Proběhla mezi stromy a zasmála se. Měla skvělou náladu. Pomalu se pohybovala přírodou a usmívala se. Nejraději by si jen tak lehla mezi ty cizorodé květiny a nechala svou mysl běžet všemi směry.

Zahnula za další strom, ale v tom se zastavila, když jí zrak padl na nohy, které lezly z jednoho křoví. Chvíli na ně jen třeštila oči s těmi nejšílenějšími nápady. Po chvíli, kdy se nic nestalo, se potichu začala k místu přibližovat, rozhodnutá začít křičet jako na lesy, jestli je to mrtvola. Už si i v krku vše na tu velkou akci připravovala. Než však mohla spustit křik, vstoupila před nohy a rázem na přivolání pomoci zapomněla. Na zemi totiž neležel nikdo jiný než Rabí. Klidně se tam opíral o strom a naprosto nedůstojně chrápal.

Když tam stála a sledovala ho, zatímco se jí srdce vracelo do původní podoby, měla chuť ho umlátit za to, jak ji vyděsil. Když však viděla jeho blažený úsměv a v rukou láhev rumu, zachichotala se. Nešlo to zadržet. Vypadal tak nevinně... až na to chrápání. Rychle si zakryla ústa, aby ho svým pobavením neprobudila.

Poodešla potichu na stranu, rozhodnutá ho nerušit. Když v tom se jí zrak zastavil na vysoké trávě a v očích jí zajiskřilo. Tomu vábení nešlo odolat. A tak se o chvíli později ocitla na stromě, kde se pohodlně usadila. Načež se nahnula a začala dlouhým stéblem přejíždět spícímu knězi po obličeji. Dotyčný sebou párkrát trhl, ohnal se po neviditelném nepříteli, ale když stále nepřestávala, brzy na to Rabí naprosto probuzený vyletěl na nohy. V tu chvíli se stáhla do bezpečí zákrytu stromu.

„Zatraceně, něco po mně lezlo! Něco pěkně hnusného," zanadával hlasitě, zatímco poskakoval a snažil se z obličeje dostat cokoli, co by to mohlo způsobovat. Jakmile se ujistil, že tam nic nemá, rozhlédl se kolem sebe. Když však nikoho neviděl, sepjal ruce a zamumlal jako modlitbu: „Bože, to si opravdu nezasloužím trochu odpočinku?"

Při jeho slovech Elize zajiskřilo v očích. Zalezla ještě víc za nejbližší větev a vykoukla z druhé strany, než na něj zavolala co nejvíc zhrublým hlasem: „To myslíš po tom tvém chlastání?"

Kněz sebou trhl, jako kdyby se mu do nohy zapíchl trn a s těkavým pohledem vyhrkl: „Bože? Ty mě slyšíš?"

„Jistě, když mě neustále voláš," zaskuhrala Eliza jen stěží zadržující smích.

Rabí znovu pohlédl vzhůru, ale to už se mladá žena schovala ještě víc. Neměl šanci ji odhalit. Užívala si pohled na jeho zmatenou tvář.

„Bože, já se polepším. Slibuju," ujistil svého nadřízeného s očima navrch hlavy. Vyděšeně se kolem sebe rozhlížel, a přitom se snažil odkopnout z dohledu láhev, která ležela na zemi jako důkaz jeho pití.

„To doufám. Jsi kněz!"

„Jistě, já nezapomněl. Už si nebudu dávat ani celou láhev rumu," doplnil svá slova odhodlaně, načež přešlápl z nohy na nohu a dodal: „A teď bych měl být vlastně někde jinde. Tak tedy zatím sbohem."

„Utíkej za svým posláním, hochu. A opovaž se opíjet!" donesla se k němu Elizina zabarvená odpověď, zatímco se hnal pryč.

Ještě několik chvil počkala, až byl z doslechu, načež se rozesmála nahlas. Nemohla přestat. To bylo prostě dokonalé. Náramně si to užila. Se spokojeným úsměvem se opřela o kmen stromu a zahleděla se do koruny. Pro jistotu po očku zkontrolovala, zda tam není žádný had, ale pak už si nechala větrem cuchat vlasy a uspávat. Netrvalo to tedy dlouho a propadla se do lehké dřímoty, ve které se jí míhaly chvíle s pirátem.

****

„Ale ale copak tu děláme?" doneslo se ke snící ženě jakoby z velké dálky a vytrhlo ji to ze sladkého snění. Prudce vylétla z polo sedu a vytřeštila oči. Přičemž se musela na poslední chvíli zachytit větví, aby nesletěla na zem. V tu chvíli úplně zapomněla, kde to vlastně usnula.

Jakmile si byla jistá, že nespadne, pohlédla dolů a zazírala na pobaveně se zubícího se Černého ryse. Klidně si tam stál a netvářil se ani trochu omluvně, že kvůli němu málem sletěla. Rozčíleně po něm metla pohledem a konečně probuzeně zavolala: „Než jsi mě tak ohleduplně vyrušil, tak jsem se snažila odpočívat."

„Nechci být hrubý, ale strom mi nepřijde jako nejbezpečnější místo k odpočinku," poznamenal s koutkem úst pozvednutým v úsměvu.

Eliza se usadila pohodlněji, přičemž začala volně komíhat nohama ve vzduchu, když na něj sladce zavolala: „Jen zbabělec by se toho bál."

Rázem se hnědovlasému muži na čele objevila zamračená vráska. Pomalu postoupil blíž pod strom. „Chceš snad říct, že jsem zbabělec?!"

Mladá dáma mu věnovala nevinné zamrkání. „Nic takového jsem neřekla, kapitáne. Asi se bereš moc vážně, a to škodí zdraví."

Za její odpověď se jí dostalo zamračeného pohledu, ale jen jí vykouzlil na tváři široký úsměv. Ten vzápětí i jeho zachmuřenou tvář rozzářil. Pirát se smíchem zavrtěl hlavou a prohodil tiše: „A co kdybys slezla dolů, Elizo, a řekla mi to ještě jednou a do očí?"

Žena v mužském oblečení po něm blýskla zazubením. „Počkej, můj pane, já se zamyslím." Načež se narovnala a hraně se zamyslela. Přičemž na prstech začala odpočítávat pět vteřin, než mu odpověděla: „Velice hluboce jsem se zamyslela a odpověď je stále ne."

„Neprovokuj mě!"

„Já a provokovat? Anděl jméno mé," obratem odvětila s nevinným kukučem. Načež dodala: „Navíc jsem se tu schovávala pro tvé dobro. Vyhýbám se ti, abys měl šanci mi odolat. Oplývám totiž přílišným kouzlem osobnosti. Jinak bys neměl šanci."

„Pojď dolů, ty provokatérko!" křikl po ní s očima jiskřícíma pobavením i vzteky. Jenže jeho zajatkyně udělala naprostý opak. Hbitě se zvedla na nohy a mrštně začala lézt výš do koruny stromu.

„Ty pojď nahoru, piráte!" zavolala na něj vesele při té činnosti. Mrskla rychlým pohledem dolů a dodala: „Mně se tady totiž docela líbí."

Černý rys na ni zdola rozčíleně hleděl. Copak si neuvědomovala, co jí řekl? To ho nemohla jednou poslechnout? To vždycky musela udělat pravý opak? Ta zatracená ženská ho odmítala poslechnout.

„Já to myslím vážně!" odsekl, ale koutky úst mu taky cukaly smíchy. Nemohl se zlobit, když ji sledoval, jak šplhá po stromě. Dáma. Byla šlechtična, a přesto se k něčemu takovému uchýlila. Nepřestávala ho překvapovat.

To už se Eliza usadila na téměř nejvyšší větvi a houkla na něj: „Já také, kapitáne! Jen ti pomáhám. Musíme od sebe udržovat patřičnou vzdálenost. Musím zůstat čistá... tak trochu pro svého snoubence. Jak jsi říkal. Pamatuješ? A tohle je taková správná vzdálenost. Navíc se tu cítím hned blíž k Bohu."

„Víš moc dobře, že jsem to takhle nemyslel," odvětil vážně. Když to s ní však nehnulo, dodal výhružně: „Slez dolů! Hned! Nebo tam pro tebe vylezu a sundám tě sám!"

„Už se bojím," dostalo se mu bezstarostné odpovědi, a ještě mu na hlavě přistál hozený plod stromu.

No, dobrá, když to nejde po dobrém, půjde to po zlém, pomyslel si odhodlaně. Načež se vzápětí k jejímu šoku zachytil nejnižší větve a lehce se na ni vyhoupl.

Eliza se té své chytila pevněji, když na něj zavolala: „Abys nespadl! Já tě rozhodně pak ošetřovat nebudu!"

Její slova s ním však nehnula, ani ho nerozhodila. Neohroženě šplhal dál a jen sem tam po ní blýskl úsměvem.

„Nejsem totiž žádná tvá poddaná," dodala uličnicky, načež trochu nejistě sledovala, jak se k ní každým vyhoupnutím blížil víc a víc. Šlo mu to tak lehce. Jako kdyby se ani nezapotil. Nejistě si skousla ret. Neměla však kam uniknout.

Netrvalo to dlouho a dostal se až na větev pod ni. V ten moment ustal v pohybech a jen k ní zvedl oči, ve kterých mu hrály jiskřičky smíchu. „Mám tě, Eliz. Co s tím uděláš?"

Provokativně se k němu sehnula a naklonila se tak blízko, až měli obličeje jen několik centimetrů od sebe. „Možná mám v záloze tajný plán."

Načež se od něj chtěla oddálit, ale v ten samý moment po ní Černý rys chmátl a za jejího křiku ji sundal z větve a posadil vedle sebe.

„Tohle řešení se mi líbí víc," zabroukal vesele.

„Ty jeden piráte," zahučela rozčíleně.

„Ty jedna šlechtično!" oplatil jí jízlivě.

Načež se oba uvolněně rozesmáli. Když tak na něj hleděla, nechtěla, aby tahle chvíle nikdy skončila. Cítila se šťastná a po ničem jiném netoužila. Jeho ruka jí jemně spočinula na zádech, jakmile smích ustal. Zůstali sedět na té větvi a jen naslouchali zvukům přírody kolem nich. Nemluvili, aby neporušili jakési pouto toho místa.

Po nějaké době to už však Eliza nevydržela a pohlédla na svého společníka a vyhrkla: „Jak ses vlastně stal pirátem?"

„Řeknu ti to, Eliz, pokud mi začneš konečně říkat jménem," odvětil pirát a věnoval jí nezbedný úsměv. Úsměv, který by mohla milovat do skonání věků. Byl dokonalý. Jen stěží od něj dokázala odtrhnout oči.

„A jaké, že bylo to jméno? Ach, ta moje paměť," poškádlila ho vesele. Vrhl po ní slibujícím pohledem a ona jen nevinně pokrčila rameny. Líbilo se jí ho takhle provokovat. V tu chvíli dokázala zapomenout na všechno.

Samozřejmě, že jeho jméno věděla. Nehodlala ho jen tak zapomenout. Simon. Bylo pro něj jako stvořené. Nejistě ho chvíli převalovala na jazyku, než ho konečně pronesla. Stálo to však za to, když viděla výraz mužových očí. Hodně to pro něj znamenalo, a proto byla odhodlaná ho používat víc.

Pak nastal čas klidu a míru. Kolem nich poletoval a šeptal tichý vítr verše své bouřící se paní, zatímco oni seděli na stromě a povídali si. Nejdříve o životě piráta. O jeho rodině, a především o jeho matce, která dělala vše pro to, aby je uchránila před chudobou. Pak však onemocněla a za pár týdnů bez řádné péče zemřela. Simon se tak ocitl na světě úplně sám. Svého otce nikdy nepoznal. A tak se toulal po ulicích, mrznul a umíral hlady. Nevěděl, co dělat, aby se uživil. Byl hozen do vody a musel plavat. Jenže byl světem nedotknut. Kdyby se ho tenkrát neujal starý Joska, který ho vzal k sobě domů, dal mu teplé jídlo a naučil ho zacházet se zbraní, nepřežil by. Staral se o něj jako o vlastního, ale pak...

V tu chvíli se její společník odmlčel. Jako kdyby toho řekl příliš. Jeho ztuhlá záda dávala najevo, že víc z něj dnes nedostane a ona ho nutit nechtěla. Jen stěží zadržovala hrůzu z toho, co se mu stalo. Jak se musel starat sám o sebe. Obdivovala ho za to ještě víc než do té chvíle.

A tak aby mu dala najevo, že si cení toho, co vše jí řekl, začala vyprávět sama. Bylo to poprvé, co se někomu svěřila s tím, jak přišla k jizvě na své tváři. Že se tehdy honili společně s Colinem. Malí, nerozvážní a divocí. Děti, které neměly do rukou dostat zbraně. Jenže oni je sebrali tajně z otcovy pracovny. Hráli si na bojovníky s ostrými dýkami. Až se to stalo. Přiblížil se příliš blízko a ona zakopla. Upadla a on nestačil uhnout se svou rukou. Viděla to před sebou, jako kdyby se to stalo dnes. Cítila tu bolest. Tenhle čin však měl daleko víc důsledků než bolest. Když to zjistil otec pořádně Colina zmaloval. Jenže co bylo horší, bylo to, že se od něj odvrátil. Přestal pro něj být důležitým.

Zatímco ona naslouchala matčinu naříkání, kterému tehdy nerozuměla. Byla malá. Netušila, jak moc se to podepíše na jejím životě. Nejvíc ji však po celé ty roky mrzelo, že to mohlo za zkažený vztah jejího bratra a otce. Ona sama své zranění nikdy Colinovi nevyčítala. Nebyla to jenom jeho chyba. Na vině byli oba dva.

To už jí Simon něžně přejel po jizvě, až se jí zadrhl dech, když k němu zvedla sklopené oči. Pirát se na ni hleděl tak dojatým pohledem, že ji to zarazilo. Ještě chvíli si ji mlčky prohlížel, než zašeptal: „Já myslím, že s ní jsi daleko krásnější. Všichni ti šlechtici museli být slepí, že to neviděli."

Dojatě zčervenala. Ještě nikdo jí něco takového neřekl. Většinou odvraceli zrak. Nebo dělali, že žádnou nemá. On se jí klidně dotýkal. Přesto, že u pirátů nikdy neviděla kradmé pohledy, jeho slova pro ni byla jako balzám na duši. Někomu se líbila taková, jaká byla.

Jemně sevřela jeho ruku a zašeptala: „Děkuju."

Dlouho tam seděli a zpracovávali slova toho druhého. Odhalili si navzájem vzpomínky, které pro ně byly důležité. Takové, které nikomu jinému nesvěřili. Dali jeden druhému velkou důvěru. Ani jeden ji však nehodlal porušit.

„Kapitáne! Kapitáne! Černý ryse!" vyrušilo jejich souznění po nějaké době zoufalé volání.

Eliza pocítila zklamání, že jejich samota byla narušena. Bylo to tak krásné, že chvíli doufala, že by to nemuselo nikdy skončit. To už se však dole pod nimi objevil Johns. Hnal se k nim, jako kdyby mu hořelo za patami. V jednu chvíli se zarazil, aby se rozhlédl a už chtěl běžet dál, když zvedl hlavu a konečně je uviděl. Šokovaně vyvalil oči a otevřel ústa. Eliza při tom pohledu měla co dělat, aby se ovládla. Černý rys vedle ní měl stejný problém.

„Johnsi, my nejsme mrtví. Takže se klidně můžeš přiblížit," zavolal na něj kapitán po chvíli vesele.

„Ano, kapitáne," vyhrkl pirát stále v jakémsi šoku a konečně se hnul, aby doběhl až k nim.

„Tak co se děje, že mě tak naléhavě voláš?" otázal se hnědovlasý muž, když by se jinak odpovědi nedostal. Lehce už seskakoval z větví dolů a pak se obrátil k Elize a nastavil náruč s milým otázáním: „Smím pomoci?"

Mladá žena pomalu slezla o několik větví níž, než odvětila: „Děkuji, ale myslím, že to zvládnu sama."

Načež se postavila, aby seskočila ze stromu. Jakmile však dopadla, podlomila se jí noha, až se zakymácela a byla by spadla, kdyby ji na poslední chvíli nezachytily pevné paže. Vydechla úlevou, ale to už uslyšela ve vlasech jeho smích. „Tvrdohlavá jako vždycky."

To už se od něj odtáhla a hrdě pozvedla bradu. „Kdybys mě neprovokoval, zvládla bych to líp."

Pirát se pobaveně zasmál, načež se zadíval na Johnse, který stále mlčel. Tázavě na něj tedy pozvedl obočí a muž se konečně probral. Načež ze sebe rychle vysypal, proč se k nim tak přihnal: „Něco jsme našli, kapitáne."