Eliza se celým tělem opírala o zábradlí a oči měla nalepené na svém pirátovi. Jeho pohyby byly úsporné a klidné. Fascinovalo ji, jak na pohupující palubě ani na chvíli nezaváhal, neztratil rovnováhu. A když došel ke kormidlu, které sevřel sebevědomým stiskem, úplně na něm viděla odhodlání nad všemi vyhrát. Musela se pousmát.

To už se však donutila přestat na něj tak okatě zírat. Přece jenom nechtěla, aby si toho všiml. Proto přelétla pohledem po ostatních pirátech, kteří sehraně vykonávali určené pokyny. Nejstarší člen posádky, Jack, smotával dlouhá tlustá lana, zatímco Johns lezl v lanoví a zkoumal, zda není žádné místo uvolněné. Rabí zase postával u hloučku pirátů na druhé straně a jelikož v rukou svíral bibli a rozmachoval rukama do všech stran, pravděpodobně je za něco káral. Podle pobavených obličejů, které ho pozorovaly, si z toho moc nedělali.

Měla to být spodina společnosti. Lidé, kterých by se měla bát. Jenže to ji nějak přešlo. Nešlo se bát mužů, kteří se na ni nedívali skrz prsty. Cítila se mezi nimi svobodná. Kdyby tušila, že se tak bude cítit mezi muži na špatné straně zákona pokrytých množstvím jizev, už dávno by se je vydala hledat.

Na okamžik zavřela oči a nastavila tvář mírnému větříčku. Užívala si jeho dotek. Jako kdyby ji hladil a uklidňoval. Samozřejmě, že i tady jí něco chybělo. Stýskalo se jí po Colinovi a měla o něj starost. Přesto to nebylo dost na to, aby se chtěla vrátit zpátky do společnosti, ve které měla jediný úkol. Vdát se. Vdát se za starého vévodu, který ji jako jediný požádal o ruku. Za muže, kterého nikdy nemohla milovat.

„Má krásko?" přerušil její myšlenky náhle hlas nedaleko za ní.

Eliza prudce rozevřela oči a hbitě se otočila k muži, o kterém před chvílí snila. Snažila se nasadit co nejklidnější výraz a doufala, že ji červeň nezradí.

„Něco jsi potřeboval, Simone?" otázala se ho, zatímco sledovala, jak si ji pobaveně prohlíží. Jeho úsměv jí úplně bral dech. Musela zatřást hlavou, aby vůbec vnímala, co jí odpovídal.

„... chtěl bych ti něco ukázat. Pojď za mnou. Elizo?"

Okamžitě nasadila výraz, že všechno slyšela a založila si ruce na hrudi. Přece se celá natěšená nepožene za ním. To by si pak myslel, že to tak bude vždycky. Proto se lehce zeptala: „A proč bych měla chtít to „něco" tvého vidět?"

Její slova hnědovlasého muže na chvíli opravdu zmátla. Nečekal, že hned nepůjde s ním. Avšak brzy se vzpamatoval a v očích se mu zablýsklo. Nevzrušeně k ní přešel a dřív, než jeho společnice mohla pochopit, co se chystá udělat, si ji klidně hodil přes rameno. Eliza šokovaně zalapala po dechu a hned na to se pustila svými pěstmi do jeho zad.

„Okamžitě mě pusť na zem, ty nezdvořáku! Co si to dovoluješ? Myslíš si snad, že když se něco neděje podle tvých představ, že si můžeš dělat co chceš? Pusť mě dolů..."

„Pšt, má milá. Jen jsem se snažil ušetřit tvé vzácné nožky takové námahy. Tak nech toho handrkování. Bude se ti to líbit. Neboj," vysvětlil jí lehce své počínání, zatímco klidně pokračoval po palubě až ke schůdkům na přední palubu, které bez námahy vyběhl i se svou zátěží.

„To pochybuju, že se mi to bude líbit," odsekla mu na truc do zad. Tohle přece nemůže dělat. Ona má taky nějakou hrdost. Ano, to teda má. Zatím to vypadalo, že ji nesl ke kormidlu. Možná ji chtěl nechat kormidlovat...

Tenhle nápad dostal trhliny, jakmile její nosič náhle změnil směr, až se bála, že při té rychlosti slétne rovnou na palubu. Najednou se totiž vrhl ke schodům do podpalubí. Seběhl je a už vzápětí byla Eliza hozena na postel nepříliš galantním pohybem. Nevěřícně vydechla, když se narovnala a opřela o lokty, aby ho mohla proklát pohledem.

Načež se otočila, aby sebrala něco, co by po něm mrskla, ale to už se její oči upřely na nádherné šaty, které ležely pod ní. Překvapeně vyjekla. Rychle se z nich odsunula a přejížděla po nich okouzlenýma očima. Dech se jí zadrhl v krku, když k nim pomalu vztáhla ruku, jako kdyby se jich bála dotknout. Sotva se však její prsty sevřely kolem látky, prolétlo jí hlavou, kde k nim vlastně přišel? Vždyť na opuštěném ostrově je mohl těžko koupit nebo ukrást. Takže je musel mít už delší dobu. Rázem ji napadla jediná možnost a zmocnil se jí vztek. To si opravdu myslí, že bude nadšená z šatů po jeho milence, které se tu kdo ví, jak dlouho válely?

Prudce se obrátila a mrskla po něm rozzuřeným pohledem. „To snad nemyslíš vážně!"

„Nelíbí se ti snad?" zeptal se nechápavě.

To už ale seskočila z postele a založila si ruce na rychle dmoucí hrudi. „Ne, nelíbí! A nikdy nebudou. To sis opravdu myslel, že bych si na sebe vzala něco, co patřilo tvojí milence? Nebo dokonce milenkám? Nikdy!"

Vzápětí však zůstala nechápavě zírat, když se muž rozesmál na celou kajuty, jako kdyby snad řekla něco vtipného. To jí jen rozpálilo do běla. Její pohled našel cíl. Jeho bezstarostně odložený meč. Vrhla se k němu a sevřela ho v rukou. „Nehodlám ti tu dělat zábavu!"

Simon ze sebe dostal poslední odkašlání zakrývající smích a pomalu se k ní rozešel. Očividně ho meč v jejích rukou moc neznepokojoval. „Snad bys mi opravdu nechtěla ublížit, má krásko. To vědomí by mě velmi bolelo."

„Počkat, já se zamyslím, jestli by mi to vadilo," pronesla zamyšleně a zvedla meč, než ho zase pustila dolů. „Řekla bych, že mi to je úplně jedno."

To už se ale muž hnul plavným rychlým pohybem a než se vůbec mohla vzpamatovat, vyrazil jí neuvěřitelnou silou meč z rukou. Vyjekla bolestí nad tou ranou, a ještě ve vzteku se po něm pokusila ohnat pouhou rukou. Avšak pirát se jí hbitě uhnul a vzápětí ji přitiskl k sobě. Eliza se mu pokoušela vykroutit, ale proti jeho síle neměla nejmenší šanci. Proto se po chvíli vzdala, ale alespoň zvedla hlavu a častovala ho rozzlobenými pohledy. K jejímu vzteku ho to spíš ještě víc pobavilo.

„Že bys žárlila?" otázal se po chvíli ticha s pohledem upřeným do jejího.

„Já? A žárlit na tebe? Tak to nikdy!" odsekla rozčíleně. Ten arogantní pirát, pomyslela si ještě v ráži.

Ale to už se k ní sklonil, až byly jejich obličeje od sebe sotva pár milimetrů. „A já si myslím, že přesně tak to je."

Žena mu odhodlaně oplatila pohled a ujistila ho: „A já si myslím, že jsi přehnaně sebevědomý, kapitáne. Jen nehodlám nosit šaty po někom, koho jsem v životě neviděla a nevím, co byl zač!"

K jejímu vzteku se však rozesmál ještě víc, což ji jen pořádně namíchlo, že se mu znovu pokoušela uniknout. Dokonce zašla tak daleko, že mu v plné síle svého vzteku stoupla na nohu, až muž zaklel. Než se ovšem mohla radovat z úspěchu, objal ji pevněji kolem pasu a ohnul přes ruku, načež se zmocnil jejích úst. Eliza si na vteřinu pomyslela, že by měla protestovat. Vzápětí však nad tím mávla v duchu rukou a položila mu paže kolem krku, aby si polibek pořádně vychutnala. Když ji od sebe po nějaké době jemně odtrhl, pohladil ji po tváři.

„Elizo, ty šaty na sobě měla jedna kurtizána. Opravdu milá paní..." Načež vyprskl smíchy, když uviděl její otřesený výraz.

Jakmile si však uvědomila, že si z ní jen prachsprostě utahoval, natáhla se, aby ho pořádně ztrestala. Nepovedlo se jí to ovšem. Včas zachytil její ruku, otočil ji dlaní vzhůru a vložil do ní polibek.

„Ale no tak, má krásko, jen jsem tě škádlil. Přísahám, že ty šaty na sobě nikdo před tebou neměl. Poslal jsem pro ně Rabího, když jsem zjistil, že jsi žena. Ještě předtím než jsme nasedli na loď," ujistil ji vesele.

„To sis vymyslel! Proč bys mi je jinak nedal hned?"

„Protože zajatci přece jen tak něco nedostávají. Musí si to zasloužit."

„Takže jsem si je zasloužila tím, že jsem se s tebou... sblížila?" odsekla rozdurděně.

Pirátovi při jejích slovech div nezaskočilo. „Ale no fuj, co si to o mně myslíš, Eliz. Takové ošklivé věci. Ne, důvod je prostý. Dostala jsi je, protože mě umíš rozesmát."

Zaskočeně na něj zůstala hledět. Zároveň jí ze srdce spadl velký kámen. Ty šaty nenosila žádná jeho milenka. Byly vážně jenom pro ni. V tu ránu zapomněla na něj a jejich hádku. Odvrátila se a vrhla se zpátky k posteli. Rychle si otřela ruce do kalhot a teprve poté přejela rukou po té nejhebčí látce. Nebyly to nejkrásnější šaty na světě. Už na plesech viděla mnohem hezčí, ale tyhle měly něco navíc. Měly svoje kouzlo. Byly prostší, ale zároveň příjemnější na dotek, se zajímavým vzorem a jen její po takové době kdy nosila jen kalhoty a košili. Jemně je vzala do rukou a pomalu se otočila na piráta, který ji s úsměvem pozoroval.

„Děkuju," zašeptala s očima rozzářenýma radostí. Víc dodávat nemusela. Úplně to stačilo.

Simon přikývl a následně dodal: „Budou ti slušet. A když už máš takové krásné šaty, co kdybychom se společně navečeřeli, aby sis trochu připomněla domov? Taky se hodím do gala."

Překvapeně na něj pohlédla. Znovu si zahrát na dámu? Najíst se, jak se slušelo? Proč ne. Sice jí nosit kalhoty s košilí kupodivu nevadilo, spíš naopak, ale udělat ze sebe dámu nemohla odmítnout. Už teď se těšila, proto kývla na jeho návrh. Byla docela zvědavá, co si na sebe vezme její společník. Na rtech jí zahrál úsměv, když se vydal ke dveřím, aby vše zařídil. Ještě, než však mohl otevřít, si neodpustila poznámku: „Moje šílenství tě pobavilo, že?"

Černý rys se zastavil a pomalu se otočil. Okamžitě se setkala s jeho očima, kterými probleskovaly jiskry smíchu.

„Ani nevíš jak moc, Eliz!" ujistil ji upřímně a se smíchem ji tam zanechal, aby vše připravil.

Mladá žena ještě chvíli počkala, než uslyšela jeho vzdalující kroky. Načež si jemnou látku přitiskla k obličeji a se smíchem skočila do postele. Pár okamžiků se tam jen tak válela. Pak ji však napadlo, že by se zase hned mohl vrátit. Proto si pospíšila a začala se hbitě převlékat, aby ji tu nenašel v takové nedámské pozici.

****

Když pak stála naproti němu u stolu a prohlížela si jeho novou podobu, jen stěží zadržela rychle tlukoucí srdce. Najednou, jako kdyby před ní stál jeden ze šlechticů. Hrabě, se kterým by si na plese tak ráda povídala. Jeho vlasy mu pro jednou nelétaly neuspořádaně kolem hlavy. Volná košile a kalhoty zmizely. Nahradil je překvapivě padnoucí a elegantní oblek, se kterým by na žádném plese neudělal ostudu. Vypadal stokrát lépe než ti, které tam běžně potkávala.

S úsměvem se jím nechala usadit na židli a musela zadržovat smích při pohledu na naštvaně se tvářícího Rabího, který měl ten večer jasný úkol. Obsluhovat je.

„Příteli, trochu úsměvu by nezaškodilo," pokusil se ho nadchnout Simon, ale jeho slova se minula účinkem. Kněz po něm jenom vrhl rozzlobeným pohledem, zatímco když se otočil k ní, na tváři se mu rozzářil milý úsměv.

„Čím posloužím, má paní?" otázal se sladce, zatímco jí naléval víno.

„Já bych chtěl taky nalít víno," ozval se Černý rys naprosto bezstarostně. Věděl, že ho přítel schválně ignoruje a skvěle se tím bavil. Však on se zase umoudří.

Rabí se však dál usmíval jen na ženu v krásných šatech, když za sebe na půl úst konstatoval: „Nemohu bohužel dovolit, aby ses tady opíjel. Bůh to zakazuje."

Eliza se pobaveně pousmála nad jasným střetem mezi těma dvěma. Sama však hodlala svých výhod využít. Proto pozvedla plný pohár a pronesla: „Na tvé zdraví, Simone."

A decentně se napila, zatímco se ti dva vraždili pohledy. Tenhle den jí však zkazit nemohli. Opatrně odložila pohár a jemně si pohladila šaty. Bylo neuvěřitelné, že se v tuhle chvíli cítila být více dámou než na jednotlivých plesech. Nikdo na ni nehleděl skrz prsty. Oba muži jí už při vstupu věnovali upřímné lichotky, ne jako ve společnosti, kde se za falešnými úsměvy skrývaly přijatelné lži.

„Udělal jsi ze mě zatraceného sluhu! Ze mě! Z posla božího! Jak sis něco takového mohl vůbec dovolit?"

„Jsi na pirátské lodi. Tady nikdo nemá jen jeden úkol. Musíš se přizpůsobit. Kdybych ti řekl, abys skočil do moře, uděláš to. Jsem kapitán a moje rozkazy se musí poslouchat. Chápeš?" poučil ho Simon pobaveně.

Kněz už otvíral ústa, aby něco odsekl, ale to už se Eliza přestala kochat svými šaty a rázně je utnula. „No tak. Přece nebudete kazit tuhle pěknou večeři. Já si ji chci užít. A navíc proč byste se s námi vlastně, otče, nemohl najíst? Myslím, že obsloužit se zvládneme všichni dobře sami."

Omluvně zamrkala na zamračeného kapitána, zatímco kněz se nedal dvakrát pobízet, drcnul sebou na židli a pustil se do jídla, jako kdyby mu mělo někam utéct. A vzápětí se žena nestačila divit. Ona a Černý rys totiž jedli decentně a pomalu, ale jejich společník naopak do sebe všechno házel a zapíjel jednou sklenkou za druhou.

„Vždyť já to říkám pořád. Mydlit je hlava nehlava. Nic jiného si nezaslouží..." huhlal Rabí o půl hodiny déle s pěti skleničkami vína v sobě. Už dávno neseděl vzpřímeně jako na počátku. Naopak ležel tváří na stole a pokračoval ve svém monologu.

Elize cukaly koutky úst při pohledu na něj. Sama upila sotva půl skleničky. Jídlo už měla téměř dojedené. To už se odvrátila od opilého kněze a pohlédla na Černého ryse. Rázem si všimla, jak se mračí čím dál víc. Jako kdyby chtěl vraždit. Než se však mohl opravdu zvednout a uskutečnit ten hrůzný zločin, který se mu rýsoval v očích, natáhla se a položila ruku na jeho. Jejich pohledy se setkaly nad hlavou Rabího.

„Jen ho nech. Ať si jednou užije," pronesla chlácholivě.

Její společník vypadal, že bude protestovat, ale pak jen zavrtěl hlavou. Očividně si taky nechtěl kazit zbytek večera. Místo toho se zvedl, obešel stůl, minul opilého kněze a natáhl k ní ruku se slovy: „Smím prosit?"

Eliza se pousmála. Před očima jí vytanula vzpomínka na podobnou chvíli. Už jednou si tanec s pirátem užila. A nemohla říct, že by znovu nechtěla. Nyní navíc měla krásné šaty. Bude si moci představovat, že je na opravdovém plese s okouzlujícím společníkem. Proto jemně vložila svoji ruku do jeho.

„Tak kde se Johns schovává tentokrát?" otázala se uličnicky, když se kolem sebe rozhlédla pátravým pohledem.

A Černý rys ji nezklamal. Pustil ji a k jejímu šoku přešel rychlými kroky k okénku. Lehce ho otevřel, načež se z něj vyklonil a houkl příkaz: „Hrajte!"

Šokovaně na něj zírala, a když se kolem nich začala vážně ozývat hudba, zachvěla se. Měl to naplánované. Chtěl jí znovu udělat radost. Nyní však dokonce větší než minule. Pomalu k němu došla a užívala si hudbu, která kolem ní poletovala.

Když se střetli, něžně ji chytil kolem pasu. Bylo to jako v pohádce. Na soukromém plese. Muž se s ní začal pomalu pohybovat, než lehce odvětil: „Přece sis nemyslela, že bych něco nechal náhodě. Tanec bez hudby by nebyl tanec."

„Měla jsem to tušit," odvětila dojatě, když s ní pořádně zatočil v otočce. Nadšeně se nechala vést a vůbec jí nechyběl dav šlechticů. Stačil jí jen on. Hleděla mu do očí a svět kolem nich přestal existovat. V myšlenkách je přenesla do nádherného sálu. Byli tam jen oni dva a hudba proudící kolem nich. Byl to ten nejnádhernější ples.

„Ne, prosím ne!" pronikl do kouzla náhle výkřik. Rázem sebou oba trhli. Zastavili se uprostřed kroku a ohlédli se na Rabího, kterému hlava znovu spadla na stůl a byl v limbu. Eliza se Simonem na sebe pohlédli a vybuchli smíchy.

„Já ho odsud budu hnát!" zanadával pirát, ale než mohl udělat byť jen jediný krok, jeho společnice ho chytila za ruku.

„Nech ho, Simone. Je roztomilý a nám tu přece nevadí," ujistila ho a věnovala mu sladký úsměv.

Přikývl a znovu ji přitáhl k sobě. Společně se vzápětí točili, smáli se a užívali si tanec. Načež jí navrhl, zda by si nechtěla zatančit tanec, který nikdy netančila. Takový, který tančí prostí lidé. A ona samozřejmě ani nezaváhala. Brzy na to už ji roztočil, až vykřikla leknutím a musela se ho zachytit, aby nespadla. Jakmile však kolem ní začal poskakovat, málem jí spadla brada. Rozesmátě se nechala vést v rytmu rychlé písně. Za pár chvil byla tak zadýchaná jako nikdy předtím a s daleko větším sebevědomým napodobovala mužovy kroky.

„Dost! Dost! Já už nemůžu," vyhekala ze sebe, když s ní zatočil tak, až se jí zatočila hlava a ona musela zastavit.

„Koukám, že nic nevydržíš, má krásko!" pronesl provokativně.

„Hej, tak to není," bránila se rozhořčeně a v očích se jí zablesklo výzvou, když se zhluboka nadechla a znovu se jím nechala vést. Musela přiznat, že se jí tenhle neznámý tanec líbil, ale zároveň ji naprosto odrovnal. Obtancovala svého tanečníka v rytmu hudby, načež mu padla se smíchem do náručí. „Už opravdu nemohu," zašeptala, když ji jemně zvedl a pomalu donesl na postel.

Poté se rázně postaral o kněze, kterého odtáhl pryč, zatímco Eliza se přestrojila a pak se mu stulila do náručí. S povzdechem spokojenosti se k němu přitiskla. Už skoro upadávala do spánku, když ucítila, jak ji něžně políbil na tvář. Rty se jí zkroutily do spokojeného úsměvu, se kterým se během pár okamžiků propadla do sladkých snů.

****

Najednou sebou trhla. Nechápavě vyletěla do sedu a natáhla ruku do strany po pirátovi, ale místo vedle ní bylo prázdné. Nejistě se kolem sebe rozhlížela, ale v kajutě nebyl. Okamžitě se jí zmocnily obavy. Byla noc. Všude kolem ní vládla tma a Simon vedle ní neležel. To bylo divné. Přitáhla si přikrývku výš a zhluboka se nadechla. To ticho ji najednou děsilo, když tu byla sama.

To už její myšlenky přerušily hlasité kroky, které se donesly v tichu až k ní. V ten moment se jí zmocnil strach, že je někdo přepadl a jde si pro ni. Vylétla z postele a vypískla, když se chodidlem dotkla ledové podlahy. Rychle se však vzpamatovala a přeběhla přes kajutu k truhle, ze které vytáhla pistoli, kterou tam viděla schovávat Černého ryse. S ní v rukou se cítila jistější, když se schovala za dveře a vyčkávala.

Jakmile se dveře otevřely, přiložila prst na spoušť, a když uviděla vejít temnou postavu dovnitř, dvěma tichými skoky se jí dostala do zad a přiložila na ně pistoli se slovy: „Ruce vzhůru!"

Než ale vůbec stačila udělat něco dalšího, muž se neuvěřitelně rychle otočil a zbraň jí vyrazil z ruky. Vyjekla bolestí a o krok ustoupila.

„Bože, Elizo! Doufám, že sis myslela, že je to někdo jiný, jinak se neudržím a potrestám tě," ozval se rozčílený šepot Simona a ji přepadla taková úleva, že se div nerozplakala. Okamžitě se mu vrhla kolem krku.

„Bála jsem se, že mě někdo přišel zamordovat," vydechla s úlevou nadechující se jeho vůně. To už ji pevně objaly mužovy paže a ona mu položila hlavu na hruď. Srdce se pomalu vracelo do klidného stavu.

„Ty jsi ale strašpytel," zamumlal jí do vlasů pirát pobaveně. Rázem tím zničil atmosféru mezi nimi. Eliza se od něj totiž rázně odtrhla, i když ji nechtěl pustit, ale ona mu šlápla na nohy.

„Tak to teda nejsem! Je to tvoje vina! Každý přece ví, že se uprostřed noci, což je přesně teď, spí a nikde se nelítá. Co jsem si asi měla myslet, když jsi tu nebyl a na lodi bylo podezřelé ticho? Tady není ticho skoro nikdy! Bála jsem se, že nás někdo přepadl a už vás povraždil a teď si šel pro mě," rozjela se rozčíleně s očima, které jí plály hněvem. To tak aby jí ještě vynadal. To si nenechá líbit. Bylo na místě mít obavy.

„Když víš, že se v noci spí, tak proč jsi nespala?" otázal se naprosto uvolněně, když od ní poodešel a rozžehnul lampu, aby tam nestáli úplně ve tmě.

Eliza rozhodila rukama. To snad nebylo možné! Místo toho, aby v jejím proslovu věnoval pozornost tomu důležitému, tak se akorát zabýval hloupostmi. Jak typické!

„Nemohla jsem spát, když jsem se vzbudila a tys tu nebyl! Kdybys spal vedle mě, jak jsi správně měl, zase bych hned usnula," odsekla na vysvětlenou.

Muž si však z jejích slov nic nedělal. Nevzrušeně k ní došel a rychle ji popadl do náručí, až žena vyjekla překvapením nad tím činem.

„No tak, má krásko, to stačí," zašeptal něžně, než se sklonil a získal své rty na svou stranu. Věděl jak na ni. Jak zapomene na všechno, co mu chtěla říct a bude chtít jenom víc. „Bože, jsi tak sladká."

To už ji položil na postel a sám sobě přetáhl přes hlavu košili. Eliza mu věnovala sladký úsměv, když odhodila tu svoji.

„A ty tak jednoduchý. Odvádíš moji pozornost tímhle způsobem jen, abych nedělala problémy," odvětila suše.

Jeho rty znovu našly ty její, až se její hlava zanořila do polštáře a její mysl se ocitla v sedmém nebi. Na spánek už neměla ani pomyšlení.

„A co když ano?" zašeptal hrubým hlasem, když na okamžik přerušil jejich líbání.

V ten moment si jeho hlavu přitáhla blíž ke svojí a vydechla: „Tak by mi to vůbec nevadilo."

Odpovědí jí na to byl chraplavý smích a přitisknutí jejich těl k sobě. Pevněji ho objala kolem krku a rty už se téměř spojily v laškovném polibku, když v tom se rozrazily dveře.