Eliza ležela na boku na posteli a pozorovala spícího piráta. Seděl schoulený na židli a hlavu měl položenou na posteli, ale tak aby se jí ani nedotknul. Dokonce i ve spánku na to dával velký pozor. Sevřelo se jí srdce nad tou starostí.

Na druhou stranu nedokázala zapomenout na to, co se stalo na lodi. Sice se nechala zpátky donést, ale nebyla si jistá, že by další dotek zvládla. Možná to bylo tou situací, tím, že tehdy potřeboval její podporu on, aby dokázal odejít. Tenkrát se nebála, ale věděla, že všechno ještě v pořádku není. Připomínal jí to každý spánek, ze kterého se budila s křikem. Stále dokola ta samá noční můra. Znovu prožívala boj o svůj život. Přesto pokaždé, když se celá zpocená a vyděšená probudila, seděl u ní její pirát a nabízel jí konejšivé paže a útěchu.

Nyní se opatrně protáhla a přesunula se na druhou stranu postele, aby z ní slezla a došla si pro něco k jídlu. Sotva se však jednou nohou dotkla země, ozvalo se za ní káravě: „Eliz, nesmíš se namáhat. Vrať se do postele. Já ti všechno, co potřebuješ, přinesu."

Žena se vylekaně obrátila a rázem uviděla, jak muž hbitě obešel postel k ní.

„Ale já už se cítím líp. Můžu aspoň na chvíli vstát," odvětila klidně a odhodlaně se i druhou nohou dotkla země.

„Prosím, ještě dneska odpočívej," pokusil se ji přemluvit. Přičemž udělal nevědomky pohyb k ní, aby jí pomohl. Jenže jakmile se přiblížil, Eliza se objevila jinde. Znovu na palubě s tím odporným pirátem. S očima naprosto prázdnýma a myslí jinde před Simonem uskočila a zaječela: „Nechte mě! Nechte..." A chytila se za hlavu a začala ječet. Křičela naprosto bez sebe. Nevnímala nic než představu před očima.

To už si před ni pirát klekl a zadíval se jí odhodlaně do očí. „Klid. Klid. To jsem já Simon. Já ti neublížím. A nikdo jiný tu není. Klidně si vezmi moji zbraň, abys byla klidnější."

Načež k ní natáhl ruku, ve které držel pistoli. Eliza se zarazila a přestala si svírat hlavu. Pohlédla na něj. Viděla, jak klečí přímo před ní. To už se mlha pomalu rozplývala a ona znovu začínala vidět normálně.

„Už se nemusíš bát. Můžeš se bránit. Nikdo se k tobě ani nepřiblíží. Znovu začneme s hodinami boje," mluvil k ní dál tiše a co nejklidněji. Dál před ní klečel a ani se nehnul, když žena do rukou opatrně uchopila nabízenou zbraň.

Jako kdyby jí při tom pohybu projela neznámá síla. Strach ustoupil do pozadí a ona se zhluboka nadechla, aby zahnala zlé vzpomínky. Nechtěla být hysterická a mít strach ze všeho, ale nedokázala se udržet. Nyní potěžkala zbraň v rukou a pak se znovu podívala na klečícího muže, který jí hleděl pevně do očí odhodlán se ani nehnout.

Eliza na něj pomalu zamířila pistolí a zamyšleně pozorovala jeho výraz. Ten se však nezměnil. Dál na ni hleděl s důvěrou a pochopením. Zoufale zavřela oči a v duchu se okřikla. Ale no tak, nebuď hloupá, vždyť ty víš, že on by ti nikdy takhle neublížil a ty přece nejsi zbabělec, aby ses začala bát i vlastního stínu. V tu chvíli rozevřela oči dokořán a pistoli upustila na zem.

„Vždyť já vím, že mi neublížíš. Věřím ti," vydechla tichým zlomeným hlasem.

To už muž vstal a natáhl k ní ruku. Chvíli na ni hleděla, ale potom se jí pomalu chytila a nechala se jím přivinout do náručí. Cítila jeho sílu, ale nebála se jí. Spíš ji brala jako ochranu. A právě ten pocit bezpečí protrhl její obranu a ona se rozbrečela. Najednou jako by všechna ta bolest potřebovala ven. Pociťovala, jak ji konejšivě objímal, ale dál jen a jen prolévala slzavé údolí.

„Dostaň to ze sebe. Nedus to v sobě. Mně můžeš říct všechno. Klidně se vypovídej. Uleví se ti," šeptal jí do vlasů něžně, zatímco ji jeho paže ochraňovaly před celým světem.

A možná to způsobila právě ta něžná slova a jeho zájem, nebo to konejšivé objetí, že o chvíli později stulená do jeho náručí ze sebe se vzlykáním dostala celou tu hrůzu, kterou na lodi prožila. Zajíkavě mluvila dál a dál. Oči držela pevně zavřené a slzy jí tekly proudem. Když skončila, jen mu víc schovala hlavu do hrudi a nechala téct slzy po svých tvářích.

Najednou se jí zmocnil pocit jiného strachu. Strachu, že se na ni bude Simon dívat jinak. Že v jeho očích uvidí jen nenávist a výčitky za to, že se nechala pošpinit. Bude pro něj prašivá. Pevněji v návalu hrůzy sevřela víčka k sobě a zhluboka oddechovala. V místnosti po jejím posledním slově panovalo ticho jako hrobě, až byly slyšet tlumené hlasy z jiných pokojů.

„Eliz?" ozval se tiše Černý rys po chvíli. Ona však jen sevřela víčka ještě víc. „No tak, podívej se na mě," dodal jemně.

Jen zavrtěla hlavou a odmítala to udělat. Ne, nechtěla v jeho očích číst zhnusení. To už jí však muž jemně zvedl bradu a ona úplně cítila, jak na ni hledí, ale stále tvrdohlavě nechávala oči zavřené.

„Podívej se na mě. Prosím. Dobrá, tak nemusíš, jestli nechceš, ale dobře mě poslouchej. Nejradši bych toho parchanta vlastnoručně zabil za to, co ti udělal a co měl v plánu. Jsi ohromně statečná. Zachránila ses sama. Nedovolila si mu, aby tě dostal. Ještě teď mě jímá hrůza, že tě málem uškrtil. Úplně se mi třesou ruce. Bože. A především se ti musím omluvit..."

V tu chvíli Eliza prudce rozevřela oči a pohlédla do jeho.

„Kdybych tě tam nenechal, nic z toho by se nestalo. Na mou obranu vážně jsem si myslel, že jsi tam v bezpečí. Byla to však chyba. Doufám, že mi to jednou dokážeš odpustit. Protože už nikdy nechci, abys přede mnou skrývala tyhle nádherné oči, do kterých se chci dívat za každé situace. Když se smějí, blýskají, ale i když pláčou. Jsi ta nejstatečnější žena, kterou jsem kdy poznal a byl bych rád, kdybys mi dovolila znovu získat tvoji důvěru," pokračoval muž odhodlaným hlasem.

Eliza se mu dlouze zahleděla do očí, které byly tak upřímné tak otevřené. Nemohla uvěřit tomu, že se mu nezhnusila, ale že jí říkal takové krásné věci a omlouval se. Sama věděla, že to nebyla jenom jeho chyba. I ona na tom měla lví podíl. Přesto věděla, jaká bude její odpověď už ve chvíli, kdy se pro efekt odvrátila. Moc dobře si všimla, jak se nervózně ošil, a to jí na rtech vyvolalo jemný úsměv.

„Dovoleno," vyhrkla vzápětí, aby ho už déle nenapínala.

****

Další dny se staly pro Elizu těmi nejkrásnějšími i přes to, že v noci ji budily noční můry a dál se vyhýbala většině doteků. Ale i tak měla pocit, že není sama. Pokaždé, když se s křikem probudila, Černý rys byl u ní a konejšivě ji chlácholil. Pokud se necítila na to, aby stál vedle ní příliš blízko, bez řečí ustoupil. Když chtěla být sama, odešel.

Mezitím se staral o opravu lodi. Muži Slizáka Tonyho jí zasadily kruté rány, a tak bylo zapotřebí menších úprav. Především mu však bylo jasné, že prozatím tam Eliza není schopná vstoupit. Proto dál zůstávali v hostinci. Nikdy ji však nenechal samotnou a snažil se, aby neměla důvod se stresovat.

Dokonce i Rabího od ní vyhnal, když se tam kněz přihnal s biblí a chtěl ji vyzpovídat. Tehdy mu zabouchl dveře přímo před nosem, až oba slyšeli jeho nadávky a vzápětí zase omluvy Bohu, aby si to náhodou nevzal osobně.

Když on sám musel odejít, přede dveřmi vždycky někdo hlídkoval. Skoro se o to postavení prali. Zdálo se, že snad všichni piráti chtějí nějak pomoci. Každý z nich za ní přišel a něco jí přinesl. Například Pierre se přihnal s jídlem a nechtěl odejít, dokud do sebe nedostala alespoň polovinu. Nebo Jack, nejstarší člen posádky, jí povídal veselé historky o hledání pokladu, až nedokázala zadržet smích, který se jí dral na ústa. Dokonce i Leonid, nesmělý pirát, který se od ní dosud držel dál, za ní přišel s drobným dárkem. Do té doby ho na lodi viděla jen zpovzdálí. Měla svoji teorii, že nedokázal překousnout, že se s nimi plaví žena. Nyní však i on vypadal, že ji přijal mezi ně. Eliza byla vší tou starostí dojatá. Nečekala by, že se budou tolik snažit. V tu chvíli, kdy tam s ní seděli, nevypadali jako piráti, ale naopak jako ti nejoddanější muži na světě.

Každým dnem, který strávila s nimi, se pomalu dokázala vyrovnávat s tím, co se stalo. Už se nebála, když se kdokoli z nich přiblížil. Noční můry utichaly, i když úplně nezmizely. I ona sama se začínala cítit lépe. Měla chuť se znovu zapojit do života a na všechno, co se stalo, zapomenout díky novým zážitkům, prožitým dnům. Pár dní však ještě z donucení strávila v posteli. Jakmile jí však dal svolení i přivolaný doktor, už ji tam Černý rys nemohl udržet.

Nejdříve se vydala jen na kratší procházku s doprovodem a se zakrytou tváří. Další den ji však Simon překvapil tím, že pro ni měl připravené překvapení. A tak se nechala jeho upřímným výrazem obměkčit, aby si nechala zavázat oči. Nejdříve se toho bála, protože to znamenalo přijít o svoji kontrolu. Když ji ovšem vzal jemně za ruku a přísahal, že nedovolí, aby se jí cokoli stalo, strach zase odezněl. Načež se nechala odvést neznámo kam, zatímco cítila vzrušení z nečekaného překvapení.

„Eliz, neboj, nedovolím, aby se ti něco stalo," uslyšela jeho hlas podbarvený smíchem, když už asi potřetí měla pocit, že musí každou chvíli do něčeho narazit, takže se k němu víc přitiskla.

„Si sám zkus jít poslepu. Není to taková zábava," ujistila ho nejistě, když div nezakopla o vlastní nohy. Muž ji však lehce zachytil a pomohl k dalšímu kroku.

„Já bych to zvládl s přehledem. Jednou jsem totiž musel jít poslepu po prkně. To nás tehdy zrovna zajali. A řekli si, že by byla sranda nás nechat utopit se zavázanýma očima a svázanýma rukama. Nojo, to jsme si s Rabím pořádně užili. Pravda, na naší straně stála velká dávka štěstí, protože jsme se dokázali každý sám vysvobodit z pout a pak už jsme bez problémů doplavali na nedaleký ostrov. A tam jsme začali pořádnou jízdu s ukrytým rumem. Tři dny jsme nedělali nic jiného, než pili."

„Ochlastové," okomentovala žena s hlavou nevěřícně vrtící.

„A co jiného jsme měli dělat?"

Eliza druhou rukou hmatala kolem sebe, protože se nemohla ubránit pocitu, že každou chvíli narazí. Vzápětí však tou samou rukou máchla jeho směrem a dala mu ironickou odpověď: „Co třeba se snažit zachránit?"

„To jsme samozřejmě dělali potom, ale nejdřív bylo zapotřebí doplnit pitný režim. Každopádně jsem tím chtěl říct, že jsem mistr chození se zavázanýma očima. Došel jsem dál než Rabí, ten sletěl do vody skoro hned. Já spadl až proto, že můstek prostě skončil. Jinak bych šel dál," kasal se sebevědomě.

Najednou pocítila změnu, a to už začali stoupat do kopce. Její mysl pracovala na plné obrátky. Kam ji to zatraceně vede? Chce ji snad někde zakopat? Pevněji sevřela jeho ruku a zpomalila. Pirát, jako kdyby vycítil její strach, pronesl konejšivě: „Už tam skoro jsme. Jen kousek."

„Tak to už si to můžu sundat, ne?" vyhrkla s nadějí, a dokonce ruce natáhla rovnou k očím, aby je osvobodila. Než se však mohla šátku vůbec dotknout, ucítila káravé plácnutí přes ruku.

„Ani se neopovažuj! Ještě není ten správný čas," poučil ji rázně její společník.

„Hej, tohle si k dámě nemůžeš dovolovat," vyjekla a málem by zakopla o své nohy, kdyby ji muž ihned nezachytil a jemně nenarovnal. Zhluboka se nadechla a ovládla se. Nic to nebylo. Nic se nestalo.

„Ale můžu, má krásko. Nezapomínej na to, že jsem pirát," poškádlil ji vesele. Žena se ho znovu pevněji chytila a nechala se vést. Po několika krocích se však najednou zarazil, že do něj málem drcla. Včas ji však zarazil. Eliza téměř ani nedýchala napětím, ale když stále mlčel, neudržela se a vyhrkla: „Tak teď už můžu?"

Odpovědí jí byl jeho smích, a proto se rozhodla, že kašpara mu dělala už dlouho, proto si rázně začala rozvazovat šátek. Po několika pohybech se jí to povedlo a látka začala skoro zpomaleně padat na zem. Načež ona sama konečně zvedla hlavu.

V tu chvíli úžasem rozevřela oči a zůstala zírat před sebe. Nečekala by, že něco takového uvidí na pirátském ostrově. Měla ho za temné a nebezpečné místo, ale to před ní nebylo ani jedno. Hleděla na nádhernou louku, která byla zaplněna nejrůznějšími rostlinami. Když se však rozhlédla dál, uviděla to, co ji úplně dorazilo. Oči se jí zaplnily slzami.

„Co se děje? Nelíbí se ti to? Nechtěl jsem tě rozrušit..." vyhrkl Černý rys, když uviděl její slzy. Tohle nechtěl. Myslel si, že ji to potěší.

To už se na něj obrátila a rychle zašeptala: „Nerozrušil jsi mě. To je dojetím. Něco takového pro mě ještě nikdo nikdy neudělal."

Načež se kolem sebe pomalu rozhlédla, ale zrak se jí stejně stále vracel k místu uprostřed louky, na kterém ležela deka a vedle ní byl rozložený koš s jídlem. Bylo to tak neuvěřitelné a úžasné. Prostý pirát jí připravil něco tak romantického. Na pirátském ostrově. Nechtělo se jí tomu věřit.

„Není to nebezpečné? Na tomhle ostrově?" otázala se nejistě. Nedokázala tu myšlenku dostat z hlavy.

Simon jí však věnoval úsměv. „Nemusíš se bát, má krásko. Tohle místo je naprosto bezpečné. Piráti zásadně nechodí do kopců a už vůbec na louku. Ti nejraději chlastají a schovávají se v temných uličkách, ale jestli tě to uklidní, tak jsou po okolí rozmístění moji muži a dávají pozor, aby se sem nikdo nepřiblížil."

Uklidněně si oddechla. Hned si mohla víc užívat tu překrásnou atmosféru a zapomenout na jakékoliv starosti. S lehkým úsměvem, který jí hrál na rtech, se nechala dovést, až k dece. Usedla na ni a Černý rys hned vedle ní. Všude kolem ní byla cítit volná příroda. Žádné smradlavé uličky ani přístav. Zhluboka se nadechla, než pronesla: „Je tu opravdu nádherně."

To už si ji však k sobě přivinul, až vyjekla leknutím a vzhlédla mu do těch úžasných bezedných očí. Mohla by se do nich dívat celý den. Její myšlenky přerušilo odkašlání a jeho vážná otázka: „Ještě se mě bojíš?"

Eliza na něj chvíli mlčky hleděla a přemýšlela nad odpovědí. Vlastně se nikdy nebála přímo jeho. Bála se jakéhokoliv dotyku, který by ji hodil zpátky do té chvíle. Kdy přestala vnímat realitu a zůstala pouze uvězněna v noční můře. Avšak i tak za poslední dny se o ni tolik staral a dával si na vše pozor, že by se ho ani bát nemohla. Naopak v jeho přítomnosti se cítila klidnější a přestávala se bát každé chvíle, která měla přijít. Konečně k němu zvedla zrak a pronesla: „Ne, tebe ne."

V tu ránu ji mužovy paže objaly pevněji a on zamumlal: „To jsem rád."

Načež se k ní začal naklánět, až se jí dech zadrhl v hrudi. On ji chtěl políbit! Tohle bylo poprvé od té chvíle, kdy něco takového naznačil. Žena si však najednou nebyla jistá, jestli na to má. Zda jí to nepřipomene to, co se stalo...

Simon jako kdyby její váhání vycítil, se zastavil před jejími ústy a zašeptal: „Měli bychom se pustit do jídla." Načež mu v očích zajiskřilo uličnictvím. Odtáhl se a vzápětí už seděl v dostatečné vzdálenosti.

Eliza se cítila úplně omámeně. Nechápala sama sebe. Na jednu stranu se jí ulevilo, že pochopil a stáhl se. Na druhou se však cítila ochuzená. Toužila v jeho náručí zapomenout na všechno....

Ne, takhle to určitě bylo nejlepší. A s tím vysvětlením sama sobě, nejistě kývla hlavou a začala opatrně přijímat jednotlivé pokrmy od svého společníka, který je vyndával. Následně se společně najedli a užili si ten nejkrásnější oběd na světě. Při něm se škádlili a pošťuchovali.

Pak se dokonce Simon vrhl do předvádění bez mluvení. Eliza slzela smíchy při pohledu na jeho snahu. Zrovna dvakrát mu to nešlo.

„Loď? Přístav? Nočník?" střílela jeden nápad za druhým, když sledovala jeho prazvláštní nahýbání sem a tam. Vůbec nic ji nenapadalo. Netušila, co se to snaží předvést. Připadalo jí, že to může být tisíce věcí.

„Nočník? To snad nemůžeš myslet vážně! To je urážka," ohradil se rozčíleně a zatvářil se dotčeně.

„Vždyť to může být tolik věcí. Nejde to vůbec poznat. Zkus to ještě víc přiblížit," hýkala smíchy na vysvětlenou. Pomalu měla co dělat, aby vůbec dokázala něco říct. Smích se jí v hrudi až nebezpečně hromadil. Za chvíli nedokáže ani artikulovat.

Černý rys po ní vrhl zoufalým pohledem a znovu začal něco ukazovat rukama.

Eliza však už byla tak rozesmátá, že se musela chytit za břicho, jak ji začalo od smíchu bolet. Načež vydechla, zatímco si utírala slzy z očí: „Já fakt ne-vím." Takhle skvěle se už opravdu dlouho nebavila. Proto si neodpustila veselé poškádlení: „Kdyby tě teď někdo viděl! Haha. Nikdo by nevěřil tomu, že jsi obávaný pirát Černý rys." A znovu vybuchla smíchy.

„Měl bych zkaženou pověst," konstatoval naprosto beze studu, jako kdyby ho to ani trochu netrápilo. Přičemž po ní blýskl pobaveným pohledem a rozhodil rukama na znamení, že se vzdává. „V hádání jsi naprosto beznadějná."

„Ale no tak! Určitě to se mnou není tak hrozný, že ne?" bránila se s uličnickým zamrkáním.

„Bohužel je," pronesl tak chmurně, až se žena neudržela a vyprskla smíchy. „No, prosím, a takhle se chová dáma?" dodal zoufale, ale v očích mu hrály ohníčky veselí. Bavil se stejně dobře jako ona. Byl rád, že se zase smála. Do tváří se jí vrátila barva a oči jí jiskřily tak, že od ní téměř nemohl odtrhnout oči. Úplně rozkvetla, když se radovala.

To už si hnědovlasá žena prohrábla rozevláté vlasy a odvětila sladce: „Je tu snad někde moje matka? Nebo otec? Aby mě za to pokárali?" A hned vzápětí si sama vesele odpověděla: „Nejsou!"

Načež oba vybuchli smíchy. Eliza následně vstala a vrhla se mu do náručí. Pirát s ní zatočil a teprve poté ji starostlivě postavil na zem.

„Jsi prostě skvělá, má krásko," prohodil tiše.

Zaplesalo jí srdce, když se k němu odvážně nahnula. Už se v jeho přítomnosti nebála. Neměla z něj strach. Z okolí ano, ale z něj ne. Toužila po tom, aby ji políbil. Aby zapomněla a vymazala nedávné vzpomínky. Chtěla je překrýt novými a šťastnými.

„Tak mě polib!" vyhrkla v dalším okamžiku bez přemýšlení a vážně se na něj zahleděla zpod sklopených řas.

Černý rys však pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, nechci ti ublížit. Ne po tom všem, co se ti stalo." Načež od ní poodstoupil.

Eliza pocítila vlnu zklamání. Tolik jí chyběla jeho blízkost. Jeho polibky. Neměla strach z intimností mezi nimi. Bála se ještě spousty věcí, ale tohohle ne. Znovu chtěla začít žít a zažívat ty nádherné chvíle, které na nějaký čas upadly v zapomnění. Největší strach a děs byly pryč, když byla se Simonem.

„Prosím! S tebou se cítím, jako kdyby se nic nestalo. To ty mi dodáváš sílu to všechno zvládnout. Když jsem s tebou, nebojím se," zašeptala pravdivě.

„Eliz, jsi zmatená. Každý, kdo by něco takového zažil, by to tak cítil. Bál by se a zároveň by doufal, že už to překonal. Nechci, aby ses nutila do něčeho, co nechceš, protože máš pocit, že musíš. Jen chci, abys byla v bezpečí."

Podle jeho slov a pevně sevřených rtů jí bylo jasné, že je pevně rozhodnut a dojalo ji to. Měl o ni upřímnou starost, cítil za ni zodpovědnost a nechtěl být tím, kdo by jí ublížil. Všechno to chápala a obdivovala. Už předtím věděla, že to není žádný pirát bez zábran a také mu už nekladla za vinu, co se stalo na lodi. Byla to souhra špatných rozhodnutí a náhod. Nikdo tomu nemohl zabránit. To hlavní bylo, že se dokázala ubránit tomu nejhoršímu a to, že ji Simon našel a postaral se o ni.

Když na něj nyní tak hleděla, uvědomovala si, jak moc ji jeho náruč chybí. Celou tu dobu, co se uzdravovala, se prala s duchy a děsy. Jenže tady a teď cítila jen hroznou chuť se nechat objímat a líbat jako před tou událostí.