„Bože, vidíš je? Oni se tu flákají a ani mě nepozvou," přerušil jejich osamění náhle známý pobavený hlas.

Eliza sebou vylekaně trhla a obrátila se. Okamžitě tak uviděla, jak se k nim do kopce pomalu sune usmívající se Rabí.

„Proč bychom tě zvali? Vždyť ty se flákáš pořád. Většinu času ani nevíš, že máš nějaké povinnosti. Nechápu, jak můžeš být kněz," vrátil mu to Černý rys nevzrušeně, zatímco se jí postavil po boku a společně sledovali jeho ploužení.

„Ty máš co říkat, příteli. Jsi kapitán pirátské lodi a místo toho, abys byl na ní a velel k chystanému odjezdu, jsi tady," vrátil mu to Rabí bezstarostně, „zapomněl si snad co to znamená být pirátem?"

„Však odjíždíme až za půl hodiny. Pořád mám dost času, takže jsi sem šplhal úplně zbytečně," poučil ho kapitán.

„Právě že musel. Nebudu přece jediný čekat na lodi na boží slitování. Chci si taky užít nějakou zábavu," zaprotestoval Rabí, když se konečně zadýchaně zastavil před nimi.

„Takhle ale nikdy nebudeš obdařen božím viděním, když nevydržíš chvíli čekat. Navíc se ani nijak zvlášť nemodlíš a nesedíš na zemi," pošťuchoval ho Černý rys, když se sehnul, aby ze země sebral klobouk, který si vrazil na hlavu.

Kněz si však jen uraženě odfrkl a raději se otočil k Elize, která se jejich rozhovorem jen bavila. „Co kdybych vám ukázal ještě další krásy tohohle ostrova, má paní?" Přičemž se jí uklonil a nabídl jí rámě, jako správný šlechtic.

Pobaveně se jí mihly koutky úst vzhůru, když se hraně zamyslela, než kývla a zavěsila se do něj.

„Nezapomněl jsi náhodou, že jsi kněz?" ozval se za nimi pirát, který se k nim třemi dlouhými kroky dostal a postavil se k druhému boku usměvavé ženy.

„Bohužel to nešlo, když jsi o tom snad nikdy nepřestal mluvit. Někdy je to až otravné, jak musíš člověku zkazit každou radost, příteli. Já ti taky věčně neomílám o hlavu, že jsi hanebný pirátský zloduch."

„Ne? A co to bylo to posledně?" ohradil se kapitán, zatímco se nakláněl, aby na něj viděl.

„Posledně?" nechápavě svraštil Rabí obočí. Nevypadal, že by si vzpomínal, když i on se přes ni snažil pohlédnout na druhého muže.

„Nedělej, že si nevzpomínáš. Bylo to tehdy, když jsme se zastavili v hospodě a ty jsi před ní nejméně desetkrát zopakoval, že jsem pirát, protože ses jako obvykle nedržel desatera nebo kolika patera přikázání a opil ses. Kdybych tehdy všechny pracně nepřesvědčil, že když se přepiješ, plácáš hlouposti, živí jsme se odtamtud nedostali," připomněl mu rázně Černý rys.

To už toho měla Eliza dost. Nechtěla stát uprostřed nich, když si jí ani nevšímali a jen se chtěli vraždit pohledy a slovy. Proto se opatrně pomalými krůčky začala vzdalovat od centra dění. Ti dva si toho stejně ani nevšimli.

„Stejně to byla tvoje vina. Kdybys mě nechal užít si s tou krásnou hospodskou, nemusel bys nás z toho dostávat. Vyřešil bych to po mém a bez zranění."

„Ta ženská, na kterou ses lepil, ale nebyla hospodská! Byla to žena velícího strážmistra! Ten by tě rovnou zabil!" odsekl kapitán rozčíleně a zavrtěl hlavou nad jeho nechápavostí.

Rabí však jeho starost odmávl rukou. „Ale, prosím tě, nezabil. Prostě bych mu vysvětlil, že šlo o boží zásah a bylo by. Už tolikrát mi to prošlo." Načež zbožně sepjal ruce jako ten nejvěrnější služebník boží.

To už od nich vysmátá Eliza odtrhla zrak a zamyšleně se zadívala k hloučku stromů, které byly na druhé straně od jejich odpočinkového místa. Možná by se tam mohla trochu projít, než si to ti dva vyřídí. Vždyť Simon říkal, že všude hlídají jeho muži, tak by měla být v úplném bezpečí. Ještě jednou se nenápadně ohlédla na ty dva, ale ti rozhazovali rukama a vraždili se pohledy. Neviděla tak důvod, proč dál váhat. Udělala první váhavý krok, další a pak už získala jistotu. Nadšeně sledovala blížící se kmeny stromů...

Když v tom se jí kolem pasu ovinula pevná paže a prudce ji hodila na hruď, až překvapeně vypískla. Než však stačila zpanikařit, poznala podle vůně, že to není nikdo jiný než její pirát.

„Kam sis myslela, že jdeš, má krásko? Samotná tady rozhodně chodit nebudeš! Není to bezpečné," ozval se jeho hlas rozčíleně.

To už se mu rozhodně vyvinula a otočila se k němu. Rázně si dala ruce v bok. „Vypadalo to, že se tu budete hádat až do odjezdu, tak jsem se chtěla chvíli projít. A navíc neříkal si náhodou, že všude jsou tví muži a hlídají to?"

Simon po ní vrhl zadumaným pohledem, než odvětil: „V lese by tě nemusel ten jeden člověk ochránit, Eliz. Nechci, aby ses tu pohybovala bez ochrany. Jedině se mnou po boku." Načež pohlédl na nebe. „Navíc už se stejně blíží čas odjezdu. Nejlepší bude se pomalu vydat na zpáteční cestu."

Eliza jeho pohyb napodobila. Byla zvědavá, co tam viděl. Jenže ona sama zahlédla jen nebe bez jediného mráčku a sotva letmo vykukující slunce. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu, který kolem ní vanul. Načež odvrátila zrak od krásy a zabodla ho do míst, kde tušila temnotu a zlé vzpomínky. Přístav. V tu chvíli se zachvěla. Poprvé od doby, co se to stalo, měla znovu vstoupit na loď, kde se to všechno stalo. Těžce polkla. Nebyla si jistá, jestli to zvládne.

„Nemusíš se ničeho bát. Budu celou dobu s tebou," uslyšela náhle za sebou tichý hlas Simona, který ji probral z děsivých myšlenek.

Pomalu se na něj ohlédla a uviděla jeho odhodlaný pohled a nataženou ruku směrem k ní. Ta dávala najevo podporu a oporu. Chvíli na ni jen mlčky hleděla, než sama pro sebe kývla. Nemohla se bát lodi věčně. Musela to překonat. Ten muž už tam není. Nemůže jí ublížit. Proto odhodlaně zvedla bradu a přijala nabízenou ruku. Rázem ji obklopilo teplo z jeho dlaně a ona získala pocit větší jistoty.

Načež se společně vydali stejnou cestou zpátky. Tentokrát si ji však mohla prohlédnout. Její oči nebyly zavázány. Po pár krocích je dohnal i Rabí, který ještě halabala do košíku naházel jídlo a deku, co tam nechali. Postavil se k jejímu druhému boku. V jejich společnosti se cítila neporazitelná.

V městečku si znovu nasadila kapuci, aby nebyla na první pohled zajímavá pro ostatní piráty. Zatímco muži změnili postoje na ostražité. Přesto v tento čas, kdy ještě nepřicházela temnota, mnoho pirátů venku nepobývalo. Dostali se tak bez nejmenších problémů až do přístavu. Do hostince se už nevraceli, Černý rys ji ujistil, že věci měl na starosti Leonid, který je jistě odnesl zpátky na loď. Takže si nemusela dělat starosti.

Mladá žena přikývla, ale to už její pohled vyhledal jejich plavidlo. V tu chvíli se zastavila a před očima se jí mihl záblesk vzpomínek. Ruce svírající její hrdlo. Nenávistný pohled. Zoufalství. Zhluboka oddechovala. Na okamžik zavřela oči. Přece se nebude nadosmrti bát vrátit na místo, které se stalo jejím domovem. Našla tam větší pochopení, než jakého se jí dostalo ve společnosti.

„Eliz?" vyrušil ji náhle starostlivý hlas Simona.

Stále cítila jeho ruku na své. A právě na to se soustředila. Na jejich propletené prsty a děsivá vzpomínka začala pomalu mizet. Ještě chvíli zůstala stát se zavřenýma očima, než je otevřela a pohlédla na něj. Jeho starostlivě stažené obočí vypadalo tak roztomile. Nechápala, jak ji to zrovna v tu chvíli napadlo, ale koutky úst jí samovolně zacukaly v úsměvu.

„Zvládneš to?" otázal se nejistě a v očích mu kmitla snaha odvést ji pryč, a právě to ji vybičovalo k tomu, aby se svým pocitům nepoddala. Přece kvůli ní nebude zůstávat v tomhle přístavu. Měl své poslání. Už takhle ho tu zdržela příliš dlouho.

„Zvládnu. Musím!" odpověděla odhodlaně a zatnula volnou ruku do pěsti. Načež znovu pohlédla na loď a zhluboka se nadechla. Bylo to jen plavidlo. To jí nic udělat nemohlo. A tak udělala první odhodlaný krok k můstku. Potom další. Dělala krok za krokem a upírala jen zrak před sebe. Na nic nemyslela. Počítala kroky. Cítila svoji ruku v Simonově něžném sevření, a to jí stačilo k tomu, aby nezastavila a přešla po můstku až na palubu pirátské lodi.

Teprve tam znovu vzhlédla a musela se pousmát, když viděla piráty, kteří na ni upírali starostlivé pohledy. A když kolem nich procházela, mávali jí, ukláněli se, nebo jen tak blbli. Při pohledu na jejich podporu se jí brada zvedla zase o kus výš. Musí to zvládnout!

Dostat se na loď bylo prvním krokem. Ten horší měl teprve přijít. A tak se podívala na schůdky do podpalubí. Ještě jednou se nadechla a pomalu po nich scházela. Dál pevně svírající ruku Simona. Cítila jeho tělo hned za sebou. Ve chvíli, kdy procházela úzkou chodbou, se jí před očima vynořovaly vzpomínky. Její boj s pirátem. Beznaděj. Ztracení zbraně. Přesto šla dál. Nezastavovala. Zhluboka dýchala. Jediný pevný bod byla ruka svírající její. Bylo to světlo ve tmě. Přesto nedokázala zadržet zachvění, když zastavila přede dveřmi kajuty.

Nyní to mělo nastat. Musela se postavit démonům, aby mohla jít dál. Nesmí jim podlehnout. Na okamžik zavřela oči, aby z hlavy dostala kousky vzpomínek, které se jí tam tlačily. Ne, nedovolí jim ji ovládnout.

Načež prudce otevřela oči a vstoupila dovnitř. V tu ránu se však zastavila. Nevěřícně zůstala zírat. Kajuta před ní totiž vypadala úplně jinak. Nábytek byl rozestavěn rozdílně, dokonce i barvy celé místnosti byly jiné. Nechápavě popošla dovnitř a rozhlížela se. Jediné co zůstalo na svém místě, byla knihovna. Jinak nic.

„Říkal jsem si, že by ti s návratem mohla pomoci změna. Když v tom uvidíš jiné místo. Jestli se ti to však nelíbí, můžeme to vrátit zpátky," ozval se za ní tichý hlas jejího společníka.

Moc dobře ho slyšela, ale nedokázala odpovědět. Pomalu procházela po kajutě a čekala, kdy přijde strach z místa, kde se to vše stalo. Jenže ač se posadila na postel, nic se nedělo. Necítila to, co si myslela. Nebála se. Jako kdyby po překonání vstupu na loď všechno padlo. Jako kdyby se to ani nestalo tady. Překvapeně se pousmála. Srdce jí pomalu přestala svírat drtivá síla. Mohla se nadechnout.

Pomalu se otočila k muži, který postával u dveřích a pozoroval každý její krok. Jeho podpora pro ni hodně znamenala. Byl tu ochoten kdykoliv jí podat pomocnou ruku. Proto po chvíli vstala a opatrně k němu došla a teprve tehdy, když stála těsně u něj, pronesla: „Děkuju. Myslím, že ta změna opravdu pomohla. Možná, že to ještě přijde, ale zatím... cítím se dobře."

Simon ji jemně pohladil po tváři, a když neuhnula, nechal tam dlaň ještě krátkou chvíli. Poté se odtáhl a otázal se: „Zvládneš to tu sama?"

Eliza mu pohlédla do očí a uviděla v nich, že kdyby řekla slovo, zůstal by tam s ní, i když zároveň potřeboval dohlížet na vyplouvání. Kvůli ní by to však přenechal jiným. Její srdce zaplesalo a ústa přesně věděla, co musí říct, i kdyby to tak nechtěla: „Teď už ano."

A s těmi slovy zmizel její pirát s posledním chlácholivým pohledem za dveřmi a ona osaměla.