Následující dny se Eliza snažila vymyslet, jak by piráty donutila, aby ji nechali na lodi. Avšak na nic pořádného nepřicházela. Největší problém byl v tom, že Simon byl kapitán, a jeho přání se tím pádem stalo pro všechny rozkazem. Takže jí nikdo proti jeho rozkazu nebude pomáhat a možnost, že by si to sám rozmyslel, byla také velice nepravděpodobná. Už se rozhodl, že udělá, co je správné, a nic ho od toho neodradí.

Eliza si znovu povzdechla, když se protáhla na posteli. Najednou už jí nevadilo, že se plaví na pirátské lodi. Naopak se zde mezi těmi muži cítila lépe než doma. Už se jich dávno nebála. Jejich jizvy jí nenaháněly strach, protože pod nimi skrývali dobrá srdce, stejně jako ona pod tou svojí.

„No tak, vylez, má krásko! Přece se nebudeš celý den válet. Musíme trénovat," přerušil její rozjímání Simonův hlas nedaleko od ní.

Překvapeně sebou trhla a pobaveně se pousmála, když se zadívala ke dveřím a tam ho uviděla stát v té jeho sebevědomé póze. Byl prostě dokonalý, pomyslela si zasněně. Ovšem nahlas nic takového nedala najevo a jen zahuhlala: „Dneska je odpočinkový den."

Jen ať si nemyslí, že na jeho pokyn hned nadšeně vyskočí. To rozhodně ne. Hnědovlasému muži zajiskřilo v očích po jejích slovech. Úplně čekala na to, co jí vmete do obličeje, ale k jejímu překvapení se stalo něco úplně jiného. Prostě se otočil a odešel. Nechápavě za ním hleděla, ale pak jen pokrčila rameny. Ať si je klidně uražený. Jeho chyba. Spokojeně zavřela oči a pohodlně se natáhla. Už se skoro ponořila zpátky do svých myšlenek, když v tom ucítila ledový zásah. S výkřikem plným hrůzy vyletěla do sedu. Oči se jí valily ven, zatímco jí ledová voda stékala po těle.

„Já tě zabiju! Zabiju!" vyjekla s vražedným pohledem na rozesmátého Simona, který se skvěle bavil jejími problémy. Měla z toho málem smrt. Jakmile se jí srdce vrátilo zpátky do těla, vyletěla z postele a popadla první knihu, která se jí dostala do ruky. Prudce s ní po něm mrskla. Zatracenec jeden! Parchant! První knihu v rychlém sledu následovaly další a další. Muž se však lehce uhýbal a nepřestával se smát.

„Tomu říkám nevděk. Já o tebe měl jen starost. Už jsem se bál, že máš nějakou spavou nemoc," zavolal na ni vesele při přikrčení po další její ráně.

„Starost? To určitě!" zaječela na něj rozzuřeně, zatímco jí kapala voda z vlasů na zem. To už se vrhla k truhle, na které ležel meč a popadla ho. Načež se k němu otočila. V ten moment si všimla, že mu úsměv trochu pohasl. Nejspíš si začínal uvědomovat, že to možná přehnal. Většinou právě končila u knih a ty mu vrásky nedělaly. „Když chceš cvičit, tak můžeme klidně hned teď!"

„Elizo, polož ten meč. Zatím jsme cvičili jen se dřevem. Na tohle nejsi ještě dostatečně zkušená," promluvil pomalu, zatímco jí hleděl do očí a lenivým krokem se k ní přibližoval.

„Myslím, že to zvládnu stejně jako se dřevěnou zbraní," odvětila bezstarostně, když s mečem kolem sebe rychle dvakrát mávla. Dalo jí ovšem dost zabrat se tvářit dál v pohodě. Nebyla to zrovna lehká zbraň a měla co dělat, aby ji udržela, kde chtěla.

Pirátský vůdce uskočil dozadu a sám vytáhl svoji zbraň. Když chtěla boj tak, ať je pořádně vyrovnaný.

„Jak chceš, má krásko. Takhle to pro mě bude jen lehčí," poškádlil ji vesele. Jeho úsměv ji jen rozčiloval. Byl si tak jistý, že proti němu nemá šanci.

„Jak myslíš," pronesla sladce, načež se k němu s křikem vrhla. Pirát ji nechal doběhnout až těsně k sobě a teprve na poslední chvíli zastavil její meč nad svojí hlavou.

„Možná, že ses trochu zlepšila, ale celkově pořád nic moc," provokoval ji dál. Žena rázem zapomněla na vše kolem. Jen se zuřivě snažila ho porazit, aby mu ta slova omlátila o hlavu. Jenže její protivník její rány klidně odrážel, jako kdyby to pro něj nebylo nic těžkého. Zatímco ona umírala bolestí rukou. Ta zatracená zbraň snad s každou ranou vážila víc a víc. Brzy ji už ani nezvedne.

„Mohl bych ti poradit..." pokusil se vznést pomoc, ale to už se po něm s novou vlnou síly vrhla, div že nesletěla na zem.

„Ani nápad! Já tě prostě dostanu," odsekla mu. A jejich meče se znovu zkřížily. Mladá žena sevřela zbraň pevněji. Nehodlala ustoupit. Musela se o jeho porážku aspoň pokusit.

Černý rys se jejich bojem skvěle bavil. Na rtech mu hrál úsměv a v obličeji se mu neobjevil ani náznak únavy. Zatímco Eliza v mokrých šatech cítila, jak ji její paže úplně prosí, aby toho nechala. Bohužel je nehodlala vyslechnout. Místo toho vytáhla meč prudce z jejich soupeření, což muž nečekal. Načež se rozeběhla zpátky do komnaty, protože se v zápalu boje dostali až ven. Jakmile se tam mihla, prudce zavřela dveře a málem se rozesmála, když za nimi vzápětí uslyšela bolestivé zanadávání.

„Omlouvám se," zakřičela přes dveře nevinně. Zatímco se pohnula dál do komnaty. To už se dveře rázně rozletěly a stanul v nich její pirát s očima hrajícíma pobavením.

„Musím uznat, že taktiku nemáš špatnou," pochválil ji s jistým respektem. Ale víc se s ní nemazal. Znovu se k ní vrhl a meče se dostaly do dalšího střetu.

Tentokrát však neměla nejmenší šanci. Její ruce odmítly poslouchat, a tak jí meč vyklouzl pod tlakem druhé zbraně se zařinčením na zem. Ani se pro něj nestihla ohnout a už se její lapavě se zvedající hrudi dotýkal pirátův meč.

„Tak snadné! Znovu jsem vyhrál," prohodil uličnicky, zatímco se na ni nehorázně křenil.

„Ale musíš uznat, že na začátečníka to nebylo špatné," bez ostychu si říkala o chválu, aniž by si něco dělala ze zbraně na své hrudi. Věděla, že ji tam drží spíš jen symbolicky, aby jí ukázal, kdo je vítězem.

Simon se pobaveně uchechtl a přikročil k ní ještě blíž, a když stál těsně před ní, odhodil meč nedaleko od sebe. „No nevím. Ještě se potřebuješ naučit to hlavní. Bojovat."

Dlouze si pohlédli do očí, než Eliza zašeptala: „A co potom podle tebe bylo tohle?"

Přiblížil se ještě blíž, odhodil si vlasy z očí a vdechl jí do obličeje: „Jen máchání."

To už se neudržela a vyprskla smíchy. Máchání? Ona? To nikdy! Chtěla se ohradit, něco pronést na svou obranu, ale když viděla jeho pohled, na vše zapomněla. Jen hleděla do očí, které měly hloubku moří. Čas jako kdyby se zastavil. Všechno kolem nich se ztratilo. Zůstali jen oni dva. Černý rys se začal pomalu nahýbat k ní, až se dotkl jejích rtů.

„Tohle bychom neměli," vydechl, ale bylo to konstatování, které nemělo nejmenší váhu, protože hned vzápětí se jejích rtů něžně zmocnil. Jemně ji k sobě přivinul a ona se blaženě propadala do té nádhery. Polibkem ji očaroval a ona se nechala vést tím, co celou duší chtěla.

„Řekni ne a já toho nechám, Eliz," zašeptal zhrublým hlasem, když na chvíli polibek přerušil. Dával jí možnost se zachránit. Měla příležitost si zvolit, jenže ona už dávno předtím věděla, jaká bude její odpověď.

Něžně se na něj usmála, vzala jeho hlavu do dlaní a zavála mu do obličeje: „Ale já říkám ano, Simone."

V tu chvíli už nebylo cesty zpět. Její slova prolomila jakoukoliv snahu chovat se správně. Odevzdala se mu jimi a nemohla couvnout. On však také ne. Rychlým pohybem ji zvedl do náručí a nesl k posteli. Už ho nic nemohlo zastavit. Rázem se vše rozplynulo a jejich vášnivý polibek zpečetil vášeň mezi nimi. Zábrany padly stejně jako jejich oblečení. Těla se nalepila na sebe a oddala se svým tužbám. Bylo to jako vzlétnutí do nebe a nedalo se na to zapomenout.

****

Když o něco později Eliza ležela ovinutá dekou, zatímco ji jeho paže objímaly, cítila se dokonale šťastná. Tohle bylo přesně to, co vždycky chtěla. Mít vedle sebe muže, kterému na ní bude záležet. V pirátově náručí cítila jen bezpečí a jistotu, že tohle je její splněný sen. Unaveně se k němu přitulila. Simon ji k sobě ještě pevněji přitiskl a políbil na čelo.

„Má krásko," zašeptal tiše a její srdce se zatetelilo radostí a láskou.

„Můj drahý piráte," odvětila stejně tiše.

Dlouho tak leželi a mlčeli. Ani jeden z nich nechtěl ten okamžik porušit. S úsměvem naslouchala pod hlavou bušení jeho srdce a nechápala, jak si kdy mohla myslet, že je zlý. Vždyť to byl ten nejlaskavější muž a ona jím byla každým dnem víc a víc okouzlená.

„Víš, že jsme neměli," přerušil to souznění po chvíli ticha vážnými slovy, která roztříštila atmosféru. Na okamžik zavřela oči, aby tomu mohla uniknout. Tohle nyní nechtěla slyšet. Po něčem tak krásném nechtěla poslouchat, že to byla chyba. Pro ni ne. Nikdy toho nebude litovat.

Pomalu zvedla hlavu, aby mu viděla do očí a zašeptala: „Tobě se to snad nelíbilo?"

V ten moment se muž zvedl na lokti ze své ležérní pózy a přivinul ji k sobě ještě pevněji. Chvíli jí v tichosti hleděl do očí, ve kterých viděl zranitelnost. „To nikdy! Bylo to krásné. Stejně jako poprvé, ale... ty si zasloužíš svého lorda. Někoho lepšího. Já jsem jen obyčejný pirát. Neměl jsem se nechat unést. Nic to nemění. Musíš se vrátit do svého světa."

To už po něm blýskla rozčíleným pohledem a odtáhla se od něj. „A co já? Na mém názoru nebo na mých přání nezáleží? Proč se mě nezeptáš, co chci."

Simon na okamžik zavřel oči, jako kdyby potřeboval pár chvil na to, aby si srovnal myšlenky. Jakmile to udělal, znovu na ni pohlédl a chtěl ji pohladit. Ona však uhnula.

„Záleží. Samozřejmě, že ano, ale v tomhle mi musíš věřit. Tohle je akorát cesta do pekla, má krásko. Nic nechci míň než ti ublížit, a právě to by se stalo, kdybych si dovolil víc. Jsem prachmizerný pirát, na kterého je vypsaná odměna. Nemám ti co nabídnout. Jen věčný strach," vydechl.

Eliza těžce polkla. Tolik mu chtěla říct, že je jí to jedno. Že když bude s ním, tak jí to bude stačit. Jenže viděla, že jeho podivný smysl pro čest zase vyhrává, proto se rozhodla pronést tu největší lež ve svém životě, aby ji k sobě pustil, aspoň než doplují do přístavu. „Vždyť si můžeme jen užít společný čas. Neznamená to, že bychom se museli hned brát, Simone. To po tobě nežádám."

Její pirát se jí zadíval dlouze do očí, jako kdyby chtěl odhalit, zda to myslí vážně, nebo ne. Snažila se tvářit co nejodhodlaněji. Stálo jí to za to. Když ho bude moct mít pro sebe nějaký čas. Třeba mezitím najde způsob, jak ten čas prodloužit.

To už si ji přitáhl blíž a ona se nechala. Opřel si čelo o její a ona věděla, že vyhrála. Pro tuhle chvíli byl její. A ona udělá vše, co bude v jejích silách, aby to trvalo věčně.

****

„Plosím, snídaně plo pána a paní," byla první slova, která Eliza uslyšela, když se probrala ze spánku. Prudce při nich sebou trhla a vyletěla do sedu. Vzápětí však s dalším výkřikem zaplula zpátky, když uviděla Pierra, který pobíhal kolem stolu a vesele se na ni zubil.

To už se obrátila na piráta, který vedle ní klidně spal. Očividně ho ani svým výkřikem nevzbudila. Ovšem s tím se nehodlala spokojit. Nešetrně do něj dloubla ještě v pořádné ráži a zasykla jeho jméno.

Dloubnutí očividně zaúčinkovalo, protože vyletěl do sedu s napraženýma rukama a výkřikem: „Kdo? Kde? Co?"

Eliza mu rázně ukázala na usmívajícího se kuchaře, zatímco měla celou tvář rudou rozpaky. Pierre snad vůbec nechápal, co udělal špatně. Copak bylo normální nosit snídani někomu, kdo ještě spí? A ještě v nedostatečném oblečení? Vždyť je dáma! Tohle nebylo správné!

„Ach, Pierre, krásně to voní," slova, která její pirát pronesl rozhodně nebyla tím, co od něj čekala. Div jí nevypadly oči z důlků, když to slyšela. Rázem odvrátila pohled od kuchaře. Naklonila se k roztomile rozcuchanému Simonovi a zasykla: „To si snad děláš legraci! Okamžitě ho odsud vypakuj!"

Odpovědí jí bylo uličnické zazubení a naklonění se k ní. Načež než si mohla uvědomit, co měl v úmyslu, chopil se jejích úst a líbal ji s tak náruživou smyslností, že vzápětí zapomněla na nějaké trucování a poddala se tomu. Uvědomovala si, že nad ní má neuvěřitelnou moc, a to se nesměl dozvědět. Mohl by to využít proti ní, a to by nikdy nedopustila. Když ji od sebe konečně odtrhl, omámeně na něj pohlédla. Vztek a rozpaky byly tytam.

„Myslím, že nyní už ti to nevadí, má krásko," zašeptal těsně u jejího pravého ucha.

Jeho slova ji okamžitě probrala z omámení. Mrskla pohled ke stolu a nevěřícně se nabodla na spokojeně zírajícího kuchaře. Vztek se vrátil plnou silou. Rozzuřeně popadla polštář a vrhla ho po Pierrovi. Ten se mu zmateně uhnul.

„Pierre, copak nevíte, co je slušné?" pokárala ho, když její gesto očividně nepochopil.

Jenže ani její slova nezapůsobila. Pirát totiž spráskl ruce a s přiblblým úsměvem vyhrkl: „Ach, mademoisel, vy být tak klásný pál."

Očividně to chtělo něco důraznějšího. Proto přelezla přes usmívajícího Simona a ze země popadla jeho pistoli, načež ji zamířila na kuchaře a zařvala: „A ven!"

To už ho konečně donutilo, aby vzal nohy na ramena. Jakmile se za ním dveře s prásknutím zavřely, Eliza úlevně vydechla. Už se bála, že vážně neodejde. Mrskla pohledem po rozesmátém kapitánovi. Načež si na sebe hbitě natáhla oblečení a vrhla se na snídani.

„Víš, že jsi krásná, když se zlobíš?" přerušil ticho Simon, když se dál klidně rozvaloval na posteli a očividně nikam nespěchal.

Vrhla na něj pohled skrz sklopené řasy a začala klidně jíst, aniž by mu odpověděla.

„Obzvlášť, když takhle sedíš u stolu s těmi rozpuštěnými vlasy a poodhalenou košilí," škádlil ji dál.

Eliza si dala do úst další plátek a vrhla po něm sladkým úsměvem. „Ještě jedno slovo, kapitáne, a slibuju, že z té postele nezbyde nic jiného než cáry."

Ale pirát se jen pobaveně rozesmál. Jeho hlasitý smích ne a ne zastavit. Po chvíli ze sebe vyhekal: „Jsi tak sladká."

Věnovala mu veselé zazubení, než sebevědomě pronesla: „To já moc dobře vím. A taky vím, že jestli hned nevstaneš, tak ti zaručuju, že ti nezbyde nic k jídlu."

A se smíchem sledovala, jak rychle vyletěl z postele. Hbitě na sebe hodil kalhoty i košili a už stál za ní. Oči mu jiskřily pobavením, když se k ní naklonil a ukousl jí kus její snídaně. „To bys mi přece neudělala."

Rázem se musel uhýbat jejím snahám ho za to potrestat. Hbitě se stáhl za ni, a když to nečekala, lehce ji nadzvedl a posadil se na její místo. Ji si pak usadil na svůj klín. Šokovaně vyjekla. Simon si toho však nevšímal a nezdvořile se začal cpát, aniž by ji pustil.

Eliza po něm metala blesky a snažila se z jeho sevření uvolnit, ale byl jak z kamene. Nedovolil jí to. Po chvíli marného snažení si povzdechla. Bylo jí jasné, že nemá šanci, a tak se zaměřila na to pozitivní. Proč by se vlastně měla bránit tomu, že má svého piráta jen pro sebe. To by přece byla blázen. Naopak by si to měla užít.

Proto se jí na tváři rozhostil spokojený úsměv, když se opřela o Simona a zavřela oči. Chvíli v té pozici zůstala a užívala si, jako kdyby to bylo nekonečné.

„Elizo? Ty už nemáš hlad?" vyrušil ji z myšlenek po nějaké době její společník.

Ona však ani neotevřela oči, když odpověděla: „Ne."

Její jasná odpověď ho tak pobavila, že se uchechtl. Smích ho však přešel, když na něj kriticky pohlédla a prohodila: „Za to ty bys měl trochu jídlo omezit. Nebo se za chvíli do ničeho nevejdeš."

Muž ohromeně vydechl a pohlédl na sebe. Při tom pohybu uvolnil její sevření a ona toho využila. Vyskočila na nohy a popoběhla. Což udělala právě včas, protože Simon zvedl oči a rozhodl se ji za její opovážlivá slova ztrestat.

Eliza před ním však hbitě kličkovala. Nehodlala se jen tak nechat chytit. Uskočila doprava, pak doleva a jen tak tak se vyhnula jeho rukám.

„Ty mě nechytíš!" zapištěla těsně předtím, než se jí kolem pasu ovinula jeho paže a začala si ji k sobě přitahovat. Neodpustila si hlasité vřískání a snahy o uniknutí, ale k ničemu jí to nebylo. Jen ho tím víc rozesmávala.

„Ale no tak. Takhle se přece dáma nechová," pronesl provokativně, když ji dostal až k sobě a ztrestal ji tím nejstrašlivějším trestem. Lechtáním. Žena se svíjela a hýkala smíchy. Pokoušela se mu vyvléknout, ale on nepovolil. Z očí jí tekly slzy smíchu. Lechtání ji mučilo. Nebylo úniku. Proto vzápětí změnila taktiku, a naopak se ke svému pirátovi přitiskla. A brzy na to to byla ona, kdo se smál, zatímco on se svíjel pod jejím lechtáním. Nikdy by nevěřila, že je tak lechtivý.

„Ty vřískáš jak holka," provokovala ho pobaveně. Sama se smála, co mohla. Dávno se v boji o lechtání dostali až na zem. Boj to byl urputný a tvrdý, kdy se pravidelně střídaly strany toho, kdo právě vyhrával. Tedy, kdo zrovna lechtal toho druhého.

„Pane Bože, co se to tady děje?" přerušil jejich dovádění náhle nechápavý výkřik.

Eliza se okamžitě odtrhla od piráta a nevěřícně zírala na Rabího, který stál ve dveřích s rukama sepnutýma k modlitbě. To už se Černý rys začal sbírat ze země a ji vytáhl za sebou, zatímco ona rudla čím dál víc.

„Neumíš klepat?" vrhl po něm pobaveně otázkou a zakoulel očima. Očividně si nic nedělal z toho, že je kněz objevil v takové nedůstojné pozici.

„Klepal jsem čtyřikrát, ale očividně jste měli příliš... ehm... napilno, takže jste mě přeslechli."

„No, asi ses málo snažil. To ale nebudu teď řešit. Tak co jsi potřeboval, že bylo nutné sem vtrhnout?" zeptal se raději na to důležité, co ho zajímalo. Přičemž tu část o tom, jak měli napilno ignoroval. Eliza se zatím za jeho zády snažila upravit svoje oblečení do přijatelnější podoby.

Rabí se podrbal na hlavě, načež rozhodil rukama. „Nutného? Vlastně nic."

Žena vyhlédla pod ramenem Simona a nevěřícně vyhrkla dřív, než mohl její společník nějak zareagovat: „Jak nic?"

Rabí je oba přelétl pohledem, než promluvil: „No, nebudeme si nic nalhávat. Vy dva si vjedete do vlasů každou chvíli. Takže, co jsem si asi měl tak myslet, když jsem slyšel Elizu vřískat? Samozřejmě, že jsem se sem hned nehnal. Počkal jsem pár minut, ale jelikož to neustalo, měl jsem obavy o vaše zdraví. Že se pokoušíte jeden druhého zabít. Byla moje duchovní povinnost jít vás zkontrolovat."

Simon na něj zůstal zírat, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Vzápětí však svůj šok vyřešil po svém. Bouřlivě se rozesmál. Eliza za ním měla sama co dělat, aby vlastní chichotání zadržela při tom pohledu.

„To mě máš za takového vrahouna, že si myslíš, že bych ji tu snad mlátil?" vyhekal ze sebe po chvíli mezi záchvaty smíchu.

„Nemám, ale tak člověk nikdy neví, co ten druhý v hněvu udělá. Jednou ještě kdysi jsem měl jednoho muže na zpovědi a ten..." začal se ospravedlňovat, ale to už ho oba přítomní najednou přerušili slovíčkem dost a poté společně vyprskli smíchy.

Kněz je přejel znechuceným pohledem a zavrtěl hlavou. „Jak malé děti!"

Načež se bez pobízení posadil k již stydnoucí snídani. Kecnul si na židli a natáhl se po jídle. Nejspíš si říkal, že pokání již učinil a nyní by se měl za tu starost odměnit. Navíc to jídlo vypadalo víc než chutně, tak jakýpak copak.

„Někdo tě snad pozval?" otázal se ho Černý rys vesele, zatímco se posadil naproti němu.

„Jistě. Za ten příšerný šok, který jsem z vás měl, si to zasloužím. Jo, vlastně jsem se sem nehnal tak úplně zbytečně. Měl by ses jít podívat na palubu. Myslím, že Jack viděl nějakou loď," dodal s plnými ústy, když se pokoušel do sebe nacpat co nejvíc jídla najednou.

„A to si nemohl říct první? Ty děláš, jak kdyby ses sem hnal kvůli mému vraždění a místo toho mi zapomeneš říct to hlavní," vyhrkl Simon rozčíleně, když se prudce zvedl ze židle s chmurným výrazem. Hbitě si navlékl košili, líbnul pusu Elize na čelo a vyběhl z kajuty.

Jakmile za ním bouchly dveře, kněz se k ní s poťouchlým úsměvem otočil a pronesl svůdně: „A teď si konečně můžeme užít my dva."

Eliza na něj zůstala zírat, jak kdyby mu najednou narostly dvě hlavy. To už na ni však kněz zamrkal, a než se mohla zeptat, co to dělá, dovnitř se vřítil její pirát. Vrhl se k ní a než se nadála už mu ležela v náručí a užívala si nespoutaný polibek. Když se od ní konečně odtrhl, věnoval sebevědomý úsměv svému příteli.

„Bůh tě vidí," varoval ho ještě, než stejně rychle jako se vrátil, zmizel.