Později, když už se loď plavila po širém moři a přístav se stal minulostí, se konečně Eliza rozhodla vyjít ven. Chtěla se chovat jako dřív a na vše zapomenout.

Ač se času stráveného v kajutě v duchu bála, držela se. Vzpomínky na ni neútočily. Nechápala, jestli vážně zabralo to přestěhování, nebo je překonala už tím, že došla na palubu, ale byla za to vděčná.

Odhodlanými kroky vstoupila na palubu, na které byl čilý ruch. Piráti pobíhali sem a tam. Ona však očima hledala jediného. Černého ryse. Objevila ho u kormidla. Na okamžik si jen vychutnávala ten pohled, jak mu na rtech září úsměv a na rukách hrají svaly. Nemohla se ho nabažit.

A při tom pozorování si uvědomovala, že by ani jinam patřit nemohl. Tady byl svým vlastním pánem. V jeho tváři četla radost. Užíval si to, co mu jako vůdci přicházelo do cesty. Užíval si boj s živly, nebo žertování se svými muži. On se narodil pro to, aby se stal pirátem.

Najednou však na sobě ucítila cizí pohled. Trhla sebou a zmateně se obrátila, zatímco očima hledala dotyčného. Hledání jí netrvalo dlouho, protože se už vzápětí nabodla na pobavený pohled Rabího. Jeho úsměv jako kdyby říkal, že ví přesně, co se jí honí hlavou. V tu ránu se jí do tváří nahrnula červeň a prudce se od něj odvrátila. Načež se odhodlaně vydala kapitánovým směrem.

„Zdá se, že v nejbližší době nenarazíš," poznamenala lehce, když k Simonovi došla. Dokonce si stoupla před kormidlo a položila na něj ruce. V tu chvíli si hleděli z očí do očí. Simon si ji nejdříve pomalým svádivým pohledem prohlédl, než prohodil s koutkem pozvednutém v úsměvu: „Možná se to změní, když mi budeš stát ve výhledu, Eliz."

Tak ráda byla v jeho společnosti. Úplně cítila, jak z ní všechno padá a přichází chuť ho škádlit. Věnovala mu proto sladký úsměv a přiblížila se k němu se zašeptáním: „Možná." Už se skoro dotýkala jeho rtů, ale než mohl něco udělat, jiskření přerušila fouknutím mu do obličeje a hbitým ustoupením. „Měl jsi tam mouchu, můj pane," dodala už normálním hlasem a s posledním zamrkáním se vydala pryč.

„Zatracená ženská," zaklel Černý rys, jakmile zmizela z doslechu. Přesto svá slova nemyslel vážně. Na ústech mu hrál úsměv. Byla úžasná a on měl radost, že se usmívala. Měl strach z té chvíle, kdy ji zanechal v kajutě samotnou. Několikrát se chtěl vrátit, ale nakonec to neudělal. Chápal, že jednou to zkusit musela. Měl však celou dobu, co kormidloval svou loď do známých vod uši napnuté. Kdyby cokoli zaslechl, všeho by nechal a vrhl by se za ní. Ovšem, když ji viděl, jak ho škádlí a provokuje s polibkem, věděl, že nejhorší je za nimi. Vracela se do normálu.

„Vypadá to, že to zvládá dobře," ozval se za ním náhle Rabí, který se k němu přiloudal.

„Naštěstí ano. Už zase provokuje. To je dobré znamení," odvětil souhlasně.

„Takže se výstup v nejbližším přístavu konat nebude?" otázal se kněz zvědavě, zatímco si svého přítele zamyšleně prohlížel.

Simon se zhluboka nadechl. Znovu mu připomněl realitu. Eliza nebyla pirátka. Byla dáma a ta nemohla žít tímhle životem. Musel ji nechat jít, ač mu to každým dnem připadalo nemožnější. Jenže jí neměl co nabídnout, byl prostý pirát. Zasloužila si někoho jiného. Někoho, kdo ji ochrání před zlem. Jemu se to nedařilo. Zatřásl hlavou a chladně pronesl: „Bude. Nic se nezměnilo, v nejbližším přístavu ji posadíme na loď domů."

Načež se znovu věnoval obzoru před sebou. Takže si nevšiml Rabího poťouchlého úsměvu, se kterým si ho prohlížel. „Však uvidíme."

****

S návratem na loď se taky vrátila jejich společná výuka boje. Eliza se do ní vrhla s mnohem větším odhodláním. Potřebovala získat jistotu, že se sama dokáže ubránit. Její předchozí znalosti nebyly dost významné. Pořád bylo příliš snadné ji porazit. Nyní to hodlala usilovným cvičením změnit.

„Musíš ten meč držet pevněji," houkl na ni Černý rys, zatímco kolem ní kroužil.

„Pevněji už to nejde! Už takhle mi každou chvíli upadnou ruce," zaprotestovala Eliza udýchaně, zatímco si odfoukla zpocené vlasy z čela.

Pirát se kolem ní mihl a klidně se opřel o zábradlí. „Ale jde. Věř mi. Znovu," zavelel rázně.

Eliza měla chuť ho tím mečem rovnou na místě zabít. Nedopřál jí žádný odpočinek. Sice to kousek její duše chtěl, protože při vražedném cvičení nemohl na nic myslet, ale druhý byl tak vyčerpaný, že jen křičel zoufalstvím. Než se však na něj mohla vrhnout, aby mu dala, co pro to, všimla si, jak mu zajiskřilo v očích, jako kdyby zrovna na to čekal. Rázem se zarazila. Nehodlala mu dát přesně to, co chtěl.

A tak se místo nadávek, které se jí hromadily na rtech, usmála a pokusila se poslechnout jeho předchozí radu. Sevřela meč pevněji. Div, že si ho nezadřela do rukou. „Spokojený?"

Černý rys se provokativně zamračil a přešel za ni. Načež to přes její rameno se svraštělým obočím zkoumal. Eliza ztěžka polkla a snažila se myslet na to, aby si meč neupustila na nohu. Z jeho blízkosti se jí až točila hlava. „Ještě takhle," zavál jí do ucha, když jí palec na zbrani posunul jemně dolů.

„Dobře," vydechla zmateně a klopýtavě od něj o kousek ustoupila. Potřebovala trochu prostoru, aby mohla začít vnímat. Navíc začínala mít podezření, že tímhle jí oplácí, jak ho provokovala u kormidla s polibkem.

„Tak a teď už trochu cvičení. Rabí, přines ten pytel," zařval hned na to, že div nenadskočila leknutím. Raději proto opřela meč o zem a skrze sklopené řasy piráta pozorovala. Vypadal naprosto uvolněně. Jako kdyby tu s ní nebojoval, ale jen se procházel. Zatímco ona cítila snad každý sval v těle.

„A co takhle nějaký odpočinek?" navrhla vesele další možnost. Ta se jí okamžitě zalíbila. Odpočinek. To bylo přesně to, co potřebovala. Někam se svalit a už se ani nehnout. Než však mohla ten ideální obrázek rozvinout, přetnul ji hlas Simona.

„V boji taky není čas na odpočinek. Musíš bojovat i na konci sil," zkazil jí všechno svými nevzrušenými slovy a nad její možností se očividně ani nezamyslel. Nedal tomu nejmenší šanci. „Nebo si snad tak slabá?" dorazil ji nevinnými slovy.

Ty v ženě zaplály oheň hněvu. Rázem se po něm otočila. Slabá? Ona? Nikdy! To on bude brečet, až ho porazí jeho vlastní zbraní. Bude ji prosit o milost a ona bude váhat.... Jednou. Nyní však měla svůj vztek a vzdorovitě pozvednutou bradu, když odsekla: „Samozřejmě, že nejsem! Tak kde máte ten pytel?"

To už uviděla Rabího, jak se s ním po palubě nese jejich směrem, a přitom se rozpráví snad s každým členem posádky, takže mu to ve výsledku trvalo hrozně dlouho. Když se ohlédla na Černého ryse, viděla, že už tam na něj chce vlítnout, ale to už se uráčil kněz k nim dostat. Vzápětí to však vypadalo, že lituje, že tak „spěchal", protože zjistil, že to on bude muset pytel držet. Jeho slova o tom, že na něco takového je ještě mladý, Elizu dvakrát nepotěšila.

Jediného Simona to nechalo klidným. Nevzrušeně přikázal, aby přestal skuhrat a své společnici začal ukazovat, co po ní nyní chce. U něj to vypadalo tak snadno. Trefil se, kam chtěl. Jenže jí bylo jasné, že u ní to tak nebude. Takže když přišla na řadu, slyšela kolem sebe jen samé rady a kritizování. A když se na kapitána se zlostí obrátila, viděla, že se jejími problémy skvěle baví. To ji jen ještě víc naštvalo. Takže na tom byla jako kněz, který si je všechny měřil rozlíceným pohledem, aby si uvědomovali, do čeho ho to navezli.

„Tak, Eliz, soustřeď se. Je to nepřítel. Musíš být první, jinak tě zabije on. Nedej mu šanci," snažil se ji Simon motivovat k lepším výkonům.

Hnědovlasá žena se zhluboka nadechla a vysíleně kývla. Načež zvedla meč, který jí předtím spadl na zem, a začala znovu. Bylo to dlouhé a vyčerpávající, ale přesto úžasné. Ze začátku sice měla problém i se jen trefit, ale později se jí to už dařilo čím dál častěji, když naslouchala radám piráta a brala si ze svých chyb ponaučení. Byla vysílená, ale na nohou ji dál držela touha umět se lépe bránit. To ji nutilo znovu švihnout mečem a pokračovat ve cvičení.

Když dal Černý rys konečně pokyn, že může skončit, téměř nedokázala zvednout ruce. Jen se vyčerpaně sesunula na palubu a týl si opřela o zábradlí, zatímco se namáhavě nadechovala. Viděla, jak si ji její učitel boje pobaveně prohlíží, ale nějaké jízlivé poznámky se nedočkala. Naopak si k ní po chvíli klekl. Pohlédla na něj a zvědavě pozvedla obočí.

„Dneska to docela ušlo," pronesl vzápětí a než se vůbec z toho šoku, že ji pochválil, mohla vzpamatovat, zvedl ji na nohy a lehce si ji nadhodil do náručí.

Eliza se ho šokovaně chytila kolem krku, aby nespadla. Nechápala, co to má být. Celou výuku dělala podle něj všechno špatně a najednou ji nosil na rukou. Neuvěřitelné. „Co to děláš?" vyhrkla nechápavě.

„Sama bys tam nedošla a na palubě tě spát nenechám," odvětil nevzrušeně, zatímco s ní mířil do podpalubí.

Nadechla se, aby něco řekla, ale to už si uvědomila, že nemá důvod. Proč by mu měla odmlouvat, aby ji nosil? Vždyť je opravdu vyčerpaná, a to jeho vinou. Proto se k němu jen mlčky přivinula blíž a užívala si jeho dotek.

Skoro jí bylo líto, když ji položil na postel a ona tak ztratila teplo jeho náruče. Nahlas však nic neřekla. Nechala se pohladit po tváři se slovy: „Odpočiň si, má krásko."

A než mohla něco říct, poděkovat nebo se jen usmát, byl pryč. Jen zavrtěla hlavou. Byla z jeho chování zmatená. Nejdřív ji sem donesl a pak zase hned zmizel. Dlouho nad tím však nedumala, protože bolest celého těla se propracovala k její mysli a ona se s výdechem úlevy rozplácla na postel. Byla tak pohodlná. Úžasná!

Načež se pobaveně rozesmála, protože si před očima představila, jak by se tvářila její matka, kdyby ji takhle viděla. Ta by ten pohled nejspíš nerozdýchala. Cukající koutky úst se nedaly zastavit ještě nějakou chvíli poté, co se jí začaly klížit oči a ona pomalu upadla do vyčerpaného spánku.

****

Znovu stála v kajutě a hleděla do očí toho odporného piráta. Chtěla utíkat, ale nohy ji neposlouchaly a on se stále blížil. Otočila se a doufala, že se ve dveřích objeví nějaká záchrana, ale nikdo tam nebyl. To už ucítila odporný dotek na svém těle a začala ječet. Škubat sebou. Jenže on se jen smál. Bylo mu to jedno. Měl ji v hrsti. Nedokázala se hnout. Nedokázala uniknout.

„Eliz! No tak! Je to jen sen," pronikl k ní hlas. Překvapeně se odvrátila od muže, který ji táhl k posteli. Nikoho jiného však neviděla.

Jenže najednou se kulisy kolem ní začaly bortit. Muž najednou ležel mrtvý na posteli a ona viděla samu sebe, jak křičí. A v uších jí stále zněl ten hlas. Vždyť ho znala. Ale odkud? Snažila se ho chytit jako posledního stébla a v tom se ocitla uprostřed kaluže krve. Její křik se smísil s uvědoměním si, že je to jen sen.

A v tu chvíli vyletěla s děsivým křikem do sedu. Znovu byla v kajutě, ale tentokrát věděla, že jí nic nehrozí. Zatímco udýchaně lapala po dechu, cítila oporu v pažích, které ji objímaly.

„Klid. Jsem tu. Už jsi v bezpečí. Byl to jen sen," pomalu pronikala do jejího vědomí konejšivá slova Simona.

To už se však otočila tváří k němu a vrhla se mu kolem krku. Po tvářích jí stékaly slzy, zatímco naslouchala jeho uklidňování. Přitiskla se k němu ještě víc. Pomalu cítila, jak její strach odplouvá a dech se zklidňuje. Přesto zoufale zašeptala: „Prosím, jen mě drž."

A on její přání vyslyšel. Jen se sám celým tělem posadil na postel a ji si přitáhl k sobě. Ležela mu tak v náručí a ve vlasech cítila jeho jemné hlazení. „Nemusíš se ničeho bát. Byl to jen sen." Načež se pokusil zavtipkovat: „Teď je tu s tebou jen jeden pirát."

Eliza mu zabořila nos do hrudi a prudce se rozvzlykala. Byla tak soustředěná na sebe, že neslyšela kněze, který starostlivě vešel do kajuty po jejím křiku. Nestačil však ani promluvit a už ho kapitán jedním pohledem vyhnal a hladil ženu ve svém náručí. Načež prohodil, když plakala čím dál víc: „Asi nejsem moc vtipný."

Jen zavrtěla hlavou a snažila se uklidnit. Vždyť to byl jen sen. Nic víc. Už překonala horší překážky. Nenechá se nějakou noční můrou ničit. Je v bezpečí. Ten pirát je mrtvý. Nemůže jí ublížit. Po nějaké době se jí povedlo zastavit vzlykání. Jen zaškytala, ale muž ji stále jemně držel, jako kdyby ji nemínil nikdy pustit. Když se konečně dokázala nadechnout, aniž by se zajíkla, ulevilo se jí. Znovu se začínala vracet do klidu. Po chvíli se dokonce zvedla, aby mu viděla do očí.

„Děkuju," zašeptala vděčně s upřeným pohledem. Byla opravdu ráda, že tu byl, když to potřebovala. Sama by s tím bojovala hůř.

Simon jí oplatil vážným pohledem. „Žádný problém, má krásko. Já, pirát nejvyšší kategorie, jsem ti vždycky k službám. Boj s nočními můrami patří k mým dalším povinnostem. Nyní by ses ale měla pokusit ještě usnout." Vrhla po něm vylekaným pohledem, ale než mohla promluvit, položil jí jemně prst na ústa a oči mu zajiskřily. „Nikam nejdu. Zůstanu tady, dokud neusneš. Rozhodně nedám nikomu prostor, aby mi obtěžoval krásnou dámu."

„Opravdu?" vyhrkla pro ještě jedno ujištění, že se nepřeslechla. Její pirát však jenom kývl a ona se mu znovu stulila v náručí. Nadechovala se jeho vůně. Takhle by klidně zůstala celý život. Naštěstí se včas ovládla, aby něco takového nevyhrkla nahlas. Místo toho se po chvíli ticha otázala: „A nebudeme si spíš povídat?" Ještě se jí nechtělo spát. Bála se znovu zavřít oči. Ještě nebyla odhodlaná se tomu postavit čelem.

„Jestli chceš, Eliz, klidně si s tebou budu povídat až do rána. Ale myslím, že by sis spíš měla odpočinout," odvětil lehce.

„Proč si vlastně říkáš Černý rys?" vyhrkla do jeho hrudi, zatímco se snažila potlačit zavírání očí, které na ni doráželo. Únava byla zrádná. Jenže ona se jí nemínila poddat.

Náhle ucítila spíš, než by uslyšela jeho smích. „Tak tohle tě celou dobu zajímá? Ty mě opravdu nepřestáváš překvapovat."

„No jistě! Vždyť je to důležitá otázka. Proč ne třeba Růžový rys?" vyhrkla provokativně a koutky úst jí zacukaly v úsměvu.

„Růžový?! Opravdu si řekla růžový? No to snad ne. Vždyť to by mě vážně nebral ani ten nejblbější pirát! Růžová je ženská barva," ohradil se téměř dotčeně.

„Mně se vždycky líbila," ujistila ho se smíchem.

„Protože jsi žena," odvětil tónem, který dokládal, že říká pravdu.

„Vážně? Na to bych málem zapomněla, kdybys mi to nepřipomněl. Každopádně neodváděj téma! Na něco jsem se tě přece ptala."

„Ty jsi mi pěkně tvrdohlavá," konstatoval suše, ale jeho otřásající tělo jí dalo jasně najevo, že to nemyslí zle, ale naopak jako poklonu.

„A ty strašně uhýbající," vrátila mu vesele. To už uslyšela jeho povzdech a věděla, že má vyhráno.

„Tak dobrá, když s tím nedáš pokoj. I když podle mě je to naprosto nezajímavé."

Rázem se Eliza pohodlně uhnízdila v jeho náručí a uličnicky ho ujistila: „To nech laskavě na mně, abych to posoudila."

Ucítila jeho pevnější sevření, odkašlání a následně se rozhovořil: „Dobrá. Tak tedy své jméno jsem získal od piráta, který se jmenoval Paví očko. I když by ho člověk podle toho jména tipoval na slabocha, byl lepší než většina pirátů, které znám. Tehdy jsem se sice už nějakou dobu pohyboval mezi piráty, ale byl jsem jeden z mnoha. Neměl jsem žádné pirátské jméno, protože jsem byl nikdo. Když už mě někdo potřeboval oslovit, stačilo zavolat lenochu, hňupe, a podobně. A pak se to změnilo. Byli jsme zrovna v hospodě u Krásné Majky a já zahlédl koutkem oka, jak se dva chlapíci s noži plíží za muže, který od nás seděl o dva stoly dál. Měli k tomu ideální příležitost. Byla už tma a v tom pajzlu byla většina opilá. Tenkrát jsem ho ještě neznal a na první pohled vypadal jako nějaký dědek." Při té vzpomínce se uchechtl, načež pokračoval: „A já v sobě tehdy měl ještě tu naivní poctivost pomáhat ostatním, a tak jsem se na ně vrhl těsně před tím, než vyskočili ze svého úkrytu. Přepral jsem je docela snadno, nebyli to žádní zkušení zabijáci. Ovšem, když jsem vstal, abych se dočkal poděkování, Paví očko mě pěstí zase srazil na zem."

„Ježiši," vypískla Eliza šokovaně. Takový vděk rozhodně nečekala. Avšak až příliš živě si tu scénu dokázala představit.

„Taky jsem byl trochu mimo. Tohle jsem nečekal. Za pomoc dostat pěstí. Už jsem se na něj chtěl vrhnout za tu urážku, když v tom se k mému šoku rozesmál. Nevěřícně jsem na něj zíral, když mě bouchl do zad a prohodil, že mě bere. A na to se prostě jen tak otočil a odcházel. On si opravdu myslel, že za ním poběžím. To jsem ale neměl v plánu. Vždyť mi dal právě pěstí. Proto jsem se otočil a hodlal se vrátit k pirátům, když v tom řekl, snad nejsi patolízal, Černý ryse. V tu chvíli jsem se otočil, abych viděl, na koho to mluví, ale on upíral zrak na mě. A tak jsem mu rozčíleně odpověděl, že s ním nikam nejdu. A on jen pokrčil rameny a vážně odcházel pryč. Nechápal jsem, co se to kolem děje. Jenže tohle byl první pirát, který si mě vůbec všiml, a já nechtěl navždy zůstat obyčejným poskokem. Navíc mě ovládla zvědavost, co je to za muže, který někomu vrazí a vzápětí ho bere do služby. A tak jsem se k němu přidal. A když jsem se ho později zeptal, proč mi dal jméno Černý rys, řekl, že nic blbějšího ho v tu chvíli nenapadlo."

Eliza vyprskla smíchy po posledních slovech a Simon se k ní vzápětí přidal. Chvíli pokojem znělo pouze jejich veselí. Jakmile však žena dokázala ovládnout smích, poznamenala: „Vypadá to, že jsi měl opravdu zajímavou minulost."

„Piráti většinou nežijí nudný život. Ovšem je pravda, že někdy bych si od věčného nebezpečí rád odpočinul. Když se toho nahromadí hodně, člověk se potřebuje taky na chvíli zastavit a nadechnout," odvětil Černý rys popravdě. Načež se opatrně dostal z pod ní a následně ji jemně přikryl pokrývkou až po bradu. „A teď už bys měla opravdu spát, má krásko," dodal odhodlaně.

Hnědovláska se však lehce nadzvedla, aby mu viděla do očí a odvětila s lehkým úsměvem: „Ty jsi mi ale panovačný."

„Jistě. Jsem přece kapitánem lodi a jsem zvyklý, že většina mých příkazů je vyplněna bez jediného protestu. Jak se však zdá, ty mě prostě odmítáš poslouchat," odpověděl tiše s lehkým sarkasmem.

Eliza mu věnovala sladký úsměv. „Nechtěla bych tě zklamat, a tak musím vybočovat z davu." Načež znovu padla na postel a nechala si přikrývku přetáhnout až po bradu, zatímco ji její společník hladil po vlasech.

Pak nastalo ticho, až si Černý rys myslel, že se jeho společnice oddala spánku, který potřebovala. V tom se však mýlil.

„A jaké jméno bys dal mně?" ozvalo se její zašeptání a bylo po iluzi.

Samozřejmě, že nespala. Jak jinak. Prostě nemohlo být po jeho. Co se vůbec diví? Koutek úst se mu zvedl vzhůru. „Vždyť už jméno máš," poškádlil ji vesele.

Eliza se rychlým pohybem přetočila k němu a bouchla ho do hrudi. „Ty moc dobře víš, jak jsem to myslela. Chci vědět, jaké bych měla pirátské jméno!"

Prohrábl se jejími vlasy, než se tiše zasmál. „Ale ty pirátka nejsi, Eliz."

„Ale jsem na lodi plné pirátů, takže jsem se jí už stala."

„Jsi akorát pěkně tvrdohlavá."

„To není žádná novinka. Tak co by to bylo?" provokovala ho s očima plnýma zvědavosti. Na spánek v tuhle chvíli neměla ani pomyšlení.

Černý rys si povzdechl při pohledu na její nadšení, načež vesele odvětil: „Malinká hvězdička."

Po těch slovech Eliza vyletěla do sedu a rozhorleně na něj ukázala prstem. „Cože? Vždyť to vůbec nezní jako pirátské jméno. Toho se nikdo nelekne. To jsi naschvál vymyslel takové slabé jméno."

„Tobě se snad nelíbí? Mně naopak přijde výstižné. Krásná přezdívka."

„To možná ano, ale ne pro nebezpečnou pirátku!"

„Tak co by sis představovala?" otázal se se smíchem. Bavilo ho ji škádlit. Nechala se tak snadno vyvést z rovnováhy a on si nemohl vychutnat pohled na její jiskřící oči.

To už Eliza pyšně zvedla bradu a následně celá nadšená vyhrkla: „Měla bych se jmenovat Krvavá lady, nebo Šedá holubice. To zní skvěle. Přece nechceš potkat Krvavou lady. Jo, ta první přezdívka je nejlepší."

Byla na sebe pyšná, že dokázala vymyslet takové přezdívky. Už se úplně viděla na palubě, jak ji tak všichni oslovují a klání se jí. Vzápětí ji však z její euforie dostal smích, který po jejích slovech následoval. Mrskla po svém společníkovi vražedným pohledem. „Něco se ti na tom snad nezdá?"

Muž se však po ní jen natáhl, načež ji za jejího vypísknutí položil na postel a znovu přikryl. Načež jí přikázal: „Konec řečí. Jde se spát."

Už otvírala ústa, aby mu odporovala. Nechtěla si nechat tohle chování líbit, ale na poslední chvíli se zarazila a kývla. Bylo pozdě. Měl pravdu. Jakmile se k němu ze strany přitulila, rázem na ni padla únava, kterou do té doby úspěšně ignorovala. Pomalu se jí začínaly zavírat oči, ale přesto ještě odhodlaně zamumlala: „Dobrá, tak Krvavá lady."