Simon seděl vedle staré špinavé postele, na které Eliza ležela a něžně jí svíral ruku. Starostlivě hleděl na její zavřené oči a bledou pokožku.

„Tak co?" otázal se a zvedl oči k ženě, která jeho milou ošetřovala.

Byla to léčitelka, kterou sehnala Vivi a dovedla ji do svého domu, kde už na ni všichni netrpělivě čekali. Žena se zapleteným copem opatrně ohmatávala ránu, než mu konečně odpověděla: „Hlavní je teď dostat ven kulku, pak budeme vědět víc. Zdá se však, že nezasáhla nic důležitého. Takže by se měla brzy zotavit."

Simon sevřel ruku zraněné a jemně ji na ni políbil. „Zase se uzdravíš a budeš mi odmlouvat," zamumlal tiše.

„Měl byste odejít. Já se o ni postarám," pronesla léčitelka klidně, zatímco si z brašny vyndávala potřebné nástroje.

„Ne! Zůstanu s ní," odsekl pirát tónem, který nepřipouštěl odpor, a tak ženě nezbylo nic jiného než vše dělat pod jeho dozorem.

Následné dva dny se Simon z místnosti a od Elizy ani nehnul. Hlídal každý její nádech. Sice jí dostali kulku z těla, ale jeho milá se stále neprobouzela. Držel ji za ruku a jeho oči nabíraly vyčerpaný nádech. Přesto od ní neodešel.

„Simone, musíš si odpočinout. Tím, že se zhroutíš nedostatkem spánku, jí nepomůžeš," snažil se ho Rabí přesvědčit, aby si na chvíli odpočinul. Bylo to však marné. Přítel ho jen odbyl a ani se nehnul.

Když se pak u ženy objevila horečka, společně s léčitelkou jí dával ledové obklady a dostával do ní potřebné vývary. Uklidňoval ji, když se jí zmocňovaly noční můry. K ránu si vlezl k ní a jemně ji k sobě přivinul, zatímco jí šeptal, co všechno spolu udělají jen, co se probere. A teprve, když jí horečka konečně klesla, usnul naprostým vyčerpáním.

Vivi opatrně nahlédla do pokoje a musela se pousmát při tom pohledu. Obávaný pirát jemně objímal spící ženu, a i ve spánku dával pozor, aby jí neublížil. Tomuhle se říká láska, prolétlo jí hlavou a píchlo ji u srdce. Taky by ji jednou chtěla zažít. Ještě chvíli je dojatě sledovala, než si otřela jednu jedinou uniklou slzu a stejně tiše jako přišla, odešla.

****

Elizu probudila tepající bolest v noze. Bolest se každou chvíli zvyšovala a ona chtěla křičet, ale nemohla. Nic neviděla, byla ve tmě. Bála se a chtěla, aby to skončilo. Teprve po nějaké době se jí pomalu povedlo otevřít oči. Vyčerpaně zamrkala a donutila se nechat je otevřené. Chvíli nechápavě hleděla na polorozpadlý strop. Chvíli jí to nedocházelo. Pak si však vzpomněla, že už tu byla. Musela být zpátky u Vivi doma. Že by se jí to všechno jen zdálo?

To už pomalu otočila hlavu doprava a dech se jí zadrhl v hrdle. Rychle zavřela oči a znovu je otevřela. Stále tam byl. U jejího lože seděl Simon. Když putovala pohledem po jeho ruce, nevěřícně se dostala až k té své, kterou pevně svíral. Zmateně svraštila obočí. Takhle se jí chce pomstít?

A i když měla strach, že je tu jen kvůli pomstě, nedokázala od něj odtrhnout zrak. Jeho tvář ve spánku působila unaveně, ale také jako kdyby ji hlídal, i když spal. Určitě se mi jenom to zdá, rozhodla se Eliza. Načež opatrně zvedla ruku, kterou nedržel a jemně ho pohladila po vlasech. Nestihla však ani dát ruku pryč, když rozespalý muž vylétl do sedu a upřel na ni nechápavý pohled. Bylo na něm vidět, jak mu postupně všechno dochází. Nejdříve se tvářil nechápavě, pak byl v šoku a naposledy vydechl úlevou.

„Díkybohu, ty jsi vzhůru! Tak jsem se bál, že máš ještě nějaké vnitřní zranění a už se neprobereš! Měla jsi mě hned vzbudit," vyhrkl nadšeným tónem.

Eliza na něj hleděla a nedokázala promluvit. Jen si užívala, že je tu s ní a že se na ni dívá tak krásným pohledem. To musel být sen. Určitě ano. A ona se nechtěla nikdy probudit.

„To je krásný sen," zašeptala sotva slyšitelně a v ten moment už ji Černý rys opatrně nadzvednul a nabízel jí trochu vodu. S povděkem jí schladila hrdlo a nechala se položit zpátky.

„Tohle není sen, Eliz. Já tu opravdu jsem," promluvil poté a dal tak jasně najevo, že ji slyšel. Upíral na ni při těch slovech vážný pohled.

„Ne, nejsi," odporovala mu smutným tónem. Jak jen by si přála, kdyby to byla pravda.

To už muži zaškubalo v koutcích úst, když se nad ni jemně naklonil. „Mám ti dokázat, že nejsme ve snu, má krásko?" zamumlal a než se vůbec zmohla na nějaká slova, s nečekanou jemností ji k sobě přivinul a políbil.

Eliza si těžce povzdechla, že právě teď sen skončí, ale když ucítila na svých rtech, poddala se mu. Nechala se unášet. Na chvíli, než se probudí.

„Tak už mi věříš?" otázal se s úsměvem, když ji pustil.

Vrhla po něm zmateným pohledem. Opravdu ten dotyk cítila. Nic se nerozplynulo. Pro jistotu se štípla do paže, aby si to potvrdila. Bolest, kterou ucítila, ji teprve přesvědčila. Nevěřícně vyvalila oči na svého společníka. To přece nemůže být možné. Proč by tu byl? Po tom všem?

„Přišel ses pomstít?" vyhrkla to první, co ji napadlo a raději se od něj odvrátila. Nechtěla mu při tom odhalení hledět do očí.

To už ji však Simon k sobě odhodlaně obrátil a k jejímu šoku si klekl před ni na podlahu. Šokovaně na něj zírala, když vzal do své ruky její.

„Eliz, zatraceně, za co bych se měl já tobě pomstít? Za to, že jsi zachránila život naprosto neznámé dívce, nebo snad kvůli tomu, že jsi mě chránila vlastním tělem před zbičováním i potom, co jsem se zachoval jako ten největší hlupák pod sluncem a uvěřil hraběti? Ne, to je přece hloupost. To naopak já bych měl před tebou klečet a prosit tě za odpuštění, a to také udělám. Zklamal jsem tě, protože jsem nevěřil, že bys mohla mít ráda vyvržence ze společnosti jako jsem já. Uvěřil jsem hraběti, protože jsem na to celou dobu podvědomě čekal," s očima plnýma vážnosti mluvil dál a dál. Sevřel jí ruku ještě pevněji, odkašlal si a pokračoval: „Byl jsem hlupák všech hlupáků a budu zbytek života usilovat o to, abys mi odpustila, protože už vím, že bez tebe by můj život neměl smysl." Zvedl oči a pohlédl ohromené ženě do očí. „Protože tě miluju. Měl jsem ti to říct už dávno, ale bál jsem se. Je mi moc líto všeho, co se stalo. Odpustíš mi?" dodal tiše se srdcem na dlani.

Eliza na klečícího piráta hleděla skrze slzy, které jí stékaly po tvářích. Nemohla uvěřit tomu, že už věděl celou pravdu a omlouval se jí. Že jí vyznal city, které doufala, že k ní jednou pocítí. Její sny se právě stávaly skutečností.

„Neplač. Nechtěl jsem tě rozrušit," vyhrkl obávaný pirát nejistě, když vyskočil na nohy, ale než se mohl vrhnout jinam, žena mu oplatila stisk ruky a donutila ho se k ní posadit.

Sama se pokusila zvednout, ale jen co hnula nohou, projela jí ostrá bolest. Jen stěží zadržela hlasitější zvuk. Muž to však stejně slyšel a opatrně ji opřel o polštář, aniž by pocítila znovu něco podobného.

„Nesmíš s ní moc hýbat. Je to příliš čerstvé," dodal káravě.

Ona na to však nedbala a znovu sevřela jeho ruce do svých, než zašeptala s očima, které se náhle rozzářily láskou: „Miluju tě. Tak strašně dlouho jsem na tuhle chvíli čekala. Tolik jsem se bála, že už tě nikdy neuvidím, nebo že mě budeš nenávidět. Tobě nemám co odpouštět, to ty mě musíš odpustit, že jsem ti tak ublížila..."

To už ji opatrně přivinul k sobě, zatímco tak zakryl fakt, že mu z očí stékala osamělá slza. „Už nikdy tě nepustím. Znovu nedovolím, aby nás někdo rozdělil. Udělám cokoliv jen, abys byla navždy se mnou. Jsi mojí součástí..."

„A ty mojí," přerušila ho hnědovláska, když se k němu přitulila i navzdory bolesti.

Pevně se svírali v objetí a drželi se jako kdyby se už nikdy nechtěli pustit. Eliza se usmívala štěstím. Měla ho zpátky. Bez nenávisti, a dokonce ji miloval stejně jako ona jeho. Nikdy nedoufala, že by se od něj dočkala takového vyznání, i když po něm toužila celou svou duší.

„Tak moc jsem se o tebe bál v tom kostele, má krásko," zamumlal jí po chvíli do vlasů.

„A já o tebe, když tě dal hrabě bičovat," odvětila tichým hlasem.

Pocítila, jak se při těch slovech napjal. Oba na ty chvíle měly špatné vzpomínky. Její záda mluvila vlastním příběhem. Příběhem, který vyprávěl, že je získala při obraně svého milého. Nelitovala ani jedné z nich. Kdyby musela, udělala by to znovu.

„Měl bych tě nechat odpočívat. Jsi vyčerpaná a zranění potřebuje čas na hojení," povzdechl si vzápětí a pomalu ji od sebe odtáhl.

Eliza posmutněla. Nechtěla ztratit jeho blízkost. Netoužila být sama.

„Nechoď, prosím! Co když je to opravdu jen sen..." zašeptala nejistě, ale to už jí Simon hbitě zvedl tvář a vážně se jí zadíval do očí.

„Nejsi ve snu, Eliz, a já ti to budu klidně opakovat až do konce života. Nemusíš se bát, nikam nepůjdu, dokud neusneš. A ač se třeba na chvíli vzdálím, brzy se zase objevím. Nehodlám tě nikdy opustit, protože to by znamenalo opustit svoje srdce, a ta představa se mi dvakrát nelíbí," ujistil ji smrtelně vážně.

Mladá žena se mu dlouze zadívala do očí, jako kdyby v nich hledala třeba jen náznak lži, ale poté přikývla. Nic tam neobjevila. Proto si opatrně lehla a zavřela oči. Oddala se spánku.

Když se znovu probrala, byla v místnosti sama. Na okamžik se jí zmocnila panika, že to vážně všechno byl jen sen, ale to už si na posteli u jejích nohou všimla klobouku svého milého. Její srdce přestalo dělat šílené skoky, když se pro něj opatrně natáhla a vzala ho do rukou. Pocítila z něj vůni Simona a pousmála se. Nebyl to sen. Všechno to byla pravda. Byl tu s ní a miloval ji. Děkuju, Bože, pomyslela si a pomodlila se.

„Takhle vypadá správný věřící. Mám z vás radost, má paní," vyrušil ji z jejích myšlenek náhle známý hlas ode dveří.

V tu ránu prudce vzhlédla a uviděla Rabího, který se s váhavým pohledem odlepil ode dveří a vstoupil do místnosti.

„Rabí!" vypískla nadšeně a rozevřela náručí, čímž zbavila kněze posledních obav a vzápětí ji už opatrně objímal.

„Chyběla jste nám," pronesl dojatým hlasem, když ji konečně pustil a usadil se na židli vedle postele. „Navíc se Simonem celou tu dobu nebyla kloudná řeč," postěžoval si okamžitě.

Elize se při těch slovech zvedly koutky úst v úsměvu. „A snažil jste se ho pochopit?" otázala se jemně.

„No, moc ne," přiznal bez rozpaků a s veselým úšklebkem. Už to byl zase starý známý naprosto netradiční kněz. „Ale to vám povím, když jsem vám chtěl dát poslední pomazání, to se prostě dělá v takových případech, nebylo to nic osobního, málem mě zabil. Mě svého přítele! Měla byste mu za to vynadat! Samozřejmě, že to prostě bylo jen pro jistotu, bylo mi jasné, že přežijete, ale on... no škoda mluvit," vyprávěl s humorem. Načež se k ní naklonil a odhrnul si vlasy na čele. „Vidíte? To mi udělal jeho meč. Prý to byla jen nehoda! Tomu by nikdo nevěřil. Mohl jsem teď být bez vlasů! Taková ostuda," lamentoval.

Hnědovláska jen stěží zadržovala smích při jeho dotčeném výrazu.

„A nebylo by to praktičtější?" pokusila se na tom vidět nějakou tu výhodu. Ovšem vražedný pohled, který si za to vysloužila, s ní očividně nesouhlasil.

„Tak tohle jsem si od vás nezasloužil..." začal útočit na její city, ale daleko se nedostal, protože byl přerušen.

„Buď chlap a nefňukej tu Elize," ozval se za ním bezstarostný hlas Simona. V dalším kroku k němu došel a drcnul ho do zad, že div nespadl na zem. Načež ho obešel, naklonil se nad ženu a něžně ji políbil, až jí to vzalo dech.

„Nevím, kdo tu poslední dva dny fňuká víc z nás dvou. Myslím, že jsi to byl ty. To bylo pořád samý. Ach, Eliza. Jedině Eliza. Prober se má lásko. Jestli se neprobereš, nechci žít taky a bla bla. Ani do hospody se mnou nechtěl jít," vrátil mu to Rabí rozhodně.

Simon se odvrátil od své milé a vrhl po něm vražedným pohledem. Kněz mu však oplácel nevzrušeným pohledem.

„To s tím fňukáním sis hodně zveličil a co se hospody týče, měl jsem o Elizu strach, bylo přece jasné, že nebudu chtít do hospody, abych se díval, jak slintáš po nějaké ženské!"

„No dovol? Já mám v hospodě rád i jiné věci než jen ženské. I pivo, víno, nebo dobré jídlo," bránil se srdceryvně Rabí. Pak se však chvíli zamyslel a dodal: „I když je pravda, že ta hostinská v minulé hospodě s těmi velkými..." Načež naznačil obrovský prsa a zasmál se. „To musím přiznat, tam se mi vážně líbilo."

„Chlípníku," počastoval ho Černý rys s vrtěním hlavou.

„A co ty tvoje miliony..."

„Mlč," ostře ho zarazil Simon, který se očividně obával, jakým směrem se to odvíjí. Zatímco Eliza se na posteli posadila, aby na ty dva hádače měla lepší výhled.

„... zbraní," dokončil kněz vesele, vědom si, že mu mohl pěkně zavařit, kdyby chtěl. Vzápětí se však zase zamračil. „A jenom proto, že ty sis vybral očistec." Omluvně se usmál na ženu a pokračoval: „Tak já nemusím následovat tvého příkladu."

„Ale ty jsi kněz," poučil ho kapitán pirátů se smíchem.

„Jistě, ale neboj se, drahý příteli, nedělám nic špatného. Ještě na studiích jsem se ptal a utěšování hostinských není zakázáno. Naopak je to považováno za bohulibou činnost," hájil se kněz, zatímco se mu na krku houpal křížek.

„To bude tím, že ty nebohé bratry by ani nenapadlo si pod slovem utěšit představit to, co myslíš ty."

Rabí jen pokrčil rameny a zatvářil se jako neviňátko. „Jejich chyba."

Eliza se už dávno smála naplno při poslouchání jejich hádky. Z očí jí tekly slzy smíchu. Ti dva společně byli dokonalí.

To už kněz přešel k Černému rysovi a rozcuchal mu vlasy. „Já vím, hochu, závidíš mi, ale Bůh bdí nad námi oběma, takže když se budeš snažit, tak..."

„Tak co?" byl přerušen veselými slovy kapitána.

„Tak ti dá znamení," ujistil ho vážným hlasem Rabí.

To už se Simon rozchechtal a jen vrtěl hlavou. Chvíli tak byl v místnosti znít jen smích. Jakmile se však statný pirát uklidnil, suše konstatoval: „Jo, to už jsem jednou zažil. Kdysi dávno mi dal znamení." Načež ztlumil hlas a pokračoval: „Vezmi toho chudáka hubeného kněze s sebou. Pomoz mu. Bude ti vděčný. Bude tě poslouchat. No, tak jsem ten hlas poslechl. A co z toho mám? Vděčnost? Ani omylem!"

Elize málem smíchy zaskočilo, kněz se zatvářil dotčeně a Simon vypadal spokojeně, že ho konečně něčím dostal. Ještě chvíli se takhle pošťuchovali, než si všimli, že je jejich společnice ospalá, a tak se kněz rozloučil, zatímco Černý rys se posadil ke své milé a sledoval, jak usíná s rukou v jeho dlani.