Když konečně dorazily domů, byla Eliza úplně vyčerpaná. Jízda s matkou kočárem se stala utrpením, protože neustále básnila o jejím nadcházejícím sňatku jako o největším zázraku na světě. Hnědovláska div nevyskočila z vozu už za jízdy. Z těch chvalozpěvů ji třeštila hlava. Několikrát měla chuť zakřičet nebo říct, ať si ho vezme sama, když je tak dokonalý. Nakonec se však ovládla, protože příliš dobře věděla, jak by to skončilo. Kázáním o nedostatku jejího nadšení při tom nečekaném štěstí.

Avšak, jakmile vůz zastavil, už ji nic nemohlo zadržet. Nepočkala ani na lokaje, aby jí pomohl dolů. Sama s pozvednutými sukněmi zdolala výstup z kočáru a než se ven dostala její společnice, už se hnala do své komnaty. Potřebovala být sama.

Ve chvíli, kdy za sebou konečně zavřela dveře ložnice, se vrhla na postel a začala do ní bušit. Vztekem skoro neviděla. Ignorovala skutečnost, že si pomačká šaty. Jen ať aspoň matka vidí, že není žádná ovce na porážku.

To už však její malý vzdor přerušilo zaklepání. Tiše zaklela s obličejem zabořeným do přikrývky. Chtěla takhle zůstat a dělat, že tu vůbec není. Ovšem, když se zaťukání ozvalo znovu, skulila se na záda a zakřičela: „Nechte mě na pokoji! Chci být sama!"

„Má paní, to jsem já Mary," ozval se vzápětí hlas její služebné, která jí věrně sloužila již od dětství. Na ni nechtěla být protivná. Ona ji nenutila do svatby s plesnivým dědkem. Ještě chvíli se však převalovala na posteli, aby naschvál šaty trochu zmačkala, než se konečně posadila a zavolala: „Tak pojď dál."

Služebná dlouho nečekala, protože to skoro ještě nedopověděla a už se dveře otevřely. Vplula dovnitř a jakmile ji uviděla v šatech na posteli, spráskla ruce. „Co mi to děláte? Ach, ty šaty. Taková krása. Styďte se! Šup šup ven z postele. Budeme to muset narovnat."

Načež jí rázně pomohla na nohy a hbitými prsty ji začala dostávat ze šatů. Poté ji rázně usadila k zrcadlu a pustila se do jejích vlasů. Rozmotala je a opatrnými pohyby je začala rozčesávat. Přičemž si ji měřila v zrcadle zamračeným pohledem, ale Eliza dělala, jako kdyby to neviděla.

„Tak jaký byl ples, má paní?" prolomila služebná ticho po chvíli, kdy už bylo jasné, že její svěřenkyně jako první rozhodně nepromluví.

Mladé dámě zacukaly koutky úst nad jasným vítězstvím, načež spustila uragán slov: „Hrozné, Mary! Naprosto příšerné. Horší už to být nemohlo. Proč jen jsem raději nemohla jít do divadla. Tohle byla tragédie." Když si všimla, jak se služebná snaží zadržet smích, zamračila se a dodala: „Jsem zasnoubená s hrabětem nad hrobem! Sotva tančí, usmívá se... snad se ani neusmívá. Úsměvem se to nazvat nedá. Nejhorší ale na tom je, že moje drahá matka je naprosto spokojená. Co jen budu dělat?"

Mary se zatvářila soucitně, načež aniž by ustala v pohybech rukou, pronesla: „Určitě něco vymyslíte, lady Elizabeth. Než přijde svatba, to bude trvat. Třeba se stane nějaký zázrak."

Eliza s povzdechem kývla. Má pravdu, nebude to hned zítra. Do té doby ho třeba klepne, nebo něco vymyslí ona sama. A kdyby se zapojil i nějaký ten zázrak, rozhodně by se nezlobila.

Zamyšleně zakotvila pohledem na kroutících se pramíncích vlasů kolem jejího obličeje. Jemně si jeden namotala na prst a pousmála se. Milovala svoje vlasy. Kroutily se, jak chtěly a její matka to přímo nesnášela, proto ji taky nutila nosit ty strašné drdoly. Chtěla tím nejspíš potlačit kus její osobnosti. Bohužel zatím se jí to nedařilo, protože jakmile byla mladá žena doma, vlasy znovu získaly ztracenou svobodu.

Konečně se odtrhla od vlasů a jen tak bloumala pohledem po pokoji. Česání ji vždycky uklidňovalo. Vztek pomalu odplouval pryč. Už neměla takovou chuť někomu zakroutit krkem, když v tom se její oči zastavily na hodinách. Udeřilo ji to jako blesk. Při tom pohledu se jí totiž vybavila vzpomínka, kterou díky novým událostem odsunula do pozadí. Nyní ji to však uhodilo přímo do obličeje. S výkřikem strachu vyletěla na nohy a vyhrkla na překvapenou služebnou: „Musíme zachránit Colina!"

Mary na ni zůstala nechápavě zírat v rukou stále držíc kartáč, ale to už kolem ní její svěřenka proplula a rázným pohybem rozevřela šatní skříň dokořán. Začala se v ní zuřivě přehrabovat, zatímco služebná se jen modlila k Bohu, aby se její paní vzpamatovala.

To už se po ní Eliza otočila a vysvětlila jí situaci: „Colin byl z nějakého důvodu v hospodě U Kohouta, a teď ho tam drží jako rukojmí a žádají výkupné!"

Na odpověď však nečekala, takže už nemohla vidět zblednutí své společnice.

Vzápětí se ovšem Mary vrhla k ní a odstrčila ji od šatů s očima vylekaně vykulenýma. „Má paní, to nemůžeme! Nemůžeme ho zachránit! Do těch míst dámy jako vy nechodí! Je to ta nejhorší čtvrť! Něco takového by bylo příliš nebezpečné!"

Eliza jí opětovala vážným pohledem, než se klidně otázala: „Půjdeš tam snad za mě jenom ty, Mary?"

Služebná vypadala, že v tu chvíli omdlí. Dokonce od ní udělala krok vzad, zatímco vrtěla hlavou. Vzápětí však zakopla o stoličku a sesunula se na podlahu, kde ze sebe dostala: „Má paní, to po mně přece nemůžete chtít. To je nebezpečné i pro mě..."

Eliza ji však nevzrušeně přerušila: „Já vím, Mary. Takže mi, prosím, pomoz najít něco vhodného na sebe. Není času nazbyt!"

„A co kdybyste to prostě řekla hraběnce a hraběti? Ti by se o to už postarali," pokusila se nabídnout další variantu.

Její paní však jen významně pozvedla obočí, což vyznělo lépe než tisíc slov. Obě moc dobře znaly názor jejích rodičů na Colinovy průšvihy. Nedopadlo by to dobře. Rozhodně by se mu nevrhli hned na pomoc. Nejdřív by dostala přednášku ona a pak by možná ještě usoudili, že si vlastně její bratr zaslouží být někde držen násilím.

Ještě nějakou dobu do ní Mary hučela a navrhla dokonce, že by tam poslala bratra, nebo nějakého sluhu, aniž by přesně věděl, o co jde. Snažila se svou chráněnku přesvědčit o tom, jak je její nápad bláznivý a nebezpečný. Je přece dáma a ona nemůže do takové čtvrti, kde se vyskytují samí zločinci. Vždyť ji tam můžou zamordovat!

Eliza nechávala ty rady procházet jedním uchem tam a druhým ven. Byla rozhodnutá. Musela tam jít ona. Nikomu jinému nemohla věřit, a možnost, že by nechala bratra v problémech, nepřicházela v úvahu.

Aniž by dbala na protesty služebné, rázně ji poslala do Colinovy komnaty, aby jí přinesla nějaké jeho věci, které by si mohla vzít na sebe. Rozhodně nehodlala pobíhat mezi zločinci v šatech. Mary to se rty pevně staženými do úzké linky přinesla a položila na postel, přičemž na ní bylo vidět, že by nejraději běžela vzbudit pána a paní, aby jí to zatrhli. Jelikož na ní však Eliza vymámila slib, že to neudělá, neměla na výběr a musela jí pomoci.

Opatrně ji navlékla do kalhot, které jí byly třikrát větší. Musely je proto trochu poupravit, aby z ní úplně nespadly. Do nich jí pak zastrkala košili a její krásné vlasy schovaly do posledního pramínku pod tmavý klobouk. Jakmile byla oblečená, začala se se zálibným úsměvem vzhlížet v zrcadle. Musela si to užít, protože už nikdy víc takhle vypadat nebude. A při pohledu na své změněné já si byla jistá, že dnešní noc v ní dámu vážně nikdo hledat nebude.

Spokojeně se usmála a pohlédla na služebnou, která sevřela ruce v modlitbě a vyhrkla: „Má paní, prosím, nedělejte to! Vaši rodiče určitě v tomhle případě nebudou váhat. Pro vás je to příliš nebezpečné. Vždyť to tam venku ani neznáte!"

Když s mladou lady nehnula ani těmito slovy, povzdechla si, načež ze záhybů sukně vytáhla pistoli a vložila ji do rukou šokované Elize. Ta jen valila oči úžasem.

„Když už, tak ať se máte čím bránit," dodala Mary rozhodně a rychle ji pokřižovala.

Eliza zbraň potěžkala v rukou. Nebyla zrovna lehká. Na to však nehodlala brát zřetel, a tak služebné jen poděkovala pohledem. Načež si pistoli odhodlaně zastrčila za opasek.

...

O několik minut později již cválala na svém koni, který byl černý jako noc, do nebezpečných uliček. Milovala projížďky. Vždycky se při nich tak vyřádila spolu s bratrem. Nic nebylo lepší než nechat vítr, aby vám cuchal vlasy a pohrával si s nimi.

Avšak nyní na to Eliza neměla ani pomyšlení. Musela se soustředit na cestu, kterou jí podrobně vysvětlila služebná. Navíc se jí tak trochu zmocňoval strach, že to nebyl úplně nejlepší plán. Přece jenom ještě nikdy nebyla v noci takhle venku. Sama. Bez ochrany.

Bože, co jsem si jenom myslela? Kdyby o tomhle věděla matka, dostala by záchvat, honilo se jí hlavou, když zvíře již méně odhodlaně naváděla do horších a horších uliček. Zmocňovala se jí tíseň, ale když už se dostala tak daleko, nehodlala se vracet. Na tom, že Colin potřeboval pomoci, se nic nezměnilo. Navíc nebyl nikdo jiný, kdo by ho zachránil. Takže to musela zvládnout.

Připadalo jí, jako kdyby se dostávala do čím dál větší mlhy. Po chvíli už před sebe skoro neviděla, proto seskočila z koně a vedla ho za uzdu. Nebyla si však vůbec jistá, zda jde správným směrem. Odhodlaně dělala krok za krokem, přičemž si tichým hlasem opakovala, proč to vlastně dělá. Strach se jí pomalu ale jistě dostával pod kůži. Možná na těch všech povídačkách o těchto místech něco bylo. Měla s sebou někoho vzít! Vždyť ji tu můžou zabít a nikdo ji už nikdy nenajde. Vytřeštěnýma očima prohledávala každý kout a napjatě naslouchala, aby zaslechla jakýkoli podezřelý zvuk.

Jestli tohle přežiju, tak už nikdy nikam nepůjdu sama, slíbila si v duchu odhodlaně. Najednou sebou začal kůň škubat, což jí na klidu moc nepřidalo. Nejenže se bála ona ale i zvíře. To už na ni bylo příliš. Skoro se v tu chvíli rozhodla na něj vyšvihnout a ujíždět pryč, co by jí síly stačily. Než však tak v panice mohla učinit, vyšli z té největší mlhy a konečně před sebou uviděla hospodu, na které visel štítek: Hospoda U Kohouta.

Rázem z ní spadl ten největší strach. Zhluboka si oddechla a vzchopila se k činu. Rychlým pohybem uvázala svého koně k nejbližšímu stromu. Načež se obrátila zpátky k hospodě a chvíli jen tiše hleděla na zlověstný nápis, ze kterého kdejaké písmenko bylo na spadnutí. Už ten nápis a špína okolo napovídaly dost o hospodě, kterou měla v úmyslu navštívit. Opravdu žádný nóbl podnik.

Ztěžka polkla a pořádně si upravila klobouk na hlavě. V tuhle chvíli by ji mohlo stát život, kdyby někdo zjistil, že je žena. Ještě jednou se ohlédla k přivázanému koni, než se rázně vydala ke dveřím. Čím víc se však blížila a doléhal k ní hlasitý smích, tím míň se jejím nohám chtělo pokračovat v cestě. No tak, jen dostanu ven Colina a všechno bude v pořádku, dušovala se v duchu. Ale nepodařilo se jí uklidnit. Strach na ni udeřil v plné síle. Nemohla se hnout. Musela na chvíli dokonce zavřít oči, aby našla ztracený klid.

A povedlo se, protože když oči otevřela, strach byl pryč. Zůstalo jen odhodlání, se kterým rázně vstoupila do příšerně zakouřeného lokálu. V první moment ji kouř udeřil jako facka do obličeje. Měla co dělat, aby se nerozkašlala, jak ji dým dusil. Několikrát zalapala po dechu, než se jí konečně podařilo pořádně nadechnout, aniž by začala kašlat. Teprve poté se rozhlédla kolem sebe, zatímco prsty obepnula pistoli, kterou měla schovanou za pasem. Nyní za ni byla ohromně vděčná. S ní se přece jenom cítila bezpečněji.

To už do ní nešetrně strčili dva opilci klopýtající kolem ní ven. Bylo to tak nečekané, že se musela zachytit sloupu, aby neupadla na zem. Smrad, který k ní od těch dvou zavál, jí přivodil pocit, že bude co nevidět zvracet. Musela několikrát polknout, aby to nutkání zahnala. Jakmile se jí to povedlo, vydala se odhodlaně do útrob hospody.

Hbitě se uhýbala dalším lidem, když si konečně skrze dým všimla obra, který v rukou svíral piva a běhal po lokále sem a tam. Byla si jistá, že on je tou správnou osobou, která jí poradí. Ovšem honit ho po celé hospodě se nezdálo jako dobrý nápad. Proto se rozhodla posadit k jednomu stolu a počkat, až se jí přijde zeptat, co si dá. Sotva se sesunula na špinavou židli a stihla krátkým pohledem projet nejbližší hosty, už se za ní ozval halasný hlas: „Co to bude, milostpane?"

Eliza zvedla vylekaně hlavu a pohlédla na hostinského před sebou. Z téhle blízkosti působil ještě dominantnějším dojmem. Ztěžka polkla, když si představila, jak rychle by ji dokázal znehybnit, kdyby chtěl. Musela zatřást hlavou, aby z ní dostala ty otřesné představy.

Odkašlala si a hlasem zhrublým, jak nejlépe dovedla, pronesla: „Hledám jistého Colina de Montgery. Mám pro něj to, co bylo v dopise žádáno."

Hostinský si ji beze slova pochybovačně prohlédl, jako kdyby si nedokázal představit, že ona něco dokáže. Už chtěla promluvit, aby ho přesvědčila, ale naštěstí byl vyrušený výkřikem jednoho opilého zákazníka, který očividně podle nadávek a mlácení korbelem do stolu nerad čekal. Vrhl po něm smrtícím pohledem, který ho okamžitě zklidnil a pak se pomalu zase obrátil k ní. Ještě na moment se mu ve tváři usadila podezřívavost, než ji konečně nevzrušeně informoval: „Ve druhém pokoji, vašnosto."

Eliza vzrušeně kývla a hbitě se zvedla na nohy. Rozhodně nechtěla zamračeného hostinského déle zdržovat. Lehce se kolem něj s díky protáhla a rychle zamířila ke schodům, kterých si všimla ještě, než se posadila. Jakmile byla z dohledu hospodských povalečů, rozeběhla se a se srdcem až v kalhotách vyběhla do poschodí, kde zpomalila, aby mohla najít ten správný pokoj.

Chvíli jí trvalo se zorientovat, ale přece jenom brzy na to stála před druhými dveřmi. Bylo to tady. Okamžik, ke kterému tohle všechno vedlo. Zhluboka se nadechla, pevně sevřela pistoli a zaklepala.

Dveře se téměř okamžitě rozletěly a ona zazírala do odporně páchnoucího obličeje muže s mastnými rozcuchanými vlasy a žlutými zuby. Jen stěží ovládla svou nechuť a přiměla se ke klidné promluvě: „Přinesl jsem ty peníze."

To už se muž usmál a velkodušným mávnutím ruky ji pozval dál. Eliza na okamžik zaváhala, ale pak si rázně vynadala a vešla do pokoje. Vzápětí jen stěží zadržela výkřik, když uviděla Colina. Seděl přivázaný na židli a jeho pravý rukáv byl celý od krve. Nejraději by se k němu rozeběhla a zjistila, jak na tom je. Jenže se nesměla prozradit, a tak se rozzlobeně otočila k páchnoucímu individuu a na pár chvil si dovolila představovat, jak by ho spráskala jako psa za to, co provedl. Bohužel byla jen slabou ženou, proto zůstalo u představ. Místo krvelačných činů si povzdechla, načež si odepnula měšec plný zlata a hodila ho po něm.

„Teď odsud odejděte, pane! Udělal jsem vše, co jste chtěl."

Muži se rozsvítily oči nadšením, když zachytil měšec. Klidně ho však otevřel a začal mince v něm přepočítávat, než konečně pronesl: „V pořádku, mladej! Možná bysme mohli něco získat i za tebe..."

Polil ji ledový pot. To přece nemohl myslet vážně. Jenže to už se k ní začal přibližovat. Samozřejmě, že nic nemohlo jít podle plánu. Nemohl sbalit peníze a odejít. To by chtěla moc. Nehodlala však dopustit, aby se jí byť jen dotkl, proto se hbitě vrhla ke Colinovi, stoupla si za něj a vytáhla pistoli. Přičemž se v duchu modlila, aby na něj zapůsobila dojmem, že s ní umí. I když opak byl pravdou.

„Už ani krok! Nebo se obávám, pane, že mi ujede spoušť!"

Její společník však nevypadal, že by si ze zbraně něco dělal. Naopak se odporně zachechtal. „Tak ty mi vyhrožuješ touhle hračičkou, mladej? No, jak chceš..." A klidně pokračoval dál směrem k ní.

Elize se roztřásla ruka strachem. Vypadal tak klidně, zatímco ona ani netušila, zda by v případě největší nouze dokázala vystřelit. Podle jejích osobních skromných předpokladů spíše ne. Udělal další krok a zase byl blíž. Odhodlávala se zkusit vystřelit, protože se zdálo, že jí nic jiného nezbývá. Ruka se jí třásla námahou a strachem. Obávala se, že to nezvládne. Že je ztracena.

Když v tom se zdola ozval křik, který otřásl celou hospodou. Muž okamžitě ustal v chůzi, zamračil se a jakmile se hluk ozval znovu, sprostě zaklel a rozeběhl se pryč. Hned jak se za ním zabouchly dveře, se Eliza svezla na zem naplněná nezměrnou úlevou. Srdce jí tlouklo jako o závod. Zhluboka oddechovala, aby se uklidnila. Jakmile se jí to konečně povedlo, upustila pistoli z křečovitého sevření a vrhla se ke Colinovi. Padla před něj na kolena a roztřesenýma rukama začala rozvazovat provazy. Šlo to ztěžka, ale povedlo se. Hned na to zaměřila pozornost na jeho zranění. Rázně mu roztrhla kus košile a začala obvazovat krvácející ránu. Nebyla tak hrozná, jak se zdálo na první pohled, ovšem i tak musel ztratit dost krve. Za celou dobu jejího rozhovoru s jeho únoscem se totiž neprobral.

Začala ho odhodlaně plácat po tvářích a mumlavě prosit, aby se probral. Zpočátku vůbec nereagoval, ale po několika okamžicích se mu konečně zachvěly řasy. Zalila ji úleva, když pomalu otevřel oči. Mátožně se kolem sebe rozhlédl, a když se jeho oči zastavily na ní, nejdříve jen zmateně zíral, než se mu rozšířily překvapením a on šeptem vyhrkl: „Co tu dě-láš?"

Eliza mu věnovala vážný pohled, zatímco mu opatrně pomáhala na nohy. „To víš, šla jsem náhodou kolem, milý bratře, a koukám, on je tu Colin. Tak to bych ho mohla jít pozdravit..."

„Eliz..." napomenul ji ztěžka, ale koutky úst se mu zvedly v náznaku úsměvu.

Hnědovláska si však jeho napomenutí nevšímala a dál mu pomáhala na nohy. Teprve poté, když už to nevypadalo, že spadne zpátky na židli, poznamenala s funěním: „To je jasné, co tu dělám. Zachraňuju tě. Nebo si snad chtěl, aby se to dozvěděl otec? Oba moc dobře víme, co by se stalo. Vydědil by tě! Nebo si snad na tuhle drobnost zapomněl?"

„To jsi neměla, Eliz! Tohle není místo pro dámy," začal znovu a tentokrát přísně, zatímco sykal bolestí při každém kroku, který udělal.

K úlevě mladé dámy se mu do tváří pomalu vracela zdravá barva a bledost mizela. Jeho slova ji nijak nezasáhla. Věděla, že by sem neměla ani vkročit. No co, už bylo pozdě. Navíc to dělala kvůli němu, takže by si to kázání mohl odpustit. Vždyť se mu tu snaží zachránit život. To je nevděk!

Pomalu se společně dostávali ke dveřím. Pro jistotu ho podpírala. Přece jenom občas to bylo zapotřebí. Už se tak moc těšila, až budou hodně daleko od tohohle místa a ona sežene doktora, který se mu na ránu podívá. Vůbec se jí totiž nelíbila, což bylo možná tím, že nikdy předtím žádnou neviděla. Však taky byla přece dáma! Ty nemají vídat zranění. Mohlo by se to dotknout jejich jemnocitu. Úplně slyšela matku, jak to pronáší. Při té představě se ušklíbla.

U dveří se natáhla, aby je otevřela, ale bratr jí náhle ruku zadržel. Překvapeně se na něj ohlédla, ale než se mohla zeptat, co se děje, položil si ruku na ústa a ji postrčil na stranu, zatímco sám velmi pomalu začal dveře otvírat a pak z nich vyšel.

Eliza ho s očima vykulenýma strachem sledovala. Ovšem neopovážila se ven vystrčit ani nos. Přece jenom měla nějaký pud sebezáchovy. Když se přiblížila blíž k pootevřeným dveřím, zaslechla zdola jakýsi křik, ale už se jí nezdál tak hrozný jako před chvílí. Na tomhle místě to nejspíš bylo běžné. Za tu dobu, co tu byla, nějaký křik slyšela téměř neustále. Takový pajzl, pomyslela si s povzdechem, než se odhodlala naklonit ze dveří, aby viděla, kde je její bratr. Po několika nahnutí ho konečně uviděla, jak se sune ke schodišti. Co však bylo horší, všimla si, že se za ním plíží nějaký stín.

V tu ránu otevřela ústa, aby ho varovala před nebezpečím: „Coline! Pozor!"

Její bratr se jako blesk otočil a jen tak tak se stihl vyhnout mužově ráně. Eliza si zakryla ústa, aby potlačila další výkřik, ale to už Colin vytáhl z opasku meč a vrhl se na nepřítele. Nedbal na bolest v ruce a vrhl se do boje, přičemž na ni stačil ještě křiknout: „Zůstaň v pokoji!"

Tentokrát ho však dívka neposlechla. Naopak ze země popadla kus dřeva a rozeběhla se za bojující dvojicí. Předběhla je, načež po neznámém muži mrskla vší silou svoji zbraň a modlila se, aby zasáhla cíl. Bohužel ti dva se zrovna tak hnuli, že se do rány dostal Colin. Eliza vyděšeně zadržela dech, ale v poslední chvíli, kdy si myslela, že ho to musí zasáhnout, se její bratr sehnul, podrazil svému protivníkovi nohy a zuřivě na ni křikl: „Povídám, ať se vrátíš do pokoje! Hned! Neopovažuj se mě neposlechnout!"

Víc už Eliza neposlouchala, protože se opravdu bála, a tak jen kývla a rozeběhla se zpátky. Nevnímala hluk kolem sebe, v uších jí hučelo, zatímco se zmateně rozhlížela. Najednou si vůbec nebyla jistá, ze kterých dveří to vyšla. Přeběhla jsem je? Nebo to byly tyhle, honilo se jí hlavou, ale než se mohla nějak rozhodnout, uslyšela blížící se hluk.

V tu chvíli jako kdyby ji popadl amok. Zapomněla na přemýšlení a prostě bez rozmýšlení vlétla do prvních dveří, které měla po ruce, jen aby byla v bezpečí. Jakmile byla uvnitř, prudce zabouchla dveře a vyděšeně se o ně opřela. Hruď se jí zvedala v rychlém rytmu, jak se snažila ovládnout svůj strach. Ani v těch nejdivočejších snech si nepředstavovala, že se Colinova záchrana zvrtne v něco takového. Už aby byli doma. Tam bylo všechno tak jasně dané a téměř bez problémů.

Dech se jí už zklidnil, když uslyšela kroky a hlasy. To už nebyl jen šum zdola a z chodby. Nebyl to zvuk bitvy, ale chůze. Někdo se sem naprosto klidně blížil, jako kdyby ho rámus nezajímal. Co však bylo daleko horší, bylo to, že se přibližovali jejím směrem. Slyšela je čím dál zřetelněji. Vlasy se jí zježily hrůzou, když se kroky zastavily přesně přede dveřmi, o které se opírala. Srdce jí znovu začalo vyvádět strachy. Pryč bylo uklidnění. Jen stěží zadržela výkřik hrůzy. Očima začala divoce těkat po pokoji, ve kterém skončila. Zuřivě hledala místo, kam by se mohla schovat. Nehodlala se s těmi lidmi za dveřmi setkat z očí do očí. Během chvíle jí zrak spočinul na skříni. To byla její jediná šance. Navíc nečekala a vrhla se k ní.

Hbitě ji otevřela, zapadla do ní a dvířka zavřela. Udělala to právě včas, protože sotva je dovřela, dveře se s rámusem rozlétly. Z úst jí vyšel povzdech úlevy. Stihla to na poslední chvíli. Ani si nechtěla představovat, co by se stalo, kdyby se jí to nepovedlo. Žaludek se jí zhoupl nevolností. Už nikdy nebudu nadávat na plesy. Jen když se odtud s Colinem dostaneme v pořádku, dušovala se v duchu, zatímco napjatě čekala, co se bude dít dál. Dvě věci však věděla jistě, a to, že to není jejich pokoj, a že se nesmí prozradit.

„Tak povídejte, Černý ryse. Jsem zvědav, co pro mě máte za nabídku," konečně ticho přerušil chraplavý hlas, který jí způsobil mrazení v zádech. Vůbec nezněl mile, ale naopak dost nevrle.

Eliza se otřásla při zaznění toho jména. Nemusela být nějak protřelá životem na ulici, a i tak věděla, že je to pirátské jméno. Navíc ji Colin dost často strašil pirátskými příběhy s podobnými jmény a možná, že i tohle konkrétně zmínil. Nebyla si úplně jistá. Ovšem to bylo v tuhle chvíli jedno. Schovávala se v pokoji s piráty. Strach ji úplně obemkl. To nebylo vůbec dobré. Ale vůbec. Do čeho se to jenom zapletla. Bože na nebesích, pomodlila se v duchu na svou ochranu.

To už její obrácení na Boha a jeho pomoc přerušil další hlas, který působil bezstarostným až veselým dojmem: „To byste měl, příteli. Můj návrh vás bude určitě velice zajímat. Znáte královskou loď Magdaléna, že? Určitě ano. Kdo by ji neznal. Každopádně jsem to já, kdo má jisté informace, kudy tahle kráska bude plout. Mám v plánu ji dostat a společně s ní i všechny její poklady. Takové bohatství jste ještě neviděl."

„A proč mi to říkáte? To se nebojíte, že vás předběhnu a získám ji sám?"

Uslyšela pobavený smích a po něm následovala bezstarostná slova: „Nebojím. Vím, že po ní toužíte stejně jako já. Ale pouze já vím, kudy popluje. Sám ji nemáte šanci objevit. Ovšem, když budeme spolupracovat, všichni tím získáme. Po vás chci, jen abyste odlákal pozornost lodí v určitém úseku její plavby. To pro vás nebude žádný problém. Tak co? Plácneme si?"

„Proč bych vám měl věřit? Že mě nepošlete do rukou krále?"

„Protože mě znáte a víte, že nikdy nejednám neupřímně, když to jde jinak. Oba můžeme jenom získat. Konečně dostanete to, po čem tak dlouho toužíte."

Eliza vytřeštila oči, když si uvědomila, co za informaci to právě slyšela. Tahle slova by zajímala všechny strážce zákona v okolí. Panebože, tohle se může opravdu stát jen mně, prolétlo jí hlavo, když se chtěla malinko posunout, aby ulevila už skoro zdřevěnělým nohám. Ovšem, jak byla v úplné tmě, tak nechtěně kopla nohou do zdi skříně a tiše vyjekla. Hned si však připlácla ruku na ústa, aby zažehnala jakýkoliv zvuk. Chvíli se skoro neodvážila ani nadechnout, jak se bála, že ji vytáhnou ven a zabijí. Naštěstí však vzápětí muži mluvili bezstarostně dál. Zdálo se, že ji nezaslechli.

„Máte pravdu. Jste bystrý jako vždy. Nebudu se ptát, kde jste zjistil to, co chci. Každopádně se zdá, že máme dohodu. Nejdřív však chci znát podrobnosti. Nepojedu kamsi do neznáma s kusými informacemi."

Druhý muž pronesl souhlas a rychlými slovy shrnul celý plán, zatímco Eliza se neopovážila ani hnout, aby zabránila jakékoli možnosti, že by na sebe upozornila. Brzy na to se již tiše loučili nějakými pirátskými řečmi, kterým pořádně nerozuměla. Vůbec jí to však nevadilo, protože se nemohla dočkat, až se konečně dostane pryč. Pak už bude v bezpečí své postele a víckrát ji nenapadne někam v noci chodit. Nikdy víc.

Z jejích myšlenek na domov ji vyrušilo dvojí klapnutí dveří. Vzrušeně nadsedla. Jako kdyby jí ze srdce spadl dvojnásobně těžký kámen. Konečně odešli! Přesto raději ještě několik minut počkala schovaná ve své skrýši. Co kdyby se náhle vrátili. Pomalu se začínala uklidňovat, a když se nic neozvalo, opatrně pootevřela na malou škvírku a prozkoumala pokoj. Nic a nikoho však neviděla. Byl prázdný. Na víc nečekala a hbitě vylezla ze skříně ven.

Zrovna se chtěla rozeběhnout ke dveřím, když se za ní ozval hlas naplněný pobavením: „Tak se mi zdá, že někdo nezvaný poslouchal něco, co neměl."

Elize přejel mráz po zádech, když ho uslyšela. Prudce se obrátila a nevěřícně zůstala zírat na vysokého muže s krátkými hnědými vlasy, který měl na sobě volnou košili, kalhoty a černé holínky. Zatímco jeho modré oči se upíraly přímo na ni. V koutcích úst mu hrál lehký úsměv. Ten ji však vůbec neuklidnil. Spíš naopak. Zmocnil se jí paralyzující strach. Její situace nevypadala ani trochu dobře, a tak vyhrkla první, co ji napadlo: „Já jsem zabloudil!"

Naštěstí si včas vzpomněla, že tu není za dámu, ale vydává se za muže. Kdyby ještě odkryla, že je žena, tak by si zničila jakékoliv naděje.

Po jejích slovech na sobě okamžitě pocítila zamyšlený pohled piráta. „Já si spíš myslím, že jsi tu poslouchal, chlapče!"

Po takovém obvinění se chtěla Eliza ohradit, ale místo toho vrhla rychlý pohled ke dveřím a impulzivně se k nim vrhla. To mělo větší cenu než cokoli jiného. Hádat se s ním ji odtud nedostane. Už se skoro dotýkala dveří, když se jí kolem pasu obepnuly tvrdé paže, nadzvedly ji a odhodily na stranu. Při tvrdém dopadu zaskučela bolestí a převalila se.

„Kam ten spěch? Myslím, že na nějakou dobu budeš muset zůstat v mé společnosti. Přece jenom víš až příliš a já nehodlám ohrozit své plány a vypustit tu novinku do světa. A jelikož ty ji znáš... no nedá se nic dělat."

Eliza na něj vytřeštila oči, když jí došla jeho slova. To nemůže myslet vážně. Přece ji jen tak neunese. To nejde.

„Nikam s vámi nepůjdu! Okamžitě mi uhněte z cesty, pane," vyjekla v ten samý moment, kdy se rychle vyšvihla na nohy, odhodlaná se za každou cenu dostat ven a najít pomoc.

Pirát se však dál nevzrušeně usmíval, když naprosto klidně odvětil: „Ale půjdeš. Nemáš na výběr! A neječ jako holka!"

Hnědovláska se okamžitě chytila za pusu a v duchu si vynadala. Musí si dávat pozor. Tohle už byla jediná výhoda, která jí zbyla. Za žádnou cenu nesmí zjistit, koho to vlastně chytil, umínila si odhodlaně.

V tom jejich spor přerušilo zaklepání a hned na to dovnitř nakoukl nějaký zarostlý hromotluk, který k jejímu společníkovi prohodil: „Kapitáne, začíná tu přituhovat. Měli bysme vypadnout."

Eliza okamžitě využila jejich nepozornosti a začala se nenápadně sunout k oknu. Byla rozhodnutá z něj klidně vyskočit jen, aby se dostala do bezpečí. Nenechá se unést nějakými piráty, kdo ví kam. Nikdy!

K oknu se dostala bez potíží, ale ve chvíli, kdy se ho pokoušela otevřít, už bylo pozdě. Rázem se za ní objevil Černý rys, tvrdě ji chytil za ruku a nešetrně za ni zatáhl. Eliza se však vší silou zapřela do okenice. Nastala tak chvíle napětí, kdo z koho. Netrvala však dlouho. Její protivník měl daleko větší sílu. Lehce ji odtrhl od okna a odtáhl až k sobě.

„Žádný útěk se nekoná. Musíme okamžitě zmizet a nehodlám tě někde honit. Takže jestli se ještě jednou o něco takového pokusíš, klidně tě zraním. Je to jasné?"

Eliza zbledla jako stěna při té nepokryté výhružce. To by přece neudělal, honilo se jí hlavou, ale on jí nedal čas na přemýšlení. Místo toho ji už netaktně vláčel za sebou, jako kdyby nebyla nic jiného než přítěž. Takže za ním vlála jako hadrová panenka, jak spěchal.

„Přece mě nemůžete jen tak unést!" dostala ze sevřeného hrdla, když se snažila nezabít při jeho rychlosti chůze.

„Jak vidíš, můžu," zavolal na ni přes rameno vesele. Hbitě ji vytáhl a vlekl po chodbě i přes její protesty. Snažila se mu odhodlaně vytrhnout, ale neměla sebemenší naději na úspěch. Jeho sevření bylo jako z kamene. Nepohnula s ním. Musela za ním klopýtat dál. Připadala si jako pytel brambory, který s sebou její únosce musí brát, ale víc se o něj nestará. Zoufale se kolem sebe rozhlížela po jakékoliv záchraně a snažila se horečně vymyslet, jak se z toho dostat.

To už s ní však seběhl ze schodů a vtáhl ji do lokálu. V ten moment však prudce zastavil, až do něj div nenarazila. Jen tak tak zastavila a z pod jeho ramena se zadívala do místnosti. Vykulila oči. Skrz dým, který už skoro zmizel, totiž uviděla, že se lokál změnil v místo, kde si všichni vyřizují účty s každým. Mydlili se tam hlava nehlava. Jeden muž rozbíjel láhev druhému o hlavu. Další proti sobě sekali meči a pokřikovali nadávky. Při tom pohledu ji zamrazilo. V tuhle chvíli by dala všechno za to, aby ležela ve své nadýchané posteli a jen si stěžovala, jaký to byl příšerný ples.

To už její únosce prudkým pohybem vytáhl meč. Při pohledu na tu blyštivou zbraň těžce polkla. On se k nim snad chtěl přidat. Copak se pomátl? Nejspíš ano, protože se prudce vrhl mezi bojující, až Eliza vypískla a v rámci záchrany vlastního života se mu prudce vzepřela. Hbitě do něj strčila, až zakolísal a v ten moment mu vytrhla ruku. Na víc nečekala a rozeběhla se pryč.

Zatímco ji pronásledoval jeho křik: „Zatraceně! Chyť ho, nesmí utéct!"

Ale nedbala na něj a rovnou se vyhnula dvěma bojujícím párům. Proběhla kolem dalších zaneprázdněných bojovníků, když v tom se před ni náhle vrhnul divoce vypadající chlap s pěkně ostrým mečem. Vytřeštila oči a jen tak tak na poslední chvíli uskočila, aby nedostala ránu do hlavy. Bokem narazila do stolu. Zasykla. Ovšem nedbala na bolest a rychle z něj sebrala pivo a mrskla ho po svém pronásledovateli. Načež proběhla dál kolem stolu.

Muž se však rychle otřepal a už jí byl v patách. Než se nadála, nešetrně jí podrazil nohy, až s výkřikem spadla na zem. Hbitě se však převalila pod stůl, čímž se vyhnula další ráně. Tam si okamžitě všimla ležící zbraně. Na nic nečekala, pevně kolem ní sevřela prsty a nedbala na fakt, že s tím neumí naprosto zacházet. Lepší mít něco v ruce než nic.

„Vylez ty, smrade! Stejně tě zmaluju!" uslyšela řev svého protivníka, zatímco se plazila pod stolem dál od něj. Následně zpod stolu vylezla a zamávala na pronásledovatele mečem, který byl těžší než si, kdy myslela. Měla co dělat, aby ho neupustila.

Muž se opravdu na moment zalekl, ale dlouho mu to nevydrželo. Asi nevypadala dostatečně nebezpečně, možná to způsobila zbraň, která se jí lehce klepala. Každopádně výsledek byl ten, že se na ni vzápětí vrhl.

Tentokrát však neutíkala. Naopak sevřela svoji zbraň co nejpevněji a odrazila jeho ránu, ač jen stěží zadržela výkřik bolesti, protože byl div, že si při tom nevykloubila rameno. Proto si po prvním pokusu přestala hrát na hrdinu a začala před ním couvat.

Všude kolem ní probíhal litý boj mezi opilci, méně opilými a kdo ví kým ještě, a tak nějaká záchrana byla v nedohlednu. Každý měl co dělat sám se sebou. A jelikož meč se neukázal, jako nejlepší věc, vrátila se k původní strategii. Hbitě ze stolu popadla půllitr a mrskla ho po svém pronásledovateli. A brala další a další.

Muž jen zuřivě klel, když kvůli jejímu házení musel uskakovat ze strany na stranu, aby to neschytal rovnou do hlavy. Moc mu to však nešlo. Měl jakési problémy s koordinací. Eliza za to však byla vděčná. Aspoň se tak zvýšila její šance ho zranit, než on dostane ji.

Zrovna po něm chtěla hodit další nedopitý nápoj, když za sebou ucítila něčí přítomnost. Zbystřila a chtěla se mrštně otočit, ale nestihla to. Sotva se stačila pootočit a už ucítila oslepující bolest v hlavě, jako kdyby jí měla každou chvíli explodovat. Zatmělo se jí před očima a s tichým stenem se svezla na zem jako podťatá.