Eliza vyjekla šokem a pirát vyletěl do sedu s očima plnýma blesků. Rázem ji schoval za sebe, zatímco ona se rychle natáhla pro přikrývku s tvářemi rudými rozpaky. Tady se vážně nikdo neobtěžoval s klepáním, nebo s tím, aby jim nechali nějaké soukromí.

„Kapitáne! Kapitáne, potřebujeme vás nutně u kormidla. Blížíme se k ostrovu. Musíte dát rozkazy," vyhrkl Johns zadýchaně a celý rudý v obličeji.

„Hned tam budu. A teď sakra vypadni!" zařval na něj ostře. Námořník chápavě pokýval hlavou k němu a pak omluvně k Elize, načež se otočil na patě a vystartoval ven. Jakmile byl konečně z kajuty pryč, žena se otočila na svého společníka a uhodila na něj.

„Jak to, že se blížíme k ostrovu? Budeme stavět v přístavu? Proč jsi mi nic neřekl?" vyjekla nechápavě. Copak jí tuhle informaci chtěl zatajit? Takovou důležitou věc?

Simon ji však místo odpovědi začal líbat záda kousek po kousku. Zachvěla se touhou, ale v duchu se okřikla, načež pokračovala rozčíleně: „Tímhle mě neoblafneš! Chci vědět, co se to tu děje. O co jde? Proč jsi mi to neřekl. No tak!"

Další provokativní přivinutí nalomilo její odhodlání, ale držela se. To už se naklonil k jejímu uchu a uličnicky zašeptal: „A nedokončíme raději to, co jsme začali, má krásko?"

Eliza se zachichotala, načež mu uhnula, popadla přikrývku a znovu se do ní zahalila. „Nehodlám se znovu dožít toho, že sem někdo vlítne, Simone. A to by se jistě stalo. Tak mi to konečně řekni!"

Natáhl se po ní a uchechtl se, když ho odvážně pleskla přes ruku. Dokonce i jí při tom zacukaly koutky úst smíchy. Bylo to komické gesto v jejich situaci.

„No tak! Řekni mi to nebo se půjdu zeptat Pierra," zahrozila mu odhodlaně, ale to už po ní hbitě skočil a jemně, přesto pevně, ji k sobě přivinul a zabořil hlavu do jejích rozpuštěných vlasů.

„Takhle? Takhle by ses ho šla zeptat?" zamumlal, když ji políbil na šíji, až se celá zachvěla. Omamoval jí celý mozek tak, že v jeho přítomnosti zapomínala myslet.

„Cože?" dostala ze sebe zmateně. Nevěděla, na co se ptal, její pozornost byla upřena jen na jeho polibky. To už se od ní však s dlouhým povzdechem odtrhl. Projel si rukou vlasy, načež se začal rychle oblékat.

„Byl bych tu s tebou, Elizo, celý den, ale máš pravdu. Ti holomci by sem určitě vpadli v tom nejlepším. No nic. Každopádně k tomu, proč jsem vzhůru. Jde o to, že nám došla zásoba vody, a to dřív, než jsme očekávali," pronesl s vážným podtónem.

„Jak je to možné?" vyhrkla Eliza nechápavě.

„To by mě také zajímalo, protože když nám je propíchl ten zatracenec, měli jsme ještě šanci doplout do přístavu podle plánu, i když by to bylo jen tak tak. Nyní to už nestihneme, proto musíme okamžitě do přístavu. Bohužel nejbližší přístav je Mrtvolné město. Raději bych se mu vyhnul, ale nedá se nic dělat. Nemohu nás ohrozit. Přibližně za dvě hodiny bychom tam měli doplout." Načež k ní došel, něžně ji pohladil po vlasech a zašeptal: „Tohle dokončíme při nejbližší příležitosti."

Přešel ke stolu, sebral z něj mapy a rozhodným krokem se vydal pryč. Zmateně za ním hleděla. Nevěděla, co si myslet. Chtěl ji nechat na tom ostrově? Nebo ne? Nic neřekl, jen si klidně odešel. Přitom šlo o její život, potřebovala vědět, na čem je. Proto i ona rychle vyskočila z postele, hbitě se dostala do košile a vyběhla z kajuty. Jakmile se dostala na palubu, narazila do Pierra, který ji jen tak tak na poslední chvíli zachytil, protože jinak by po jejich srážce spadla zpátky do podpalubí.

„Mademoisel, posol! Nebespecno tady," zablekotal vyděšeně, zatímco rychle kontroloval, zda je v pořádku. Jakmile si tím byl jistý, uháněl dál, než se mohla na cokoli zeptat. Jen nad tím mávla rukou a pokračovala v cestě. Sotva se na palubě rozkoukala, protože kolem nich stále panovala tma, a už si vyhlédla oběť na své otázky. Rázně se vrhla k zábradlí, u kterého postával Rabí.

„Otče," zavolala na něj, když už byla skoro u něj. Muž vyděšeně nadskočil a vrhl po ní rozzlobeným pohledem, zatímco pevně svíral křížek na svém krku.

„Vylekala jste mě, má paní. Co tu vůbec děláte? Neměla byste být v kajutě?" dostal ze sebe, jakmile si byl jistý, že žije.

Eliza ignorovala jeho otázky a rovnou se zeptala na to, co ji zajímalo: „Co je to za ostrov, kam míříme?"

Kněz po ní vrhl nejistý pohled, než ji klidně odkázal na kapitána. Ona mu však věnovala šibalský úsměv a hned na to mu hbitými prsty sebrala z rukou bibli, kterou si držel u boku.

„Ale kapitán není nablízku, tak se ptám vás, otče," zatrylkovala bezstarostně, zatímco se uhnula jeho natáhnutí. Mihla se kolem něj až k druhé straně zábradlí a nedbale o něj opřela knihu.

Rabí vyvalil oči, když viděl, kde se písmo boží právě nacházelo, načež vyjekl: „Opatrně, ať vám to nespadne! Vždyť je to kniha boží! Na tu se musí dávat pozor, a ne si s ní tak ledabyle pohrávat!" Načež se mu zablesklo v očích. „Já vím, o co vám jde! Takhle ze mě chcete dostat odpovědi. Sodoma gomora, to svět neviděl! Ale to jste se naučila od našeho kapitána. Styďte se!"

Eliza na něj nevinně zamrkala a pohrávala si s knihou ještě víc nad vodou. Kněz pevně stisknul rty a nedokázal odtrhnout zrak od bible. V jeho očích převládalo rozhořčení s panikou, ale mihlo se tam i uznání. Přece jenom uměla si jít za svým pěkně odhodlaně.

Než však mohl jeden z nich promluvit, ozval za nimi jiný hlas. „Elizo! To nemůžeš aspoň chvíli poslušně zůstat v kajutě? Teď tu není bezpečno, mohlo by se ti tu něco stát."

Rázně se otočila a pohlédla do očí Černého ryse, které zakotvily na svírané knize. Jasně pokyn pochopila. Proto se ještě obrátila a vrazila bibli knězi do rukou. Ten ji pevně přitiskl ke své hrudi a choval, jako kdyby to bylo dítě, zatímco se hnal pryč od nich.

„Chci vědět, jestli mě na tom ostrově chceš nechat! A už na odpověď déle čekat nebudu," uhodila na něj přímo. Potřebovala vědět, na čem je.

Muž po jejích slovech zbledl a v následující moment si ji k sobě nekompromisně přitáhl. Načež rozhodně pronesl: „To v žádném případě! Tohle není ostrov, kde bych tě nechal! Jedná se o hnízdo těch nejhorších pirátů. Kdybychom nutně nemuseli doplnit vodu, vyhnul bych se mu. Takhle ale není zbytí a ty po celou dobu nevystrčíš z podpalubí ani nohu. A teď se vrať dolů, a ještě se prospi."

„Ale..." začala rozzlobeně protestovat, ale on ji zarazil rychlým polibkem a takovým příkazem, že beze slova poslechla.

****

Přecházela po kajutě sem a tam. Blíží se k pirátskému přístavu. Ta představa se jí ani trochu nelíbila. Obzvlášť, když i Simon nevypadal tou návštěvou příliš nadšeně. Přesto si však nedokázala představit, že by měla zůstat zavřená v kajutě. Vždyť už několikrát se ukázalo, že to není to nejbezpečnější místo. Tady by měla menší šanci než venku.

Po chvíli už měla přecházení dost, a tak si lehla do postele. Přece jenom byla noc a myšlenky jí zrovna dvakrát nespolupracovaly. Na chvíli si odpočine a pak společně se Simonem něco vymyslí. Sotva se však dotkla polštáře, už se propadla do spánku. Zdálo se jí to jako chvilka, když jí někdo třásl ramenem a do vědomí jí pronikala slova: „Elizo, prober se, no tak..."

Unaveně zasténala a pomalu rozevřela oči. Chvíli zmateně mrkala, než nad sebou poznala Simona, který se na ni pobaveně zubil.

„Ty spíš jak zabitá, prosím tě. Už jsem se začínal bát o tvoje zdraví," utahoval si z ní, když se naklonil těsně nad ni a vzápětí ji políbil.

Eliza slastně vydechla a ruce jí okamžitě vylétly k jeho krku. Jemně si ho k sobě přivinula. Polibky ji vynášely do oblak a ona je nadšeně přijímala i dávala. Něžně se mu prohrábla vlasy, přičemž uslyšela tichý smích na hrudi.

„Jsi tak roztomilá," zašeptal, když zvedl hlavu a vážně jí pohlédl do očí. Eliza rozpačitě zrudla, ale to už ji přetočil pod sebe a rychlými pohyby si sundával košili.

„A ty jsi dokonalý," odvětila šeptem, když se mu poddala. Jako kdyby ji svíralo kouzlo, které jí nedovolilo nic jiného než si užít každou vteřinu s tímto úžasným mužem.

Když pak vedle sebe leželi, Simon si ji k sobě přivinul a opatrně ji výskal ve vlasech. Nepotřebovali slova. Stačilo jen cítit přítomnost toho druhého. Přesto to takhle nemohlo být navždycky.

První ticho s povzdechem přerušil hnědovlasý muž: „Elizo, takhle bych strávil klidně celý den..."

Dál se ovšem nedostal, protože se mladá žena nadzvedla na loktech a lákala ho: „Tak zůstaň tady se mnou. Jednou se bez tebe obejdou." Zatímco svá slova doprovázela polibky na jeho rozhalenou hruď.

„Nepokoušej mě, ty malá pokušitelko. Moc dobře víš, že to nejde. Jsem kapitán lodi a mám své povinnosti."

Eliza se na něj zazubila, když se na ni převalil a chytil její protestující ruce nad hlavou.

„Ale máš také povinnost hlídat svoji zajatkyni, aby neutekla," provokovala ho, ale to už se se smíchem zmocnil jejích úst, aby ji ztrestal za její opovážlivá slova.

Snažila se mu uvolnit, ale byl mnohem silnější, tak musela brzy přiznat porážku. Sotva se však začala propadat do polibku, rázně se od ní odtrhl a zamumlal: „Ale teď už budu muset opravdu jít."

Načež ji políbil do vlasů a hbitě vyskočil z postele. V ten moment Eliza na nic nečekala a taky se rychle začala oblékat. Černý rys se překvapeně zarazil při tom pohledu. Nechápavě svraštil obočí. „Co to děláš?"

Ona mu však jen věnovala sladký úsměv, aniž by ustala v činnosti. „Jdu s tebou."

To už si začala košili uvazovat, aby na ní tak volně nevisela, když ji objaly jeho paže. Překvapeně k němu vzhlédla.

„Ty rozhodně nikam nejdeš! Zůstaneš tady a ani se odtud nehneš! Pak sem za tebou přijdu!" Načež aby svá slova zmírnil dodal: „Tady budeš ve větším bezpečí."

Eliza se mu však rozzuřeně vytrhla a zvedla k němu ruce zaťaté do pěstí. „Ne, já tady zavřená nezůstanu. Copak si nevzpomínáš, co se stalo naposledy? Nezůstanu tu nikomu napospas. Ve větším bezpečí budu po tvém boku. Stejně budu vypadat jako mladík. Tak se mi nic nestane."

Simonovi z tváře zmizel i zbytek úsměvu a nahradila ho zlost. „Nebude to bezpečnější, ale šílenější! Každý okamžitě pozná, že jsi žena..."

„Jako ty?" rýpla si ironicky.

Nedokázal zabránit uchechtnutí, než dodal: „Byl jsem slepý, ale teď bych rozhodně poznal, že pod tímhle vším je žena."

A začal se k ní přibližovat, ale ona zvedla odvážně bradu a založila si ruce na hrudi. „Přiznejme si, že všichni jsou stejně hloupí. Uvidí, co budou chtít. A za druhé nikdo by přece nevěřil, že by se nějaká žena nebála jít do pirátského doupěte. Vyjde to!"

Načež kolem něj chtěla projít ke dveřím, ale to už ji chytil kolem pasu a přehodil si ji přes rameno, až šokovaně vyjekla. Začala do něj vší silou bušit, ale on tomu nevěnoval pozornost. Nevzrušeně s ní přešel k posteli a nešetrně ji na ni pustil.

„Zůstaneš tady! Je to rozkaz!" pronesl tvrdě a než mohla vůbec otevřít ústa, dodal mírněji: „Pošlu ti sem Pierra, aby ses cítila v bezpečí."

Eliza se vyštrachala do sedu a odsekla: „Ani nápad!"

Načež rychle seskočila z postele a zmocnila se jeho zbraně. Rázně ji na něj zamířila.

„Elizo, pusť to nebo přísahám, že tě přivážu k té posteli! Mám toho akorát dost," pronesl smrtelně vážně. Ona však nepovolila. Byla rozhodnutá si prosadit svou. Nenechá se tu zamknout.

„To bys neudělal," prohodila nejistě. To už se mu však zlověstně zablesklo v očích. Načež než se nadála vykopl nohou a vyrazil jí pistoli z rukou. V následující moment už ji držel a vlekl zpátky k posteli. Rázně ji tam za jejího křiku posadil a zvedl jí pravou ruku nad hlavu.

„Ne! To nemůžeš! Pusť mě!" zaječela, když pochopila jeho úmysl. On to myslel opravdu vážně! Její výkřik s ním nehnul. Hbitě jí sebral stuhu, kterou měla uvázanou kolem pasu, aby jí kalhoty napadaly a zručně ji jí přivázal ruku k sloupku postele i přes její zuření.

Následně klidně vstal a pohladil ji po tváři, i když s ní chtěla ucuknout. „Není to tak, že bys mě nenáviděla, má krásko. Ale já ti ta slova odpouštím. Jsi rozezlená. Chápu to, ale nemůžu dopustit, abys šla s námi. Je to příliš nebezpečné. A nemusíš se bát, hned sem pošlu Pierra. Nehne se od tebe."

Ona však od něj odvrátila zrak. Nechtěla ho poslouchat. Stejně si prosadil svou. Na tom, co říkala ona, nezáleželo. To už zaslechla jeho povzdech, když poodešel. „Vrátím se co nejdřív. Do té doby mi to snad odpustíš."

V tu ránu k němu otočila hlavu a rozzuřeně odsekla: „Nikdy!"

Simon se lehce pousmál, když se klidně vydal ke dveřím. Ještě, než je však zavřel, na ni zavolal: „Než se vrátím, určitě tě to přejde. Brzy na viděnou."

„Sbohem!" dostalo se mu kousavé odpovědi, ale to jen vyvolalo jeho smích, který k ženě zazněl i přes zavřené dveře. „Arogantní pitomec," zaklela.

Následně začala zuřivě pracovat na tom, aby si ruku uvolnila z pevně sevřené smyčky. Zuřivě tahala, co mohla, ale uzel se ne a ne uvolnit. V návalu vzteku uhodila rukou do čela postele a vzápětí vykřikla bolestí. Ublížila akorát sama sobě a s pouty stejně nic nezmohla.

Nic víc však udělat nestihla, protože dveře se otevřely a dovnitř vtrhl Pierre, v jehož rukách balancoval plný tác jídla. Jakmile ji uviděl na posteli, zhrozil se: „Mademoisel. Ach, chudinko, bes jídla by vás tu nechali. Ale nebojte. Já nám plinesl něco doblého, aby nám to uteklo." Načež odložil tác na stůl a vrhl se k ní, aby ji odvázal. „Nesmíte se na pána zlobit. On to myslet doble. Venku být moc moc nebezpecno," ujišťoval ji, i přes to, že to svázání se mu ani trochu nelíbilo.

Jakmile měla Eliza ruku volnou, začala si ji jemně prohmatávat, aby se jí do ní vrátil cit. Pierre se mezitím vrhl na přípravu jídla a neustálý monolog o tom, že líp je jí tady. On už se postará, aby neměla čas se trápit. Žena ho však pořádně nevnímala. Ve chvíli, kdy ruka znovu normálně fungovala, seskočila z postele a vrhla se k oknu. Roztáhla závěsy, které přes něj byly dány a rozhlédla se. Na mole, které bylo obklopeno spoustou lodí, jako kdyby se vznášely temné mraky, až se jí na moment zmocnilo mrazení. Než si ho však mohla prohlédnout důkladněji, náhle ji Pierre rázně odstrčil a znovu zatáhl. Nechápavě na něj pohlédla.

„Mademoisel, to nesmět! Mohl by vás někdo vidět! To by nebylo doblé. Mohli by vás chtít uklást plo sebe. Není ladno si zahlávat s piláty," vyplísnil ji a rázně odtáhl ke stolu, kam ji usadil.

Načež ji za neustálého mluvení obsloužil a počkal, dokud nesnědla nejméně polovinu jídla. Teprve poté se dal sám do ochutnávání. V tichu jedli, ale když si pirát všiml, jak se jeho svěřenkyně zachmuřila, rázně se vrhl do rozveselování. Stejně jako kněz zvolil taktiku pomocí karet a ona se nebránila. V tuhle chvíli byla ráda za cokoliv, co ji donutilo nemyslet na strach o Černého ryse a na to, že je tu uvězněná.

Samozřejmě ani tentokrát nedokázala vyhrávat, ale brzy jí to přestalo být líto, když viděla tu upřímnou radost v Pierrově tváři. Vypadal jako kluk, co právě dostal prvního koně a je na něj náležitě hrdý. Musela se pobaveně zasmát, když si konečně uvědomil, že vlastně hráli jenom tak, a tak vlastně nic nevyhrál. Leda tak dobrý pocit. Na okamžik vypadal opravdu zklamaně, ale dlouho se nemračil a mávl nad tím rukou.

„Jsou pryč už dlouho," přerušila jejich spokojené ticho po nějaké době konverzačně. Netušila, jak dlouhá doba utekla, ale nezdálo se jí to zrovna málo.

„Oni se vlátí," uklidnil ji kuchař bezstarostně, aniž by k ní zvedl zrak od svých karet. Hodlal další hru vyhrát. Tentokrát totiž nezapomněl, aby se o něco vsadili, proto se konečně stane opravdovým vítězem.

„Možná bychom je měli jít hledat. Co když se jim něco stalo," přerušila šustění karet zase po chvíli. Hra ji vlastně vůbec nezajímala, a naopak její obavy sílily, čím déle nepřítomnost pirátů trvala.

Pierre však jen zavrtěl hlavou, odhodil další kartu, načež se na ni vážně zadíval a pronesl: „Pokud jsou v nebezpeší, vaše plítomnost by jim nepomohla. Naopak spíš by je ohlozila. Vělte mi, še tady plo ně udělat víc."

A tak se znovu vrátili ke hře. Nic jiného jim nezbývalo. Museli jen čekat na šťastný návrat pirátů. Eliza už si v duchu připravovala, co všechno řekne kapitánovi. Jak mu pořádně vynadá za to, že ji tu nechal svázanou. Nezdvořák jeden!

Zrovna si to v hlavě představovala, když v tom byla jejich poklidná hra přerušena. Chvíle klidu zmizela ve chvíli, kdy k nim pronikl křik z paluby. Oba rázem zvedli hlavy vzhůru.

„Co to bylo?" vydechla Eliza se staženým žaludkem. Nechtělo se jí to ani trochu líbit. Cítila, že je něco špatně. Hodně špatně. Dech se jí zadrhával.

Pierre vyskočil na nohy a do rukou mu skočila pistole, zatímco vyjekl: „Já nevědět! Boše, boše! Mademoisel, schovejte se a hned. Já se tam jdu kouknout."

Víc jí nedal prostor protestovat a vrhl se ke dveřím. Jakmile však u nich byl, ještě se otočil a pak si z pasu odepnul meč. Hodil jí ho a dodal: „Kdyš tak neváhejte."

Eliza ho lehce chytila a kývla, zatímco on odběhl. Nehodlala se nechat zahnat do kouta. Znovu ne. Sice stále nebyla nějak dobrá, ale když to bude nutné použije každou nečestnou taktiku, kterou jí Simon ukázal.

Jakmile kuchařovy kroky odezněly, sama vyběhla dveřmi ven. Nehodlala se tu nechat uvěznit jako v pasti. Musí najít místo, kde bude mít výhodu na své straně. Rázně se rozhlédla a rozeběhla se směrem k palubě. Nechtěla se sice dostat přímo na ni, protože tam by byla příliš na ráně, ale u schůdků by mohla mít dobrý manévrovací prostor. Nepřátelé by o ní nevěděli a ona by jich mohla pár dostat.

S takovým plánem byla spokojená, a tak se tam vrhla. Ovšem dostala se jen kus cesty a už uslyšela hlasité dunění a výkřiky blížící se jejím směrem. Rázem bez dechu zapadla do nejbližšího kouta a co nejvíc se tam přitiskla.

„Někde tu musí být!" uslyšela náhle drsný hlas, který se jí ani trochu nelíbil, a už vůbec jeho jistota, že tam někdo musí být. Uši měla nastražené a pevně v ruce svírala zbraň.

Ve chvíli, kdy se neznámí dostali na její úroveň přestala téměř dýchat, aby se neprozradila. Naštěstí se hnali dál za svým cílem. S úlevným povzdechem ještě chvíli vyčkala, až se jejich dusot dostatečně vzdálil a teprve poté chtěla vyjít ven a pokračovat dál. Když to však udělala, ucítila na svých zádech špičku meče.

„Ale ale kohopak to tu máme?"

Šokovaně se otočila a zůstala hledět na piráta, který na ni mířil zbraní. Vypadal pořádně odporně. Zarostlé vlasy i fousy, z úst mu smrdělo a oblečení vypadalo stejně na spálení. Při pohledu na něj se jí udělalo zle. Nehodlala se však tak lehce vzdát. V rukou stále svírala svůj meč, a tak na víc nečekala. Prudce uskočila a zamávala mu jím před nosem. Mužovi se oči na okamžik zaleskly překvapením, ale vzápětí se vzpamatoval a vrhl se po ní. Jen stěží jeho ránu zadržela. Ruka jí rezonovala bolestí. Přesto se nevzdala. Uskakovala do stran a hledala cokoli, co by mohla použít jako svoji výhodu.

„Co tu chcete? Tohle není vaše loď!" ohnala se po něm slovy, doufajíc, že ho to třeba vyvede z míry. Ovšem on jen donutil jejich meče se znovu střetnout, až od nich téměř odlétaly jiskry. Musela zatnout zuby, aby udržela meč ve svých rukou. S upřenými pohledy kolem sebe zakroužili.

„Kapitán nás poslal prověřit, jaký poklady tu Černý rys skrývá a musim říct, že sou lákavější, než sme mohli doufat," pronesl a s oplzlým pohledem na ni mrkl. V tu chvíli jen stěží uhnula jeho ráně.

„Nemáte tu co pohledávat! Zmizte! Jinak vás pomsta Černého ryse nemine," dostala ze sebe skrz zatnuté zuby, zatímco hledala něco, čím by odvrátila jeho pozornost a získala výhodu.

„Nene, má drahá. Když sme zjistili, že tu ten prevít skrejvá i krásnou dámu, bylo jasno. Nečekal sem však, že budu mít to štěstí a objevim vás jako první," jeho slova zněla jako hřebíček do rakve. Byla to její vina. Vážně stačila ta chvíle, kdy roztáhla závěsy, aby uspíšila jejich příchod. To už si muž odfrkl a přikázal jí: „A už dost, křepeličko. Moh bych vás porazit jednou ranou, ale nechci vám ublížit. Takže odhoďte tu zbraň."

„Kdyby to byla pravda, dávno byste to udělal," odsekla odvážně a rozhodně neměla v plánu se zbavit toho jediného, co ji ještě chránilo.

Její protivník se však jen odporně zachechtal. Načež se rozmáchl a udeřil do jejího meče takovou silou, až Eliza vykřikla bolestí. Zbraň jí z ochromených rukou samovolně vyklouzla. Bolelo to tak, až se obávala, že jí je snad zlomil. Z očí jí vyhrkly slzy, podlomily se jí kolena a ona padla na zem.

Čas na oddech jí ovšem dopřán nebyl. Už vzápětí na sobě pocítila odporně slizké ruce piráta a probrala se. Začala se mu zuřivě bránit. Zmocňovala se jí čím dál větší hrůza. Nikdo jí nepřibíhal na pomoc. Všichni měli nejspíš plné ruce sami se sebou. Zatímco jeho paže ji odhodlaně táhly směrem ke kapitánově kajutě. Při tom uvědomění vytřeštila oči. Nesměla dovolit, aby ji tam zatáhl. Tam už by neměla nejmenší šanci. Proto do něj prudce zabušila. Jenže její holé ruce mu nedokázaly pořádně ublížit. Zatímco jeho zatáhání za vlasy v ní vyvolávalo pocit, že jí právě vytrhává všechny prameny najednou.

Byla napůl omráčená, když ji vtáhl do komnaty a nešetrně hodil na postel. Jakmile se jí však dotkla, našla v sobě zbytek sil a hbitě se překulila a seskočila dolů. Nesmí se nechat zahnat do kouta. Nedostala se však ani k truhle, aby získala zbraň a už ji chytil kolem pasu a přitiskl k sobě. Vyděšeně zaječela. Jeho ruce však byly jako ze železa, málem jí z hrudi vyrazily všechen vzduch. Donesl ji zpátky a než se mohla vzpamatovat, ležela na posteli a cítila na svých rtech jeho odporná ústa. Zvedl se jí žaludek, ale zároveň ji to vyburcovalo k akci. Našla v sobě ještě sílu, aby se začala prát o svoji svobodu. Škrábala, kopala a z očí jí stékaly slzy.

„No tak drž," zavrčel a drsně ji uhodil.

Eliza vyjekla, když její ústa naplnila krev z roztrženého rtu. Zároveň na okamžik nebyla schopná vnímat. Musela zavrtět hlavou, aby se probrala. V tu chvíli se jí zadrhl dech v krku. Uviděla totiž, jak se muž snaží jednou rukou stáhnout kalhoty. To bylo jasné znamení. To nemohla dopustit. Ne! Nikdy! Z jejího těla se vyřinul adrenalin lapeného zvířete a v posledním zoufalém pokusu o záchranu si vytrhla jehlici z vlasů a bez jediného zaváhání mu ji vrazila do krku. Pirát na ni zůstal šokovaně zírat. Zachroptěl, ale to už ji chytil za krk. Pevně ho sevřel v posledním záchvěvu síly. Nehodlal odejít sám.

Žena sebou vyděšeně škubala, aby se vyprostila. Snažila se jeho ruce odtrhnout. Měl v sobě jehlici, a přesto ji škrtil. Její hrůza vystoupala na vrchol. Svět kolem ní se začal rozmazávat a ona se bála, že umřou ve společném objetí.