážel od stropu. Jakmile se dokázala znovu nadechnout, vrhla po rozesmátém pirátovi rozzuřeným pohledem, ale on jí jen oplatil zazubením. To ji akorát víc naštvalo, a tak popadla polštář a mrskla ho po něm. „Zatracený piráte! Ani nevíš, jak jsem se lekla!"

Simon zachytil hozenou věc bez nejmenších problémů a úsměv se mu akorát ještě víc rozšířil. „Ale no tak, přece jsi věděla, že jsem to já, má krásko!"

To už napruženě vyletěla z postele a hned na to vyjekla, když se dotkla úplně ledové podlahy, a začala poskakovat a rozhazovat rukama. „Nevěděla! A nech mě o samotě!"

Jenže on se nehodlal nechat tak snadno vyhnat. Naopak se k ní s jiskřícíma očima začal přibližovat. „Myslím, že nenechám." Načež po ní mrštně jako šelma skočil a vzápětí ji k sobě něžně přivinul. „Už dlouho jsi mě provokovala, malinká hvězdičko. Nyní to vezmu do svých rukou."

„Já a provokovala? Určitě ne," zašeptala škádlivě.

„Ano, ty. A já nejsem z kamene," odvětil se vzrušeným podtónem a s něžnou opatrností se dotkl jejích rtů. I přes svou touhu stále dával pozor, aby jí neublížil a viděla na něm, že kdyby jí to bylo byť jen trochu nepříjemné, klidně by to ukončil.

Jenže ona to chtěla. Po takové době. Po té hrozné události. Vždyť na to čekala. A tak se sladce podvolila jeho svádění. Nechala se obejmout a upadnout do světa pocitů štěstí. Jeho rty v ní vzbuzovaly touhu chtít víc a víc. Paže se ho držely jako toho nejvzácnějšího mostu. Hladila ho a on ji líbal s dravostí piráta, kterým byl a ona věděla, že mu bude patřit navždy. Už s tím nemohla nic dělat. Vplížil se jí do srdce, i přesto, že to byl pirát... ale její!

Milovali se naprosto bez zábran jako nikdy předtím. Vystoupali k dokonalosti, aby jako jedno tělo spadli zase zpátky. Eliza se mu vyčerpaně přitulila do náručí, zatímco on ji jemně políbil na čelo a oba je přikryl dekou.

„Někdy ti nerozumím, Simone," přerušila po chvíli ticho, když už si pirát myslel, že usnula.

Opatrně se k ní natočil a dobíravě se otázal: „Proč mi nerozumíš?"

„V jednu chvíli mě od sebe odháníš a v další se se mnou miluješ. Záleží ti na mně? Nebo si chceš jen tak užít? A znovu..."

„Pššt, máš moc otázek, má krásko," přerušil ji hravě a znovu uvěznil její ústa pod svými. Tentokrát si s nimi fikaně pohrával a nedovolil jí na cokoli pomyslet. Všechny myšlenky se rozutekly pryč a zůstala jen síla polibku. Nějaké otázky tam dávno neměly své místo.

S povzdechem se k němu přivinula. Slyšela jeho tichý smích, když si ji k sobě pevněji přitiskl. Už mezi nimi nezbyl žádný prostor na protesty nebo námitky. Vášeň vzplanula novou silou. Oba se poddali kráse polibku. Přesto se na okamžik žena vzchopila, aby mu do úst láskyplně zašeptala: „Však já odpověď jednou dostanu."

„Možná," odvětil s koutkem pozvednutým v náznaku pobavení, načež se vrátil k mučení jejích úst.

****

„Nemusíš mě držet kolem pasu! Určitě nespadnu," smála se Eliza, když společně se Simonem stála na palubě u zábradlí a na svých bocích cítila jeho ruce.

Dny, které následovaly po jejich milování, byly prostě úžasné. Černý rys jako kdyby se konečně přestal bránit tomu, co mezi nimi bylo. Byl neustále s ní. Každou chvíli se k ní naklonil a ukradnul si polibek. A ona mu ho s láskou opětovala. Nikdy nebyla šťastnější než v těchto chvílích. Užívala si je plnými doušky.

Kromě laškování se však věnovali i bohulibé činnosti. Simon se ji snažil učit kormidlovat, ale v tom se neukázala jako příliš dobrá žákyně. Třeba jednou, když ji přišel pozdravit Rabí a popřát krásný den, se ho žena tak lekla, až pustila kormidlo. Takže se loď rázem tak nahnula, že kněz ztratil rovnováhu a málem spadl do vody. Eliza se k němu okamžitě vrhla a pomáhala mu s omluvami na rtech vstávat.

Kněz však nasadil výraz, který hrdinně hlásal, že to nic nebylo. I když se křečovitě držel zábradlí a měl pocit, že mu bzučí v hlavě.

„Je mi to opravdu líto, otče," mumlala s očima naplněnýma provinilostí a kousala se rozpačitě do rtu.

„To nic, má paní. Nic se nestalo." Mávl nad tím rukou a vzápětí, když se chtěl konečně pořádně narovnat, křuplo mu v zádech, až zasyčel bolestí. „A sakra," drtil mezi zuby.

„Ale, příteli, naší krásné dámě se přece nemusíš klanět," ozval se za ním Simon, zatímco došel k Elize. Objal ji a políbil, až ostatní piráti souhlasně zahučeli a dáma rozpačitě zrudla. Pořád si nezvykla, že je pořád někdo pozoruje.

„To není legrace!" odsekl kněz naštvaně, ale když si všiml, jak se hnědovláska zachmuřila, povzdechl si a rychle dodal: „Nic to není, má paní. Vážně. Jen žertuju." Načež se shrbeně vydal pryč a pod nosem si mumlal všechny možné nadávky.

„Jsi neuvěřitelná," zašeptal Černý rys do ženiných vlasů, když se skuhral dostatečně vzdálil.

Eliza se v jeho objetí otočila čelem k němu a se smíchem se otázala: „Myslíš?"

„Já to vím. A taky vím, co bychom mohli dělat nyní," zašeptal toužebně a oči mu zaplanuly žárem.

„Simone, vždyť jsi kapitán! Neměl by ses raději věnovat řízení lodi?" vyhrkla káravě.

„Víš, k čemu je dobré být kapitánem?" otázal se jí, zatímco si pohrával s jedním pramínkem, který jí vyklouzl z účesu.

„To nevím, ale věřím, že mi to objasníš."

V tu chvíli se nad ni její pirát naklonil, až ji donutil se zaklonit. „Že můžu donutit někoho jiného, aby za mě moji práci udělal," vdechl jí do ucha pobaveně, až žena vyprskla smíchy.

Když se konečně uklidnila, naklonila se k němu a pronesla laškovně: „A víš, co je dobré na tom být tvou zajatkyní?"

Simon se už nadechoval, aby nad tím označením protestoval, ale ona promluvila dřív: „Že tě musím poslouchat."

To už se pirát bouřlivě zasmál a společně zmizeli v podpalubí.

****

Čím častěji se mladá žena věnovala šermování, tím víc se zlepšovala a neumírala už tolik při svírání zbraně. Navíc, když už její umění nebylo životu nebezpečné, začali se jako učitelé nabízet i další piráti. Při její už několikáté lekci se dokonce seběhlo pět zájemců, kteří chtěli pomáhat. Piráti se na ni usmívali a překřikovali se jeden přes druhého, zatímco ona tam nejistě postávala s mečem.

„Má paní, já vám dnes pomohu."

„Ne, já vás naučím, aby vás meč poslouchal."

„Ne já to budu!"

Rázem se kolem ní strhla bitka, než se vůbec stačila rozkoukat. Nevěřícně pozorovala chumel pirátů, kteří se mlátili hlava nehlava. Nevěděla, co dělat. Nezdálo se jí úplně bezpečné mezi ně vběhnout. Naštěstí se nemusela vystavovat nebezpečí. Protože se vzápětí ozval hlas plný autority: „Okamžitě toho nechte, pitomci!"

Piráti od sebe rázem odskočili a hlasitě začali obviňovat jeden druhého.

Eliza se otočila na přicházejícího Černého ryse. V zářícím slunci byl prostě nádherný. Nyní působil dojmem obávaného piráta, až na ten úsměv, který byl věnován jenom jí. Byl to muž, kterému nevadila její jizva. On se jí nevyhýbal, naopak miloval se jí dotýkat.

„Přece se kvůli jedný ženský nebudete prát," obořil se na kajícně se tvářící piráty a všechny je přejel rozzlobeným pohledem.

„Ale krásný," neodpustil si poznámku Johns se zamrkáním.

Eliza se začervenala po té lichotce, ale to už se hlouček začal s reptáním rozcházet. Mumlali si mezi sebou, jaká to je nespravedlnost, ale jen tak hlasitě aby je nezaslechl kapitán. Přece jenom měli nějaký pud sebezáchovy.

Jakmile tam zůstala jen ona se Simonem, dala si ruce v bok a rozčíleně se ohradila: „Tak kvůli nějaký ženský?!" Oči jí jiskřily hněvem. Tohle byla jasná urážka. Že se nestydí!

To už se po ní pirát natáhl, ale ona mrštně uskočila. „Ale no tak, přece by ses nezlobila, krásko," prohodil s nezbedně pozvednutými koutky úst.

„Představ si, že bych se zlobila," odsekla mu a k jeho šoku ho obešla a nechala ho tam jen tak stát. Následně se rozeběhla a zapadla do své kajuty, kde se opřela o dveře a těžce si povzdechla. No jistě, že je pro něj jen nějaká ženská. Vždyť je to pirát! Nikdy ji nebude milovat. Bude jeho povyražením a až jí bude mít dost, tak ji někde vysadí. Nic víc ani nesmí očekávat. Jinak by se taky mohlo stát, že tu ztrátu jednou neunese. Nesmí na to myslet! Prostě si bude užívat každý den, jako kdyby byl poslední, pomyslela si rozhodně a rázem se jí vrátil úsměv na rty.

Zrovna si chtěla lehnout na postel, když v tom uslyšela výkřik z paluby. Rázem se jí z hlavy vykouřily vlastní problémy a krve by se v ní nedořezalo. Rychle změnila směr a vrhla se ke stolu, ze kterého popadla svůj meč a vyběhla z kajuty.

Na palubě už vládl chaos a všichni pobíhali sem a tam, že ji div nesrazili. Nikdo se ani nezastavil, aby jí řekl, co se děje. Hbitě tedy mezi nim proklouzla k zábradlí a nahnula se přes něj. Nejdřív nic zvláštního neviděla, ale vzápětí si na levoboku všimla daleko plující lodi. V tu ránu jí to bylo jasné. Tak tohle plánovali u ní v kajutě. Chtěli ji získat.

Odtrhla od ní zrak a pohledem našla Simona u kormidla. Okamžitě si všimla, jak mu oči září nadšením do akce. Stejně jako ostatním. Tohle bylo jejich pole působnosti. V tomhle si věřili. Eliza v rukou pevněji sevřela meč odhodlaná udržet se v bezpečí za každou cenu. Zrovna od kapitána chtěla odvrátit zrak, když v tom si jí všiml. Rázem něco křikl na nejbližšího piráta, Leonida, a vrhl se k ní. Na okamžik pocítila zaváhání, že by se mu měla vyhnout, ale pak prudce zavrtěla hlavou. Ne, není žádný zbabělec.

Jakmile byl u ní, viděla, jak otvírá ústa, aby ji odkázal do kajuty. Jenže něco v jejích očích ho asi přesvědčilo, aby to nedělal. Možná si i on vzpomněl, co se stalo posledně. Jeho ústa naplnil povzdech, když si rukou projel vlasy. Tiše zaklel. Nelíbilo se mu ji tu nechat, ale viděla, že ji nutit nebude. Ne po tom všem, co si prožila.

„Kapitáne?" přerušil jejich chvilku jeden z pirátů naléhavě. Nebyl čas váhat. Každá vteřina rozhodovala. Proto si ji k sobě rázně přivinul, až málem ztratila rovnováhu, objal ji a políbil. Polibkem, který jí naprosto učaroval.

„Dobrá, zůstaň tu, ale opovaž se nechat zranit! Jinak tě osobně potrestám," zašeptal jí temně do ucha, načež ji postavil na nohy a rozeběhl se zpět ke kormidlu. Cestou však ještě křikl směrem, kde se kněz modlil s biblí v ruce: „Rabí, máš po celou dobu na starosti Elizu. Nehneš se od ní na krok. Ručíš mi za ni hlavou."

Žena se nadechovala k tomu, aby zaprotestovala, ale kapitán se ještě za běhu otočil a zamrkal na ni. Takže mu pouze zahrozila, ale její oči se smály. Vždyť dostala víc, než mohla čekat. Pochopil její potřebu zůstat na palubě a že ji nechal pod dohledem, asi bylo dobře. Přece jenom bude tam probíhat tvrdý boj a pod ochranou kněze se bude cítit v bezpečí.

„Tak, má paní, pojďte alespoň trochu dozadu a na stranu," ozval se vedle ní Rabí rádoby otráveně. Chtěl si zabojovat a místo toho měl na krku tvrdohlavou dámu.

Eliza se však znovu vrhla k zábradlí a sledovala, jak jejich loď jako by po vodě letěla a neuvěřitelně rychle doháněla neznámé plavidlo před nimi. Její oči se na tu podívanou jenom upíraly, zatímco kněz si vedle ní něco tiše brumlal o nespravedlnosti.

Netrvalo to dlouho a pronásledovaná loď změnila taktiku a rozhodla se přestat utíkat, protože to stejně nemělo cenu. Vrhla se do útoku, a tak se vzápětí rozhořel litý boj. Černý rys byl prvním, kdo přeskočil na laně na druhé plavidlo a jeho muži ho jeden po druhém následovali. Zatímco Eliza s Rabím zůstali na jejich lodi. Žena postupně uvolnila sevření meče, když jí bylo jasné, že se hlavní boj odehraje na jiném místě.

Raději se soustředila na to, že mezi tou hordou bojujících hledala očima Černého ryse. Netrvalo jí to dlouho. Našla ho lehce, jak s mečem, který jako kdyby nic nevážil, odrážel hned tři útočníky. Mrštně před nimi uhýbal a rány rozdával bez větší námahy. Eliza od něj nedokázala odtrhnout zrak. Každý jeho pohyb vypadal, že je dopředu promyšlený. Úsměv na rtech mu hrál, jako kdyby si jen tak cvičil a nešlo mu o život. Přesto, že viděla, jak je schopný, pokaždé když se k němu nějaký meč přiblížil příliš blízko, měla co dělat, aby nevykřikla. Nechtěla, aby se mu něco stalo.

Na okamžik odvrátila pohled od té nebezpečné podívané a zadívala se na kněze vedle sebe. Ten k jejímu překvapení nezíral na boj na druhé lodi, ale ostražitě pozoroval jejich okolí.

„Tady jsme přece v bezpečí. Všichni jsou na druhé lodi," pronesla k němu pobaveně.

„Tím bych si nebyl tak jist, má paní. Kdykoliv je může napadnout přeskočit na naši loď. Často se to stává. Pro vás by bylo nejbezpečnější stát někde úplně vzadu a doufat, že tentokrát nikdo nebude mít takovou odvahu," ujistil ji kněz nevzrušeně.

Eliza nad tím však jen mávla rukou. Vždyť do teď neviděla žádný takový pokus. Rabí je příliš ustaraný. Měl by se raději bát o své druhy na vedlejší lodi. Ti jsou ve větším nebezpečí. Proto se znovu vrátila k pozorování svého piráta, který s neuvěřitelnou mrštností uhýbal jedné ráně za druhou. V jeden moment najednou prudce zvedl hlavu a pohlédl přímo jejím směrem. Jejich oči se spojily a ona mu věnovala ten nejkrásnější úsměv. To už Černý rys odstrčil dalšího nepřítele, načež smeknul klobouk a uličnicky na ni zamrkal. Rázem se jí do tváří nahrnula červeň, ale pak si přiložila ruce k ústům a poslala mu vzdušný polibek.

„Ježiši, neměla byste ho takhle rozptylovat, jestli nechcete, aby ho kvůli jeho nepozornosti někdo probodl," zahučel kněz nevěřícně.

To už Eliza odtrhla pohled od kapitána a obrátila se na svého hlídače. Takže mohla vidět, že i když jeho slova byla nesouhlasná, na tváři mu hrál úsměv. „Ale on si začal," odvětila s očima plnýma pobavení, načež do něj rozpustile šťouchla. Věděla, že se ani na jednoho z nich nezlobí.

„Bože, vidíš to? A tohle mám ohlídat? Dal jsi mi to ale těžké břímě," zamumlal Rabí směrem k nebi, ale žena ho moc dobře slyšela a jen se vesele rozesmála. Kněz po ní rázem vrhl nesouhlasným pohledem, ale to její smích jen zesílilo. „Takhle se dámy nechovají," pokáral ji nesouhlasně, když nepřestala.

To už se však před ním zatočila a poškádlila ho: „A nosí snad dámy mužské kalhoty a košili? Chodí bosy? Mají rozpuštěné vlasy?" Načež se mu zběžně podívala přes rameno a překvapeně zaznamenala těsně za ním cizího muže. Rázem vytřeštila oči a vyděšeně vykřikla: „Pozor!" Načež se sama vrhla na kněze a strhla ho na zem těsně předtím, než mu útočník mohl zabořit meč do těla.

Tvrdým pádem si div nevyrazila dech, ale to už ji kněz ze sebe jemně odsunul. Načež prudce podrazil útočníkovi nohy a vyskočil. Vzápětí už spolu bojovali pár kroků od ní.

Eliza se posadila a snažila se popadnout dech. S hrůzou si totiž uvědomila, že kdyby se v ten moment neotočila, mohla se stát naprostá katastrofa. Na zemi odhodlaně nahmatala svoji zbraň a pomalu vstala. Hodlala se vrhnout na pomoc Rabímu, který se pokoušel zbavit útočníka. To už ale ucítila pohyb vpravo. Hbitě se tím směrem otočila s mečem připraveným k útoku. Stanula tak tváří v tvář odhodlaně se tvářícímu muži, který pronesl: „Vzdejte se a nic se vám nestane, pirátko!"

To bylo poprvé, co jí tak někdo řekl a ona z toho byla proti zdravému rozumu dojatá. Teď by se hodilo dodat, že se jmenuje Krvavá lady, ale odpustila si to melodrama. Třeba už příště si začne budovat svoji pověst. Nyní jen odhodlaně sevřela meč a odsekla: „Ještě krok a je po vás!"

„Vás porazím levou zadní. Chtěl jsem mít slitování," chladně odpověděl a víc už se s ní nehodlal vybavovat. Prudce po ní seknul, ale dostal jedině vzduch, protože Eliza stihla mrštně uskočit.

Sama máchla mečem v odplatě, ale muž nebyl snadná kořist a vyhnul se jí. Pak sám přešel do útoku a jejich meče se tak poprvé setkaly. Při síle úderu jí bylo okamžitě jasné, že je proti němu v nevýhodě. Proto nasadila sladký úsměv, až její protivník překvapeně povolil sevření jejich mečů a toho využila. Mrštně ten svůj vyškubla ven. Vykopla nohou, nakopla ho do kolena a zároveň uskočila z dosahu.

„Mrcho," zasyčel rozzuřeně, ale ona na jeho slova nedbala. Nechala ho tam skuhrat a vrhla se za Rabím. Nehodlala čekat, až ji ten muž rozseká na malé kousíčky. Zatím měla štěstí, ale to nemuselo trvat věčně.

Kněz právě složil svého protivníka na lopatky, když k němu doběhla. Hbitě ji chytil za ruku. „Musíte se schovat. Já se o něj postar..." Dál se však nedostal, protože to už se k nim rozhněvaný muž přiřítil. Kněz proto schoval ženu za záda a zamáchal protivníkovi před obličejem mečem.

„Ustupte! Chci tu holku," zahromoval rozezleně nepřítel a vypadal, že se s ničím menším nespokojí. Očividně ho hodně rozzlobila. Nezdálo se, že by mu Rabí v cestě nějak vadil. Pravděpodobně si myslel, že ho rychle přemůže a ona pak bude jeho.

Její ochránce se však ani nehnul. „Tak to máte smůlu. Ta je pod naší ochranou. Pod ochranou církve."

Eliza si nemohla pomoc, ale musela protočit oči nad Rabího slovy. Zase se oháněl církví. Přitom ji nikdy opravdu pod ochranu nevzal. Jeho protivníka však jeho slova vůbec nezaujala, protože se na něj rovnou vrhl.

„Příteli, ještě můžete s tímhle svinstvem skoncovat a Pán vám to odpustí. On je milostivý. Stačí udělat dobrý skutek," pokoušel ho Rabí dál, zatímco Eliza se snažila vytratit někam do bezpečí.

„Nechte toho, mě nějaký Bůh nezajímá. Navíc to vy jste nás napadli. Takže byste s tím měli skoncovat vy. Já se jenom bráním tomu bezpráví," odsekl muž a sekl po Rabím s novou vervou.

„Ale my, hochu, chceme jen vaše poklady. Nic víc. Kdybyste zbytečně nebojovali, ušetřili bychom si všichni zbytečná zranění. Měl byste o tom popřemýšlet."

Na víc už Eliza nečekala a otočila se na bosých nohou, rozhodnutá se schovat na druhé straně lodi. Jakmile se však obrátila, prudce narazila do něčího těla. V tu chvíli vykřikla hrůzou. K čertu další, prolétlo jí hlavou, když se pokoušela jako o život vyvinout ze sevření.

„Zatraceně, Eliz, to jsem já," ovanul ji v jejím strachu ten nejkrásnější hlas. Mrštně zvedla hlavu, a když pohlédla do smějících se očí Černého ryse, vydechla úlevou. Prudce se k němu přitiskla a objala ho.

„Bože, bála jsem se, že je to další nepřítel," zamumlala mu do košile s úlevou. Když ji držel, bylo zase všechno v pořádku.

To už jí Simon jemně zvedl bradu a něžně pohladil po tváři. „Už jsi v bezpečí. Jsem tu s tebou." Načež dodal: „Navíc už se není třeba ničeho bát, je dobojováno."

A opravdu. Když se Eliza kolem sebe konečně rozhlédla, ani na druhé lodi nikdo nebojoval. Zůstával tedy poslední nepřítel, se kterým nedaleko od nich poskakoval Rabí. Jejich boj vypadal skoro jako nějaký divoký tanec bez doteků.

„Neměl bys mu pomoct?" zeptala se po chvíli, co ten boj pozorovala. Nebyla si totiž jistá, kdo v něm má vlastně výhodu.

„Rozhodně ne. Rabí by mi dal, kdybych mu zkazil radost aspoň z jednoho poraženého nepřítele. Navíc může zase jednou promlouvat do duše někomu jinému než nám, a to mi věř, si užívá," odvětil naprosto bezstarostně její společník a pak se jeho pohled znovu zastavil na její tváři. „Já raději udělám tohle," dodal nevinně, načež se sklonil, aby si podmanil její rty svými.