Celé tělo ji bolelo. Cítila snad každičký sval. Oči držela zavřené. Nedokázala je otevřít a její mysl létající kdesi nad ní vlastně ani netušila, zda se chce probrat a čelit životu. Možná by bylo nejlepší se poddat spánku a nechat odplavit ten pocit bolesti. Jenže nic nešlo, jak by chtěla. Držela sice oči zavřené, ale spánek stále nepřicházel. Čím víc se ho snažila přivábit, tím víc se od ní vzdaloval.

Když se do jejího povědomí dostaly i tiché hlasy, už neměla nejmenší naději utéct do říše snů. S hlasy kolem ní totiž přišly i vzpomínky. Trhla by sebou, kdyby se dokázala hnout. Dech se jí zadrhl hrůzou. Nechtěla vzpomínat. Toužila zapomenout. Proto se zoufale zaposlouchala do rozhovoru, aby nebyla jen se svými myšlenkami.

„Bude v pořádku?"

„Nemusíte se bát. Není ohrožena na životě. Vypadá to, že horečka z prochlazení klesla dostatečně na to, aby se už nevrátila. Ruka se jí postupně zahojí stejně jako ostatní rány na těle. Krk ji bude ještě několik dní bolet a bude se jí špatně polykat, ale i to zmizí. Každopádně to, co mi dělá starost, je její duše. Ta se tak snadno nevyléčí. I když ke znásilnění nedošlo, nemělo to podle vašich slov k tomu daleko. Některý organismus se s takovou situací může vypořádávat hodně dlouho. Není snadné na něco takového zapomenout. Proto vám radím, pane, trpělivost a zase trpělivost. Chce to čas."

Hlasy se začaly vzdalovat, až utichly. Ještě chvíli Eliza ležela bez hnutí, než pomalu zatřepotala řasami a otevřela oči. Nad sebou spatřila nehostinný špinavý strop cizího pokoje. Unaveně odvrátila zrak na stranu, aby si prohlédla zbytek. To už si však muži uvědomili, že je vzhůru díky zavrzání postele. Rázem se u ní objevil Černý rys. Klekl si před postel a zahleděl se jí starostlivě do očí.

„Jak ti je, Eliz?" zašeptal hlasem plným citu.

Mladá žena si ho nejistě prohlížela. Věděla, že je to Simon. Že to není muž z lodi, ale přesto nedokázala svoji mysl zbavit strachu. Ještě chvíli mlčky přejížděla očima po jeho obličeji, ale stále v něm neviděla nic podlého ani nebezpečného. Jenom pouhou starost, proto si jazykem objela popraskané rty a zašeptala: „Jde to."

I on si ji dlouze prohlédl, než se nejistě otázal: „Můžu tě vzít za ruku?"

Nechápavě svraštila obočí. Nebylo jí jasné, proč se ptal zrovna na takovou věc, a tak prostě kývla. Načež téměř zpomaleně sledovala, jak se jeho velká ruka blížila k její. Dech se jí trochu zrychlil, ale víc nic. Jakmile se jí však téměř dotýkal, znovu jí před očima bleskly vzpomínky a ona sebou vyplašeně trhla. Pirát se okamžitě stáhnul.

„To nevadí. Nic se neděje. Chce to čas, abys na to všechno zapomněla. Jen chci, abys věděla jediné. Nikdy! Nikdy bych ti neublížil! Vím, že je to všechno moje vina a já za to přebírám veškerou zodpovědnost. Kdybych mohl, všechny bych je zabil za to, co ti chtěli udělat a sebe za to, že jsem tam nebyl, abych tě chránil. Omlouvám se. Teď tě nechám odpočívat, abys zase brzo nabrala sílu," s těmi slovy se zvedl a chystal se odejít.

Eliza mu naslouchala se zadrženým dechem. Vždyť on jí nic neudělal. Tak proč ji děsivé vzpomínky nutily se k němu otáčet zády? Ano, nechal ji tam napospas, i když ho prosila, aby ji vzal s sebou. Jenže i ona na tom měla lví podíl. Kdyby nehleděla z toho okna, třeba by se k jejich lodi doopravdy nikdo nepřiblížil. Nejistě v duchu házela vinu na něj a vzápětí zase na sebe, proto ve chvíli, kdy otevřel dveře, zašeptala skoro neslyšitelně: „Zůstaň tu."

Byla si téměř jistá, že ji nemohl slyšet, ale vzápětí už zase klečel u její postele. Následně ještě donesl židli a na ni položil tác s jídlem.

„Nemáš hlad?" otázal se jemně, ale Eliza se jen zadívala na jídlo a hned zavrtěla hlavou. Neměla pocit, že by do sebe v tuhle chvíli něco dostala. Muž se ovšem jen tak nevzdal. Ještě pokračoval: „Měla bys sníst aspoň něco, abys nabrala sílu."

Ona však o to důrazněji zavrtěla hlavou. Čímž na tváři Černého ryse vykouzlila na malý moment úsměv, který se hned zase ztratil. Víc se ji nesnažil přemlouvat. Dlouho tam společně v tichu seděli, než mladá žena znovu usnula. Avšak, i když se odebrala do světa snů, pirát u ní dál zůstával. Sledoval dívčin zvedající hrudník a její tvář, která alespoň ve spánku působila uvolněně. Nechtěl ji tu nechat samotnou. Bál se, že by se probudila do samoty a znovu by měla strach, že je v nebezpečí. Opatrně se k ní naklonil a něžně ji políbil do vlasů. Načež odnesl tác ke stolu a posadil se na židli, aby hlídal její spánek.

„Simone?" vyrušil ho náhle tichý hlas, až sebou trhl. Rázem vstal a otočil se na Rabího, který nejistě postával ve dveřích.

„Co se děje?" otázal se hnědovlasý muž, když k němu potichu došel, aby nevzbudili vyčerpanou ženu. Potřebovala spánek jako sůl.

„Konečně jsme zjistili, čí muži přepadli naši loď. Byli to muži Slizáka Tonyho."

V ten moment se Černý rys napřímil a oči mu zazářily zuřivostí. Pryč byl jeho klid. Znal jméno toho, kdo ohrozil Elizu. Zaplatí za to, co jí způsobili. Potrestá je bez milosti. Budou pykat za to, co měli v úmyslu udělat. Znovu se z něj stal kapitán pirátské lodi, když rázně přikázal knězi, aby se od spící ženy ani nehnul, zatímco sám vybíhal ven. Po chodbě už se hnal jako o závod. Cestou svolával všechny své muže. Měl v plánu se vydat do toho hnízda plného zákeřných hadů.

Celou cestu měl před očima tvář Elizy, kdy z ní čišel neuvěřitelný strach. Nemohl ten obraz vymazat z hlavy. Už nemohl dopustit, aby jí někdo ublížil. Stalo se to jenom kvůli jeho chybnému úsudku. Znovu to už nedopustí.

****

Naštvaným pohybem rukou rozevřel vrata, aniž by si ve svém hněvu všímal, že všude kolem vládne podezřelé ticho. Na to se příliš utápěl ve svých myšlenkách. Napruženým krokem vstoupil dovnitř a rovnou zařval: „Kde se schováváte, vy zatracená verbeš?!"

Teprve v tu chvíli si všiml podezřelé tmy, a především nepřiměřeného ticha. Jindy dělala hlídka hluk, že to bylo slyšet až na ulici. Dnes však ne. Zrovna otvíral ústa, aby se zeptal, co to zase vyvádějí. Když v tom se před ním náhle rozzářila lucerna. Překvapeně zamrkal před bolestivě zářícím světlem. Dokonce byl nucen si zakrýt tvář, kterou mu hyzdila rozšklebená rána.

„Nechte toho, vypatlanci," zařval do místnosti rozzuřeně. Oni ho snad chtějí zabít. Ještě si z něj po tom všem snad budou utahovat.

To už si ale všiml přes mžourání siluety, která pomalým až líným krokem vešla do kruhu světla. Ještě několikrát zamrkal, než se mu povedlo ji konečně poznat. V tu chvíli ho polilo horko. Zatracený Černý rys! Co tu dělal? Co ti idioti zase podělali? Při pohledu na uvolněně houpající se zbraň v jeho ruce, těžce polkl. Něco se muselo sakra hodně pokazit.

„Ehm... tys mi ale dal. Úplně sem se lek. Co tu děláš?" dostal ze sebe po chvíli. Nehodlal se hned prozrazovat. Třeba to byla jen náhoda, že se tu zrovna dneska objevil. Třeba to vůbec nesouvisí s rozkazem, který dal svým mužům.

„Čekám, až se vrátíš, ty prašivý pse, abych tě mohl zabít," poznamenal Simon, jako kdyby byli někde na čajovém dýchánku, a ne mezi piráty.

Při těch slovech se zohyzděný muž začal potit. To nevypadalo dobře. Očividně tu nebyl jen tak náhodou. Jenže on se nehodlal nechat jen tak zastrašit.

„Jak můžeš něco takovýho říct? Co sem ti proved?" vyhrkl nechápavě, protože vážně netušil, co ti idioti provedli. Při tom se však snažil co nejméně nápadně vytáhnout pistoli z opasku.

„To bych být tebou nedělal. Jinak tě zastřelím dřív, než si vůbec stihneme popovídat, ale jak chceš. Mně je to jedno," pronesl Černý rys lhostejně a pomalu se k druhému pirátovi přibližoval.

„Co to s tebou sakra je? Vždyť sem ti nic neudělal," vyjekl Slizák Tony. I kdyby se dozvěděl o jeho plánu, nic mu přece nevzal. Jen nechal muže obhlédnout kořist. Na tom nic špatného nebylo. Tak co ho tak rozzuřilo?

Černý rys ustal v polovině kroku a z očí mu vyšlehl plamen zlosti. „Neudělal? Jak to můžeš říct? Podle tebe je napadení mojí lodi a ženy na ní nic? Tak to máme každý jiný názor. Já něco takového nestrpím. Zaplatíš za to a budeš trpět. Pocítíš to samé co ona!" Jeho oči se při mluvení stále více uzavíraly. Stával se z něj pirát, který neměl slitování. A to kvůli vzpomínkám na Elizinu tvář plnou bolesti, utrpení a toho plíživého strachu ze všech okolo.

****

Eliza sebou prudce trhla a rozevřela oči do tmy okolo sebe. Na okamžik se jí zmocnil děs, že je zpátky na lodi s tím odporným pirátem. Už už chtěla vyskočit z postele...

„Klid. Klid, má paní, jste v bezpečí. To jsem já, Rabí. Nemusíte se ničeho bát. Chcete něco proti bolesti?" uslyšela vzápětí uklidňující hlas kněze, který zastavil její odhodlání vyskočit z postele.

Její srdce bušilo jako splašené, když padla zpátky do peřin. Na pár chvil zavřela oči, aby zahnala děsivou představu. Načež se konečně zhluboka nadechla a pohlédla na muže sedícího u ní.

„Kde je Černý rys?" zašeptala pomalu a tiše, protože ji hrdlo při každé promluvě stále bolelo. Pokusila se k tomu posadit, ale jen zasyčela, když se opřela o zraněnou ruku.

To už se k ní Rabí nahnul, jemně jí pomohl do sedu a podal jí vodu. Poté hned zase ustoupil. Kupodivu však při tom krátkém doteku nepocítila ten hrozný vkrádající strach. Možná to bylo tím, že byla rozespalá, nebo za to mohl houpající křížek na jeho krku. Netušila, ale byla za to vděčná.

Teprve, když začala opatrně pít z nádoby, uvědomila si, jakou měla žízeň. Studená voda svlažující její rozbolavělé hrdlo měla tak dokonalou chuť, že začala pít jako o život.

„Pomalu, má paní, ať vám není zle. Musíte po troškách," pokáral ji Rabí jemně.

Ještě párkrát si lokla, než si otřela ústa a nádobu mu vrátila. Znovu se opřela do polštářů a už skoro zase usínala, když si vzpomněla, že jí vlastně neodpověděl. Vždyť Simon tu zatím byl vždy, když se probudila. Nenechal ji ani na chvíli o samotě. Při tom uvědomění jako kdyby se jí zmocnila zimnice. Objal ji nevysvětlitelný strach. Strach, že se děje něco špatného.

„Kde je? Kde?" vyhrkla přeskakujícím hlasem a znovu se pokoušela posadit. Kněz se k ní vrhl a pokusil se ji zadržet. Prosil ji, aby si lehla, ale ona se nedala, a když před jeho dotykem uhnula, on sám se stáhl. „Kde je? Chci to vědět!" zasténala slabě. Pocit zkázy jí svíral hrudník.

Rabí poodstoupil, a když viděl, že se neuklidní, konečně vyhrkl: „Tak dobrá. Hlavně se uklidněte a lehněte si! Kapitán si to šel vyřídit s tím pirátem, který poslal své muže na naši loď. Nemusíte se o něj však bát. Simon si s tím bídákem poradí a brzy se vrátí."

Eliza padla zpátky do polštářů a hlavou se jí prohnaly nedávné vzpomínky, že jen stěží zadržela výkřik. Místo toho se začala soustředit na pravidelné dýchání. Upřela pohled před sebe. Takže Simon ji šel pomstít. Svoji zajatkyni. Do očí se jí tlačily slzy vděku. Záleželo mu na ní natolik, aby ji šel pomstít....

Jenže vzápětí si uvědomila, co to znamenalo doopravdy. Znamenalo to zabít člověka. Bylo jedno, že špatného. Pořád to byla živá bytost. Nemohla přece dopustit, aby její milý kvůli ní zabíjel a zatížil tak svoji duši. Ne, nesmí to udělat. Ne, kvůli ní. Klesl by tak na jejich úroveň a ona už dávno věděla, že je jiný. I přes fakt, že se stal pirátem, stále byl čestný a upřímný.

Prudce se ohlédla na kněze, který ji starostlivě pozoroval. „Musíme ho zastavit, a to okamžitě! Nesmí ho zabít! Ne, kvůli mně! Jste přece kněz, tak jste mu to měl vymluvit! Na co tu jinak jste? Jeho duše by tím hříchem byla zatížena," vychrlila na něj rozčíleně.

„Ten muž není žádný svatoušek. Smrt si zaslouží," odvětil Rabí tiše a rychle se pomazal.

„Je to odporný... ani nevím, jak ho nazvat, ale není na Simonovi, aby si jím špinil ruce a svědomí! Měla by ho do rukou dostat spravedlnost. Nedovolím, aby si Simon kvůli mně poznamenal duši!"

„Je to pirát, má paní. Zabíjí často a tvrdě. Hříchů má na svědomí spoustu..."

Eliza se s vypětím všech sil dostala do sedu, nevnímala bolest ruky ani celého těla. Načež přehodila nohy přes postel.

„Já to vím. Přesto tohle je jiné. Není to v boji při získávání pokladů, ani při čestném boji mezi piráty. Je to v pomstě, a takhle nikoho dřív nezabil, že?"

Načež se dotkla chodidly podlahy a málem se sesunula na zem, jak se jí podlomily nohy. Byla by spadla, kdyby ji kněz pohotově nezachytil se slovy: „Jste moc slabá. Musíte odpočívat. Nechte to na kapitánovi. Jde tu o spravedlnost. Musí to udělat."

Eliza však zavrtěla hlavou. „Ne, nemusí to dělat. Není to správné! O toho piráta by se měly postarat úřady! Nikdo jiný!"

„Pokud by se tak stalo, tak by byl stejně zabit. Výsledek by byl stejný," zaprotestoval.

Žena se však nevzdávala. Jen se ho pevněji chytila a naléhala: „Ale bylo by to tak správné a nebyl by to jeho hřích. Vždyť vy s tím také nesouhlasíte! Vidím to na vás! Víte, že ho musíme zastavit, než bude pozdě."

Kněz si ji prohlížel starostlivým a nejistým pohledem, ale když v její tváři viděl to nezdolné odhodlání, zaklel. Měla pravdu. Neschvaloval to, co chtěl Simon udělat. Na druhou stranu chápal, proč si myslel, že musí. Cítil vinu a chtěl všechno napravit. Bylo mu jedno, že převáží ta špatná stránka jeho osobnosti. Musel to udělat a Rabí si příliš dobře uvědomoval, že jediný, kdo ho může v tenhle moment zastavit, je Eliza. A tak nakonec rozhodně kývl.

****

Černý rys si sundal kabát a odhodil ho na zem. Pak pohlédl na svoji pistoli a hned na to ji odhodil za oblečením. Jeho pohled nevěstil nic dobrého. Byl zbaven jakýchkoliv emocí.

Slizák Tony cítil srdce až v krku. Stále mu v hlavě zněla jeho slova. Ti idioti napadli loď Černého ryse bez jeho svolení. A ještě nějakou ženskou. Zatracenci. Copak nemohli jednou udělat to, co jim řekl? Nemusel by tu teď čelit šílenému pirátovi. Nebo když už to udělali, copak nemohli zamést stopy? To je nic nenaučil? Sakra! No, prostě se z toho teď musí nějak vymluvit. On tam přece nebyl a žádný takový rozkaz nevydal.

„Hele, je mi vážně líto toho, co se stalo. Ale já jim nedal rozkaz napadnout tvoji loď. Ani jsem neměl tucha, že něco takovýho udělali. Ale můžu ti slíbit, že jen co je najdu, všechny do jednoho je potrestám," vyhrkl rychle a dál pozoroval, co jeho protivník dělá.

Simon však neodpověděl, ani se neusmál. Na jeho tváři se nehnul ani sval. Bylo děsivé na něj hledět. To už se pomalu rozešel, a když došel k Slizáku Tonymu, dal mu pěstí do obličeji, než se vůbec druhý muž nadál.

Zraněný vykřikl bolestí a udělal dva kroky zpátky. „Zbláznil ses?" vyjekl s rukama držícíma si nos. Jeho strach sílil. Na Černého ryse očividně jeho prohlášení, že on s tím nemá nic společného, nezabralo. Přesto to zkusil ještě jednou. „Slyšels mě? Já to nebyl! Nedal sem žádnej takovej rozkaz!"

V očích Simona však nebylo žádné slitování. Naopak se po něm prudce ohnal, ale to už druhý pirát mrštně uskočil. Jenže víc udělat nestačil. To už u něj byl jeho protivník a dal mu dvě přesně mířené rány.

„Byli to tví muži! A na tom jediném záleží! Jestli ses tomuhle chtěl vyhnout, měl sis je líp vycvičit! Jako jejich velitel seš zodpovědný za jejich chování! A teď za své chyby zaplatíš!" zasyčel hnědovlasý muž bez slitování, zatímco do něj bušil dál a dál. Jeho nepřítel proti němu neměl nejmenší šanci. „To je za všechno, co Eliza cítila kvůli tvému selhání, ty zatracený parchante!"

Slizák Tony se snažil krýt před ranami, ale neměl šanci. Simona jako by posilovala neznámá síla. Mlátil ho dál a dál. Nezdálo se, že by se tím unavil. To už napadený muž zoufale padl na kolena a vyděšeně ze sebe dostal: „No tak, já jí přece nic neudělal! Nemůžu za to, že se ti pacholci utrhli ze řetězu. Já je jen poslal zjistit, co sis přivezl. Nic víc!"

„Kdybys nechtěl chamtivě zjistit, co jsem přivezl, vůbec by tam nebyli. Mohl si tušit, že se může něco pokazit! Měl si dát jasné pokyny! Moc dobře víš, že tohle je místo pirátů, kde má vládnout příměří a tys ho se svými muži sprostě narušil," odsekl Simon, zatímco k němu znovu pokročil.

Slizák Tony se vyškrábal na nohy a začal před ním ustupovat. Jakmile se však po něm hnědovlasý muž ohnal, skulil se na zem a překulil se. Přičemž se pokusil Simonovi podrazit nohy. Nepovedlo se. Druhý bojovník to čekal a mrštně uskočil. Načež svého protivníka udeřil do břicha.

„Nezvládl si své povinnosti jako vůdce. Když už ses chtěl potloukat kolem, měl sis jasně ohlídat, aby tě poslechli. To jsi neudělal, a tak to padá na tvoji hlavu. Nezasloužíš si nic jiného než smrt," dodal Černý rys nemilosrdně.

Vyděšený pirát v tu chvíli znovu padl na kolena a prosil s očima vytřeštěnýma panickou hrůzou a rukama sepnutýma v modlitbě: „Prosím tě, ušetři mě! Už nikdy se to nebude opakovat! Potrestám všechny, kteří se na tom podíleli! Jen mě nech žít! Budu tvým věrným služebníkem až do konce života!"

Černý rys se nad ním tyčil jako bůh pomsty a cítil opovržení, že ho prosil o slitování. Nyní už nevypadal jako hrozivý vůdce pirátů, ale jako lidská troska. Prosil o život a jeho čest se ztratila v nenávratnu. Proč by mu měl dát druhou šanci? Ani Eliza ji nedostala. Ten muž by ji bez milosti znásilnil. I kdyby se uprosila, nenechal by ji jít. A právě to zvíře sloužilo téhle trosce před ním. To on ho navedl k tomu, aby se potuloval kolem jeho lodi. On dovolil, aby na ni vtrhl. Kdyby si nebrousil nos na jeho poklady, mohla být Eliza v bezpečí. Černému rysovi oči zuřivě zaplály nenávistí a ruce se mu roztřásly.

„Na to si měl myslet dřív, než ses rozhodl okrást bratra ve zbrani," odvětil tichým vražedným tónem Simon, načež se na něj znovu vrhl.

Tentokrát před ním však sok uskočil a mrsknul sebraným kamenem. Trefil se, přesto to rozzuřeného muže nezastavilo. Naopak se po něm prudce ohnal. Napadený ovšem uhnul.

„Nemůžeš mě přece jen tak zabít," vyhrkl Slizák Tony a ohnal se po něm pěstmi. Neměl ale už moc sil. Cítil každou ránu, kterou mu jeho protivník uštědřil.

Simon však neustával. Dál po něm šel a útočil s neuvěřitelnou silou. Byl rozhodnutý ho zmlátit holýma rukama. Zabít ho. Dnes bude jeho poslední den.

„Já musím," ujistil ho chladně při další ráně. Byla jeho povinnost pomstít bezpráví, které se stalo Elize.

Jejich boj by byl pastva pro oči, kdyby nebylo smrti visící mezi nimi. Oba piráti byli zkušení bojovníci, ale přesto neměl Slizák nejmenší šanci. Černý rys po něm šel bez milosti a s jasným cílem.

Brzy se mu tak povedlo zadržet nepřítele u sebe. Vrhl se mu přímo po krku. Druhý muž se bránil, co mohl, ale neměl naději. Jeho sok ho chytil tak, že ho ze sebe nedokázal setřást. Snažil se ho uhodit. Nakopnout. Ale nic s ním nehnulo. Z nedostatku vzduchu začínal rudnout. S vytřeštěnýma očima hleděl na svého kata. V jeho očích nebyl ani náznak slitování.

„Né!" kolem nich se rozlétl výkřik, který se odrazil od stěn, a tím ještě zesílil.

Černý rys se však ani neotočil. Ještě ne. Dokud nedokoná to, pro co přišel. Nyní se nemohl rozptylovat. Pirát musel zaplatit za to, co způsobil.

„Simone! Prosím, pusť ho! Nedělej to!" ozval se ten hlas znovu a on ho konečně poznal. Eliza. Jenže ani tak nemohl přestat. Ne po tom, co kvůli němu zažila. Nemohl toho zatracence pustit. Nesměl s ním mít slitování. „Já tě prosím! Nenech se zlákat a být jako on. Ty jsi jiný! Nejsi bezpáteřní vrah! Nezabíjíš pro potěšení nebo z pomsty! Nenič se kvůli němu," slyšel její hlas, který ho jemně prosil, aby zastavil to, co započal. Ten hlas se kolem něj ovíjel a snažil se ho přesvědčit. Chtěl se mu bránit. Nechtěl na něj dát, ale nedokázal to.

Trochu uvolnil sevření a vzhlédl. V ten okamžik uviděl Elizu klečet u svých nohou, které její ruce objímaly. V očích se jí leskly slzy.

„Ty nejsi jako on. Nesmíš se jím stát! Nenič se kvůli němu nebo mně. Tohle dělat nemusíš. Vždyť jsi mě zachránil. Prosím, pusť ho! Nech, ať se o něj postará spravedlnost. Prosím," šeptala dál, ale to už se Černý rys dostal z transu a prudce od sebe svého zajatce odhodil. V dalším kroku už ve svém náručí sevřel uplakanou ženu.

„Ach, je mi to tak líto. Já to všechno zavinil. Místo, abych tě chránil, dostal jsem tě do nebezpečí. Tak moc mě to mrzí..." mumlal jí do hrudi, zatímco ji k sobě pevně tiskl.

Eliza se v první chvíli bála, že se jí při tom doteku zase vrátí strach a ona ho nesnese. Jenže nic takového se nestalo. Pocítila jen bezpečí a jistotu, že v tenhle moment, přímo tady a teď, je to tak správné. Proto se k němu přivinula ještě víc.

„Pšt, ty za to přece nemůžeš. Nemohl jsi vědět, co se stane. A na konec si mě opravdu našel a zachránil. Kvůli mně se prostě nezničíš. Zakazuju ti to," dodala tichým odhodlaným hlasem.

To už se muž prudce zvedl. Vyskočil na nohy, až musel Elizu zachytit, aby nespadla na zem. Lehce jí pomohl vstát a vzápětí si ji nadhodil do náručí za jejího vypísknutí.

„Nechci, abys tu musela být třeba jen ještě minutu," prohodil rázně a nesl ji pryč. Ve chvíli, kdy procházel kolem Rabího stojícího ve vratech, chladně přikázal: „Postarej se, ať se dostane do rukou strážím."

Načež klidným krokem vyšel ven ze stodoly a nadechl se čerstvého vzduchu. Tehdy se podíval na ženu ve svém náručí a pronesl: „Omlouvám se, že jsem tě zklamal. To jsem nikdy nechtěl."

Eliza k němu pomalu zvedla oči a vážně odpověděla: „Ty jsi mě nezklamal. Právě naopak. Dokázal jsi přestat, a to by jiný nedokázal. Jsem na tebe hrdá."