18.kapitola
Její mysl už odplouvala kamsi do neznáma, když v tom pocítila volnost. Ruce na jejím krku povolily své sevření. Avšak místo toho ji na posteli přišpendlila nová tíha. Tíha nehybného těla. Přesto se hltavě nadechovala, lapala po dechu a kašlala, jak jen to bylo možné.
Jakmile přestala mít pocit, že se každou chvíli udusí, vší silou se snažila ze sebe shodit tělo piráta. Vážil snad tunu. Ona se však znovu s nadávkami zapřela a konečně se jí ho povedlo dostat na stranu. V téhle poloze už dokázala pod ním podklouznout. Rychle přelezla přes zbytek postele, přehodila nohy přes okraj a vstala. Jakmile se však nohama dotkla země, neudržely ji a ona se sesunula na zem. Padla na kolena a znovu se rozkašlala. Bolest v krku se zvětšovala. Po tvářích jí stékaly slzy a v ústech se jí hromadila žluč.
Bože, málem mě znásilnil! Skoro jsem tomu nedokázala zabránit, honilo se jí hlavou, zatímco plakala úlevou ale i bolestí celého těla. Klečela tam nějakou dobu, než se konečně dokázala vyvinout z osidel hrůzy, kterým musela čelit.
Když však nedaleko zaslechla kroky, probrala se. Vylekaně zvedla tvář a očima pološílenýma hrůzou se kolem sebe rozhlédla. Ne, tentokrát už ne. Nezůstane tady ani minutu. Odhodlaně se postavila na vratké nohy a přidržela se stolku, aby nespadla. Okamžik tak posečkala a při pohledu na své zakrvácené šaty, se jí udělalo mdlo. Potřebovala to něčím zakrýt. Nedokázala se na to dívat. Sebrala tedy z truhly plášť a na hlavu si nasadila klobouk.
Načež se vydala na chodbu, kde se zastavila jen proto, aby sebrala svůj meč. Jinak s mátožně nepřítomným výrazem proběhla celou chodbu a skoro ani nevnímala nic kolem sebe. Nehlídala, zda se na ni někdo nevrhne, nebo ji zadrží. Měla jedinou myšlenku. Dostat se co nejdál od kajuty.
Přesto ve chvíli, kdy už byla téměř u schůdků z podpalubí, měla dostatek duchapřítomnosti, aby zapadla do stínu, když nedaleko od ní vyběhli dva bojující muži. Opřela se o zeď a zhluboka oddechovala, i přesto, že každý nádech jí způsoboval bolest. Jakmile byli dostatečně daleko, vyběhla na palubu a tam se prosmýkla kolem šermujících skupinek, které po sobě šly. Naštěstí jí nikdo nevěnoval pozornost, když se několika dlouhými kroky dostala až k zábradlí a vzápětí bez jediného přemýšlení skočila do vody.
Voda jako kdyby ji probrala, a tak se s novým odhodláním dala do plavání. Ignorovala bolest, která prostupovala jejím tělem. Ovšem hrůzné okamžiky, které se jí míhaly před očima, vytěsnit nedokázala. Na okamžik se jí díky nim povedlo nalokat vody, jak zaplula pod hladinu. Rychle však zase zabrala a vyplavala. Soustředila se jen na to, aby doplavala ke břehu. Nádech, výdech, opakovala si stále dokola, zatímco odhodlaně zabírala.
A tak jakmile se konečně nohama dotkla dna, málem se složila úlevou. Z posledních sil se vyhrabala na břeh a začala zvracet. Hlava se jí točila námahou po usilovném plavání a celé tělo měla v jednom ohni. Netušila, ani jak dlouho tam tak klečela, než se kolem sebe konečně rozhlédla. Do té doby by na ni mohl kdokoli zaútočit a ona by ho neslyšela. Naštěstí kolem ní vládlo mrtvolné prázdno. Nikde neviděla ani človíčka. Přesto věděla, že nemůže zůstat tam, kde zrovna byla.
Proto se odhodlaně vyhrabala na nohy a pomalu se vydala pryč od moře. Jelikož se jí při plavání povedlo ztratit klobouk, přehodila si kapuci pláště přes vlasy. Přičemž s povzdechem sebrala meč, který se jí povedlo neztratit. Schovala ho za pásek a držela se ve stínu, když procházela tichými doky. Jen se modlila, aby nenarazila na další piráty.
Jakmile však někde v dálce zaslechla hovor, hbitě se vrátila do zadní uličky a přitisknutá na zeď čekala, až bude znovu čistý vzduch. Bloudila tak neznámými uličkami. V podvědomí věděla, že by se měla snažit najít Černého ryse, ale nedokázala myslet na to, že by ho viděla. Ne po tom všem. Potřebovala se někde stulit do klubíčka a přežít.
Její tělo se třáslo zimou kvůli promočenému oblečení, ale ani to do její mysli pořádně nedošlo. Teprve, když zahřmělo a spustil se liják, vrhla se k nejbližší stodole, který vypadala dostatečně neobydleně. Nejdřív nejistě nahlédla dovnitř a vyčerpanými prsty sevřela zbraň. Když ale uvnitř nezahlédla žádný pohyb, pomalu vešla. Načež když neobjevila žádné schované obyvatele, vrhla se k žebříku a pomalu po něm vylezla do sena, kam se zdrceně složila a během minuty upadla do stavu naprostého vyčerpání.
****
Černý rys seděl u malého stolku, na kterém byly položené sklenice s pivem a z pod klobouku bystře sledoval návštěvníky hospody U Paviána. Spoustu z nich znal až příliš dobře. Některé měl tu čest poznat osobně, jiné skrze vyprávění jiných pirátských vůdců. Každopádně to byla pořádně nebezpečná sebranka shromážděná na jednom místě. Většina očí byla naplněná lačněním po bohatství, jiní jen unaveně mžourali, zatímco jiní si vyhlíželi krásku, se kterou stráví noc.
To už odtrhl zrak od zkoumání a otočil se na Rabího, který seděl po jeho pravici. Ten držel bezstarostně plnou sklenici vína a nakláněl se k velice prsaté obsluze, která mu div neseděla na klíně.
„No jo, ale já byl příliš tvrdohlavý. Takový já prostě jsem. Chtěl jsem všechny porazit sám. Tak jsem se rozpřáhl..." okouzloval ji kněz hloupými vychloubačnými historkami.
„Vy ste tak vtipnej, vašnosto," rozplývala se žena, zatímco na něj mrkala přehnaně namalovanýma očima a nakláněla k němu rudě zvýrazněné rty.
Při pohledu na ni Simonovi prolétlo hlavou, že Eliza je stokrát krásnější. Nepotřebovala taková líčidla, aby ho dokázala okouzlit. V tom se zarazil nad svými myšlenkami. Proč na ni nyní myslel? Proč si ji spojoval v souvislosti s touhle hostinskou? Zatřásl hlavou a vynadal si za pošetilé myšlenky. Načež rázně přerušil tu jejich konverzaci: „Hej, Rabí, brzdi trochu. Jsi přece služebník boží a na to bys neměl jen tak zapomínat. Radši buď užitečný a běž se podívat, jestli už ostatní sehnali dostatečnou zásobu vody."
Kněz otráveně zasténal, ale poslušně ze svého klína zvedl ženu a vydal se splnit jeho příkaz. Neodpustil si však poslat hostinské ještě jednu vzdušnou pusu. Ta se polichoceně zachichotala, ale dlouho na něj myslet nezůstala, protože téměř okamžitě po jeho odchodu upřela pohled na Simona a sladce zašveholila: „A co ty, cukrouši? Neskočíme ke mně nahoru? Mám tam moc pěknej pokojíček."
Muž ji však od sebe jemně, ale přesto rázně odstrčil. „Je mi líto, ale nemám zájem."
To se prsaté ženy dotklo. V očích jí zajiskřilo, když naštvaně vstala. Odfrkla si a při odchodu nezapomněla vyzývavě kroutit zadnicí, aby viděl, o co svou hloupostí přišel.
„Šálí mě snad zrak, nebo zavítal do našeho přístavu slavný kapitán Černý rys?"
Rázem Simon odtrhl zrak od provokujícího kousku vyzývavé ženštiny a ohlédl se za sebe. Jeho tvář se rázem rozzářila úsměvem, když poznal Malého Jima se dřevěnou nohou, svého velkého pirátského učitele. Muže, se kterým strávil spoustu let. Nadšeně vstal, došel k němu a objal ho. Vzápětí se oba posadili ke stolu.
„Tak, hochu, povídej. Co ty tady? Tak pět let už jsem tě tu neviděl a ani jsem tě tu nečekal," prohodil Jim nevzrušeně, zatímco si zapálil.
To už před něj hostinská položila pěkně napěněný korbel piva a on ji nezapomněl plácnout přes zadek.
„Nebyl bych tu ani dnes, ale nějakou záhadou, která se mi nechce líbit, nám došla pitná voda dřív, než měla. Bohužel jsme jí už neměli dost, abychom dojeli do jiného přístavu. A tak jsem tady," vysvětlil Černý rys s úsměvem, ale jeho oči zůstávaly i nadále naprosto vážné. I přes jejich dlouholeté přátelství byl ve střehu. Piráti se velice snadno zrazovali a on to nehodlal riskovat.
„I tak jsem rád, že tě vidím, hochu. Že tě sem náhoda po dlouhé době zavedla. Docela ti závidím to brázdění po moři. Já už dlouho kejsnu v přístavu. Možná bych si ale ještě na nějakou výpravu troufl," pronesl nostalgicky, zatímco upil ze svého dobrého moku.
„Pochybuju, že nastane den, kdy by sis na ni netroufl. A kdo se vlastně plaví s tvojí lodí, když ty zůstáváš tady?"
„Předal jsem to tomu svému moulovi. Bylo na čase, aby se taky zapojil do rodinného kšeftu."
„Šedý oblak?" otázal se se smíchem Simon. Jen zavrtěl hlavou. Znal Šedého oblaka dobře, a proto taky věděl, že nebyl zrovna talent na pirátské řemeslo. Spíš mu pořádně nikdy nešlo. Co se mu ovšem nedalo upřít, bylo, že se vážně snažil.
Jima jeho smích a pochybnosti neurazili. Naopak se na něj zazubil a řádně si přihnul z korbele. „Není jako ty, Černý ryse. Ty bys mi byl lepším následovníkem, ale nemůžu si stěžovat. Snaží se. Sem tam něco přiveze. Navíc jednou to bude všechno jeho, tak si musí zvykat."
Simon si s Malým Jimem přiťuknul. Měl skvělou náladu. Nečekal by, že ho tu zrovna dnes potká. Tohohle piráta měl upřímně rád. Za ty roky, co se znali, se mezi nimi vytvořilo jakési pouto. Povídali si jako staří známí a jedna historka míjela druhou. S lehkostí a humorem vzpomínali na společné výpravy. Na nebezpečné chvíle, kdy jeden druhému zachránili život. Nebo na večery, kdy společně oslavovali získání cenného nákladu. Jejich společný smích se zamíchal mezi hluk v hospodě a stali se jen jedním hloučkem v množství dalších.
Černý rys se zrovna vesele rozhlédl po lokále, když v tom si všiml rychle se prodírajícího Rabího a hned za ním dalšího ze svých mužů. Z tváře mu spadl smích a zmocnila se ho zlá předtucha, a když se Johns opřel zadýchaně o stůl, seděl už dokonale zpříma a ruka mu spočívala na zbrani. Nenechal ho ani se vydechnout, když mu přikázal: „Mluv!"
„Loď napadli!" vyhrkl ze sebe pirát se zoufalým podtónem. Nechtěl být ten, kdo to kapitánovi řekne. Jenže nebyl čas váhat.
Černý rys zbledl jako stěna, když si uvědomil, co to znamená. Zatraceně, on ji tam nechal. Nechal ji tam, aby byla v bezpečí. Donutil ji tam zůstat, i když nechtěla. Hlava se mu točila hrůzou nad tím, co to mohlo znamenat. Jako náměsíčný vyskočil na nohy a zařval: „Jak je to možný? Jak? Zatraceně, kdo si to dovolil?" Načež nejistě dodal: „Je v pořádku?"
Všem bylo jasné, na koho se ptá. Johns zbledl ještě víc, když znepokojeně odpověděl, zatímco jeho kapitán sbíral své věci: „To nevím, pane. Běžel jsem hned sem. Někdo musel přivézt posily."
Černý rys by ho nejraději uškrtil, že nejdřív nezajistil bezpečí Elizy. To měl přeci udělat jako první. Pitomec! Stejně jako já, prolétlo mu hlavou. Uvědomoval si, že ji do té situace dostal. Vždyť ho prosila, aby mohla jít s ním. Bála se tam zůstat. Jenže on ji neposlouchal. Myslel jen na sebe. A nyní mu bylo naprosto jasné, že kdyby ji s sebou vážně vzal, byla by v tom největším bezpečí.
S tou myšlenkou sprostě zaklel, hodil na stůl mince a hodlal vyběhnout ven. Než to však stačil udělat, Jim ho chytil pevně za ruku. Mrskl po něm rozzuřeným pohledem. Neměl čas vzpomínat na staré časy. Nyní musel udělat vše, co bude v jeho silách, aby napravil své chyby.
„Jdu s tebou! Mí muži a já. Tohle si někdo šeredně odskáče," pronesl Malý Jim temně a Simon s povděkem přijal jeho pomoc. Každá ruka se bude hodit. Nikdy by po něm nežádal, aby se zapojil do rozbrojů mezi piráty, ale viděl v jeho očích stejné odhodlání jako ve svých. Proto jen přikývl a vzápětí už se všichni hnali ven z hospody.
Černý rys uháněl v čele v rukou vytažený meč. Nejblíže se mu dostal Rabí. Běžel mu několik minut po boku, než ze sebe dostal: „Určitě se jí nic nestalo. Je chytrá. Někde se schovala, nebo utekla."
Přesto zněl jeho hlas stejně nejistě jako se cítil sám kapitán. Mohl doufat, modlit se, aby to byla pravda, ale strach šířící se jeho tělem sílil s každým krokem. Skrz zatnuté zuby řekl: „Jestli jí zkřivili jen vlásek na hlavě, jsou pro mě mrtví."
Načež ještě víc přidal. Kličkovali mezi uličkami a bez zastávky se hnali k přístavu. Simon snad nikdy v životě tak rychle neběžel. Srdce mu bušilo jako splašené. Tak moc se bál, že přijdou pozdě. Že to nestihnou... ne... to se nestane!
Věděl, že někde vzadu za ním Jim svolává své lidi a byl mu za to vděčný. Sám se však nemohl zdržovat. Měl před očima jen ten drzý obličej Elizy, který ho každý den provokoval různými průpovídkami.
Když konečně vyběhl z poslední temné uličky a dostal se do otevřeného prostoru přístavu, jeho obavy se ještě zdvojnásobily. Okamžitě na palubě své lodi uviděl několik párů bojujících mužů a jinak nikde nikoho. V jeho těle se vzepjal zuřivý hněv při tom pohledu. Navíc nečekal. „Vy se postarejte o piráty na palubě. Nedovolte nikomu, aby utekl. Já jdu pro Elizu."
Načež se rozeběhl k lodi. Přeběhl molo a dostal se k lávce, kterou přes váhání překonal a v běhu skočil na palubu své lodi. Rovnou jednou ranou odklidil prvního protivníka z cesty. Dalšího drsně odstrčil a víc se jím nezabýval. Nehleděl kolem sebe. Jeho oči byly upřeny jenom na schody do podpalubí. Jakmile po nich seběhl dolů, se staženým žaludkem se hnal ke své kajutě. Nedbal na povalující se zraněné. Hnal se dál. Když však uviděl, že jsou dveře dokořán, pevněji sevřel zbraň. Musel se zhluboka nadechnout, než měl dost odvahy vběhnout dovnitř.
V tu ránu, kdy vstoupil, se zastavil na místě. Zůstal ohromeně stát a zírat na postel. Ta byla totiž pokryta krví, a to hlavní bylo nehybné tělo ležící na ní. Srdce se mu sevřelo hrůzou. Byla ta krev Elizy nebo jeho? Co však jeho zuřivost přivedlo na nesnesitelnou mez bylo, když si všiml, že mrtvý muž má napolo svlečené kalhoty. V ten moment by ho rozsekal na kousíčky, kdyby už nebyl mrtvý.
„Panebože," zaslechl za sebou najednou hlasitý výdech. Nemusel se ani otáčet, aby věděl, že je to Rabí. V tichu hleděli na příšerný obraz před sebou, než kněz omámeně vyhrkl: „Co se to tu stalo?"
„Netuším... já nevím. Jediné, co vím, že Eliza tu není. Ježiši, jestli je... za všechno můžu já. Kdybych ji poslechl a vzal s sebou. Nic z toho by se nestalo. To zvíře by jí..." dostával ze sebe chraplavě pirátský vůdce. To už pocítil ruku na svém rameni na znamení útěchy.
„Neboj! My ji najdeme! Musí žít, to on je mrtvý. Ona se zachránila! Určitě," řekl s co největší dávkou rozhodnosti. Jeho oči se však nezbavily stínu pochybností, když jimi přejížděl pro příšerně zničené komnatě.
Druhý muž rázně přikývl. Rabí měl pravdu. Musela se zachránit. Ležel tu ten muž a ne ona. Zhluboka se nadechl a v duchu si slíbil, že ji najdou za každou cenu a jakmile se tak stane, odprosí ji na kolenou za odpuštění. S tou myšlenkou se prudce odvrátil od děsivého obrazu před sebou a vyběhl ven z kajuty.
****
Elizu probudila zima, která jí třásla celým tělem. Pomalu otevřela oči a uviděla kolem sebe tmu. Chtěla se posadit, ale byla tak slabá, že pokus o to skončil okamžitým návratem do sena. Tiše zaklela, ale nechala to být. Místo toho se jen přetočila na pravý bok a přitáhla si kolena k bradě. Nechala si po tvářích stékat tiché slzy. Před očima se jí znovu a znovu objevovala ta děsivá scéna. Nedokázala ji vypudit z hlavy. Když byla vzhůru, stále se jí vracela.
Zrovna se chtěla pokusit znovu usnout, aby aspoň na chvíli zapomněla. To, že by měla hledat nějaké místo, kde by se zahřála a převlékla, nějak nedokázala řešit. Její mysl se tím odmítala zabývat. Když v tom se za ní ozval tichý hlásek: „Kdo jsi?"
V tu ránu sebou trhla, pevněji sevřela meč a pomalu se obrátila na druhý bok. Tam zůstala šokovaně zírat na malou holčičku, která na ni vykukovala skrz malé hromady sena asi tři kroky od ní. Oči měla obrovsky vyvalené.
Eliza si olízla suché rty a odpověděla tiše: „Jsem Eliza a ty? Jen mě, prosím, neprozraď. Nechci, aby někdo věděl, že jsem tady."
„A ty mě taky neprozradíš?" vyhrklo děvčátko se strachem, zatímco si ji podezřívavě prohlíželo. Mladou ženu to pobavilo. Lehce se jí zvedl koutek úst, když zavrtěla hlavou. Rozhodně nemínila někomu nahlašovat malé dítě. Měla svých starostí dost.
„Je ti zima?" otázala se dívenka se starostlivou vráskou na čele, když si všimla, jak se žena zatřásla.
„Ne, to nic není. To je dobrý," zalhala, aby dítě zbytečně nestrašila svými problémy.
„A proč se tu schováváš? Já protože jsem mamince z pekáče vzala buchty. A to i když mě varovala, abych to nedělala," pokračovala holčička v mluvení dál a ji to vlastně udržovalo stále při vědomí.
„A proč si maminku neposlechla?" otázala se Eliza chraplavě. Bylo náročné mluvit s bolavým krkem. Každé slovo jí tak připomínalo, co se stalo. Čemu unikla.
„Když ony tak krásně voněly! Tomu se nedalo odolat," přiznala s ozbrojující upřímností.
„Maminka se určitě už dávno nezlobí. To je taková maličkost, že na to už zapomněla," ujistila ji vyčerpaná žena konejšivě.
„Ale zlobí a bude! Já už to totiž udělala i minule. A to bylo..." vyhrkla dívenka s vykulenýma očima vystrašeně. Až se musela mladá žena pousmát. Obě se schovávaly, ale měly tak rozdílné důvody, že by se tomu s chutí zasmála, kdyby mohla.
Chvíli mezi nimi panovalo chápající ticho. Holčička si nejistě namotávala vlásky na prst, zatímco Elize se zavíraly oči. Než však mohla třeba jen na moment usnout, rozlehl se stodolou ženský naštvaný hlas, který dolétl až k nim nahoru: „Lízo? Kde jsi, ty malá uličnice? Já vím, že se tu schováváš před trestem."
Ve chvíli, kdy Eliza mrkla na dítě před sebou, jí bylo jasné, že je to jeho maminka. Protože se ještě víc přikrčilo a oči se snad ještě zvětšily. Roztržitě si začalo kousat ret.
„Víš moc dobře, jak je nebezpečné se takhle večer toulat ulicemi! Trestu stejně neujdeš. Okamžitě se ozvi. Jinak bude hůř."
Líza se však nehnula, aby se mamince ukázala. Naopak se stále snažila zavrtat do sena k ní, jako kdyby ji to mohlo ochránit. I přesto, že ji to pobavilo, nemyslela si, že by to bylo správné. Proto se ji pokusila přesvědčit, aby se své mamince ozvala. Nemělo to však žádný účinek. Holčička jen tvrdohlavě vrtěla hlavou. Bála se. Čekal ji trest.
Vzápětí se ovšem ukázalo, že trest je tím nejmenším problémem. Protože se rázem tichem rozezněly další kroky, ale tentokrát hlasité a rázné. A hned na to je doplnil oplzlý hlas: „Ale ale, copak tu děláme? Taková pěkná křepelička a sama?"
Ten hlas vrátil Elize živé vzpomínky s takovou intenzitou, že skoro přestala dýchat. Vytřeštila oči a sevřela si pas. Snažila se ten plíživý strach vytěsnit ze své hlavy. Opakovala si, že tohle je něco jiného. Že je v bezpečí.
„Jen hledám svou dcerku. Někam se mi zaběhla," donesl se k ní ženin chvějivý se hlas. Měla strach a ona se nedivila. Jí samotné se dělalo zle od žaludku. Jako kdyby byla znovu v té kajutě. S tím odporným pirátem. Najednou na sobě ucítila dotyk. Nejdříve sebou vylekaně trhla. Už chtěla vyjeknout, když v tom zaostřila a uvědomila si, kde je a kdo se jí dotýká.
Holčička na ni upírala prosebný pohled, když zadrhlým hlasem zašeptala: „Pomoz mamince, prosím."
Eliza chtěla zavrtět hlavou. Křičet, že nemůže. Sama cítila strach, a to jen ten hlas slyšela z dálky. Jenže, když uslyšela zdola vyděšený výkřik bezmoci, věděla, že se tam nemůže jen tak schovávat a nechat tu ženu napospas tomu násilníkovi. Musela se alespoň pokusit neznámé pomoci. Jinak by si to do smrti neodpustila. Co by ona sama dala za to, kdyby jí někdo přiběhl na pomoc.
Proto vyhrabala všechnu sílu ze svého nitra, aby se doplazila k žebříku. Pomalu se nahnula nad něj a v ten moment uviděla maminku Lízy natisknutou na zem pod mužským tělem. Dech se jí zadrhl. Jako kdyby to byla ona sama. Na čele se jí perlil pot, když začala tiše slézat ze žebříku. Jakmile se dostala na zem, po špičkách se násilníkovi dostala až do zad, načež nemilosrdně přiložila ostří na jeho záda.
„Okamžitě ji pusťte nebo vás bez milosti zapíchnu!" přikázala mu chladným hlasem.
Muž zvedl hlavu a šokovaně se na ni ohlédl.
„Ty se dostaneš na řadu potom, holubičko. Nemusíš se bát," odvětil tím hnusným hlasem, který v ní rezonoval ještě chvíli poté. Její ruka se jí třásla touhou ho bez minulosti zabít. Tak hrozně to chtěla udělat.
„Slezte z ní! Hned!" odsekla zuřivě, načež zatlačila mečem tak, až protrhla košili a kapka krve vytekla ven. V tu ránu násilník zanadával a vyskočil na nohy.
„Ty mrcho! Za to tě zabiju!" zařval směrem k ní, zatímco vytáhl meč.
„Ale já tebe dřív," ozval se náhle nový hlas.
Eliza se ohromeně ohlédla k vratům, kde stál dotyčný v jejich stínu. To už ale tajemný muž vyšel ze stínu a ona v něm poznala Černého ryse. V ten moment ji zaplavila taková úleva, že se jí málem podlomily nohy. Udělala několik vratkých kroků k němu. Už byla v bezpečí. Než se mu však vrhla do náručí, uvědomila si, že to on ji dostal do toho nebezpečí. A neochránil ji před ním. Dovolil, aby se to stalo.
Simon si však z jejího váhání nic nedělal. Jen jí věnoval vážný pohled a pak se vrhl na toho zatraceného chlípníka. Stačilo mu pár dobře mířených ran, aby ho dostal na kolena, kde prosil za odpuštění. Jakmile ho Simon pustil, rozeběhl se jako šílený k vratům, až se mu pod nohama prášilo. Když ho měl z krku, vydal se nahoru po žebříku pro holčičku a opatrně ji snesl dolů. Předal ji plačící matce.
Celou tu dobu ho Eliza sledovala ostražitým pohledem. Déle ji však nohy už neunesly a ona klesla na zem. Zůstala tam sedět a hlídala každý jeho pohyb. Teprve, když se o všechny postaral, obrátil se k ní a opatrně se přiblížil. Nabídl jí svou pomoc.
Ona ale odmítavě zavrtěla hlavou a rychle vyhrkla: „Ne! Já sama!"
Viděla, jak zatnul zuby, když před jeho dotykem uhnula. Přesto to nevzdal. Nedotýkal se jí. Jen stále držel natažené ruce jejím směrem. „Já ti neublížím, Eliz. Jen tě chci odnést do bezpečí. No tak, podívej se na mě. To jsem já Simon."
Eliza se zhluboka nadechla a pohlédla mu do očí, které přetékaly účastí a strachem o ni. Neviděla v nich nic, čeho by se měla bát.
„Je mi to tak líto, Eliz. Všechno je to moje vina. Neměl jsem tě tam nechávat. Měl jsem tě ochránit. Sakra, nejradši bych si nafackoval. Ježiši, ty se celá klepeš. Musíme tě hned dostat do suchých věcí a do tepla. Nech mě ti pomoci. Prosím. Slibuju, že neudělám nic, co bys ty sama nechtěla," mumlal dál a hleděl jí přitom smrtelně vážně do očí.
Načež dokonce o krok ustoupil a jen nechal natáhnutou ruku směrem k ní. Bylo to jen na ní. Nemohl dělat nic jiného. Musel jí dát prostor. Nemohl hned teď chtít odpovědi na své největší obavy. Ne, když na něj hleděla, jako kdyby za všechno mohl on.
Žena opětovala jeho pohled a snažila se uklidnit. Viděla, jak se snažil, jak ji do ničeho nenutil, ale přesto když se dotkla jeho ruky, jako kdyby jí znovu hlavou probleskly vzpomínky a ona se mu zase s výkřikem vytrhla. Byla jí zima. Všechno ji bolelo, ale i tak se nedokázala odhodlat, aby se ho chytila.
No tak, Eliz, nejsi zbabělec. Nebudeš se přece bát Simona. On tam přece nebyl. On se tě nepokoušel znásilnit. Zhluboka oddechovala a drkotala zuby. Ještě chvíli tam tak seděla, než jen kývla. Ničeho víc nebyla schopná. Černý rys však nezaváhal. Pomalu se k ní sklonil a jemně, aby se jí skoro nedotýkal, ji zvednul do náručí.
„Neublížím ti. Jen tě odnesu do bezpečí. Ošetříme tě. Všechno bude v pořádku," mumlal k ní konejšivě, zatímco ona se ho křečovitě držela a těžce dýchala. Čím déle však mluvil, tím víc se začínala uvolňovat, a dokonce si dovolila o něj opřít. Cítila z něj blahodárné teplo.
„Ty jsi ale zmrzlá. Hned to napravíme," dodal tiše, zatímco se otočil k ženě a holčičce, která k nim pomalu došla. Jakmile na ni upřel pohled, osmělila se a vrhla se k Elize.
„Ach, ani nevíte, jak moc jsem vám vděčná, má paní. Zachránila jste mě i mou dcerku. Nikdy vám to nezapomenu," vychrlila vděčně. Jakmile si všimla, že má na sobě mokré oblečení, dodala: „Ach, já vám dám něco suchého na sebe. To je to nejmenší, co pro vás mohu udělat."
Než však Eliza mohla něco pronést, Černý rys její nabídku jemně odmítl: „Já už se o ni postarám. Nemusíte si dělat starosti. Oba jsme rádi, že jste vy a vaše dcerka v pořádku, ale raději na vás nebudeme upozorňovat svou přítomností. Pojďte, doprovodíme vás kousek, než se rozloučíme."
Načež společně vyšli ven, zatímco Eliza jen mátožně vnímala, co se děje kolem ní. Zuby jí drkotaly i přes teplo vycházející z jeho těla. Oči se jí začínaly klížit, zatímco plula v náručí. Brzy na to už se propadla do tmy.
Černý rys okamžitě pocítil, kdy ztratila vědomí. Sprostě zaklel. Byla hrozně prochladlá, a to ještě nevěděl, co všechno má za zranění. Nyní však bylo hlavní dostat ji do tepla a převléknout do suchého. Zrychlil svůj krok a míhal se temnými uličkami jako stín. To už se k němu z jednoho koutu přihnal uřícený Rabí.
„Našel jsi ji. Díkybohu," vyhrkl s úlevou, jakmile si všiml jeho břemene.
Simon však po něm vrhl temný pohled. „Zase tak dobré to není," odvětil po chvíli tiše a přidal do kroku.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro