Eliza nevnímala nic jiného než muže vedle sebe a pocit štěstí, který jí vibroval celým tělem. Byla šťastná a rozhodně k tomu nepotřebovala přeplněný sál a přetvařující se tanečníky. Stačil jí opuštěný ostrov a jeden pirát k tomu. Se zavřenýma očima se k němu přitulila a povzdechla si. Dlouho jen tak ležela a užívala si ten krásný pocit, než konečně po nějaké době pomalu a s nechutí začala otevírat oči, aby se podívala do dalšího dne.

V tu ránu se jí z úst vydral výkřik, když kolem sebe uviděla tucet mužů snad toho nejhoršího vzhledu, kteří na ni mířili pistolí. Její křik okamžitě vzbudil jejího společníka, který vyletěl do sedu s očima pozorně se rozhlížejícíma. Během vteřiny pochopil vážnost situace, vyskočil na nohy nedbajíc na odjištění několika pistolí najednou a ji nešetrně vytáhl za sebe.

„Ale ale, Rudovousi, tebe bych tady rozhodně nečekal. Spíš bych tě čekal někde zalezlého v hospodě, ale na tomhle opuštěném ostrově ne," přerušil ticho Černý rys pobaveně, aniž by si všímal pistole, která mu mířila přímo na srdce.

Eliza si toho naopak všímala až příliš, když mu vyděšeně vyhlížela přes rameno. Byli v pasti. Neměli šanci na útěk. Jsou ztraceni. Pokusila se načerpat sílu z pirátovy dlaně, ale ten jí ruku prudce vytrhl, aniž by jí věnoval třeba jen pohled. Zamračila se, jak ji to zabolelo, ale uklidňovala se, že je to jen tou situací. Potřebuje se soustředit, a ne aby ho rozptylovala.

To už Rudovous pokročil o krok blíž a prohodil: „Nebyl bych si tak jistý a sebevědomý, Černý ryse. Nyní jsi v mé moci. Široko daleko není nikdo, kdo by ti pomohl. Oba to moc dobře víme."

Její společník se po jeho slovech pobaveně usmál, až se mu udělaly dolíčky a pozvedl obočí. „Myslíš?"

Nepřítel na malý okamžik znejistěl stejně jako jeho muži, kteří se kolem sebe začali zuřivě rozhlížet. Toho hnědovlasý muž využil. Hbitě se sklonil na zem, sebral hrst písku a mrskl jím po překvapených pirátech, načež se třemi kroky dostal k ležící větvi a zatočil s ní, jako kdyby to byla ta nejlepší zbraň. Eliza jen s ohromením sledovala, jak se vrhl neohroženě na první dva piráty, které lehce přemohl a nechal je s nadávkami na zemi, zatímco ostatní o ně zakopli.

„Chyťte je. Vy mezci! Nesmí uniknout," ječel Rudovous celý rudý, zatímco se na ně snažil namířit zbraň. To už však Černý rys popadl ze země kámen a s neuvěřitelnou trefou ho zasáhl přímo do ruky, až pirát zaskučel a zbraň upustil vedle sebe. Na víc její pirát nečekal a rozeběhl se pryč, zatímco ona se s ním snažila udržet krok.

„Tenhle ostrov je pro nás dva moc malý! Já tě dostanu a potom budeš prosit o smilování, Černý ryse!" ječel za nimi ponížený Rudovous, zatímco jeho muži se hnali za nimi, ale neměli zrovna nejlepší kondičku.

Eliza prudce vběhla do lesa a držela se těsně za hnědovlasým mužem, který ani nezpomalil a uháněl dál. Ani se na ni nesnažil počkat.

„Počkej na mě! Já už nemůžu," zasípala, když se div nepřizabila o nějaké plevely, které se jí zamotaly mezi nohy. Jenže on běžel dál, jako kdyby ji ani neslyšel. Ženě se v tu chvíli rozzuřeně blýsklo v očích a znovu se dala do běhu, až se jí z posledních sil povedlo na pokraji zhroucení piráta dohnat a dokonce předběhnout. Prudce zabrzdila a postavila se mu do cesty, až byl nucen zastavit.

„Co se děje?" vyhrkla uříceně.

„Co by se, má milá, asi dělo? Kromě toho, že nás honí piráti? Není čas na nějaké tvoje výlevy, Elizo!" odsekl tvrdě.

„Vždyť jsi na mě málem ani nepočkal!" vrátila mu to rozzuřeně.

To už ji však odstrčil na stranu a chladně odvětil: „Na tohle nemám čas. Snažím se nám zachránit krk. Kdybys mě včera neoblouznila, nic by se nestalo. Slyšel bych je přicházet a tohle se nestalo!"

„Takže je to snad moje vina?" vyhrkla nevěřícně.

Černý rys se jí ani nepodíval do očí, když řekl: „Nechal jsem se okouzlit tvojí tvářičkou, a jak to dopadlo. Ale víckrát už ne."

Stála tam jako omráčená po slovech, které se do ní úplně zabodly, než ze sebe dostala tvrdě: „Tak když jsem tak na obtíž, kapitáne, tak se o sebe postarejme každý sám."

A poté se rozeběhla pryč. Nedbala na nic jen na slzy, které jí stékaly po tvářích. Proč jen si myslela, že by mohl být jiný? Že by k ní mohl něco cítit? Jak byla naivní. Nedbala na jeho křik, ať se vrátí a hnala se dál. Hbitě se prosmýkla kolem keřů a nevšímala si rukou, které měla odřené od trnů. Nehodlala se nikomu vnucovat. Zachrání se sama. Žádní piráti ji nedostanou. Už nikdy víc. Běžela by dál, kdyby náhle neuslyšela nedaleko sebe hlasy. Okamžitě zbystřila pozornost, zastavila se a rozhlédla se kolem. Nikde nic neviděla, ale vzduch se téměř nehýbal, jako kdyby jí dával znamení.

Rychle proto zapadla za nejbližší křoví a jen se modlila, aby si jí tam nikdo nevšiml. Nechtěla být těm pirátům vydaná na milost a nemilost. Skoro ani nedýchala, když uviděla první stín nedaleko před sebou. Sklonila se ještě hloub a očima z toho místa neuhýbala. Čekala minutu, dvě, a pak konečně uviděla dva piráty, jak s pistolemi v ruce pročesávali okolí. Srdce se jí divoce rozbušilo a v ten moment jí bylo úplně jedno, že ji Černý rys rozzlobil a svaloval vinu na ni. Dala by cokoli za to, aby tam byl a zachránil ji. Vytřeštěnýma očima hleděla na přibližující piráty. Skoro to vypadalo, jako kdyby věděli, kde přesně je.

Rychlým pohledem sklouzla na zem, a když tam zahlédla kámen, nejistě ho popadla do ruky. Načež v nestřeženou chvíli, kdy se k ní ti dva otočili zády, se vztyčila na nohy a mrskla jím, co nejdál mohla. Jakmile kámen dopadl na zem, se k tomu místu oba vrhli a ona se ve stejnou chvíli rozeběhla na opačnou stranu. Nedbala na trny a proběhla kolem dvou stromů, než se ohlédla a málem se zajíkla nahlas, protože se oba piráti hnali v dálce za ní. Mě nedostanete, pomyslela si rozhodně, když přeskočila poražený strom a zapadla za další. Tam se schovala a jakmile kolem ní v plném běhu proběhli, rychle se vracela zpátky. Očima těkala do všech stran, aby našla nějakou bezpečnou skrýš, dokud je hledání neomrzí. Potom už se z ostrova nějak dostane.

Pomalu prošla kolem hory kamení a začala stoupat do prudkého kopce. Cítila únavu a jazyk se jí lepil na patro, jak měla vyprahlé hrdlo. Od rána nic nepila a hlava se jí už nedostatkem pití motala. Takže, když zaslechla zurčení vody, vrhla se k ní a napila se i do zásoby. Chvíli si v ní chladila čelo, než odhodlaně vstala a pokračovala. Sotva se dobelhala nahoru, zjistila, že tam není skoro, kam se schovat. Nakonec se rozhodla vylézt na strom. Vyšplhala se vysoko do větví a v nich se co nejpohodlněji usadila. Tady si byla jistá, že ji jen tak nenajdou. Přes mohutné větve plné listí, nemohla být na první pohled vidět. Proto se tam vyčerpaně uvelebila a chvíli hleděla kolem sebe, než se jí začaly klížit oči. Pro jistotu se ještě ujistila, že nemůže spadnout a poddala se spánku.

Když se probudila, pomalu otevírala oči a v další chvíli zařvala hrůzou. Z jedné větve na ni syčel a hleděl odporně vypadající had. Div nespadla ze stromu, jak se lekla. Rychle s očima upřenýma na plaza slézala dolů a jen se modlila, aby se na ni nevrhl. Snažila se postupovat co nejopatrněji. Jakmile se jí povedlo bezpečně dostat na zem, bez rozmyslu se rozeběhla pryč. Pryč od té obludy. Vždyť ji mohl ve spánku zabít. Na nic nedbala a prostě běžela. Úplně zapomněla na to, že je na ostrově s dalšími hrdlořezy. Před očima jí jen stále vyskakoval obrázek toho hada.

Nevěděla, jak dlouho by ještě běžela, kdyby náhle nezaslechla veselý smích. To ji okamžitě zarazilo. Zastavila se a potichu seběhla z cesty, prodrala se skrze stromy až k místu, kde měla výhled na pláž. Jakmile se zastavila, uviděla její pronásledovatele, jak tam s někým bojují. Nejistě se naklonila ještě víc a nevěřícně vyvalila oči, když poznala Černého ryse. Bravurně se vyhýbal ostrým výpadům a lehce bez jakékoli námahy uskakoval a skoro vypadal, jako kdyby se tím jenom bavil. Když o několik mužů dál zahlédla Rudovouse, bylo jí jasné, že se chce dostat k němu a s ním zkřížit meč.

„Černý ryse, moc dobře víš, že mě nedostaneš. Tady a teď ne. Mám tu své muže, kteří tě ke mně nepustí. Zatímco ty tu jsi sám. Nejsem však mstivý. Můžeme udělat dohodu. Když mi odevzdáš náklad, který jsi ukořistil, nechám tebe a tu tvou dámu být. Ovšem, pokud na tyto podmínky nepřistoupíš, neodejdete odtud. O to už se postarám," uslyšela hlas vůdce cizích pirátů promluvit naprosto lhostejně, jako kdyby mluvil o počasí. Až ji z toho zamrazilo. Byla tak moc ráda, že ji zatím nikdo nedostal.

Její pirát lehce uskočil další ráně a odsekl: „Mě nedostaneš a už vůbec ne můj poklad, který jsem poctivě získal, ty bídný červe. Přece bys nekradl svému druhovi jeho bohatství. Copak si neumíš něco sehnat sám?"

Rudovous nad tou urážkou zrudl v obličeji a Eliza při tom pohledu musela zdusit smích v dlaních. Měla sice vztek na Černého ryse, ale musela obdivovat jeho schopnost poradit si v každé situaci.

„Kapitáne! Kapitáne!" ozval se náhle křik nedaleko od ní. Rychle se přikrčila a sledovala řítícího se piráta s neupravenou košilí, který kolem ní proběhl, aniž by se zastavil.

Jakmile byl na pláži, vrhl se ke svému veliteli. Rudovous k němu udělal vstřícný krok s hněvivými slovy: „Co se stalo? Už jste ji našli?"

„Ne, nenašli jsme ji. Ale našli jsme tohle. Možná už ji ani nenajdeme," vyjekl uřícený pirát, když se dostal až k veliteli a div se na něj nesvalil. To už si Eliza všimla, co to svírá v rukou a vytřeštila oči. Byl to kus její košile, který se jí nejspíš utrhl při zběsilém útěku. Ohlédla se na sebe a opravdu na zádech jí chyběl pořádný kus. Zaklela tiše.

To už však pohlédla na Černého ryse a v šoku na něj zůstala zírat, když vykřikl: „Ne! Neutopila se! Tohle nic nedokazuje!"

Při těch slovech a pohledu na cár v rukou zbledl jako smrtka. V tu chvíli viděla v jeho očích víc citu, než kdy dřív a najednou si nebyla jistá, co vlastně po ní chtěl. V jeden okamžik s ní byl tím nejromantičtějším mužem na světě a v druhé ji ze všeho vinil. Nejspíš se prostě jen cítil provinile, že se jí něco stalo kvůli němu. Nic víc v tom nebylo, uzavřela to v sobě.

Už se chystala k tomu, že vběhne na pláž a ukáže jim, že je v pořádku, když v tom ji něčí paže pevně chytily kolem pasu a než mohla vykřiknout, těžká ruka jí přistála na rtech. Vyděšeně vyjekla a začala sebou trhat. Prudce útočníka kousla do ruky, až uslyšela jeho sprosté zaklení, ale stisk snad ještě víc zesílil, až měla pocit, že se udusí. Bojovala tvrdě a vytrvale, ale marně. Ač neviděla na muže drtícího ji v náručí, byla si jistá, že je to jeden z poskoků Rudovouse. Nešetrně ji táhnul na cestu, až skoro neměla sílu se bránit. Zrovna se jí před očima skoro objevila tma, když...

„S dovolením, hochu, ale měl bys už vědět, že takhle se s dámou nezachází. Pán se dívá a takové chování tvrdě trestá. Tak buď od té lásky a pusť mladou dámu!" ozval se spásný hlas, který by žena poznala mezi všemi.

To už se její věznitel spolu s ní prudce otočil a oba tak hleděli do očí pobavenému Rabímu, který na ně mířil pistolí.

„Zabijete ji, když vystřelíte," vyhrkl pirát sebevědomě. Cítil se bezpečně, když ji držel před sebou.

Kněz si hraně smutně povzdechl, mávl pistolí a prohodil: „Tak mlád a už tak hloupý. Je přece jasné, že tu nejsem sám, hochu. Bože, to jsi mu nemohl dát víc rozumu? Nebo mně méně, aby mi to bylo jedno?"

„Přestaň kecat, Rabí! Radši dohlédni, ať ten chlívák pustí naši Elizu," ozval se další hlas za nimi. V tu chvíli se ženě podlomily nohy nadějí a vděčností za jejich záchranu. Do očí se jí tlačily slzy díků. Zatímco pirát, který ji svíral, začal být nervózní z nedostatku svých výhod. Přesto ji dál pevně svíral.

„Jen jednou zakřičím a všichni se sem vrhnou. Pak už nebudete mít ani tu nejmenší šanci. Nechte mě s ní odejít a nechám vás žít," zasyčel její věznitel odhodlaně. Nehodlal se jen tak vzdát.

„Jasně, necháme tě jít. Proč ne. Vždyť jsme nyní ve smrtelném nebezpečí. Skoro jsem z toho vykrvácel," zavtipkoval Rabí vesele, a přitom stále dost nebezpečně máchal pistolí. V další vteřinu však zvážněl. „Tak hele mám toho akorát dost. Pusť ji, a naopak my tě možná necháme žít. Ach, Bože, už mě to nebaví. Tak něco dělej, Francisi!"

A než se mohl její únosce otočit na správnou stranu, kde se skrýval třetí pirát, padl na zem jako podťatý společně s ní. Jen tak tak zadržela výkřik děsu. V další moment už ji Rabí lehounce zvedl na nohy a ona se k němu vděčně přitiskla. „Děkuju, zachránili jste mě."

Rabí ji lehce objal a dodal: „To je samozřejmost, má paní. Nikdo vám neublíží. Měli jsme o vás a Černého ryse starost po té bouři a zdá se, že byla oprávněná. Rudovous je sice nemožný pirát, ale i neschopný člověk s přesilou může vyhrát. Ovšem už má smůlu. Jsme tady my."

To už se k nim přidal Francis s Johnsem, načež na ni oba uličnicky zamrkali a seznámili ji s jejich plánem.

****

A tak o nějakou dobu později sebevědomě vyšla mezi stromy na pláž, kde stáli Rudovous s Černým rysem. Oba se na ni otočili a jen na ni nevěřícně zírali. Jeden s úlevou a druhý v naprostém šoku. Mladá dáma se na ně vesele zazubila a klidným krokem zamířila k nim.

Jako první se vzpamatoval Rudovous, když na ni zavolal spokojeně: „Tak jste se konečně uráčila vrátit, má paní. Konečně jste dostala rozum."

To už se probral i její pirát a rozčíleně po ní štěkl: „Zbláznila ses?"

Jeho výkřik však ignorovala. Nehodlala si z jeho slov něco dělat. Nyní měla jediný úkol a ten hodlala splnit. Proto klidně vytáhla pistoli a nevzrušeně ji zamířila na pirátského nepřítele. Ten se však jen zasmál a vyhrkl: „To si vážně myslíte, že mě jedna pistole zastaví? I mé muže?"

Zatímco Černý rys se nenápadně sunul k místu, kde ležel jeho meč. Eliza si však jen odhodila vlasy z obličeje a věnovala Rudovousovi zářivý úsměv. „Myslím, že se budete divit."

Načež se z lesa vynořili muži Černého ryse a jejich protivníkovi spadl úsměv ze rtů. Místo toho jej nahradil strach a vztek. Sprostě zaklel, načež začal křičet na své muže, aby se pustili do boje. A oni na nic víc nečekali. Rázem se před ní objevil Rabí a schoval ji za sebe, zatímco vesele vykřikoval: „Ať je Bůh nade mnou!"

A vrhl se na prvního protivníka. Eliza se držela těsně za ním a jen valila oči nad tou bitvou. Nikdy nemohla pochopit, jak se někdo tak těžkou zbraní jako byl meč, mohl ohánět tak dobře a mrštně. Nebyl jediný muž, který by nebojoval. Meče zvonily o sebe a pirátské posádky byly ve svém živlu. Těsně u moře vzápětí zahlédla bojující dvojici Černého ryse a Rudovouse. Vypadali jak z jiného světa. Jejich pohyby byly dopředu promyšlené a jejich výrazy plné zarputilosti být tím, kdo vyhraje. Když se pozorněji zadívala do obličeje svému pirátovi, mohla si všimnout, že mu i přes náročný souboj hraje na rtech úsměv.

V ten moment ale zmizel ten její. Před očima se jí znovu vybavila slova, kterými ji ráno počastoval. Zkřivila tvář bolestí a vynadala si, že na to tak rychle zapomněla. Nesměla. Měla city a on si s nimi bezdůvodně zahrával. Ona bláhová na okamžik uvěřila, že by k ní mohl něco cítit, ale nyní věděla že ne. Chtěl si s ní jen užít a konec. Byl spokojený, ale ona ne. Toužila po lásce na celý život, nebo o nic. Bude ji muset pustit domů, protože loď dostali a jen kvůli tomu tu byla. Pojede domů. Zadívala se na moře a povzdechla si. Neměla takovou radost, jakou by mít měla.

Zrovna se otočila, aby se vrátila do reality, když v tom v zádech ucítila něco ostrého. Zajíkla se, ale to už se jí u ucha ozval temný hlas: „Opovaž se ceknout, nebo uvidíš. Ten nůž je opravdovej a rozhodně ho použiju, zlato, jestli mě vyprovokuješ. Jdeme!"

Znovu se jí dostalo z úst zajíknutí, ale to už ostří ucítila blíž. Zoufale očima hledala někoho, kdo by ji zachránil, ale všichni piráti byli v plném boji a nehleděli jinam než na nepřítele před sebou.

„Tak sebou hni! Nebo chceš, abych ti pomohl?" zašeptal hlas za ní oplzle, až se neovládla a zasyčela: „Vy parchante, pusťte mě..."

„Važ slova, zlato, nebo budu nucen ti udělat pár jizev... a už toho mám dost. Hni sebou!" zasyčel a popohnal ji dalším šťouchnutím. Ona tak byla nucena udělat první a rozhodně ne poslední krok od své jediné záchrany. Rabí o ní vůbec nevěděl. Nemohl si všimnout, že už za ním nestojí. Měl plné ruce práce se třemi piráty. Pomalu se sunula pryč a hlavou jí běžely nápady, jak se z toho dostat. Ovšem všechny ke svému uskutečnění potřebovaly nejméně dvě osoby.

Jamile ji však zatáhnul mezi stromy, zvedla se v ní opravdická panika. Tady už nemohla čekat na záchranu někoho jiného. Musela si poradit sama. Proto se probrala z poslušnosti a začala sebou trhat. Snažila se mu uvolnit a opravdu se jí v první chvíli povedlo ho překvapit, až uvolnil sevření i zbraň. Okamžitě toho využila. Vykopla nohou, trefila ho do kolena a rozeběhla se jako splašená hloub mezi stromy. Musela zmizet. Někam se schovat. Nic jiného jí nemohlo pomoci. Hbitě proběhla křovím a zapadla za další.

„Jen co tě dostanu do rukou, tak tě zabiju, ty fuchtle!" slyšela za sebou jeho rozzuřený křik, ale nedbala na to. Nyní musela myslet na své přežití, a ne si brát nějaké urážky k srdci. Byla to jen slova. Hbitě přeskočila malý potůček, ale to už pocítila bolestivou ránu do zad. Vykřikla a na půl omráčená dopadla do trávy. Zasykla, ale to už nad ní stál muž, který ji ohrožoval nožem.

„Tak jsem tě dostal, zlato!"

Načež, než se vůbec mohla hnout, se sehnul a udeřil ji do brady, až jí před očima explodovaly hvězdičky a ona se propadla do tmy.

****

Když přišla k sobě, pocítila nějaké houpání. To jí jen způsobilo zvedání žaludku. Opatrně pootevřela jedno oko, aby ho hned zase zavřela. Ostré světlo jí vůbec neudělalo dobře. Hlava proti němu ostře protestovala. Co to zatraceně je, prolétlo jí myslí nejistě, když se snažila vzpomenout.

Napočítala do tří, aby se obrnila proti světlu a slabosti, načež otevřela pomalu oči a zůstala zírat na nebe. Po chvíli od něj zrak odvrátila a pohlédla na stranu, kde zjistila, že leží v loďce. Z hrdla jí téměř unikl hysterický smích. Historie se opakovala. Už jednou se takhle probudila a zjistila, že jede na pirátskou výpravu. Výborně. Tohle se mohlo vážně dít jenom jí.

No jistě. Unesl ji ten zatracený chlap. Nejspíš ji během jejího omámení dostal až sem a teď ji určitě veze na nějaké bezpečné místo. Očividně jsou letos nějak oblíbené únosy nevinných dam. Samé dobré zprávy, prolétlo jí hlavou.

Rychle se snažila vymyslet, co by měla nyní udělat. Nehodlala se znovu nechat naložit na nějakou pirátskou loď. Jenže ji nenapadalo, co jiného provést než naprostou bláznivinu. Už jednou jí to skoro vyšlo. Tak proč ne znovu. Tenhle určitě nepoplave tak rychle jako Černý rys, pomyslela si rozhodně. A tak bez dalšího přemýšlení vyskočila na nohy s jasným úmyslem rozhoupat loďku a skočit do vody. Bohužel se jí nohy při tom prudkém pohybu podlomily a ona tak akorát sletěla na dno. Což ji vzápětí zachránilo před ranou pádlem, kterým se po ní její únosce ohnal.

„Zatraceně seď a ani se nehni! Nebo tě znovu uspím! Jasný?!" zakřičel na ni rozčíleně ten „milý" pirát, který ji odvážel pryč. Bylo na něm vidět, že myslí své výhružky vážně, proto zůstala sedět na dně loďky. V tuhle chvíli by nebylo ani trochu rozumné něco podnikat, když to čekal. A tak od něj odvrátila zrak a hleděla na moře, jako kdyby se tam náhle mohla objevit záchrana.

Dlouho však nevydržela mlčet, a tak se k němu zase obrátila a otázala se rozčíleně: „Co ode mě vlastně chcete? Vždyť já nic nemám!"

Pirát očividně nebyl nadšený, že její tichá kapitulace netrvala příliš dlouho. Vrhl po ní rozzlobeným pohledem. „Jste dáma. Za vás dostanu spoustu prachů v každém případě. A Rudovous mě za to povýší. Dokázal jsem víc než ti ostatní hlupáci. Ani je nenapadlo vyfouknout Černému rysu jeho dámičku. Bojovat s ním by bylo marné, ale lstivostí jsem ho skvěle přechytračil. Užijeme si to spolu, zlato. Nemusíš se bát. Ještě mě začneš mít ráda. O to se osobně postarám."

Po těch slovech ji zamrazilo a raději začala rukama za zády hmatat po podlaze v naději, že by tam mohla ležet nějaká zbraň, kterou by mohla použít. Vůbec se jí nelíbil výraz, se kterým ji nyní pozoroval. Musela se dostat pryč, než jí něco udělá.

„A co když je váš pán už mrtvý? Co uděláte pak?" vyhrkla Eliza, aby ho rozptýlila, přičemž se pomalu posouvala k okraji plavidla a doufala, že tam její ruce něco objeví.

„To se nikdy nestane! Mého kapitána jen tak někdo nedostane. Ani Černý rys. A už mlčte, nehodlám tohle poslouchat!" vyjekl a jako varování zvedl pádlo, čímž ji okamžitě umlčel.

To už Eliza pod prsty ucítila něco studeného. Oči se jí zaleskly úlevou, když kolem neznámé věci obestřela prsty. Pevně nůž sevřela. Tentokrát to muselo vyjít. Další šanci už nedostane.

Muž dál pádloval, ale oči z ní nespustil. Jako kdyby něco tušil. Ona však uměla být trpělivá. Už se neukvapí. Seděla tiše jako pěna a jen čekala. A ta chvíle přišla, když se na okamžik obrátil dopředu. Na víc nečekala, vylétla do sedu a vrhla se na jeho záda. Prudce mu nůž přidržela na kůži a zasyčela: „A nyní odhoďte pádlo! Na zem! Hned!"

Úplně cítila, jak se napjal, ale tentokrát měla výhodu ona. Ještě chvíli se nehýbal, ale pak skutečně udělal, co po něm chtěla. Dovolila si spokojené pousmání, ale radost jí dlouho nevydržela, protože po tomto vítězství pozbyla opatrnosti a pirát toho využil. Prudce se jí vytrhl, překulil se na stranu. Její zbraň jí tím pohybem vyrazil. Než se však pro ni mohla vrhnout, tvrdě ji uhodil, až napůl omráčeně spadla na dno loďky. Měla co dělat, aby neomdlela. Jen rozmazaně viděla, jak se chopil pádla.

„Ty huso hloupá! Za tohle mi zaplatíš!" zařval na ni a zvedl pádlo, aby ji uhodil. Eliza na to hleděla a jen si mátožně uvědomovala, že nyní nemá šanci se uhnout. Nedokázala se probrat. Je konec! Už skoro cítila dopad pádla, zatímco hleděla, jak se k ní přibližovalo...

Když v tom se stalo něco neuvěřitelného. V ten samý moment, kdy se pádlo neslo k ní, z vody vyskočila postava, která se zachytila okraje loďky, až je málem vyklopila, a k jejímu ohromení zadržela mužovu ruku a stáhla ho s sebou do vody.