Eliza se napůl v mrákotách po kolenou vrhla k druhému okraji loďky. Naklonila se přes něj a pohlédla do vody. Nemohla tomu, co viděla, stále uvěřit. Někdo ho stáhnul pod hladinu. Očima prohledávala průzračnou vodu, když v tom se plavidlo nahnulo na stranu, jak se o něj opřel někdo z druhé strany. Vyjekla strachy a chmátla po druhém pádle. Teprve poté se nejistě otočila.

„Takhle mě vítáš, milady?" promluvil vesele Černý rys, ze kterého crčela voda. V ten moment hnědovláska upustila svoji zbraň a vrhla se k němu. Muž se elegantně vyšvihl celým tělem do loďky a sevřel ji v náručí.

„Nemusíš se bát. Nikdy už se tě nedotkne, Elizo," mumlal, zatímco ji smáčel vodou svým sevřením. Jí to však bylo jedno. Hlavně, že to nebyl další Rudovousův poskok. Konečně byla v bezpečí.

„Neudělal ti něco?" otázal se po nějaké době ticha, kdy jí něžně zvedl bradu, aby jí viděl do očí. Jeho vlastní byly napjaté rozhodnutím kohokoli ztrestat. Eliza však jen pomalu zavrtěla hlavou, zatímco z ní padalo napětí, které ji nutilo bojovat o přežití. Byla by se sesunula na dno loďky, kdyby ji Černý rys hbitě nezachytil. Chvíli ji pevně svíral, než ji opatrně usadil na sedátko.

Hleděla na něj a před očima se jí promítalo, jak jí dával vinu za to, že je přepadl Rudovous, ale také to, jak se vynořil jako bůh pomsty a stáhnul toho muže do vody, aby ji zachránil. Měl tolik stránek osobnosti. V jednu chvíli ji zachraňoval a v jinou všeho litoval. A to v ní utvrdilo rozhodnutí, už nahlas nedat najevo, že by k němu mohla něco cítit. Po minulé zkušenosti si nehodlala znovu nechat ublížit.

Černý rys se okamžitě chopil pádel a začal je směřovat ke břehu. Přesto z ní po celou dobu nespustil zrak. Ona však svým po chvíli uhnula. Nechtěla se nechat znovu unášet marnými nadějemi.

Najednou si uvědomila, že neslyší žádné šplouchání pádel, ani voda kolem ní se nehýbala. Překvapeně zamrkala. Stáli na místě. Věděla to a začala zhluboka dýchat, ale i tak na něj nepohlédla. Nechtěla. Chtěla být konečně v bezpečí a sama, aby si mohla urovnat myšlenky.

„Elizo?" ozval se po chvíli, kdy bylo jasné, že se neotočí. Jeho hlas byl naplněný neobvyklou naléhavostí. Přesto se na něj odmítala podívat.

Teprve když ucítila na svém rameni dotek jeho ruky, pomalu se otočila. Překvapeně zaznamenala, že muž stojí před ní a vzápětí si k tomu všemu ještě před ni klekl, čímž loďku trochu rozhoupal.

Jeho oči byly naplněné vážností, ale ty poťouchlé jiskřičky humoru tam vzadu stále plály, když promluvil tiše: „Elizo, nikdy jsem ti nechtěl ublížit a vím, že přesně to jsem udělal, když nás přepadl Rudovous. Měl jsem vztek na sebe, a ne na tebe. Neprávem jsem si ho vybil na tobě. Omlouvám se. Udělal jsem to, protože jsem si uvědomil, že si zasloužíš víc než obyčejného piráta, na kterého je vypsaná odměna. Měla bys mít svého vévodu nebo hraběte. Nemůžu dovolit, abych tě využil jen pro svoje potěšení, na to jsi příliš čistá. Musel bych se sám před sebou stydět. Za svůj život jsem udělal spoustu hrozných věcí, ale tohle nedopustím. Nezničím ti život!"

Mladá žena naslouchala slovům se zadrženým dechem a poznávala další stránku, kterou by do něj neřekla. Její srdce poskakovalo nahoru a zase dolů. Tohle bylo něco, co chtělo slyšet. To už klesla na kolena k němu a zašeptala: „A co když si chci nechat zničit život?"

Černému rysovi zajiskřilo v očích, když ji k sobě něžně přivinul a políbil na čelo. „Ale já to nedovolím!" Načež vstal a zatvářil se rozhodně. „V příštím přístavu tě dostanu na loď, která tě odveze domů."

Rázně se vrátil k pádlování ke břehu, zatímco ona stále seděla na dně a hleděla na pirátova záda. Náhle se musela pousmát. Už věděla, že mu není lhostejná. Na tváři se jí rozzářil úsměv. Záleží mu na ní. Aspoň trochu určitě. Takže se tak lehko nevzdá. Nechtěla si vzít starého vévodu či hraběte. Toužila být s pirátem!

****

Pomalu šla po boku Rabímu po pláži, který se snažil vtipně zdokumentovat, co se na ostrově všechno seběhlo, ale místo toho, aby ho někdo uznal za jeho práci, se mu posmívali. Ovšem on si z toho nic nedělal, naopak vypadal, že je tím potěšen.

Eliza se do debaty nezapojovala. Naopak dumala, jak by oddálila jejich cestu do nejbližšího přístavu, aby mohla mít kapitána co nejdéle pro sebe. Potřebovala čas, aby ho donutila pochopit, že ji nemůže nechat odejít. Pokud však nyní nasednou na loď, nepřesvědčí ho. Zamyšleně se kolem sebe rozhlédla. Vlny se rozbíjely o sebe, zatímco se její nohy v botách nořily do písku. Něco tu přece musí být! Něco, co je zdrží.

Na okamžik se zaposlouchala do Rabího monologu: „... kdybychom nebyli piráti, tak nevím, jak bych zdůvodnil tolik porušení přikázání. Loupit, vraždit, hledat poklady, opíjet se. Máte štěstí, že jsem si to zjednodušil. Jinak bych se z vás zbláznil. A když už na to narážím, tak už dlouho se mi nikdo z vás nezpovídal! To, že nehlídám každý prohřešek, neznamená, že to budete odbývat! Vůbec moji práci neberete vážně..."

„Ale, prosím tě, vždyť bychom ti jenom říkali to, co si stejně viděl, Rabí," skočil mu pobaveně do řeči Černý rys, který se zastavil, aby na ně počkal.

Víc však už mladá žena jejich škádlení neposlouchala. Dokonce se zastavila, protože jí v hlavě uvízla knězova slova a mysl jí jela na plné obrátky. Už začínala tušit, co by je mohlo na ostrově zdržet. Tiše se zasmála, odhodila si neposlušné kadeře z očí, načež se za nimi rychle rozeběhla.

Jakmile je dohnala, hlasitě pronesla k jejich zádům s vážným pohledem: „To si říkáte piráti?"

Rázem se zarazili a jeden po druhém se na ni otáčeli. Většina posádky vypadala otráveně jejím narušením, zatímco Černý rys si ji prohlížel podezřívavým pohledem a Rabí se potutelně usmíval. Ona je však všechny přejela líbezným pohledem.

„Proč, má milá?" prolomil ticho jako první kapitán, zatímco ji probodával pohledem, jako kdyby uměl odhalit každou její lež na světě.

Eliza však pozvedla bradu a pokračovala: „No, že chcete jen tak odplout a nechat tu bohatství. Každý přece slyšel o pokladu ukrytém na neznámém ostrově!"

„A jak víš, že je to zrovna tenhle, má paní? Neznámých ostrovů je spousta. Většinu ani člověk nikdy nenavštíví, protože nikdo neví, kde se nachází. Přijde mi to jako hloupost, myslet si, že zrovna na tomhle je ukrytý poklad," odvětil Černý rys.

Nezdál se přesvědčený, ale ona se neurazila, naopak se k němu o krok přiblížila a s očima jiskřícími pobavení se sladce otázala: „A jak ty víš, že to zrovna tenhle není, kapitáne?"

Na to však neměl jak odpovědět a navíc už se do toho vložili ostatní piráti. Jejich oči zářily nadšením, když vykřikovali: „Poklad! Poklad!"

„Přece ho tu nenecháme nějakým blbcům!"

„Bůh říká, ať zkusíme štěstí," přidal se k tomu překřikování také kněz s očima plnýma nadšení. Posádka už si představovala, jaké hromady zlata naleznou a nebyli k zastavení. V tuto chvíli by je na loď nikdo nedostal.

Eliza se spokojeně usmála a obrátila se na Černého ryse. Ten po ní vrhl zamračeným pohledem a zanadával. Věděl totiž, že právě v tuto chvíli prohrál. Nehodlal mezi svými muži vyvolávat vzpouru. Proto je všechny přelétl pohledem a po chvíli ticha pronesl: „Tak dobrá, porozhlédneme se zde. Ale až zítra. Dnes už byste stejně nic nenašli. Ovšem nepřejte si mě, jestli budete zdržovat dlouho. Nehodlám tu znovu potkávat další naše staré známé."

Načež se otočil na patě, houknul ještě pár příkazů a rázným krokem se od nich vzdaloval.

****

Další den se tak piráti do hledání pokladu pustili se stejným nadšením jako malí kluci. Přinesli si nářadí z lodi a několik minut debatovali nad správnou strategií. Načež se rozdělili do menších skupinek a se smíchem se rozeběhli do všech koutů ostrova.

Jejich překřikování doléhalo až k ní, zatímco pomalu došla po pláži co nejblíže vodě a zůstala tam hledět na volné moře. Užívala si ten pohled. Když nic nebránilo vlnám v jejich pohybu. Bylo to úžasné. Takhle vypadala svoboda. Žádné překážky, které by je nutily zastavit. Pousmála se. Líbilo se jí to.

Ještě dlouho tak stála, než hlasy zeslábly a ona se konečně odvrátila od toho pohledu. To už si všimla, že nedaleko zůstal jenom Rabí. Při pohledu na kněze, který se usadil na kusu dřeva uprostřed pláži a upíjel ze své placatky, jí hlavou prolétla šílená myšlenka. V první chvíli zavrtěla hlavou, pak se k němu obrátila a zase se otočila. Teprve po pár minutách se k němu odhodlaně vydala. Zastavila se u něj, a když k ní zvedl zvědavý zrak, pronesla: „Měla bych na vás takovou prosbu, otče."

Rabí jí věnoval uklidňující úsměv. „Jen ven s tím, má paní."

To už se k němu naklonila ještě víc a zamrkala na něj. „Chci, abyste mě naučil zacházet s mečem. Už nechci nikdy být tak bezmocná. Potřebuju mít pocit, že mám svůj život ve svých rukou."

Muži málem zaskočilo po jejích slovech. Čekal nějakou nevinnou prosbu, jaké dámy mívají, ale něco takového rozhodně ne.

„Co? Naučit s mečem? To není vůbec dobrý nápad, má paní. Něco takového nepatří do rukou dámy. Jistě, chápu, že jste se v poslední době necítila úplně v bezpečí, ale mohu vás ujistit, že se o vás postaráme. Nemusíte se bát. Ochráníme vás," vyjekl se snahou ji ujistit, že mají vše pevně v rukou, zatímco očima kmital kolem sebe a hledal kapitána, aby mu z té situace pomohl.

To už však na něj Eliza sladce zamrkala, a ještě víc se přiblížila. Čekal od ní cokoli, ovšem, že mu vytáhne meč z opasku a málem ho jím propíchne, protože zbraň skoro neunese, opravdu ne.

„Pane na nebi, má paní, prosím, opatrně," šílel kněz, když uhnul z jejího dosahu a vrhl vyčítavý pohled po nebi. Mladá žena se toho však nezalekla. Ještě pevněji meč sevřela a pokusila se ho zvednout. Tentokrát se jí to s nesmírnou námahou povedlo. Přičemž se zatvářila, jako kdyby ho zvedala denně. „Vždyť říkám. Nic to není!"

Při tom promluvení se však vychýlila ze soustředění, takže s ním skoro mrskla po svém společníkovi. Ten ještě raději ukročil, pokřižoval se a zamumlal k nebesům: „Pane, opravdu si to zasloužím? Za trochu rumu? Není to příliš přísný trest?"

„No tak, otče! Přestaňte se modlit a pojďte mi pomoci. Nebo půjdu do lesa a budu s tím sekat do všeho co potkám," varovala ho, zatímco se opírala o meč. To bylo zatím jediné využití, které s ním zvládala.

Její slova ho okamžitě dostala do pozoru. Přesto se pokusil protestovat proti roli učitele. „Ale víte přece, že jsem jen kněz a ne bojovník!"

„Tak to si, otče, vykládejte někomu, kdo vás neviděl bojovat s pěti piráty," odvrkla jeho slova vesele. Rabí se pobaveně uchechtl a zahrozil jí. Ona mu však jenom věnovala lehký úsměv. Věděla, že má vyhráno. Zahrála na jeho ješitnou notu. Nyní už ji neodmítne, i když se dál snažil mračit.

Takže ještě chvíli mrmlal, ale brzy na to se společně vydali na vzdálený konec pláže. Už při chůzi se jí snažil vysvětlit, jak meč bezpečně používat. Jakmile došli na místo, kam chtěl, otočil se a jen zasykl, když viděl, jak za sebou celou dobu vláčela zbraň po zemi. Přesto se nedokázal ubránit úsměvu, protože to byl zároveň velmi vtipný pohled. Uměla si šikovně poradit, to se jí muselo nechat.

Ještě chvíli ji pozoroval, než k ní došel a jejího břemena ji zbavil. K jejímu ohromení zbraň nevzrušeně odhodil z jejího dosahu.

„Proč jste to udělal? Zbláznil jste se, otče?" vyjekla nechápavě, když se ohlédla po meči ležícím v písku. Její společník se jen spokojeně pousmál. Takhle to bylo mnohem lepší. Hned se cítil ve větším bezpečí. Znovu byl ve svém živlu.

„Má paní, nejdříve se musíte naučit správný postoj a držení zbraně. A k tomu nám postačí něco lehčího a pro obě strany bezpečnějšího," poučil ji klidně, když jí ukázal, aby počkala a vydal se k cestičce vedoucí mezi stromy. Hbitými kroky zašel mezi ně.

Zamyšleně za ním hleděla. Písek ji studil do bosých nohou. Zdálo se jí to tady jako to nejkrásnější místo na světě. Co proti tomu byla Anglie? Země plná upjatých zvyklostí? Vždyť tady mohla chodit bosa, kdy chtěla, nemusela si hlídat, aby jí nikdo nekoukal na kotníky. Stejně měla mužské oblečení. Nikdo ji za porušování etikety nepeskoval. Nezbedně se usmála, když se zatočila, až písek pod jejíma nohami odlétal do všech stran.

V tom si všimla, jak z nedalekého místa vyšel na pláž Černý rys. Oči jí zajiskřily uličnictvím, když se vrhla k odhozené zbrani. Hbitě ji sevřela a začala s ní máchat před sebou, přičemž doufala, že to aspoň trochu působí jako kdyby s tím uměla.

Na reakci kapitána nemusela čekat dlouho, během několika minut ho ucítila za sebou. Jeho paže se jí ovinula kolem pasu, byla nadzvednuta a meč znovu zakotvil v písku. S rozdurděným povzdechem se mu vyvinula a pohlédla do jeho rozzuřených očí.

„Co to tu kčertu vyvádíš, Elizo?" obořil se na ni.

Ona mu však jen věnovala nevinný úsměv, než odvětila: „Co by? Přece se učím s mečem. Je ti snad jasné, že se potřebuju umět postarat sama o sebe." Načež laškovně dodala: „Nelíbí se ti to snad?"

Černý rys se zamračil a dál ji držel u sebe. „Ne, nelíbí. Ani trochu. Ještě si ublížíš."

„Ale neublížím. Učím se to pod dozorem Rabího. Jen si zrovna někam odskočil," ujistila ho vesele a pokusila se mu uvolnit, ale on jí to v první chvíli nedovolil. Vzápětí se však najednou jeho naštvaný výraz změnil a on se začal hlasitě smát.

„To jsem mohl tušit, že se ti povedlo přesvědčit právě jeho, má milá. Každopádně nic z toho nebude. Takovou nebezpečnou zbraň rozhodně používat nebudeš," ujistil ji klidně, jakmile zastavil burácivý smích.

Eliza po něm vrhla vražedným pohledem. „V tomhle neustoupím! Už nebudu bezmocně čekat, až mě bude chtít někdo unést, nebo zabít. Klidně se to naučím sama. A ty mi to nemáš co zakazovat. Nejsi můj otec!"

„To bych si dal, kdybych byl tvůj otec. Bych z tebe zešedivěl," odsekl napruženě a ze země sebral zbraň.

Mladá žena s očima plnýma blesků udělala krok k němu a vrátila mu jeho slova: „To já bych si dala, kdybys byl můj otec. A naučím se bojovat a hotovo. Ty mě od toho neodradíš! Jsem svobodná a můžu si dělat, co chci!"

„Jestli jsi nezapomněla, tak jsi v mé moci! Nemůžeš si teda dělat, co chceš!"

To už se však hnědovláska usmála a pomalým krokem došla až k němu. Před ním se zastavila a provokativně se otázala: „Opravdu ne?"

Načež udělala něco naprosto ohromujícího. Stoupla si na špičky a než se mohl muž vzpamatovat, políbila ho na rty. Přitiskla se k němu celým tělem a užívala si ten dotek, než se k ní přivinul. V ten moment sebrala všechnu sílu, aby polibek ukončila. Odtáhla se od jeho zmateného obličeje a se smíchem se rozeběhla mezi stromy.

Jakmile se však dostala na úroveň prvního stromu, ještě se otočila. Nabodla se na pronásledující pohled piráta. Věnovala mu zamávání a zaběhla mezi porost.