Jakmile se trochu uklidnila a přestala mít chuť někoho uškrtit, popošla hloub do komnaty. Konečně se kolem sebe rozhlédla. Kajuta překvapivě vypadala velmi uspořádaně, což jí vůbec nešlo k tomu, že to byla místnost na pirátské lodi. Vpravo byla umístěna masivní postel a uprostřed stůl se dvěma židlemi. Na druhé straně u zdi pak trůnily truhly, ale to, co ji překvapilo nejvíc, byla knihovna. Masivní stěna plná knih. To by zde nečekala. Hodlala si ji později lépe prohlédnout, ale nyní ji zajímalo jediné, zda se odtud nedá někudy dostat. Avšak ani po půl hodině hledání nic nenašla, a tak se unaveně sesunula na postel. Samozřejmě, že nic takového neobjevila. Tušila, že to tak dopadne, ale stejně ji to rozzlobilo. Pak by vše bylo jednodušší.

V tu chvíli, kdy se posadila na postel, se do ní znovu pustila zima z mokrých věcí, které měla na sobě. Při hledání odsunula zimu do pozadí, ale nyní se vrátila s novou silou. Otřásla se. Chtěla vstát a najít něco, do čeho by se převlékla. Jenže už nedokázala vstát. Ruce ani nohy ji neposlouchaly. Byla tak unavená. Celé to dobrodružství na ni začalo dopadat. Nechtěla nic jiného než usnout. Chvíli se opravdu snažila odolat tomu lákání, ale nakonec to nedokázala. Jen na pár chvil, kapitulovala v duchu, když se vyčerpaně stulila do klubíčka a zachumlala se pod deku. Sotva spustila řasy dolů, propadla se do říše snů a její poslední myšlenkou bylo, že jí konečně začíná být teplo.

****

„Tak jsem slyšel, že sis s sebou tentokrát dokonce přivedl i ženu. Musím říct, že mě to překvapilo. Než jsi odešel na pevninu, o ničem takovém ses nezmínil. Každopádně tě musím varovat, že chlapi budou pěkně naštvaní, že si tu budeš užívat jen ty," pronesl Rabí, který byl kapitánovou pravou rukou, a především velice netradičním knězem ve službách pirátů, když viděl, jak se jeho přítel mračí.

Oba muži stáli na zádi lodi a nikdo by mezi nimi žádný velký rozdíl neviděl. Rabí na sobě totiž rozhodně neměl žádné kněžské roucho. Naopak byl oblečen podobně jako ostatní piráti do rozhalené košile a do krátkých ošuntělých kalhot, které dávno ztratily původní barvu. Jeho obličej se pyšnil chlácholivým úsměvem a hnědýma očima, do kterých mu spadaly už příliš dlouhé černé vlasy. Prostě na první pohled by v něm nikdo kněze nehledal. Asi jediné, co se trochu vymykalo, byl malý dřevěný křížek, který mu visel na krku.

„Užívat? To určitě! Ta mladá dáma na mě neustále něco pokřikuje, nadává a působí samé problémy," odsekl Černý rys napruženě a opřel se o zábradlí. Jeho zrak byl však dál upřen do dálky. Na počátku plavby byla nutná ostražitost.

„Tak proč jsi ji bral na loď?"

Dostalo se mu nechápavé odpovědi, až po příteli mrskl rozzlobeným pohledem. „Protože slyšela celý rozhovor. Nemohl jsem ji tam nechat. Kdyby to někomu řekla, tak nás klidně mohli chytit a popravit. Zapomněl si snad, že nejsme ctihodní občané, ale piráti?"

„No, kdyby přísahala na Boha, tak by to šlo..." začal kněz vesele.

Nestihl to však ani dokončit a už se mu dostalo odseknutí: „Ne, nešlo! A přestaň si ze mě utahovat. Radši ji běž uklidnit, že se jí nic nestane a ať se laskavě přestane vrhat do vody. Nemám náladu ji někde pořád lovit."

„Vždyť jsi ji zavřel v kajutě," zaprotestoval Rabí vesele, zatímco ho jedna prudší vlna ohodila mořskou vodou. Myslel si, že si z něj kapitán utahuje. Ovšem, když se podíval na jeho vážný výraz, už si tak jistý nebyl.

„No, jen aby tam ještě byla," poznamenal jenom hnědovlasý muž temně a vydal se na velitelský můstek, zatímco si cestou mumlal něco o příliš aktivních dámách. S ženami jsou vždycky jenom problémy. Kdyby měl jinou možnost, rozhodně by ji s sebou netahal. I když ty její hnědé vlasy byly nádherné... Ne, nevzal. Měl dost starostí s posádkou a svým řemeslem. Nepotřeboval k tomu všemu ještě neustále utíkající dámu. Sprostě zaklel a přidal do kroku.

****

Rabímu ještě pořád hrál úsměv na rtech díky rozhovoru s kapitánem, když se rozhodl navštívit jejich hosta a splnit tak svoji povinnost boží. Tušil, že žena musí být pořádně vystrašená. Přece jenom byla dáma a určitě nebyla zvyklá na takové chování, jakého se jí dostalo. Ač mohla být ráda, že padla do rukou zrovna jeho kapitána. U jiných pirátů by byl opravdu důvod se bát.

Klidně zastavil přede dveřmi do kajuty kapitána a pak zaťukal. Odpovědi se však nedočkal, a tak opatrně nakouknul dovnitř. Nic po něm však neskočilo, žádná bota ho netrefila přímo do čela, a tak pomalu vstoupil. Přičemž se v duchu posmíval svému příteli, že je až příliš opatrný.

To už sepnul ruce a začal uklidňujícím tónem mluvit, aby se ho zakutaná postava na posteli nelekla: „Má paní, ničeho se nebojte. Jsem kněz. Se mnou jste v naprostém bezpečí. Nepřišel jsem vám ublížit. Bůh stojí nade mnou..."

Brzy se však zarazil v přívalu slov, když se stále neozvala žádná odpověď. Zmateně postával uprostřed místnosti. Vypadalo to, že dáma byla daleko víc naštvaná, než si myslel. Musela být pěkně tvrdohlavá. Proto došel až k posteli a zkusil ještě pokračovat: „Opravdu se nemusíte bát. Nikdo vám tu neublíží. Oni jen straší, ale jinak jsou to hoši se srdcem na správném místě..."

Víc už ale nevydržel a opatrně odkryl peřinu, připraven na nějaký útok, ale místo toho překvapeně vyjekl. Postava na posteli na něj totiž upírala nevidomý pohled. Okamžitě mu bylo jasné, co se stalo. Byla studená jako led. Musela dostat zimnici z toho koupání, a navíc neprozřetelně zůstala v mokrých šatech.

Rázem začal jednat. Doběhl pro kapitána a seznámil ho s problémem, zatímco sám šel sehnat vše potřebné. Černý rys mladou ženu vysvlékl z šatů a převlékl do suchého. Pořádně ji zabalil do deky, načež ji donutil sníst pár lžic horkého vývaru, který mu byl vzápětí donesen. Poté u ní zůstal sedět, dokud třas z jejího těla úplně neodešel a ona neupadla do hlubokého spánku.

V jedné chvíli, když jí jemně oddělával vlasy z tváře si při svitu lampy všiml její jizvy. Vzpomněl si, že už ji zaznamenal v hospodě. Ovšem tam měli co dělat, aby se všichni dostali v pořádku ven, že na ni úplně zapomněl. Zamyšleně po ní přejel prstem. Zajímalo by ho, co se jí stalo. Proč dáma jako ona byla takhle označena. Bylo mu jasné, že ve světě smetánky se něco takového nenosilo. Zatímco v jeho světě byla jizva památkou, na kterou byli muži hrdí. Ještě jednou po ní přejel, než prudce ucukl a vstal. Neměl by tohle dělat. Je to jeho zajatkyně, dáma, kterou brzy vrátí do náruče milující rodině. Tiše zanadával a rozčíleně vyrazil z kajuty. Potřeboval na vzduch.

****

Eliza utíkala, co jí síly stačily. Piráti se ji snažili dohnat. Slyšela za sebou jejich řev. Vzduch v plicích jí docházel, ale ona se nevzdávala, ač byla úplně vyčerpaná. Už skoro viděla bezpečný domov jejích rodičů. Zrychlila. Natáhla ruce dopředu, aby se mohla dotknout dveří. Když v tom zakopla o vlastní nohy.

S prudkým výkřikem se vynořila z noční můry a rozevřela oči dokořán. Srdce jí bušilo jako splašené. Teprve po chvíli zírání na strop, se dokázala uklidnit a ujistit se, že to byl jen sen. Tedy částečně. To, že měla tu čest s piráty, byla realita. Unaveně si povzdechla a pomalu si začínala uvědomovat bolest v celém svém těle. Byla tak slabá, že se ani nezvedla a jen ležela, zatímco přemýšlela, proč se cítí slabá jako moucha. Matně si vzpomínala jen na to, že když šla spát, tak jí byla zima. A v tu chvíli jí to došlo. Usnula v těch mokrých šatech. Tak jak to, že už jí zima není? Rychle odhodila pokrývku a nedbala na bolest. Nechápavě zůstala zírat na cizí kalhoty a košili, která jí byla třikrát větší.

Oni mě převlékli! Musel to udělat někdo z nich. Bože! To bude moje smrt. Jen na ty věci zírala a měla pocit, že se dusí. Mozek se jí sice snažil protlačit informaci, že jí tím pravděpodobně zachránili život, ale ona tomu nedokázala věnovat pozornost. Jen na ně snášela další a další hrozby. Měli štěstí, že nebyla žádná čarodějnice, jinak by se už celá posádka skládala z prasat, psů a koček. Po chvíli, kdy se konečně uklidnila s tím, že škoda už stejně byla napáchaná, a zabíjet se kvůli tomu nemá cenu, se na posteli opatrně posadila. Byla vážně slabší, než by čekala. Na pár okamžiků se opřela a zavřela oči.

Jakmile se cítila lépe, rozhodla se prozkoumat nejpravděpodobnější místo, kde by mohla něco najít. Truhlici. Nějaká zbraň by se rozhodně hodila. Pomalu se tedy sunula k okraji postele, načež z ní vylezla, zatímco si musela přidržovat kalhoty, aby jí nespadly na zem. Únava ji už zase zmáhala, ale nehodlala se vracet. Odhodlaně pokračovala k truhle. U ní klesla na kolena a pokusila se ji otevřít. K její radosti nebyla zamčená, a tak ji s menšími obtížemi otevřela. Hrabala se v ní, ale objevila pouze samé oblečení, což nebylo zrovna to, co hledala. Nevzdávala se však a hledala dál, když se dotkla něčeho studeného.

Nejdřív se lekla a ruku rychle vytáhla. Vzápětí si však vynadala, že reaguje přehnaně a znovu s úsměvem na rtech zalovila mezi oblečením. Než však předmět stihla vylovit, uslyšela nedaleko rychlé kroky, které se zaručeně přibližovaly ke kajutě. Na nic víc nečekala, prudce nechala spadnout víko a co nejrychleji se snažila dostat zpátky do postele. Ovšem zase neměla tolik sil na tak hbité tempo, takže bylo dílem okamžiku, že se jí těsně před postelí podlomily nohy a ona sletěla s výkřikem na zem.

Zuřivě drmolila kletby, když se otevřely dveře a ona za sebou uslyšela známý pobavený hlas: „Takže už se ti nelíbí odpočívání, má paní?"

Otočila k němu hlavu, aby po něm mrskla vražedným pohledem, ale to už se k jejímu šoku skláněl k ní, aby ji lehce uchopil pod koleny a vyzvedl do náručí. Nestihla ani pořádně zaprotestovat a už ji opatrně pokládal na postel. Okamžitě si vytáhla přikrývku až po krk a zahučela: „Děkuji, ale zvládla bych to sama."

Černý rys se klidně usadil na kraj postele a vůbec si nevšímal jejího zděšení. Nevěřícně na něj hleděla. Co si myslí, že dělá? Proč si sem sedá?

„Měla bys odpočívat. Ještě v noci nebylo jasné, jestli vyhraje horečka, nebo ty. Jsi oslabená," ozval se po chvíli ticha.

„Už je mi mnohem lépe, takže byste mi měl říct, kdy mě pustíte. Musím se vrátit domů," převedla řeč na téma, které ji zajímalo daleko víc.

„To uvidíme podle toho, jak se situace vyvine. Jakmile získám to, co chci, milerád tě dopravím, kam jen budeš chtít, milady, ale do té doby budeš muset zůstat na mé lodi," pronesl a uličnicky se na ni zazubil.

Eliza se na něj rozčíleně zamračila, ale mlčela. Už nehodlala říct ani slovo. Rozhodně neměla v plánu čekat, až on se rozhodne, že by ji mohl pustit. Taky by se toho nemusela dočkat. Musela se domů dostat co nejdříve, jinak matka zešílí, Colin se utopí ve výčitkách a její dobrá pověst zmizí v nenávratnu.

Jejímu společníkovi se ještě víc rozšířil úsměv, když se ho snažila ignorovat. „Tak si hezky odpočiň. Budeš potřebovat sílu."

Chvíli na ni upíral zrak, zatímco ona ostentativně ten svůj odvracela. Kapitán se tím očividně dobře bavil, protože se stále neodvracel, což ji rozčilovalo. Když se konečně zvedl k odchodu, skoro si oddechla. Dokud si neuvědomila, co to znamená. V tu ránu ho přestala ignorovat. Naopak se na něj otočila a vyhrkla: „A můžu jít na palubu?"

Hnědovlasý muž klidně došel až ke dveřím a teprve poté se setkal zamyšleně s jejím pohledem, až zrudla nejistotou. Netrápil ji však dlouho. „Ne. Až budeš v pořádku a my dál od pevniny. Nemám čas tě nahánět ve vodě. Pěkný den."

Načež otevřel dveře a zavřel je těsně před tím, než ho mohl trefit polštář, který po něm Eliza rozčíleně hodila. Nafoukanec jeden, proletělo jí hlavou, když za dveřmi zaslechla jeho pobavený smích. Rozdurděně zůstala sedět na posteli a na chvíli ji napadlo, že by si mohla ještě odpočinout. Ovšem při pohledu na dveře si to zase rozmyslela. To teda ne. Spát si můžu, až budu zase doma, pomyslela si, když vstala rozhodnutá pokračovat v hledání něčeho, co by ji dostalo ven z téhle šlamastiky.

****

Když se ozvalo hlasité zaklepání, byla zrovna Eliza až po krk zahrabaná v pirátově oblečení, jak se snažila najít tu věc, co ji předtím zastudila. Hrozně moc doufala, že by to mohla být zbraň. Jenže nyní sebou vylekaně trhla při tom zvuku a jako šílená začala házet věci zpátky dovnitř, přičemž udýchaně zavolala: „Chviličku strpení, pane."

Ne, že by si myslela, že její prosba bude splněna, ale za pokus nic nedala. Proto ji překvapilo, že se vážně hned nerozrazily dveře a pirát se nevřítil dovnitř. Ovšem nehodlala se shánět po příčině. Naopak ještě naházela poslední věc do truhly a zaklapla víko. Vyčerpaně se na truhlu sesunula, a když stále nikdo nevstoupil, rozhodla se toho využít. Nemohla si takovou příležitost nechat proklouznout mezi prsty. Víckrát by se taky nemusela opakovat. Proto se zhluboka nadechla a vydala se ke knihovně. Z té popadla první knihu, na kterou dosáhla, přeběhla ke dveřím a schovala se za ně. „Dále!"

To už se dveře otevřely, a Eliza aniž by na něco myslela, se po příchozím ohnala svojí zbraní. V té rychlosti si ani nestihla všimnout, že to není kapitán, a tak do hlavy uhodila neznámého muže, který vykřikl šokem i překvapením. Ani to ji však nezastavilo, chtěla jen zmizet z kajuty, aby využila tuhle šanci. Než však mohla překročit práh, uslyšela toho muže zvolat: „Jsem kněz!"

Ta dvě slova ji doslova zmrazila na místě. Jako kdyby jí projel blesk. Rázem zapomněla na útěk, obrátila se a vrhla se hekajícímu služebníku boží na pomoc.

„Moc se omlouvám, otče! Neměla jsem ani tušení, že jste kněz. Opravdu je mi to moc líto. Nevím, co mě to popadlo. Pojďte a posaďte se," kála se Eliza opravdu provinile. Pomohla knězi usadit se na židli a v duchu si nadávala, jak se mohla takhle chovat k osobě boží. Na druhou stranu, jak to měla vědět? Nikdy by ji nenapadlo, že i piráti mají vlastního kněze, dušovala se v duchu.

Když konečně černovlasý muž seděl, mohla si ho mladá žena poprvé pořádně prohlédnout a po chvíli zírání jen nechápavě zamrkala. Vždyť vůbec nevypadal jako kněz! Naopak vypadal stejně jako ostatní piráti a ke všemu byl bos! Jediné, co by se tak trochu dalo považovat za něco označující jeho povolání, byl dřevěný křížek, co se mu houpal na košili. Víc nic. Nebylo divu, že ho nepoznala.

„Teda, má paní, vy máte ale pořádnou páru," vyrušil ji z jejích myšlenek kněz pobaveně.

Eliza se na něj nejistě usmála. To už jí však došlo, co tím chtěl říct, a tak obranně odsekla: „Jsem tu proti své vůli, otče, tak nemůžete čekat, že se nebudu bránit." Pak si však uvědomila, co přítomnost posla božího znamená pro ni a oči se jí rozzářily nadějí. Hbitě si před kněze klekla a vyhrkla: „Otče, musíte mi pomoci! Musíte mě odsud dostat. Z téhle lodi plné hříchu, abyste zachránil moji nesmrtelnou duši. Jste moje spása. Musí vás poslechnout, jste ta nejvyšší autorita po Bohu a králi..."

Muž vrtěl celý její monolog hlavou, ale nedovolil si ji skoro do poslední chvíle přerušit. Teprve nyní se odhodlal k tomu kroku. Rychle vstal a přerušil ji vesele: „Ach, má paní, tady to neplatí. Tady jsem já, sluha boží, na posledním místě!"

Eliza rozhodně zavrtěla hlavou. „Ne, otče, tak to určitě není! Vás musí ctít! Jste boží služebník."

„Ach, to mi lichotíte. Ale bohužel vás zklamu, tady se ani nedá pořádně pracovat. Natož, aby mi bylo dopřáno pořádné kázání."

Mladá žena byla po jeho slovech v naprostém šoku. Nechápala, jak bylo možné, aby kněz vypadal jako pobavený muž před ní. Ve městě potkávala neustále nějaké kněží, ale ti snad ani nevěděli, co je to úsměv a peskovali všechny za každou hloupost. Navíc na pěkně dlouhé kázání nedali dopustit.

„Jak? Jak můžete mezi tolika zločinci žít, otče?" vyhrkla první, co jí v tu chvíli proletělo hlavou. Už měla naději, že bude zachráněna, když zjistila, že je to kněz. Ovšem čím déle mluvil, tím víc její nadšení klesalo. Byl tak jiný. Neobvyklý, a navíc to vůbec nevypadalo, že by jí chtěl nějak pomoci.

„Docela snadno. Stačilo si jen trochu poupravit kázání a stala se z nás jedna velká šťastná rodina. Místo toho, abych jim tři hodiny vyčítal všechny jejich skutky, tak jsem to zkrátil na pár základních pravidel. Nepřejídat se. Pít s mírou. Mše za padlé. Jak můžete vidět, vybral jsem jen to nejdůležitější a jsem spokojený. Člověk si časem zvykne, milady," přerušil její úvahy jeho bezstarostný hlas.

Eliza téměř nevěřila vlastním uším. To přece nešlo. Takhle to nechodí. Kněz by si neměl tyhle věci upravovat. Najednou se v ní vzedmula zlost, že její naděje na záchranu je kvůli němu pryč. On se raději paktoval s těmi zločinci. Místo, aby plnil svoji povinnost a pomohl jedné ze svých oveček. Poodstoupila od něj a nenápadně za zády ze stolu sebrala knihu, a přitom hraně mile pronesla: „Jste velmi zvláštní kněz. Ještě se máte co učit."

Načež po něm prudce hodila knihou, která muže minula jen díky jeho rychlým reakcím. Ještě periferním zrakem viděla, jak uskočil na stranu, ale na víc nečekala a vrhla se k otevřeným dveřím. Chtěla jimi proběhnout, když v tom narazila do něčího těla. Nechápavě sebou trhla, když spadla na zem, kam ji ten náraz odhodil. Prudce zvedla hlavu a rozzuřeně zaznamenala Černého ryse, který si jen tak sebevědomě vešel dovnitř.

„Tak se mi zdá, že tu máte nějak rušno," pronesl příchozí s koutky úst pozvednutými v úsměvu. Ono nebylo divu. Před ním se rýsoval zajímavý obrázek. Kněz se snažil vyhrabat z pod postele, zatímco jeho zajatkyně seděla na zemi na zadku a vraždila ho pohledem.

To už se ale Eliza probrala a odhodlaně vyskočila na nohy. Přiskočila k pirátovi a zabodla prst do jeho hrudi. „Tohle je vaše představa kněze? Vždyť je to stejný pirát jako celé osazenstvo téhle lodi..."

„Jestli bych mohl, lady, tak já vystudoval teologii..." pokusil se Rabí získat zpátky svoji vážnost duchovního stavu.

To se mu však nepodařilo, protože Eliza po něm jen mrskla pohledem plným blesků. „Otče, vy už raději ani nemluvte! Měl byste se stydět! Takhle se zpronevěřit! Takové zvěrstvo upravovat si boží zákony! Měl byste se nyní rvát o to, abych byla okamžitě navrácena své rodině!"

„No tak, děvče, buďte rozumné. Musíte mi věřit, že mě tu vážně nikdo neposlouchá. Jsem na posledním místě. Jedno vám však můžu zaručit, a to, že vám nikdo neublíží. Budete v naprostém bezpečí. Takže se můžete oddat duševnímu klidu," snažil se ji uklidnit Rabí, přičemž vrhl postranní vražedný pohled po svém příteli, který se opřený o dveře jeho nesnázemi skvěle bavil.

Ženě však pořád nešlo na rozum, že je kněz natolik odlišný od těch, co znala. Tak necírkevní. Cítila vztek nad tím, že pohřbil její poslední naději na nějakou pomoc. Byl to zrádce!

„No, tak jsi aspoň zjistila, že ani Rabí ti nebude pomáhat při nějakém bláznivém útěku. Takže si můžeš konečně začít užívat plavbu na lodi, milady," vložil se do toho konečně rozesmátý pirát, když viděl, že kněz každou chvíli zkolabuje.

Eliza rázem obrátila pozornost na kapitána a odsekla: „Užívat? Nejsem tu dobrovolně. Naopak já požaduji okamžitý návrat do přístavu! Hned!"

Černý rys se k ní začal pomalými lenivými kroky blížit, až mladá dáma nejistě klopýtla o jeden krok dozadu, zatímco on mile pronesl: „To jsme se již dohodli, že není možné. Kdybys neposlouchala cizí rozhovory, krásko, nebyla bys tady."

„Já neposlouchala! To, že jsem byla jaksi v té skříni, přece ještě neznamená, že bych něco slyšela!" odsekla mu na to Eliza triumfálně spokojená sama se sebou, jak ho dostala.

Muž se však stále nezastavil. Jako kdyby její slova ani neslyšel. Znejistělo ji to tak, že rychle přeběhla za stůl. Tam se cítila daleko bezpečněji. Byla tak mezi nimi alespoň jedna překážka. A aby to nevypadalo úplně zbaběle, hrdě pozvedla bradu.

„Takže ty mi tu klidně tvrdíš, že jsi nic neslyšela? A to ti mám věřit?" zamyslel se pirát, zatímco se zastavil před stolem.

Eliza na něj vyplázla jazyk. „Ano, to byste měl!"

Pirát se však k její zlosti jen zasmál a obešel stůl, za kterým se schovávala. Ona tam však na něj poslušně nečekala. Naopak na stůl vyskočila a přelezla ho na druhou stranu. Hbitě se vrhla směrem, kde postával ten zatracený kněz, který nevěděl, zda se má smát nebo mračit. A jelikož moc možností neměla, vrhla se k němu a schovala se za něj se zvoláním: „Požaduji církevní ochranu, otče! A opovažte se říct, že to jste ze svých kázání také vyhodil!"

Rabí se pobaveně uchechtl, a když se před ním kapitán zastavil, pronesl vážným tónem: „Slyšel jsi, příteli. Tato dáma je pod mou ochranou, tak se k ní začni chovat slušně."

„Ty lenochu, nesnaž si to u naší dámy vyžehlit, to se ti stejně nepovede," odbyl jeho slova nevzrušeně Černý rys a chtěl po ní sáhnout.

Ona však uskočila, zatímco Rabí se otočil společně s ní a vesele dodal: „Co se dá dělat, vždycky musí být aspoň snaha. To si pamatuj."

Eliza se na ně oba zamračila a odsekla: „Já jsem pořád tady!"

Rabí se k ní obrátil, načež ji uchopil za ruku. Překvapeně na něj pohlédla, a když ji políbil do dlaně jako gentleman, vykulila oči. To už galantně pronesl: „Bylo mi potěšením vás poznat, má paní."

A pak si jen tak sprostě odešel. Okouzlil ji, aby ji tam nechal samotnou napospas svému veliteli. Zírala za ním a v hlavě si jejich rozhovor znovu přehrávala, aby tomu mohla uvěřit. Bídák jeden. To není kněz!

Než se do toho hloubání mohla pustit víc, ozval se Černý rys: „Tak jste se konečně seznámila s naším knězem Rabím."

„Bohužel! Vždyť vy jste ho úplně zkazili! Už to vůbec není kněz," vyjekla Eliza rozčíleně, zatímco se vracela zpátky za stůl, na své bezpečné místo. Už se nemohla schovávat za kněze, když si prachsprostě utekl.

Kapitán na ni vesele zamrkal. „Jak myslíš, má paní, ale jiný kněz tu není. Budeš se muset spokojit s Rabím. Každopádně za chvíli ti přinesou oběd."

„Nemám hlad," vyhrkla rychle jen, aby mu odporovala, i když se jí žaludek svíral hlady. Taky už nějakou dobu nic nejedla. Ovšem nahlas by to nikdy nepřiznala. Cítila na sobě zkoumavý pohled, který jako kdyby jí hleděl až na dno duše.

Skoro ji až zamrazilo, když po době ticha, promluvil: „Dobrá, nemusíš jíst hned, ale až se vrátím, chci vidět, jak je vše snědeno do posledního drobku. Za tu dobu ti určitě vyhládne, zlatíčko. Rozhodně tu nebudu trpět žádná zbytečná gesta, jako je odmítání jídla. Rozumíme si?"

Tak moc mu na to chtěla něco odseknout, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Jen mu věnovala sladký úsměv a odvětila: „Až mi vyhládne, něco si dám."

Načež mu věnovala pokývnutí, jako kdyby propouštěla sluhu. Hnědovlasému muži zacukalo v koutcích úst vzteky, ale ovládl se. Jen po ní vrhl vražedným pohledem a vyšel z kajuty. Svůj odchod nezapomněl doplnit prásknutím dveří.

„Jemně," křikla za ním Eliza s koutky hrajícími smíchy. Přece jenom nebyl tak úplně v klidu, jak se dělal. Zase jednou vedla ona. Dostala ho!