Lady Elizabeth stála uprostřed nádherně vyzdobeného sálu, zatímco kolem ní procházeli další a další šlechtici. Jak výrazní hejskové, kteří se snažili vlichotit do přízně matrón, aby přestaly hlídat své ovečky a oni si s nimi mohli nerušeně užívat, tak i vážně působící muži, kteří vedli důležité rozhovory o svých obchodech.

Zamyšleně se kolem sebe rozhlížela. Vždycky tyhle chvíle milovala. Sledovat osudy, které se odehrávaly kolem ní. Sama totiž nebyla natolik zajímavá, aby byla středem pozornosti. Už odmala měla na tváři ošklivou jizvu, která ji celý život provázela. Společnost chtěla dokonalost, a tou ona nebyla. Měla sice krásné hnědé vlasy, okouzlující úsměv a byla štíhlá jako tyčka, ale tahle vada přebila vše dobré. Kdokoli se na ni podíval, všiml si nejdříve jizvy a mládencům rázem pohasl úsměv, zatímco ženám se na obličeji objevila lítost. Eliza si však zvykla. Musela. Žila s tím celý život. První sezóna byla nejtěžší. Její matka ji usilovně tlačila do vdavek a nechtěla si připustit, že její dcera není zase tak horké zboží.

Další už trochu polevila a dívce se objevil po boku její bratr Colin, který jí dokázal vždycky tak zabavit, že na svou ošklivost zapomínala. V jeho společnosti se cítila krásná. Nedbal totiž na vzhled, ale na to, co měla uvnitř. To on u ní byl, aby si s ní zatančil. Aby ji odvedl ze společnosti, která jí byla nepříjemná. Brzy si tak přestala lámat hlavu s tím, co si myslí ostatní a začala si plesy užívat z jiných důvodů.

Dnes by však vyměnila ples za možnost jít s Colinem do divadla na nové představení. Po celém městě se o něm mluvilo. Všichni už na něm byli. Jen ona stále ne. Jenže matka jí ten nápad zatrhla hned v zárodku, protože podle ní byl tento ples událostí sezóny, kde nesměly za žádnou cenu chybět. Mladá žena s tím nesouhlasila, ale věděla, že by ji stejně nepřesvědčila. Její rodička totiž byla ten typ matky, který myslel jen na to, jak své dítě co nejrychleji a nejlépe provdat. Takže pořád věřila, že se v tom davu svobodných mládenců najde někdo, kdo se jí ujme. Eliza o tom však pochybovala. To by musel některý z těch ňoumů myslet na něco jiného než na pěknou tvářičku.

Pohledem přehlédla korzující páry, povídající si klepny, když se její oči najednou zastavily na známé tváři. Rázem se pousmála, nadšeně si pozvedla sukni, aby se o ni nepřerazila a jen tak mimochodem prohodila k matce: „Mamá, támhle je Violet. Dojdu ji pozdravit."

Okamžitě na sobě pocítila matčin přísný pohled. Nic si z něj ovšem nedělala, a jen prostě počkala, než dostala svolení a jasný dodatek, nad kterým jen v duchu mávla rukou. Rozhodně se nemínila v dohledné době vracet, aby poslouchala matčiny drby a naděje. Navenek však jako poslušná dcera přikývla.

Načež se rázně začala prodírat davem za dívkou, která byla její záchranou. Jakmile se k ní konečně protlačila, lehce ji chytila za ruku a zatáhla za roh, kde na ně matka nemohla vidět. Tudíž ji ani nemohla přivolat k sobě. Aspoň chvíle klidu, pomyslela si spokojeně.

To už věnovala mladé ženě s blonďatými vlasy oblečené v blankytně modrých šatech úsměv. „Už jsem si myslela, že se od matky nikdy nedostanu, Violet."

Violet byla další duše, která se na Elizu nedívala skrz prsty. Spřátelily se hned první sezónu a od té doby byly nerozlučné. Violet nedávala nikdy hnědovlásce na odiv, že je u nápadníků úspěšnější, nebo že je krásnější. Naopak si vypomáhaly navzájem. Například Eliza ji často schovávala před neodbytnými nápadníky. Violet totiž byla zamilovaná. Jenže ne do muže s titulem, tudíž pro její matku nebyl přijatelný a stůj co stůj se ji snažila dostat do chomoutu se šlechticem, aniž by dbala na přání své dcery.

To už se Eliza rychle ohlédla, jestli se za nimi náhodou její matka hned nevydala. Nikoho však neviděla, a tak si mohla oddechnout.

Světlovláska se na ni uličnicky zakřenila. „Copak? Snad tě mamá nedržela u sebe?"

Dívka s jizvou se na ni zazubila, zatočila se a odvětila: „Jak jinak? Málem jsem se unudila při poslouchání jejích drbů a povzdechů, jak to má se mnou těžké. Tak co? Nezmizíme někam, kde je klidněji a bezpečněji?"

Violet už otvírala ústa, aby odpověděla, když v tom se před nimi objevil nový příchozí. Obě na něj rázem upřely zrak. Byl to lord Norimberk, šlechtic, který musel být starý jako Metuzalém. Alespoň z jejich pohledu. Šedivé vlasy a vrásky mu na mladosti nepřidávaly. Přesto si dámy nemohly dovolit ho ignorovat. Poslušně tedy nasadily úsměvy a společně klesly do poklony.

„Hrabě Norimberku, to je ale milé překvapení!" dostala ze sebe Elizabeth přeslazeným hlasem, aniž by se při té lži začervenala. Zatímco v duchu si pomyslela naprostý opak. Dědku, zmiz odsud, ještě teď je vidět, jak ti tečou sliny. Na tváři si však dál držela úsměv. Bohužel vzápětí si za jeho ramenem všimla matky, jak se k nim žene a horečně na ni gestikuluje, aby si s ním zatancovala, jako kdyby to byla ta nejlepší partie. Úsměv jí pohasl. To snad nemohla myslet vážně. S ním?

„Má lady, mohu poprosit o tu čest si s vámi zatancovat?" dostal ze sebe muž s pohledem upřeným na ni mezi dávkou dost hnusného kašle, který rozhodně nesvědčil o tom, že by byl nějak v kondici.

Eliza měla na jazyku spoustu výmluv, proč si s ním nezatancovat. Dokonce uvažovala i o tom, že si zašpiní své krásné šaty hraným omdlením, ale když si jen představila tu hodinovou přednášku své matky, povzdechla si. Osudu se očividně nedalo uniknout. Proto přijala nabízenou ruku s posledním zoufalým pohledem věnovaným Violet, která se její situací skvěle bavila. Hnědovláska se jí ani moc nedivila. Taky ona nebyla tím, kdo musel tančit s touhle skvělou partií.

Jenže byla dáma, a tak svému společníkovi věnovala úsměv, zatímco se nechala odvést na parket, kde se ponořila do rytmu znějící hudby. Lehce tančila krok za krokem, a přitom v duchu dumala nad tím, jak se svého společníka co nejrychleji zbavit. Udělala další povinnou otočku, až jí zavířila sukně, přičemž se ani neobtěžovala vnímat, co se jí její udýchaný společník snaží sdělit. Určitě to nebylo nic důležitého. Už se těšila, až konečně pojedou domů a ona bude mít klid. Tanec sice zbožňovala, ale zase ne tak moc, aby si nechala dobrovolně desetkrát šlápnout na nohu.

Jakmile hudba skončila, elegantně se uklonila svému tanečníkovi a nechala se odvést zpět k matce, která se na její vkus tvářila až příliš spokojeně. To zase budu muset poslouchat její teorie o tom, jak jsem dnes udělala životní štěstí, pomyslela si otráveně. Copak ji matka nemohla pochopit? Že hledá lásku, a ne starce nad hrobem. Bylo jí úplně jedno, jestli vlastnil zámek. Záleželo jí na jiných věcech. Ovšem živě si uměla představit, jak by jí její pragmatická rodička vysvětlila, že by se brzo stala vdovou a měla spoustu peněz. Na nic jiného taky snad ani nemyslela.

„Milorde, jaké potěšení pro lady Elizabeth, že jste jí věnoval tanec," rozplývala se její matka, když k ní došli. Eliza se lehce vyvinula hraběti a zařadila se po jejím boku. Měla co dělat, aby při jejích slovech nezvedla oči v sloup. Ach bože, to bude na dlouho.

„To pro mě to bylo potěšení, má paní. Máte okouzlující dceru," dostal ze sebe hrabě přehnaně dvorně. Zatímco Eliza mu věnovala sladký úsměv, ale v duchu mu nadávala všemi možnými jmény. Vypadalo to, že jenom jí nebylo potěšením. To však nikoho nezajímalo.

Stejně jako ji jejich další slova. Proto přestala poslouchat a raději se zaposlouchala do hrající hudby a jala si představovat, jaké by to bylo, kdyby tančila se svým vysněným mužem. Bylo by to, jako kdyby létali. Nadšeně by se přitom smáli a užívali si přítomnost toho druhého. Na tvářích by jim hrály úsměvy a jejich těla by tančila jako jedno. Už nic by je nemohlo oddělit. Bylo by to nádherné a dokonalé.

„Ehm..." ozvalo se náhle vedle ní odkašlání, které ji vytrhlo z jejích představ. Rychle zamrkala a zaostřila pohled na sluhu, který na ně nejistě pomrkával a natahoval k nim list pergamenu. Jeho tělo bylo spíše nakloněno k její matce, ale dívka se probrala rychleji. Hbitě mu list sebrala a ladným pohybem ruky ho poslala pryč.

Věnovala úsměv svému tanečnímu partnerovi, který u nich stále kdo ví proč otálel a upíral na ni až příliš dychtivý pohled. Načež se zamyšleně zadívala na vzkaz ve svých rukou. Co jen to může být? Kdo to mohl poslat? Zmatené otázky jí běhaly hlavou a nahlodávaly její zvědavost. Navíc se na ni upíraly dva další pohledy a matčin vypadal skoro, jako kdyby jí chtěla lístek okamžitě vytrhnout, aby se podívala, co to je. Proto se od ní malinko odklonila, pomalu rozevřela pergament a začala číst:

Váš syn Colin de Montgery se dostal do rvačky a je v hospodě U kohouta. Ti, co ho zadržují za něj požadují výkupné.

Eliza ztěžka vydechla a dál na tu zprávu třeštila oči. Nemohla uvěřit slovům, která na ni z toho listu přímo křičela. Měli jejího bratra? Colina? To nemohla být pravda. Proč by se v nějaké hospodě rval? Měl být přece v divadle. Ne, někde v hospodě. Přece ví, co mu otec po minulém průšvihu slíbil. Kdyby se tohle jejich papá dozvěděl, vydědil by ho a tentokrát doopravdy. Už minule to bylo na hraně.

„Co se tam píše, Elizabeth?" přerušila tok jejích myšlenek matka přísným hlasem. Očividně ji omrzelo tokání s hrabětem, protože na ni upírala až příliš zvědavý pohled. Dokonce natáhla ruku, aby si tajemný vzkaz sama přečetla.

Hnědovláska vylekaně zvedla oči, upřela je na nataženou ruku a pak zase zpátky na pergament. Načež vyhrkla to první, co jí přišlo na mysl: „Nic zajímavého, matko. Jen pár řádků od tajného ctitele."

A hned na to zprávu zmačkala, aby ji matka nechtěla vidět. Toho se však bála zbytečně, protože její drahocenná rodička se rozhodla jejích slov využít v jejich prospěch. Okamžitě se totiž otočila na hraběte a pronesla s patřičnou hrdostí, jak je její dcera hrozně obletovaná.

Dál však Eliza její tokání neposlouchala. Byla myšlenkami úplně jinde. Nedokázala se soustředit na její dohazování, když měla strach o Colina. Věděla, že musí něco udělat, aby mu pomohla. Nemohla ho nechat v nebezpečí. Říct to matce ovšem nepřicházelo v úvahu, protože by to hned vyzvonila otci, a to by byl konec. Ten by mu v žádném případě nepomohl. Obzvlášť po minulém průšvihu, kdy její bratr vyzval otcova nejlepšího přítele na souboj po pohře v kartách. Otec mu nemohl odpustit, že díky tomu přišel o přítele. Colin si z toho ovšem nic nedělal, protože už dávno zjistil, že se mu nezavděčí, ať udělá cokoliv. Vždycky pro něj byl jen zklamáním. Nezdárným synem.

Byla tak zabraná do svých myšlenek, že ani nevnímala, jak jí muž lichotil. Navíc o nic nepřicházela. Vždyť byl hrozný. Stačilo, že musela přetrpět ten příšerný tanec. Ať si ho vezme matka, když se pořád tváří, jako kdyby hltala každé jeho slovo, pomyslela si Eliza pobaveně a jen stěží zadržela zasmání.

Rázem po ní matka hodila přísným pohledem, a tak nasadila výraz nadšení. To jí muselo stačit. Nyní potřebovala vymyslet, jak dostat bratra do bezpečí. Mohla by tam poslat sluhu nebo služku s penězi. Ovšem, když si představila výraz Marie, své služebné, zase to hned zavrhla. Ta by tam nešla, ani kdyby jí za to královsky zaplatila. A kdyby tam poslala nějakého sluhu z jejich domu, tak si byla jistá, že ten by to hned za tepla běžel říct jejím rodičům.

„Lady Elizabeth?" vytrhl ji z úvah hlas hraběte Norimberka.

Co zase otravuje? Copak tu nemá jinou dámu, kterou by mohl obtěžovat svými ukašlanými lichotkami? Já tu řeším smrtelně důležité věci, prolétlo jí hlavou otráveně a jen stěží zadržela zaúpění. Musela se zhluboka nadechnout, aby se na muže neobořila. Teprve poté na něj pohlédla a pak na matku, protože vůbec netušila, co se právě řešilo a co se od ní potřebuje.

Ovšem, když jí její rodička celá rozzářená naznačovala, aby vyslovila ano, přesně věděla, co by měla říct: „Omlouvám se ale ne, milorde."

V tu ránu, kdy vyřkla osudná slova, to vypadalo, že její matka dostala záchvat. Celý obličej jí zrudl a musela se opřít o nedaleký stoleček. Když Eliza přelétla pohledem od ní k hraběti, zdálo se, že ten je na tom snad ještě hůř než ona. Vůbec nechápala, proč je její slova tak zasáhla. Předpokládala, že se nejspíš ptal na další tanec. No tak řekla ne. Kvůli tomu se snad nemusí hroutit.

To už se však matka začínala vzpamatovávat. Rychlostí větru se ovívala, zatímco ze sebe soukala omluvu: „Nezlobte se, prosím, na ni. Je jen zmatena vaší nabídkou. Omluvíte nás, prosím, na malinkatou chvilinku?"

Na odpověď však nečekala. V okamžiku drapla dceru za ruku a nemilosrdně ji táhla pryč od bledého muže.

„Matko, co se děje? Nemusíš uhánět tak rychle!" vyjekla Elizabeth nechápavě, když měla co dělat, aby nezakopla o své dlouhé sukně. Ničemu nerozuměla. Takhle se matka ještě nikdy netvářila. Nevypadalo to na klasické kázání. Tohle bude daleko horší. Jenže proč? Snad má ještě právo odmítnout tanec, kde by jí šlechtic jen šlapal na nohy.

Než se však mohla ještě víc zamyslet, její rodička prudce zastavila, až měla co dělat, aby do ní nenarazila. Teprve nyní si Eliza všimla, že ji dotáhla na balkón. Po tomto zjištění se s nechápavě pozvednutým obočím obrátila na svoji společnici. Nestihla však ani otevřít ústa a už její drahá matinka spustila rozčíleně: „Kam si dala rozum, Elizabeth? Takhle mě ponížit? Bože na nebesích, co se to s tebou jenom děje...?"

„Ale co tak hrozného jsem provedla? Jen se mi nechtělo tancovat, tak z toho snad nemusíš, matko, dělat takový povyk!"

„O čem to mluvíš, Elizabeth? Co sem motáš nějaké tancování? O tom tu žádná řeč nebyla. Ach, je mi mdlo..."

„Ne? Tak o čem jste si povídali?" otázala se hnědovláska nechápavě.

Matka ji proklála pohledem plným rozhořčení, když jí došlo, že jim vůbec nevěnovala pozornost. Zlost jí přímo sršela z očí. Vzápětí se pokusila uklidnit hlubokých nádechem, aby nalezla ztracený klid.

Eliza ji zvědavě pozorovala. Podle toho, jak vypadala, se muselo jednat o něco vážného. Takže pro ni nic příjemného. To už však matka hmátla po její ruce a přitáhla si ji k sobě. Hnědovláska překvapeně vyjekla nad tou rychlostí, zatímco starší žena vyhrkla téměř nábožně: „No přece o vaší svatbě! Na co si zase myslela? Tohle je tvoje šance. Tento bohatý a krásný hrabě chce, aby sis ho vzala! To je mnohem víc, než jsme kdy mohly vůbec očekávat!"

Elizabeth při těch slovech zbledla a o krok ustoupila. Nemohla uvěřit vlastním uším. O tom se přeci nemohli bavit. Ne! To prostě není pravda. Jako v omámení došla k zábradlí. Opřela se o něj, jako kdyby hledala oporu. Mysl jí odmítala poslušnost. Nedokázala myslet. Před očima se jí stále dokola vynořoval lord Norimberk. Dál už tu příšernou představu nevydržela. Zatnula nehty do zábradlí a vyhrkla: „Ale vždyť je starší než otec! To přece nemůžeš po mně chtít!"

Matka ji proklála pohledem, načež temně prohodila: „Ano, to myslím smrtelně vážně! Takového mocného muže nemůžeš jen tak odmítnout! Pořád sis stěžovala, že se o tebe nikdo nezajímá kvůli jizvě a hle hrabě si těch chce vzít, i když ji máš! Tak se uklidni a já ti řeknu, co se nyní stane. Společně se vrátíme do sálu a ty jako správná lady s úsměvem na rtech přijmeš tu velkorysou nabídku! Rozumíš mi, Elizabeth?"

Mladá žena cítila, jako kdyby se propadala do temné propasti. Tohle po ní přece nikdo nemůže chtít. Vždyť ona si vždycky chtěla vzít někoho, koho bude opravdu milovat a on ji. Ne, nějakého starého hraběte, který si na stará kolena hledá ošetřovatelku. S tím přece nemohla souhlasit. Nikdy!

Upřela zrak na matku, ale v jejích očích neviděla ani jiskřičku pochybností. Byla rozhodnutá ji donutit jakýmkoliv způsobem, aby to opravdu udělala, i když viděla, že se jí to příčí. Obě věděly, že tu moc má.

Vlastně neměla vůbec na vybranou, a tak si Eliza těžce povzdechla, než tiše odpověděla: „Tak dobrá, matko, splním tvoji vůli, i když budu celé manželství nešťastná. Jedno si ale pamatuj, nikdy ti to neodpustím!"

Načež hrdě pozvedla bradu, nadzvedla si sukně a rozhodně se vydala zpátky do sálu. Za sebou zanechala matku s nechápavým výrazem. Elizino odhodlání však postupně vázlo, jak se blížila k zubícímu hraběti. Bože, opravdu musím žít s někým takovým? Proč? Čím jsem si to zasloužila?

Nikdo však na její otázky neodpověděl, a tak se již o hodinu déle nuceně usmívala, zatímco v duchu křičela bezmocí, když její budoucí manžel nadšeně a udýchaně líčil přítomným lordům a dámám tu úžasnou novinku. Jejich svatbu.

Měla silné nutkání mu ruku vytrhnout, ale když si všimla matčina varovného pohledu, neodhodlala se. Výchovu pravé dámy měla velmi hluboko zakořeněnou, než aby nyní dokázala jen tak utéct. Mohla svou rodičku nenávidět, ale musela ji poslechnout. Skoro ani pronášená slova nevnímala. Nechtěla je slyšet! Bylo jí to jedno. Nemohla s tím nic dělat, ale měla právo na to, aby neposlouchala.

A tak se jen usmívala, když jí matróny blahopřály k budoucímu sňatku, a přitom na ni spiklenecky mrkaly. Jako kdyby jí chtěly ukázat svou podporu v tom správném kroku. Najednou. Do téhle chvíle ji přehlížely, jako kdyby byla vzduch. Vyhýbaly se pohledům na její jizvu, protože ta symbolizovala, že je jiná. Přesto ji nyní vítaly ve svém kruhu jako sobě rovnou. A jí to znělo neuvěřitelně falešně. Doopravdy ji nepřijaly. Přijaly pouze její budoucí titul. Bylo jí z té přetvářky špatně.