Když Eliza procitla, cítila pod sebou něco studeného. Byla však tak slabá, že nedokázala ani otevřít oči, natož vstát. Jsem v nebi, prolétlo jí zmatenou hlavou, když si vzpomněla na tu bouři. To těžko, tam by mě nic nebolelo, opravila se v duchu, a ještě chvíli ležela bez pohnutí, než pomalu otevřela oči. Rychle je však zase zavřela, když ji oslepilo ostré světlo.

„Kruci," zamumlala si sama pro sebe.

Načež udělala druhý pokus a zůstala zírat na nádherně modrou oblohu nad sebou. To jako vážně? Najednou je hezky? A kde to jako jsem, pokračovala v konverzaci ve své hlavě, když se pokusila pohnout nejdříve prstem a poté celou rukou, aby zjistila, zda nemá něco zlomeného. Nic však ke své úlevě neobjevila, a tak se se sykáním posadila a konečně se kolem sebe rozhlédla. Seděla na nějaké pláži, písek ji tlačil do rukou a moře před ní se jí přímo vysmívalo, protože bylo naprosto klidné a po bouři nikde nebylo ani památky.

Jen nekonečná únava a bolest celého těla jí dokazovaly, že to všechno nebyl sen, ale tvrdá realita. Mohla umřít. Pomalu odvrátila pohled od klidně pohupujících se vlnek a zadívala se doprava na pláž a za ní se rýsující stromy. Vůbec netušila, jak se sem dostala. Pamatovala si akorát, jak vylezla na prkno a pak už nic. Nejspíš sem doplula na něm. Když se zaměřila na rýsující stromy, neviděla ani náznak civilizace ani obydlí. Vypadalo to tu tak opuštěně.

„Tak ses konečně probrala?" vyrušil ji z jejího přemýšlení náhle známý hlas.

Vyděšeně sebou trhla s představami o nějakých dalších poustevnících a prudce se otočila. Vyvalila oči. To nemohla být pravda! Před ní postával v celé své kráse Černý rys a zubil se na ni. Ano, přesně tak. Stál si tam ten zatracený pirát, před kterým utíkala. Nechtělo se jí té smůle věřit. Pro jistotu si protřela oči, jestli se jí to jen nezdá, ale pořád tam byl a oči mu jiskřily veselím. No to snad ne, prolétlo jí hlavou, když prudce vyskočila na nohy, až zasyčela bolestí.

„Hej, pomalu, nejsi úplně v pořádku. Měla bys ještě chvíli sedět. Můžeš být ráda, že jsem tě našel včas. Zachránil jsem ti život. Jo, takže by se hodilo taky trochu poděkovat," pronesl pirát uvolněně, aniž by se snad něčeho obával.

„Vy jste mě zachránil?" vyhrkla šokovaně, a zároveň dost skepticky.

„Přesně tak, takže by trochu toho vděku nezaškodilo," odvětil ironicky.

„No, co si já pamatuju, tak jsem se netopila, takže jsem se vlastně zachránila sama. Dostala bych se sem na tom dřevě v každém případě," ujistila ho hraně zamyšleně, aby smazala ten jeho sebevědomý úsměv. Neměl tu vůbec být. Ona jako blázen riskovala život, aby mu unikla a co z toho měla? Nic. Klidně si tu stál před ní a zubil se na ni.

Po její odpovědi mu úsměv zmizel z tváře a nevěřícně zasípal: „Když jsem tě našel, byla jsi sice na nějakém kusu dřeva, ale další vlna by tě smetla přímo pod sebe a utopila. Takže ano, beze mě by ses utopila. Tomu říkám vděk. Akorát dostanu vynadáno. Tak proč jsem se vlastně namáhal tě zachraňovat?"

„To opravdu netuším! Měl jste mě nechat být! Umím se o sebe postarat sama!" odsekla s očima plnýma blesků. Pevně sevřela ruce do pěstí, aby ovládla chuť se na něj vrhnout.

„Jistě, dáma si myslí, že je samozřejmost se o ni starat!"

„Nikdo se vás neprosil, abyste mě zachraňoval. Nevím, co jste nepochopil na tom, že jsem sebrala loďku a zmizela. Rozhodně to neznamenalo, abyste se za mnou vrhl. Spíš naopak," zaječela a poodstoupila od něj. Tělem jí proudil vztek nad jejím neúspěchem a nad tím mizerným pirátem. Udělala pro svůj útěk naprosto všechno a co? Zase všechno zkazil. Musel ji okamžitě chytit.

„Mám za tebe kruci odpovědnost! Copak si neuvědomuješ, že jsme kvůli tobě oba málem umřeli? Kvůli tvému hloupému útěku?" zakřičel rozzuřeně, ale to už na něj žena ukázala prstem s blesky v očích.

„Právě, že vím! Vím, že to bylo nebezpečné! Tak proč jste se za mnou vrhal? Proč? Mohla jsem se osvobodit! Skoro se mi to podařilo. Víte vy vůbec, jaké to je být na cizí lodi, kde vás neustále někdo hlídá a nedovolí vám dělat co chcete? Odpovím za vás. Ne, nevíte a víte co? Stálo mi to za to! Musela jsem to zkusit. A vyšlo by mi to nebýt vás..." začala ječet jako šílená, ale to už se k ní muž začal odhodlaně přibližovat. Ustala v křiku a nejistě ho pozorovala. Určitě měl něco za lubem. Pirátům se nedalo věřit. O krok ustoupila. Než však mohla udělat další, Černý rys učinil tak rychlý pohyb, že než se mohla vzpamatovat, ocitla se v jeho náručí. Zvedla k němu šokovaný pohled a došla jí slova, zatímco muž se na ni zářivě usmíval.

Oba rázem zapomněli na hádku a své okolí. Soustředili se jen jeden na druhého. Nevšímali si vln, které jako kdyby jim hrály na romantickou notu. Jen se do pomalého rytmu zvedaly a zase padaly. Větřík kolem nich poletoval a lehce nadzvedával ženiny vlasy. Všechno se připravovalo na další bouři, ale tentokrát úplně jinou.

„Ne..." pokusila se mu Eliza vytrhnout, když se na okamžik prodral zdravý rozum do popředí. Neměla však sebemenší šanci, protože než se nadála, nebo mohla víc zaprotestovat, jeho rty dopadly s konečnou platností na její.

Rázem se jí z hlavy vypařily jakékoliv myšlenky. Zapomněla na hádku, útěk, záchranu. Všechno kolem ní se ocitlo v měsíčním světle a ona cítila, jak se její srdce splašeně rozbušilo. Nemělo cenu se bránit něčemu, co ji nechalo vzlétnout k nebesům. Mohla se proti tomu jen sklonit a poddat se. Právě proto utekla, aby se vyhnula další možnosti vábení, ale přitom do ní spadla ještě hloub. Neměla naději se osvobodit. Byla těmi pocity dokonale okouzlena. Jejich rty se spojily v jedny na těch pár okamžiků.

Když ji konečně pustil, jemně ji pohladil po tváři. Jeho oči byly naplněny takovou něhou, až jí vyšel z úst dojatý povzdech. Propadala se do hloubky jeho očí jako do propasti a nic ji nemohlo zastavit. Žádná zábrana.

„Jsi tak krásná, Elizo."

Mladá žena překvapeně zamrkala nad tou lichotkou, ale vzápětí si uvědomila něco jiného. To, co ji na té větě ohromilo. Nechápavě svraštila obočí, když vyhrkla: „Jak? Jak víte mé jméno?"

Stála v objetí jeho paží, které ji něžně držely, zatímco si hleděli do očí. Byli tam jako jediní lidé na zemi. Čas přestal existovat. Zůstali jen oni dva.

„Říkala jsi ho, když jsem tě nesl na břeh," odvětil lehce a s něžnou starostlivostí jí odsunul pramínek vlasů, který jí spadal do obličeje. Eliza cítila takové napětí a jiskření, které ji mátlo, že už to nedokázala snést. Byla naprosto ztracená. Proto se mu vší silou opřela do hrudníku a jelikož to nečekal, spadl na zem.

Rázem se mladá žena rozeběhla po pláži pryč, zatímco jí z hrdla vytryskl bezstarostný smích. Smála se dál a dál. Nedokázala to zastavit. Přežila řádění přírody a byla na opuštěném ostrově se svým věznitelem. Nechala svoje chodidla dotýkat se chladivého písku a utíkala. Zdálo se jí, jako kdyby mohla létat, kdyby jen chtěla. Vždyť přežila strašlivou bouři, a i po ní se cítila šťastnější než kdy dřív. V tuhle chvíli se cítila tak krásná a svobodná.

Když ji náhle zezadu objaly pevné paže, překvapeně vykřikla. Ujela jí noha a vzápětí se oba v jednom klubku svalili do písku. Se smíchem se kutáleli dál a dál, než se konečně úplně zastavili. Eliza skončila na zádech v písku a pirát ležel nad ní. Stále ještě se smál upřímným smíchem. Najednou vypadal ještě bezstarostnější než dřív a ona jako omámená zvedla ruku, aby ho pohladila po tváři. Než to však udělala, chytil její ruku do své. Pobaveně se zasmála.

„Jen jsem vás chtěla pohladit. Facku si nechávám na později, kapitáne," zašeptala sladce.

„Jsi tak jiná než dámy, které jsem viděl..." začal potichu mluvit, ale ona ho nenechala to doříct.

Jemně mu položila prst na ústa a klidně ho přerušila: „Možná, že jsem. Možná že ne."

„Jsem jen pirát," pronesl náhle vážným hlasem. I jeho oči ztratily část své bezstarostnosti při těch slovech.

„Ano, velmi sprostý pirát," poškádlila ho vesele, zatímco mu rukama zajela do vlasů.

„A ty prostořeká divoženka, co poslouchala, kde neměla."

„Mám snoubence," oplatila mu jeho slova.

V té chvíli se oba upřímně rozesmáli. Napětí povolilo. Už nebylo úniku. Eliza to moc dobře věděla, a vlastně to ani nechtěla zastavit. Černý rys ji okouzlil dávno předtím, ale teprve nyní si to byla ochotná přiznat. Přestala se těm pocitům bránit.

A tak když se k ní sklonil s jasným úmyslem ji políbit, poddala se mu a dovolila víc než když dřív. To už se od ní odtrhl se zářícíma očima a zachraptěl: „Řekni, chci tě!"

Eliza k němu zvedla omámené oči a vyhrkla: „Chci vás!"

Muž však zavrtěl hlavou a dodal nečekaně naléhavým hlasem: „Ne, chci tě! Nechci, aby mezi námi byly jakékoliv hradby postavení. Tady jsme jen ty a já. Prosím!"

Žena překvapeně zamrkala. V jeho hlase byla prosba o něco, nad čím sama nikdy nepřemýšlela. Něco, co ona nepotřebovala, ale pro něj to bylo důležité. Hleděl na ni zářícíma očima, když nechala ze rtů splynout ta nejodvážnější slova: „Chci tě."

To už se znovu chopil jejích úst. Jeho ruka jí vjela do vlasů a ona se k němu přitiskla. Dovolila si podlehnout svým nejtajnějším tužbám. Přestala se bránit nevyhnutelnému. A pak to přišlo. Rty putující po celém jejím těle. Horkost jejich těl. Odhození pravidel. Nic tak krásného nikdy předtím nezažila. Jejich vášně vyšly na povrch a Eliza ztratila svoji nevinnost. Chvilková bolest ji zaskočila, ale brzy na ni pod starostlivýma rukama milence zapomněla a zaplavila ji vlna vášně, než s výkřikem dokonalosti zažila své poprvé.

Vlny v moři se vzdouvaly, ale ani jeden si jich nevšímal. Slunce kolem nich zářilo, ale ani to nevnímali. To všechno, jako kdyby bylo kdesi daleko od nich. Leželi si v náručí a zhluboka oddechovali.

Po chvíli se však muž rázně zvedl na nohy a natáhl k ní ruku s uličnickým úsměvem. Eliza nezaváhala a přijala ji. Společně se vrhli do moře. Se smíchem kolem sebe cákali, snažili se jeden druhého utopit. Chovali se bezstarostně jako děti. Nechali se unášet proudem ve společném objetí, nebo se snažili plavat až na dno moře, kam se však ani jeden z nich nedostal. Užívali si přítomnost jeden druhého a nemohli se od sebe odtrhnout. Každá činnost jako kdyby byla ozářená sluncem a nebyl nad ní ani jediný mrak. Eliza zažívala takové pocity poprvé v životě. Zdálo se jí, že našla přesně to, co jí vždy scházelo. Nepotřebovala drahé šaty a společenské večírky, potřebovala pouze lásku. Někoho, kdo ji bude mít rád takovou, jaká byla.

Načež se jejich rty spojily v nádherném polibku uprostřed moře při západu slunce. Když potom doplavali na břeh, padli do písku a znovu se milovali. A bylo to snad ještě krásnější než předtím. Byla v sedmém nebi a cítila, že muže vedle sebe má ráda čím dál víc. Nedokázala tomu zabránit ani uniknout. Tentokrát ne.

Dlouho poté už oblečení leželi na pláži ve společném objetí a hleděli na nebe. Eliza si užívala ten pocit, že je objímaná a v bezpečí. Ještě víc se k muži přitulila. Jeho prsty něžně přejely po její paži.

„Nikdy jsem nic tak krásného nezažila," zašeptala po chvíli ospale, když se jí začínala zmocňovat únava, a brzy už nevěděla o ničem, protože se propadla do vyčerpaného spánku.